Článek
O původu Habsburků panuje několik teorií. Nejčastěji se uvádí, že prvním „ověřitelným“ předkem byl pravděpodobně šlechtic jménem Guntrám Bohatý (Gunthram der Reiche), který žil v 10. století a obohatil rodinu díky obchodu na trase mezi dnešní Itálií a německými zeměmi.
Jistější stopy najdeme ve 12. století:
Otto z Habsburku (někdy také zvaný Ota) se stal prvním hrabětem z Habsburku a rod tak získal formální šlechtický titul, kterým se mohl prokazovat mezi ostatními mocnými rody Svaté říše římské.
V této době začali Habsburkové intenzivně podporovat císařský rod Hohenštaufů (Hohenstaufen), a za odměnu se jim otevřely dveře k novým územím ve Švábsku.
Rod se sice rozšiřoval, ale nebyl natolik mocný, aby konkuroval tehdejším gigantům. Vše se však začalo měnit ve druhé polovině 13. století.
Rudolf I. a boj s nejmocnějším mužem říše
Po zániku dynastie Hohenštaufů v roce 1254 nastalo dlouhé bezvládí, tzv. velké interregnum, kdy nebyl pořádně zvolen císař Svaté říše římské. Všudypřítomný chaos mohl být pro mnohé zkázou, ale pro jiného – šancí.
Tou osobou byl Rudolf I. Habsburský. Když roku 1273 konečně němečtí kurfiřti (říšský kníže s právem volit panovníka Svaté říše) usoudili, že už nelze vládnout bez císaře, zvolili „nenápadného“ Rudolfa, od kterého nečekali, že jim přeroste přes hlavu. Jenže Rudolf prokázal, že jejich volba nebyla až tak nevinná:
Nejprve narazil na odpor českého krále Přemysla Otakara II., který byl tehdy nejsilnějším panovníkem ve střední Evropě.
Rudolf Otakara v bitvě porazil (1278 u Suchých Krut) a po Otakarově smrti si přivlastnil Rakousko a další alpská území. Tím Habsburkové získali ohromnou sílu.
Ačkoli se Rudolf nikdy nenechal v Římě korunovat císařem (zůstal tedy pouze králem římským), podařilo se mu položit základy habsburského rakouského panství, které se stane rodovým jádrem na dalších mnoho století.
Stagnace a rozdělení rodu
Vítězství Rudolfa I. nebylo dlouho automatickou zárukou císařské koruny pro jeho potomky.
Rod měl sice Rakousko, ale snaha Rudolfa i jeho nástupce Albrechta I. prosadit dědičný nárok na císařskou korunu narážela na odpor kurfiřtů.
V letech 1308 až 1438 tak Habsburkové přišli o císařské žezlo a museli se soustředit na udržení či posílení svého postavení v Rakousku.
Dochází navíc k rozdělení rodu (tzv. albrechtinská a leopoldinská linie), což v praxi znamenalo, že jednotlivé větve spravovaly různé části habsburských zemí (Rakousko, Štýrsko, Tyroly apod.). Rozdrobenost oslabovala jejich pozici a konkurující si bratranci situaci často neulehčili.
Důležitým posunem se stalo až spojenectví s rodem Lucemburků – zejména s císařem Zikmundem, který však neměl syna. Jeho dědicem se stal Albrecht II. Habsburský, jenže i ten vládnul jako římský a uherský král jen velmi krátce (1437–1439). Zemřel mladý, v tažení proti Osmanům.
Boje o dědictví
Albrechtova smrt navíc způsobila zmatek:
Jeho žena byla těhotná, ale syn Ladislav Pohrobek se narodil až po Albrechtově smrti.
Oporu hledala u Fridricha III. (též zvaného Fridrich Habsburský), vrchního představitele štýrské větve, který měl funkci římského krále a byl později korunován i císařem (1452).
Fridrich se však ke svému malému synovci (Ladislavovi Pohrobkovi) zachoval spíše jako k rukojmí – několik let jej držel u sebe, aby spravoval jeho rakouské dědictví. Dokud se neobrátila vojenská síla uherské a rakouské šlechty proti němu, odmítal Ladislava vydat. Ladislav později zemřel mlád a Fridrich tím pádem mohl rakouské země postupně opětovně sjednotit pod svým vlivem, i když cesta k tomu byla plná sporů (významným protivníkem byl například uherský král Matyáš Korvín).
Nečekaná pomoc přišla ovšem z jiné strany. Svou roli opět sehrála sňatková politika, tentokrát s bohatým Burgundským vévodstvím, které se rozkládalo od Alp až k Severnímu moři.
