Článek
Jen pět měsíců po svém největším triumfu ležela v nemocniční posteli jako bezmocný pacient. V roli přísné vrchní sestry v televizním seriálu ještě nedávno vládla každé scéně – s neochvějnou autoritou, ostrým humorem a suverénním herectvím.
Teď ale skutečná Nina Popelíková tiše sváděla svůj nejtěžší boj. Nikdo z kolegů ani milionů diváků netušil, že energická žena v bílém plášti, která si je získala na obrazovce, už při natáčení skrývala bolest. Když kamery v ateliéru zhasly, herečka si sáhla na žebra, kde cítila palčivý tlak – tušila, co jí lékaři záhy potvrdí.
Jen pět měsíců po premiéře seriálu Nemocnice na kraji města Nina seděla na okraji skutečného nemocničního lůžka, do tváře se jí vtiskl klid smíření a v očích záblesk suchého humoru. „Klid, ono to nějak dopadne,“ říkávala s oblibou kolegům před premiérami. Teď tu větu šeptala sama sobě, tváří v tvář diagnóze, která už tehdy zněla jako rozsudek. Byl duben 1982 a Nině Popelíkové bylo teprve jednašedesát let.
Její životní příběh se přitom začal psát o mnoho let dříve, na úplně jiném místě a v jiné době. Narodila se 14. října 1920 v Praze do neobvyklého manželství: otec František byl československý důstojník a vojenský stavitel, matka Milica pocházela z Ruska.
Poznali se za dramatických okolností – František bojoval jako legionář ve Vladivostoku a krásnou Rusku si přivezl domů po první světové válce. Malá Nina tak dostala do vínku ruské jméno i krev, ale také neklidnou povahu dědictví po otci–vojákovi.
Rodinné štěstí však netrvalo dlouho. Když byly Nině čtyři roky, maminka sbalila kufry a vrátila se do rodné země. Opuštěné dítě zůstalo v péči otce a s ním pak projelo celé tehdejší Československo – kamkoli armáda kapitána Popelíka zrovna vyslala stavět mosty či budovy.
Školní roky Nina trávila v internátních školách a rychle se naučila spoléhat sama na sebe. Možná právě tahle nomádská výchova ji zocelila: byla mimořádně praktická a dokázala se vypořádat s čímkoli. Otec jí vždy stál po boku a podporoval její sny, ačkoli to byl přísný muž.
„Rozhodni se sama, ale hlavně vše v životě dělej pořádně,“ radil své jediné dceři. Nina si tu větu vzala k srdci. Od mala v sobě cítila výtvarné nadání a tíhla k hudbě – hrála na klavír a krásně zpívala. Nakonec ale zvítězilo divadlo.
Psal se rok 1943, protektorátní Praha sužovaná druhou světovou válkou se utápěla ve strachu a nejistotě, když mladá Nina Popelíková absolvovala pražskou konzervatoř. Bylo jí dvaadvacet a nastupovala na své první angažmá. V provinčním Horáckém divadle v Třebíči našla nejen jeviště, ale i osudovou lásku.
„Bylo to setkání dvou spřízněných duší,“ popisovali později kolegové svazek, který tam vznikl. O rok starší herec Ota Sklenčka nastoupil do třebíčského souboru jen krátce před ní, v těžké válečné době. Mladí herci spolu zkoušeli první role, trávili dlouhé večery povídáním ve studených divadelních šatnách, a za tlumeného světla reflektorů mezi nimi přeskočila jiskra.
Vzali se v létě 1945, okamžitě po osvobození. On byl rozvážný, tichý muž s láskou k přírodě; ona energická a praktická žena se smyslem pro humor. Dva protipóly, které se dokonale doplňovaly. Manželství plné lásky a harmonie vydrželo celý život.
Po svatbě začal mladý herecký pár kočovat po poválečných divadlech. Cítili povinnost pomoci tam, odkud řada českých umělců za války odešla nebo nepřežila. Nina s Otou zamířili do pohraničí: v „personálně oslabených scénách bývalých Sudet“ byli vítanou posilou.
Nejprve v Teplicích (1945–1949), poté v Liberci (1949–1951) předávali publiku radost z obnovené svobody a budovali si hereckou pověst. V každém městě po sobě zanechali vzpomínku na sympatickou, poctivou herečku, která se nikdy nešetřila.
Kolegové obdivovali její pracovitost a pečlivost, s níž nastudovala i sebemenší roli. Divákům stačilo pár vět, aby si ji zapamatovali – nepotřebovala hvězdné manýry ani okázalá gesta, aby na jevišti zazářila.
V roce 1945 se manželům narodila dcera Milica – jméno dostala po Nině matce, v naději, že tím propoj í přetrhané generace. A skutečně: přes Červený kříž se Nině podařilo její matku na Ukrajině vypátrat.
