Článek
Byly jí čtyři, když poprvé ochutnala samotu. Z předsíně mizí mámina silueta a malá Ha Thanh nechápe, proč s ní nemůže jít. Pokojem se plíží ticho narušené jen těžkými kroky otce. Neusměje se na ni. Místo pohlazení zavře dveře jejího pokoje o něco hlasitěji, než by musel. Tehdy poprvé pocítila strach a podivné prázdno, kterému ještě neuměla dát jméno. Netušila, že tahle prázdnota s ní poroste dlouhé roky.
Teprve o mnoho let později pochopila, proč matka odešla. Psal se rok 1993 a Vietnam svým občanům moc nadějí nenabízel. Máma odjela za prací do Evropy, aby rodině zajistila lepší budoucnost. Jenže čtyřleté dítě takové vysvětlení neutiší. Ha Thanh zůstala rok s otcem v Hanoji.
Byl přísný a málo empatický muž – voják zvyklý na disciplínu, který city spíš potlačoval. Občas holčičce prováděl drobné naschvály, snad z vlastního vzdoru či zoufalství. Když se po roce matka vrátila a vzala dceru s sebou do daleké ciziny, Ha Thanh za sebou nechávala dětství poznamenané steskem.
Nový domov v Čechách měl být začátkem něčeho lepšího. Místo toho následovala cesta plná stěhování a nejistoty. Rodiče se v nové zemi trápili – dřeli od rána do večera, hádali se, a nakonec je semlely vlastní rozdílnosti. Jejich manželství se rozpadlo bouřlivě.
Malá Ha Thanh uprostřed té války tichých i hlasitých výčitek často nerozuměla slovům, ale o to víc cítila emoce: vztek, zoufalství, slzy. „Dítě nechápe, že jde jen o ekonomické důvody,“ řekla po letech. Vnímala jen, že se její svět tříští. Jednu dobu musela dokonce bydlet u cizích lidí – náhradní rodiny, kam ji máma na čas umístila. Každé ráno se probouzela v cizím pokoji s nejistotou, kde bude zítra.
Jedenáct stěhování za patnáct let. Města a vesnice, kde sotva stačila vstoupit do třídy a už se balilo dál. Hřensko, Františkovy Lázně, Třeboň – názvy se střídaly jako v kaleidoskopu. Ha Thanh brzy pochopila, že kdekoli může být dočasně doma a současně nikde doopravdy.
Naučila se přizpůsobit okamžitě novému prostředí. Ve škole byla ta tichá, slušná holka, co na sebe moc neupozorňuje. V koutku duše však rostla rebelie. Každé další balení kufrů, každé opuštění kamarádů v ní zanechalo jizvu. A přitom ji to zocelilo – stala se pružnou a odolnou. Když ve dvanácti letech nastoupila do role malé hospodyňky, nebyla to dětská hra na domácnost. Byla to realita.
Od dvanácti totiž vedla celou domácnost. Máma s nevlastním otcem trávili dny i večery za pultem jejich obchodu. Ha Thanh uvař, Ha Thanh ukliď, postarej se o mladší sestru… Ještě nedávno dítě, teď malá dospělá s povinnostmi, které nepočkají. „Ze dne na den mi skončilo dětství,“ vzpomíná suše.
Zvykla si nemít čas sama na sebe. A zvykla si také na to, že ať dělá, co dělá, není to dost. Vietnamská výchova byla neúprosná: Máme povinnost ti zajistit vzdělání, ty máš povinnost uspět a postarat se o nás, znělo rodinné motto. Ha Thanh poslouchala, ale vnitřně se bouřila. Tichý vzdor, který v sobě dusila, postupně narůstal.
Ve Vietnamu bývá zvykem, že odpovědnost za rodiče se rozdělí mezi pět či šest sourozenců. Ha Thanh na to byly sama se svou mladší sestřičkou. Tíha očekávání ji drtila. Rodiče jí malovali budoucnost doktorky či právničky, někoho pořádného. Jenže Ha Thanh v sobě objevila úplně jiný svět: svět barev, kreseb a fantazie.