Sňatek, který vyděsil Francii
V 70. letech 15. století se Karel Smělý, vévoda burgundský, snažil vytvořit mocné soustátí a k definitivnímu uznání potřeboval císařskou korunu (nebo aspoň titul krále), kterou mu mohl udělit jedině Fridrich III.
Plánovaný sňatek mezi Maxmiliánem I. Habsburským (Fridrichovým synem) a dcerou Karla Smělého Marií Burgundskouměl vést k úzkému spojenectví.
Karel Smělý ale padl v bitvě u Nancy (1477) dřív, než se sám dočkal vlastního povýšení na krále.
I tak se Habsburkům podařilo získat ohromné burgundské dědictví (např. bohatá města v dnešní Belgii a Nizozemsku). A i když o část se museli dělit s Francií, to, co jim zůstalo, z nich učinilo jednu z nejbohatších dynastií v Evropě.
V roce 1490 se navíc podařilo přičlenit Tyroly, čímž se rodové větve Habsburků postupně sjednotily. Když Fridrich III. roku 1493 zemřel, jeho nástupce Maxmilián I. už vládl pevné soustavě habsburských držav.
Španělské dědictví
Klíč k obrovské moci Habsburků ležel ve sňatkových dohodách s Katolickými Veličenstvy – španělským královským párem Ferdinandem Aragonským a Isabelou Kastilskou. Na konci 15. století byla dojednána dvojitá svatba:
Princ Juan, dědic španělského trůnu, si vzal dceru Maxmiliána, Markétu Habsburskou.
Filip Sličný (Maxmiliánův syn) si vzal princeznu Johanu, další dědičku španělských korunních zemí.
Štěstí (alespoň z pohledu Habsburků) sehrálo obrovskou roli. Princ Juan brzy zemřel, a tak nakonec korunu Kastilie a Aragonu zdědila Johana a její manžel Filip Sličný. Jejich syn Karel V. pak v roce 1516 zdědil sjednocené Španělsko, roku 1519 získal po Maxmiliánovi císařskou korunu a k tomu všemu vládl i bohatému burgundskému prostoru.
Karel V. se stal „vládcem, nad jehož říší slunce nezapadalo“. Územní rozsah zahrnoval nejen Evropu, ale i kolonie v Americe a v Asii.
Česká a uherská koruna
Ačkoliv už to vypadalo, že Habsburkové mají vše, do hry vstoupila další tragická událost:
Bitva u Moháče (1526) znamenala porážku uherského krále Ludvíka Jagellonského Osmany a jeho smrt.
Jelikož neměl Ludvík dědice, vypukla nástupnická krize v Uhrách. Část stavů zvolila vévodu Ferdinanda (Karlova bratra) za uherského krále.
V českých zemích (jimž rovněž vládl Ludvík) se situace vyvinula podobně – Ferdinand se stal i českým králem.
Od roku 1526 se tak rozšířily habsburské državy o České království a Uhry, což jejich postavení ve střední Evropě dále upevnilo.
Vrchol moci
Díky výše zmíněným dědictvím, sňatkům a strategickým bitvám se stal rod Habsburků nejmocnějším v tehdejší křesťanské Evropě. Karel V. a jeho bratr Ferdinand I. ovládali ohromné území. V následujících stoletích se habsburské državy dělily na „španělskou“ a „rakouskou“ větev, ale až do počátku 18. století si udržovaly mimořádný vliv.
Přestože oslnivá moc Habsburků nevydržela beze změn navždy (např. španělská větev vymřela po meči roku 1700, rakouští Habsburkové měli klíčovou roli až do událostí roku 1918), příběh jejich vzestupu z malé švýcarské šlechty k evropské dominanci zůstává jednou z nejpozoruhodnějších kapitol v dějinách.
Svatá říše římská se stala téměř „rodinným majetkem“ Habsburků na staletí a vyvinula se specifická rovnováha mezi císařem a říšskými knížaty. Habsburské Španělsko financovalo objevné plavby a koloniální expanzi. Z Ameriky proudilo do Evropy velké bohatství (stříbro, zlato), které hradilo i rozsáhlé války Habsburků s Francií, Osmanskou říší a dalšími soupeři. Dlouhodobě ovlivnili podobu střední Evropy, od architektury Vídně až po úřední jazyky v mnoha částech monarchie.
Zdroje:
https://www.ceskykralovskyinstitut.cz/habsburkove-1-dil-vznik-habsburske-monarchie/
https://www.ceskykralovskyinstitut.cz/habsburkove-2-dil-osobnosti-habsburske-monarchie/
https://www.dejepis.com/ucebnice/nastup-habsburku-na-cesky-trun/
https://edu.ceskatelevize.cz/video/4042-zrod-habsburske-dynastie