Po dlouhých letech odloučení si dcera s matkou začaly psát dopisy. Nina jí mohla vyprávět o vnučce, která nese její jméno – a snad aspoň takhle na dálku zacelit starou ránu. K setkání tváří v tvář už ale nikdy nedošlo.
Pro mladou herečku to přesto mnoho znamenalo: odpuštění na dálku, tiché smíření s matkou, která kdysi odešla. Svou bolest Nina proměnila v odhodlání být dcerce tou největší oporou.
Na jaře 1951 se rodina přestěhovala do Prahy, kde oba mladí manželé získali vysněné angažmá v souboru Divadla československé armády na Vinohradech. Pro talentovanou herečku to byl vstup mezi elitu. Na vinohradské scéně zůstala Nina pětadvacet let a vytvořila tam téměř sto rolí.
Patřila do prominentního dámského klubu – tak se přezdívalo partě hereček, kam patřily: Jiřina Jirásková, Karolina Slunéčková, Jiřina Bohdalová a Nina Popelíková. Čtyři ženy, čtyři různé povahy, ale nerozlučné přítelkyně.
„Vzpomínám si, že Nina byla úžasně praktická. Když se třeba jelo na zájezd do Německa a všechny si tam kupovaly různé svetříky a halenky, Nina si raději pořídila sadu nářadí,“ zavzpomínala na ni po letech Jiřina Bohdalová.
Ostatní herečky si upravovaly účesy a sháněly nejnovější módu, ale Nina raději obcházela železářství. Praktická a skromná dáma s velkým nadhledem.
Nina Popelíková zářila po svém. Ve filmu a televizi se objevovala nenápadně, ale vždycky zapamatovatelně. Už koncem 50. let začala pravidelně natáčet menší úlohy. Maminky, tetičky, úřednice, sousedky – postavy obyčejných žen, kterým ona dokázala vdechnout duši.
Diváci ji mohli vidět například v komedii Kam čert nemůže jako ošetřovatelku Bělu nebo v rodinném filmu Malý Bobeš jako laskavou venkovskou ženu. Hlavní náplní jejího tvůrčího života ale zůstávalo divadlo.
Herecká kariéra plynula tiše a spolehlivě – žádné skandály, žádné titulky v bulváru, jen poctivá práce. Kdyby se udělovala cena za nejskromnější herečku století, Nina Popelíková by měla doma plnou vitrínu.
Mimo světla ramp vedla nenápadný, spokojený osobní život, ovšem se zvláštním rozdělením rolí. Manželé Nina Popelíková a Oto Sklenička byli velmi harmonická dvojice, ale v domácnosti to měli tak trochu naruby.
Nina byla v mnoha ohledech schopnější než kdejaký chlap: ráda řídila auto, řešila opravy, uměla postavit točité schody, umístit betonové překlady i sama omítnout chalupu. Když si pořídili chalupu v Předboří u Velkých Popovic, to ona obstarávala veškeré stavební práce.
„Táta dostal seznam, co má nakoupit. Od jídla až po maltu. Byl hodně úkolovaný, ale nevadilo mu to. Klidně přivezl tvárnice, písek i vepřové, které pak udělal na paprice. Výborně si rozuměli,“ směje se jejich dcera Milica při vzpomínce na idylické víkendy na chalupě.
Ota byl vášnivý rybář a skvělý kuchař, Nina vášnivý kutil a zahradnice. „Ota jí třeba jednou k Vánocům sehnal cirkulárku,“ vzpomněl režisér František Laurin.
Rok 1976 přinesl zlom. Nina Popelíková se oficiálně rozloučila s jevištěm a odešla do penze. Bylo jí 55 let a stále plno sil. Neuměla odpočívat – i po odchodu do důchodu si neustále hledala nějakou pracovní náplň.
Občas přijala menší filmovou či televizní roli, ale nabídky nepřicházely tak často, jak si možná představovala. Svůj tvůrčí přetlak proto napřela jinam: „rozhodla se věnovat rodině a pustila se do toho s plnou vervou,“ popsali přátelé tuto etapu jejích spokojených let.
Zahrádka u chalupy vzkvétala pod jejíma rukama – pěstovala skalničky a pečlivě si o nich vedla zápisky. Výtvarné cítění nezapřela: v ateliéru, který si zřídila v chalupě, voněl terpentýn a na zdech schnuly její obrazy.
Občas se s Otou vydali i na ryby; on chytal, ona seděla opodál s knihou. Byli to dva lidé, kteří si rozuměli beze slov. Takhle by možná strávili spolu další dvě dekády – klidné stáří ruku v ruce – kdyby nezasáhl osud.