Ve volných chvílích kreslila módní návrhy a cítila radost, kterou v ní žádná obchodní akademie zažehnout nemohla. Když přišel čas podávat přihlášky na střední školu, postavila si hlavu. Poprvé otevřeně vzdorovala: na prestižní gymnázium nepůjde, místo toho zkusí štěstí na umělecké oděvní škole v Praze.
Rodiče protestovali, to se přece nesluší – Vietnamka a umění?, ale Ha Thanh už dávno nebyla to poslušné dítě. V koutku duše možná stále toužila splnit rodičovská přání, zároveň však věděla, že pokud si nechá diktovat život, ztratí sebe sama.
Bylo jí patnáct, když se sbalila a odešla do Prahy. Sama. V přijímačkách uspěla, a tak zamávala malému pohraničnímu městu, kde tehdy žili, a nastoupila na internát velkoměstské školy. První noc v cizím pokoji probděla. Venku hučela Praha a ona vnímala, že je poprvé bez rodiny. Beze strachu však byla – místo něj cítila zvláštní klid.
Tady začíná můj život, říkala si tiše. Svoboda chutnala sladce. V odstřižené minulosti zůstaly rodičovské hádky a neustálé povinnosti. Každodenní dřina a dohlížení byly pryč. Po dlouhé době mohla jen tak být – sedět s čajem na parapetu internátního pokoje, dívat se do večerní ulice a myslet na to, co bude dál. Samozřejmě, že přicházely i slzy a stesk; na patnáctiletou duši toho bylo naloženo víc než dost. Ale nevzdala to. Věděla, že návrat by znamenal prohru.
Ve škole překvapila i sebe. Navzdory dyslexii a všem pochybovačům uspěla na výbornou. Konečně mohla rozvíjet svou kreativitu naplno – navrhovala oděvy, šila, učila se o divadle. Profesory zaujala pílí a talentem. Jen doma se tím chlubit nemohla. Rodiče její radost nesdíleli, spíš čekali na zmoudření.
V jejich očích zůstávala černou ovcí, která odešla jinam, než měla. A Ha Thanh? Zvykla si spoléhat sama na sebe. Do rodinných návštěv se nehrnula – tušila, že by zase slyšela jen co dělá špatně. Raději trávila čas v knihovnách a ateliérech. Umění se stalo jejím útočištěm.
Po maturitě udělala další odvážný krok: přihlásila se na DAMU, na scénografii. Opět ji přijali a opět jako jedinou cizinku široko daleko. Vybavila se trpělivostí i tvrdohlavostí. Když zrovna nestudovala, pracovala, aby se uživila bez rodinné podpory. Prodávala kafe, navrhovala plakáty, překládala.
Peníze posílala i domů – jak byla odmalička vedená, cítila povinnost pomáhat. Večery nad skripty střídala s nočními směnami a na ramenou jí seděla tíha dospělosti. Byla jsem tolik let tak samostatná a emancipovaná, že to možná ani nebylo zdravé, zhodnotí jednou s hořkým úsměvem. Tehdy jí to ale připadalo normální. Nepotřebovala nikoho – nebo si to aspoň myslela.
Herectví do jejího života vstoupilo nečekaně. Ha Thanh vždy stála raději v pozadí – malovala kostýmy, vymýšlela scénu, ale na jeviště nebo před kameru se nehrnula. Osud si ji však našel sám. Psal se rok 2012 a televizní seriál Ordinace v růžové zahradě zrovna hledal cesty, jak do děje zapojit vietnamskou menšinu.
