Článek
Tím mužem je Chálid ibn al-Valíd, přezdívaný „Meč Boží“ (arabsky Sajf Alláh). Během šesti dnů lítých bojů u Jarmúku dokáže Chálid svou geniální strategií rozprášit mnohem početnější byzantské síly – a ukončit tak nadvládu Východořímské říše nad Sýrií. Touto drtivou porážkou Byzantinců otevře Arabům cestu k dalším výbojům na Blízkém východě.
Přestože v islámském světě je jméno Chálida ibn al-Valída opředeno legendami, západní historie mu dosud nevěnovala zdaleka tolik pozornosti, kolik by si svými činy nejspíš zasloužil.
Z Mekky až na bojiště islámu
Chálid ibn al-Valíd se narodil zřejmě kolem roku 590 n. l. v Mekce do urozeného kmene Kurajšovců. Jeho otec Valíd ibn al-Mughíra patřil k předním vůdcům Mekky a mladý Chálid vyrůstal jako odvážný bojovník vycvičený v jezdeckém umění a šermu.
Když prorok Muhammad (Mohamed) začal šířit nové učení islámu, Chálidovi příbuzní z rodu Banú Machzúm se zařadili mezi nejzarputilejší odpůrce nové víry. Sám Chálid se poprvé proslavil jako schopný taktik proti muslimům – roku 625 vedl jízdu Kurajšovců v bitvě u Uhudu a právě jeho obchvatný manévr tehdy přispěl k porážce Mohamedových stoupenců.
Ironií osudu se však tento talentovaný válečník zanedlouho stal jedním z pilířů islámského vojska. Po uzavření příměří mezi Mohamedem a Kurajšovci (smlouva v Hudajbíji) Chálid uznal, že rostoucí moc islámu nelze dále popírat, a kolem roku 629 konvertoval k nové víře.
Prorok Muhammad jej osobně přivítal mezi muslimy a okamžitě ho učinil jedním ze svých velitelů. Právě v této době si Chálid vysloužil přezdívku „Meč Boží“, neboť prokázal odvahu i důvtip v obtížných bitvách na sklonku Prorokova života.
Během tažení proti Byzanci v bitvě u Múty (629) padli tři muslimští velitelé po sobě a Chálid tehdy převzal velení – dovedl obklíčený muslimský sbor k bezpečnému ústupu před přesilou Byzantinců, čímž zachránil situaci. Krátce poté vedl i beduínskou jízdu při vítězném obsazení Mekky (630) a vyznamenal se v bitvě u Hunajnu proti arabským kmenům odporujícím islámu. Z někdejšího nepřítele se tak stal jeden z nejbližších Muhammadových vojevůdců.
Výboje do Persie a Sýrie
Když roku 632 Muhammad zemřel, nově vzniklý chalífát čekaly nemalé otřesy. Řada arabských kmenů tehdy povstala proti muslimské autoritě v povstání zvaném ridda (odpadlictví).
Chálid ibn al-Valíd byl vyslán chalífou Abú Bakrem, aby vzpoury potlačil – a právě zde se plně ukázalo jeho velitelské nadání. V pouštních taženích roku 632–633 postupně porazil všechny vzpurné kmeny a jejich samozvané proroky.
U Buzachy rozdrtil proroka Tulajhu a posléze ve slavné bitvě u Jamámy porazil i obávaného proroka Musajlimu, čímž definitivně zlomil odpor odpadlíků. Chalífát tak upevnil vládu nad celou Arábií a Chálid si vydobyl pověst neohroženého obránce nové víry.
Na jaře 633 už mohl Abú Bakr zahájit ofenzivu za hranicemi Arábie – a opět spoléhal na Chálida. Nejprve jej vyslal proti severnímu sousedovi, mocné Sásánovské Persii. Chálid se svým jezdeckým sborem vpadl na území dnešního Iráku a v krátké době vyhrál sérii střetnutí s perskými posádkami a jejich arabskými vazaly.
V bitvě u řeky Ullajs údajně padly tisíce perských vojáků, zatímco u Valúdže (Walaja) Chálid skvěle využil pouštní terén – zinscenoval ústup, aby pak provedl nečekaný dvojitý obchvat nepřítele, podobný taktice legendárního Hannibala u Kann.
Díky těmto vítězstvím proniklo islámské vojsko hluboko do Mezopotámie a ovládlo důležité město Híru (633). Historikové později obdivovali, že Chálid dokázal současně porazit dvě nejmocnější říše své doby – byzantskou i perskou.
Ještě roku 634 převelel chalífa Abú Bakr Chálida z perského bojiště do Sýrie, kde zatím druhý z prorokových generálů, ’Amr ibn al-’Ás, čelil odvetě Byzance. Chálid nezaváhal – vybral si nečekanou cestu pouští mimo zavedené obchodní trasy a překvapivým maršem napříč neobydlenou stepí se svou jízdou dorazil Syřanům na pomoc.
Tato smělá pouštní výprava, považovaná za husarský kousek vojenské logistiky, upevnila Chálidovu reputaci v očích přátel i nepřátel. Společně pak muslimové 30. července 634 svedli s Byzantinci bitvu u Adžnádejnu (Ajnadayn) v Palestině – a dosáhli prvního velkého vítězství nad císařskou armádou na otevřeném poli.
Císař Herakleios byl otřesen, ale brzy shromáždil ještě větší vojsko, odhodlán zahnat vetřelce. Mezitím Chálidův sbor postupně obsazoval syrská města; roku 635 dobyl strategický Damašek, klenot Levanty. Nicméně rozhodující střetnutí o osud Sýrie mělo teprve přijít.
