Článek
Je rok 1939 a na Kalifornské univerzitě v Berkeley právě probíhá hodina pokročilé statistiky. Dveře posluchárny se najednou tiše pootevřou – mladý doktorand George Dantzig se opožděně vkrádá dovnitř a snaží se splynout s ostatními studenty. Renomovaný profesor Jerzy Neyman na tabuli mezitím napsal dva složité matematické příklady.
Dantzig, stále zadýchaný z běhu na přednášku, rychle vytahuje sešit a oba příklady si pečlivě opíše, protože předpokládá, že jde o zadání domácího úkolu, který byl ohlášen na začátku hodiny. Netuší, že právě opsal úlohy, nad nimiž si tehdejší špičkoví matematici marně lámou hlavy.
Těžší než obvykle
Dantzig stráví nad oněmi příklady několik následujících dní intenzivní prací. Ukazuje se, že jsou opravdu zapeklité – řešení nejde tak hladce jako obvykle. Mladý matematik se však nevzdává. Nakonec, krok za krokem, vypracuje správné řešení obou zadaných úloh, aniž by tušil jejich skutečný původ.
O pár dní později přichází Dantzig za profesorem Neymanem s hotovým „domácím úkolem“ v ruce. Omlouvá se, že mu odevzdání tentokrát trvalo déle, protože „příklady byly těžší než obvykle“. Profesor zřejmě nepřikládá Dantzigovu papíru velkou váhu – pohroužen do své práce jen pokyne studentovi, ať list položí na hromadu na stole.
Dantzig váhá, protože pracovní stůl se pod haldou papírů prohýbá a on má obavu, že se jeho pečlivě vyřešené úlohy v té změti ztratí. Nakonec však uposlechne, položí vypracované řešení navrch stohu a s nejistým pocitem odchází.
Šokující probuzení
Uplyne asi šest týdnů a George Dantzig na onen odevzdaný úkol už téměř zapomněl. Jednoho nedělního rána však jeho klid překazí hlasité bouchání na dveře. Je brzy – kolem osmé – a kdo jiný by je mohl tak neodbytně budit? Dantzig rozespale otevírá a ke svému úžasu vidí profesora Neymana, celý udýchaný a rozrušený, s náručí popsaných papírů.
„Právě jsem dopsal úvod k jedné z vašich prací. Přečtěte si to, ať to můžu hned poslat k publikaci!“ chrlí ze sebe nadšeně profesor mezi dveřmi. Dantzig nejprve vůbec nechápe, o čem je řeč – jaká publikace, jaký úvod?
Teprve po chvíli Neyman vše vysvětlí: onen „domácí úkol“ obsahoval řešení dvou proslulých matematických problémů, jež byly do té doby považovány za neřešitelné. Dantzig zůstává ohromen stát – až teď si uvědomuje, jak mimořádný čin se mu povedl. Dva „neřešitelné“ problémy byly najednou vyřešeny – zdánlivě nemožné se stalo skutečností.
Když pak Dantzig zanedlouho uvažuje, jaké téma zvolit pro svou dizertační práci, jeho profesor se jen pousměje. Proč si lámat hlavu s novým tématem? Ať jednoduše sváže oněch vyřešených dvou úloh do jednoho svazku – bez váhání je jako doktorskou práci akceptuje. Mimořádný výkon tím byl formálně stvrzen: z George Dantziga se stal Ph.D. a rázem také vycházející hvězda matematického světa.
Výjimečný Dantzigův příběh se brzy rozkřikne i za hranicemi univerzity. Historka o studentovi, který omylem vyřešil neřešitelné úlohy, začíná kolovat akademickými kruhy a dodnes slouží jako inspirativní legenda. Zdůrazňuje se v ní síla odhodlání a otevřeného přístupu – koneckonců, kdyby Dantzig věděl, že ony příklady jsou považovány za neřešitelné, možná by ho ani nenapadlo se o jejich zdolání pokoušet. Takhle jeho nevědomost pomohla k triumfu, nad nímž zůstával rozum stát.
Postupem času se ovšem příběh dočkal mnoha verzí a drobných zkreslení. Někteří vypravěči například tvrdili, že Dantzig úlohy vyřešil za jedinou noc, jiní zaměňovali detaily ohledně toho, jak se příklady na tabuli objevily. Základní pointa se ale neztratila a legenda žije dál.
Neuvěřitelná epizoda z roku 1939 dokonce inspirovala tvůrce filmu Dobrý Will Hunting (1997) – v jeho úvodní scéně geniální mladík vyřeší zdánlivě neřešitelný matematický příklad na školní tabuli, čímž vzdáleně odkazuje právě na Dantzigův osudný omyl. Případ George Dantziga tak dodnes připomíná, že i ty nejzapeklitější překážky někdy existují jen v naší mysli – stačí nevědět, že je něco nemožné, a pustit se do toho naplno.
Zdroje:
https://mathshistory.st-andrews.ac.uk/Biographies/Dantzig_George/
https://en.wikipedia.org/wiki/George_Dantzig