Produkce si všimla talentované studentky DAMU – Vietnamky, která umí česky i vietnamsky a navíc rozumí divadlu. Nabídli jí práci odborné poradkyně a překladatelky kulturních reálií. Ha Thanh souhlasila. Za kamerou se cítila bezpečně. Jenže netrvalo dlouho a přišlo nečekané pozvání před kameru – režisér ji vyzval, ať si zkusí zahrát menší roličku.
Váhala. Ona, nevystudovaná herečka, mezi samými profesionály? První natáčecí den se celá chvěla a ptala se sama sebe, co tam vlastně dělá. Připadala si jako slon v porcelánu – každý její krok sledovaly oči zvědavců, novinářů, kolegů. Světla kamer odhalovala i nejistotu, kterou se snažila skrýt. Ale nevzdala se. S každou další klapkou rostlo její sebevědomí.
Z epizodní postavičky vietnamské sestřičky Tien se postupně stala divácká stálice. Ordinace ji proslavila. Najednou lidé na ulici poznávali její tvář. Pro mladou ženu, která se dřív cítila neviditelná, to byl šok. Média ji překřtila na první vietnamskou herečku v českém seriálu. Ocitla se ve světlech reflektorů, což jako introvertka nesla zpočátku těžce.
Každý rozhovor, každou fotografii zvažovala s opatrností. Publicita s sebou nesla slávu i nástrahy – pomohla jí v kariéře, ale zároveň lákala bulvár na exotickou tvář, která se lišila. Ha Thanh se s tím poprala po svém: dál pracovala na sto procent a soukromí si střežila o to důkladněji. K ničemu negativnímu nebo skandálnímu jsem ostatně nezavdala příčinu, prohlásila klidně. Žila tak, aby na sebe nestrhávala pozornost ničím jiným než prací.
A práce měla víc než dost. Studium, herectví, scénografie, rodina – všechno běželo souběžně. Po natáčení seriálu chvátala do divadelního ateliéru, po nocích navrhovala kostýmy na školní projekty a po víkendech prodávala kávu na akcích. Nezdálo se, že by ji něco dokázalo zastavit.
Ve dvaadvaceti letech stála na prahu dospělého života se vším všudy. Na premiéře školního představení se seznámila s mladým osvětlovačem, Martinem Špetlíkem. Padli si do oka. Martin obdivoval její pevnou vůli a nezávislost, ona v něm našla oporu, jakou dosud nepoznala. Brzy spolu začali bydlet.
Zatímco Ha Thanh přes den dojímala televizní diváky v roli obětavé sestřičky, večer usedala s Martinem ke skleničce vína a plánovali budoucnost. Snila o vlastním kavárenském podniku – během studií brigádničila v jedné pražské kavárně a představovala si, co by dělala jinak, kdyby byla její.
Martin její sny sdílel jen váhavě, přece jen on už měl svou profesi. Ha Thanh ho ale přemluvila: pojď do toho se mnou. A tak sotva tři měsíce od seznámení společně zakládají firmu.
První kavárnu si otevřeli u pražské DAMU, v prostoru, který se uvolnil po konkurzu. Nazvali ji prostě – Kafe DAMU. Ha Thanh konečně zúročila svou pracovitost i kreativitu mimo pódium. Kavárna se brzy stala oblíbeným místem studentů i divadelníků. Úspěch dovedl mladý pár až k druhé pobočce: přibrali společníky a otevřeli Kafe Pragovka v pražském industriálním areálu.
Z herečky a výtvarnice byla rázem také podnikatelka, které se na účtu objevily sedmimístné částky. Bulvární tisk ji překřtil na utajenou milionářku – nenápadnou tvář z televize, která si místo večírků vybírá dlouhé směny za kavárenským pultem. Ha Thanh se tomu jen tiše smála. Peníze pro ni nikdy nebyly cíl, spíš jistota, že už nebude nikomu na obtíž a že dokáže zabezpečit svou rodinu.