Bitva u Jarmúku
V létě 636 shromáždil císař Herakleios proti muslimům maximální síly – podle pramenů možná až 40 tisíc mužů různých národností (vedle Byzantinců také slovanské oddíly z Balkánu, kavkazské Armény i křesťanské Araby). Proti této přesile stálo v poli zhruba 20–25 tisíc arabských bojovníků chalífátu, které Chálid soustředil u řeky Jarmúk na pomezí dnešní Sýrie a Jordánska.
Chálid dobře věděl, že v otevřeném střetu čelí zkušené těžké pěchotě a jízdě východořímské armády. Proto se po několik dní vyhýbal totální bitvě a vysiloval nepřítele sérií menších šarvátek. K rozhodnému úderu přešel až 6. den, 20. srpna 636, kdy využil náhlé pouštní písečné bouře – vítr plný štiplavého prachu hnal písek do tváří byzantských vojáků a oslepil je.
V tu chvíli dal Chálid povel k útoku. Arabská jízda vpadla do oslabených křídel byzantského šiku a celou armádu obklíčila. V nastalém zmatku se byzantští vojáci dali na ústup, ale úzké soutěsky v krajině se jim staly pastí. Tisíce prchajících vojáků byly shozeni ze skal do hlubokých roklí nebo zahnáni k řece, kde je Chálidovi jezdci nemilosrdně pobili.
Podle muslimských kronik padlo u Jarmúku až 40 tisíc nepřátel, zatímco ztráty muslimů činily jen kolem 5 tisíc bojovníků. Z pohledu Byzance představoval Jarmúk katastrofu: syrové prameny líčí, že císař Herakleios se po zprávě o porážce se slzami v očích navždy rozloučil se syrskými provinciemi a stáhl se k obraně Malé Asie a Egypta. Damašek, Jeruzalém a další města Levanty záhy nato kapitulovala jedno po druhém. Triumf u Jarmúku definitivně zpečetil osud celé východní Sýrie – po staletích byzantské vlády zde nastupoval nový arabský chalífát.
Geniální stratég bez jediné porážky
Jarmúk potvrdil, co Chálidova vojska dokazovala opakovaně již dříve: vhodně zvolená taktika může zvítězit nad přesilou. Chálid ibn al-Valíd se zapsal do historie jako vojenský génius, jenž neprohrál ani jednu bitvu a dokázal porážet i několikanásobně početnější armády.
Údajně svedl na sto bitev a větších šarvátek a ze všech vyšel vítězně. Taková statistika nemá mezi slavnými vojevůdci obdoby. Současní historikové jej proto řadí po bok největších vojenských velitelů, jakými byli Alexandr Veliký či Hannibal. Muslimské prameny zdůrazňují, že Alláh obdařil Chálida mimořádnou odvahou, silou i moudrostí – vlastnostmi, jež se zřídka potkají v jediné osobě.
Jisté je, že vedle statečnosti vynikal Chálid také strategickou improvizací a nečekanými manévry. V bitvě u Walaje například záměrně oslabil své centrum, aby nalákal perské síly vpřed, načež je obchvátil z obou křídel – čímž zopakoval klasickou taktiku kleští.
Jindy zase využil terén či počasí (prudký déšť, pouštní bouři) ke zmatení nepřítele. Především se však spoléhal na rychlost a moment překvapení: jeho náhlý pochod pouští do Sýrie vynesl muslimům klíčovou výhodu proti Byzantincům. Chálid dokázal své muže inspirovat k maximálnímu nasazení – podle tradice zahajoval bitvu sám v první linii jako jezdec s mečem v ruce. Pro muslimské vojáky se stal doslova živoucí legendou už za svého života.
Méně slavnou stránkou Chálidovy kariéry byly spory s chalífou ’Umarem (nástupcem Abú Bakra). ’Umar ibn al-Chattáb, známý svou zbožností a přísností, se netajil obavami, že Chálidova rostoucí sláva může muslimy svést k uctívání hrdiny na úkor pokory před Bohem.
Když se po vítězstvích v Syropalestině začalo mezi lidem šeptat: „Nikdo nás nemůže porazit, dokud nás vede Chálid…“, rozhodl se ’Umar zasáhnout. Roku 638 proto Chálida ibn al-Valída zbavil velení – formálně kvůli nesrovnalostem v nakládání s kořistí, ale ve skutečnosti hlavně z obavy, aby si muslimové neodvykli spoléhat na Alláha místo na Chálida.
Sám chalífa to vyjádřil jasně: „Neodvolal jsem Chálida proto, že bych mu nedůvěřoval či se na něj hněval, ale proto, že lidé mu začali přikládat přílišnou váhu. Bál jsem se, že se upnou jen k němu… Chtěl jsem jim ukázat, že vítězství dává jedině Bůh“. Odstavení Chálida – v té době nejzkušenějšího vojevůdce chalífátu – vyvolalo mezi mnohými muslimy nesouhlas.
Chálid sám se však podřídil rozhodnutí vůdce věrných bez námitek. Nadále tedy sloužil jako řadový velitel pod novým vrchním velitelem Abú Ubejdou a společně dokončili dobývání zbytků Sýrie (obsadili roku 638 i severosyrský Halab/Aleppo a Hims/Homs). Brzy nato, roku 642, však Chálid ibn al-Valíd onemocněl a zemřel – k překvapení všech – v klidu na lůžku ve svém domě v Homsu či Medíně ve věku asi 50 let.
Zdroje:
https://www.britannica.com/biography/Khalid-ibn-al-Walid
https://en.wikipedia.org/wiki/Khalid_ibn_al-Walid
https://en.wikipedia.org/wiki/Early_Muslim_conquests
https://islamichistory.org/khalid-ibn-al-waleed/
https://www.wattpad.com/382919066-beautiful-stories-of-islam-complete-khalid-ibn-al