Na sklonku 70. let se v televizi objevil projekt, který vrátil Ninu na scénu ve velkém stylu. Režisér Jaroslav Dietl připravoval rozsáhlý seriál z lékařského prostředí a hledal představitelku vrchní sestry Jáchymové.
Posted by Nina Popelíková on Wednesday, August 19, 2015
Ač Popelíková nikdy nehrála hlavní role, měla pověst herečky s přirozenou autoritou. Postava vrchní sestry byla přesně typ role, která čekala na její objevení – rázná, nesmlouvavá, ale uvnitř cítící bolest a soucit. Přesně to v sobě Nina měla.
Její životní role přišla až po odchodu do penze: paradoxně ve chvíli, kdy se herečka smiřovala s tím, že velká příležitost už nepřijde. Nemocnice na kraji města začala vznikat v roce 1977 a Popelíková k ní přistoupila s naprostou zodpovědností.
Naštěstí měla odbornou poradkyni po ruce – svou vlastní dceru. „Maminka hrála vlastně mě. V té době jsem totiž pracovala jako zdravotní sestra,“ zavzpomínala Milica Sklenčková. I když už nežily v jedné domácnosti, máma chtěla znát každý detail z její nemocniční praxe.
„Chtěla vědět spoustu věcí z oboru – povinnosti, odpovědnost a kompetence. Po dohodě s vedením nemocnice se mnou absolvovala jeden pracovní den,“ prozradila Milica. Nina studovala, jak se sestřičky baví mezi sebou, jak drží nástroje, jak reagují na lékaře. Díky téhle poctivosti působila její seriálová postava tak přirozeně – jako by vrchní Jáchymová v nemocnici pracovala celý život.
Televizní seriál Nemocnice na kraji města se stal fenoménem a vrchní sestra Jáchymová se pro Ninu Popelíkovou stala životní rolí. Diváci si přísnou, svéráznou „sestru“ zamilovali i nenáviděli zároveň – budila respekt i strach a svým kousavým vtipem vládla každé situaci.
Ironií osudu právě v době největší slávy bojovala Nina svůj poslední a nejtěžší zápas: s rakovinou plic. V té době to byl rozsudek smrti,“ popsal krutou realitu magazín Květy. Přesto to nevzdala a natáčení dokončila. Profesionálka až do konce – dohrávala roli s noblesou, i když ji každé slovo stálo přemáhání.
Premiéra druhé řady Nemocnice odstartovala 22. listopadu 1981. Nina se v televizi objevila ještě jednou, v malé roli učitelky v romantickém filmu Má láska s Jakubem (1982) a v epizodní roli seriálu Malý pitaval z velkého města.
18. dubna 1982 Nina Popelíková zemřela po téměř dvouletém statečném boji s nemocí. Odešla tiše, jen pár měsíců po své největší životní roli. Bylo jí 61 let. Její milovaný manžel Ota ji přežil o jedenáct let. Nejtěžší ránu ale osud uštědřil její nejlepší přítelkyni Karolině Slunéčkové.
Když Karolina vyprovázela Ninu na poslední cestě, v očích měla děs. „Ta si vzala do hlavy, že když Nina zemřela na rakovinu, potká podobný osud i ji,“ líčí smutný epilog magazín Vlasta.cz. Slunéčková byla silná kuřačka a hrůza z nemoci ji doslova ochromila. Podle přátel byla o neblahé diagnóze tak přesvědčená, že si nemoc vsugerovala – a skutečně krátce nato onemocněla. Rok a dva měsíce po Nině zemřela i ona, ve věku pouhých 49 let.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Nina_Popel%C3%ADkov%C3%A1
https://www.ahaonline.cz/clanek/retro-skandaly-aneb-legendy-pod-lupou/152581/nedozite-narozeniny-vrchni-sestry-z-nemocnice-na-kraji-mesta-nina-popelikova-61-prenasela-smrt.html
https://bulletiny.divadlonavinohradech.com/m2015-12/portret.html
https://minutovezpravy.cz/clanek/popelikova-roli-jachymove-opsala-do-sve-dcery-ta-pusobila-ve-skutecne-nemocnici/#google_vignette
https://zeny.iprima.cz/nina-popelikova-vrchni-sestra-z-nemocnice-na-kraji-mesta-zemrela-kratce-po-nataceni-230230
https://www.vlasta.cz/celebrity/nina-popelikova-nemocnice-na-kraji-mesta-kutil-smrt/
https://www.kvety.cz/lide/nina-popelikova-herecka-rusky-puvod-manualne-zrucna-naradi-sestra-jachymova/
https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/nina-popelikova-herecka-role-serial-eliska-balzerova-smrt.A220412_151811_lidicky_wes
https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/nina-popelikova-herecka-role-serial-eliska-balzerova-smrt.A220412_151811_lidicky_wes
https://www.csfd.cz/tvurce/1281-nina-popelikova/biografie/