Na svatbu došlo v létě 2015. V bílých šatech s tradičními vietnamskými výšivkami vypadala šťastně a dojatě. Maminka i tatínek seděli v první řadě – poprvé snad jednotní v hrdosti na dceru. Ha Thanh si vzala Martinovo jméno a stala se paní Špetlíkovou.
Na manželství pro Vietnamce se vždy pohlíželo jako na svazek na celý život, řekla kdysi. Věřila tomu i ona. V hloubi duše si přísahala, že na rozdíl od svých rodičů vydrží s jedním partnerem navěky. A pár let to opravdu vypadalo jako splněný sen: stabilní manžel, společné podnikání, herecká kariéra v rozkvětu. Ve volných chvílích spolu cestovali, smáli se. Teď už bude dobře, říkala si. Jenže život měl přichystanou další zatěžkávací zkoušku.
V roce 2018 dostala Ha Thanh první filmovou hlavní roli. Kriminální thriller Miss Hanoi jí svěřil postavu mladé vietnamské policistky, která v českém pohraničí pátrá po vrahovi a bojuje přitom s předsudky okolí. Byla to role jako stvořená pro ni – konečně žádná karikatura večerkáře ani mafiána, ale opravdová žena s charakterem.
Ha Thanh do projektu dala všechno. Bez hereckého vzdělání naskočila rovnou do hlavní úlohy a zvládla to s pokorou i vervou. Film sklidil slušný ohlas a jí otevřel dveře do světa seriózní kinematografie. Na festivalu v Karlových Varech stanula vedle ostřílených hereček a nikterak mezi nimi nezapadla.
Profesně se jí dařilo, ale v soukromí se začínalo stmívat. Nekonečné pracovní tempo a odlišné životní představy si vybraly daň. Martin byl často mimo domov – jako vyhledávaný světelný designér jezdil po koncertech a představeních. Ha Thanh kromě natáčení a divadla řídila kavárny, navrhovala kostýmy a ještě se snažila být vzornou manželkou. Těch rolí bylo příliš.
Když večer zavírala Pragovku, cítila se v poloprázdné hale stejně osaměle jako kdysi v dětství. Domů chodila unavená. Chyběly síly, chyběl čas mluvit spolu o snech, které se mezitím rozcházely každý jiným směrem.
Jednoho dne se přistihla, že vyhořela. To slovo, syndrom vyhoření, si nechtěla připustit, ale její tělo a duše už dál nechtěly fungovat v tom zběsilém rytmu. V létě, kdy měla zároveň natáčení, tři opery na festivalu a kavárenské akce, už to nešlo dál. Musela něco pustit, vzdát se jedné své tváře, jinak by přišla o všechny. Nakonec obětovala scénografii, nejméně výnosnou z aktivit. Bylo to těžké, ale úlevné rozhodnutí. Přesto změnu, kterou cítila ve vzduchu, nezastavilo.
Manželství s Martinem se začalo hroutit. Možná nenápadně, možná to už trvalo delší dobu pod povrchem. Tři roky po svatbě se v bulváru objevily první spekulace o krizi a později zprávy o rozchodu. Ha Thanh tím trpěla – rozvod vnímala jako osobní selhání. Zvlášť když se propíral veřejně a s patosem, který by její životu dodala snad jen telenovela.
Nejsem úslužná Asiatka, nenechám si mluvit do života, vzkázala tehdy kritickým hlasům ze širší rodiny, které nad rozvodem lámaly hůl. Trvalo to, ale obstála. Rozvod po šesti letech manželství ustála se ctí a se svým typickým klidem navenek.
Z krachu vztahu vyšla posílená v jednom: už ví, co nechce. Už nechce život jen zasvětit práci a povinnosti. Uvědomila si, že někde hluboko v ní je pořád ta malá holka toužící po lásce a domově. O to překvapivější bylo, když ji brzy potkala nová láska. Nečekaná a nesmírně dobrodružná.
S Arthurem se znali dlouho – potkávali se vlastně roky, ale jen letmo. Arthur Sniegon, vysoký blonďatý ochránce přírody, jezdil léta po afrických savanách a domů do Česka zavítal jen jednou dvakrát do roka. Kdysi ji zahlédl v televizi, jak v talk show vtipkuje s Janem Krausem, a když potřeboval do charitativního spotu nějakou Asiatku, vzpomněl si právě na ni.
Tak se oficiálně seznámili – pracovně při natáčení reklamy na boj proti pašerákům slonoviny. Padli si do noty. Zůstali v kontaktu a z kolegiální kávy jednou za čas se stal vztah. Arthur kvůli ní opustil Afriku, přestěhoval se do Prahy a spolu začali budovat nový život.
S tímhle mužem po boku si připadala pochopená – nemusel jí nic vysvětlovat o smyslu pro povinnost či o lásce k rodině, a přitom respektoval její nezávislost. Propojila je i společná vášeň pro kávu: otevřeli si třetí kavárnu, stylový podnik s příznačným názvem Kafe Prales. Jeho výdělek měl částečně jít na ochranu slonů a deštných pralesů, Arthurovu celoživotní misi. Ha Thanh se líbilo spojit podnikání s užitečným přesahem.
Navenek vypadalo všechno ideálně. Herečka, podnikatelka a výtvarnice po boku charizmatického lovce pytláků. V soukromí ale Ha Thanh bojovala s něčím jiným: tikotem biologických hodin. Bylo jí přes třicet a stále silněji cítila, že by chtěla dítě. Arthur byl neustále na cestách – i po přestěhování do Česka trávil měsíce v terénu, v tropech, daleko od civilizace.
Milovala jeho svobodu a zápal, ale tušila, že usadit takového muže nebude snadné. „Myslím, že to zvládne,“ říkala optimisticky na veřejnosti, „když se kvůli mně odstěhoval z jiného kontinentu.“ Uvnitř ji ale hlodaly pochybnosti. Roky ubíhaly a žádná společná rodina nepřicházela. Zvažovala různé cesty – nakonec se rozhodla pojistit si aspoň budoucnost. Nechala si zmrazit vajíčka pro případ, že by jednou bylo na přirozené početí pozdě.
Možná to byl i tento tlak, co jejich vztah postupně unavil. Rozchod s Arthurem proběhl bez dramat a bez skandálů. Prostě se jejich cesty rozešly: on zůstal u svých slonů, ona ve svém pražském světě kaváren a divadel. Zůstali přáteli – a kavárny, které spolu provozovali, si po dohodě rozdělili každý zvlášť. Ha Thanh se znovu ocitla sama. Bylo jí pětatřicet a naplnily se některé její strachy. Nebude na všechno už pořád sama?
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ha_Thanh_Špetlíková
https://www.novinky.cz/clanek/kultura-herecka-ha-thanh-spetlikova-o-domove-se-mi-nikdy-nezda-40382497
https://www.novinky.cz/clanek/lifestyle-osobnosti-ha-thanh-spetlikova-nikdy-jsem-si-nenechala-diktovat-jak-mam-zit-40509602
https://reportermagazin.cz/41360/ha-thanh-spetlikova-uz-je-mi-jedno-co-si-kdo-mysli/
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/531803/vietnamka-ha-thanh-spetlikova-z-ordinace-podnikatelka-a-utajena-milionarka.html
https://www.frekvence1.cz/radio/zaznamy-poradu/host-frekvence-1/ha-thanh-spetlikova-lidi-se-casto-divi-ze-jako-vietnamka-mluvim-skvele-cesky.shtml
https://dvojka.rozhlas.cz/nejsem-herecka-rikam-ze-se-herectvim-jen-zivim-smeje-se-ha-thanh-spetlikova-9081323
https://www.csfd.cz/tvurce/214033-ha-thanh-spetlikova/prehled/
