Článek
V období počátku studené války se ukryté v Krušných horách rozprostřelo síť táborů, která sloužila jedinému cíli – naplnit sovětské sny o jaderném arzenálu. Jedním z jejích nejtemnějších bodů byla sedmipatrová cihlová budova u Vykmanova označená kódem L, známá jako Rudá věž smrti.
V ní se mlela a třídila uranová ruda, kterou Československo po válce povinně dodávalo Sovětskému svazu. Podle historiků šlo o „likvidační“ tábor s obří červenou věží, kde radioaktivní prach pronikal všemi póry a z pracovníků činil živé stíny.
Název se odvíjel od barvy cihel i množství mrtvých, kteří odsud odešli jen v rakvi.
Továrna na smrt
Téměř současně s rozjetím jáchymovských dolů byl v Dolním Žďáru v roce 1951 vybudován komplikovaný systém drtiček, sít a skladišť, jejichž srdcem se stala cihlová věž vysoká přes třicet metrů.
Do sedmipatrové budovy putovala ruda z Jáchymova, Horního Slavkova a Příbramska, převážně po železničních kolejích, a zde se ručně drtila, třídila a balila. Na spodních patrech kvílely mlýny, které měnily kameny na prach; o patro výš probíhalo ruční přebírání.
Čistý materiál padal do beden, které muži s palicemi pěchovali, aby každý vážil přesně osmdesát kilogramů. O něco méně kvalitní rudu vozili do vagonů a odjížděla neoznačená do SSSR.
Od samého počátku šlo o prostor navržený spíše jako exekuce než průmyslový podnik. Vězni pracovali dvanáctihodinové směny bez jakýchkoli ochranných pomůcek. Radioaktivní prach se usazoval v jejich oblečení, které směli měnit jednou za několik týdnů.
Surová ruda byla dopravována na vrchol sedmipatrové věže, odkud byla sesypávána do soustavy drtičů a sít. Materiál postupně propadával jednotlivými patry, kde byl dále ručně tříděn a zpracováván. Tento proces, ačkoliv sledoval průmyslovou logiku, představoval pro vězně monotónní a fyzicky devastující dřinu v extrémně nebezpečném prostředí. Podle výpovědí se prach držel v nose i ústech, pronikal do pokožky a vyvolával neutišitelný kašel.
Vdechovali oblaka radioaktivního prachu - většina z nich proto také brzy zemřela. Surová ruda byla dopravována na vrchol sedmipatrové věže, odkud byla sesypávána do soustavy drtičů a sít. Materiál postupně propadával jednotlivými patry, kde byl dále ručně tříděn a zpracováván. Tento proces, ačkoliv sledoval průmyslovou logiku, představoval pro vězně monotónní a fyzicky devastující dřinu v extrémně nebezpečném prostředí vzpomíná v rozhovoru pamětník Lubomír Modrovič. Další svědek označil metody za „prachsprostý sovětský primitivismus“.
V nejvyšších patrech věže se nacházela síta, na která se shora sypala ruda. Čtyři muži na každém stanovišti bušili do mokré hmoty kladivy a třídili podle kvality. Dolů padal jemnější prášek, který se balil do sudů, hrubší kusy se znovu drtily.
„Hlídal to civilista, který nás nutil, aby každá nádoba měla přesně osmdesát kilo. Jakmile byla lehčí, museli jsme ji doplnit,“ popisuje ve své knize Antonín Husník, jeden z vězňů, který přežil.
„Muži určení k likvidaci“
Tábor s kódem L byl součástí rozsáhlé sítě pracovních táborů, která pokrývala okolí Jáchymova. Vedle Vykmanova I („C“), kde byli méně „problematičtí“ vězni, a Vykmanova JaV („H“) pro mladistvé, právě „L“ představoval místo likvidace. Oficiální kapacita 300 lidí se brzy naplnila.
Do drsného prostředí sem posílali muže, kteří se provinili zdánlivými maličkostmi: letce RAF, západní vojáky, partizány, kněze, studenty teologie, intelektuály, i slavné sportovce. Uvnitř byli také kolaboranti nebo recidivisté; smyslem bylo nepropustit nikoho, kdo by mohl režim kritizovat.
Jaroslav Šlezinger, akademický sochař a autor monumentu před Kulturním domem v Ostrově, zde byl nucen vytvářet plastiky, zatímco jeho tělo trpělo v drtičce. Podle pamětníků se do červené stavby dostali i hokejoví mistři světa Stanislav Konopásek a Václav Roziňák a spisovatel Karel Pecka. Dalším tragickým jménem je Ján Havlík, student teologie, který zemřel v pouhých 37 letech na následky ozáření.
V táboře se zrodilo i slovo MUKL, zkratka pro „muž určený k likvidaci“. Vězni se smáli vtipu, že vchodem se chodí po svých a východem na lopatě, a navzdory zoufalství si udržovali drsný humor.
Ten se však nedal jíst ani pít. O přestávkách dostávali řídkou polévku a malý kus chleba, někdy i mléko, o němž se věřilo, že dokáže neutralizovat radioaktivitu – což byla jen iluze. Mnozí zemřeli na rakovinu plic, otravu ozářením a další nemoci. Životnost „muže určeného k likvidaci“ se podle historiků pohybovala mezi jedním až třemi lety.
Zima, hlad a šikana
Není možné popsat utrpení, aniž bychom vzali v potaz režim v táboře mimo samotnou věž. Členové SNB (Sbor národní bezpečnosti) a dozorci Ministerstva národní bezpečnosti 50. let definovali toto místo jako exemplární trest. Historik Jaroslav Rokoský připomíná, že vězni trpěli „všudypřítomnou radioaktivitou, minimální ochranou, jídla měli málo, hygienické podmínky byly tragické a v krušnohorských zimách se netopilo“.
Ve vězeňském areálu stály pouze dva dřevěné baráky – jeden pro kněze, druhý pro ostatní mukly. Zdi baráků byly tenké, podlahy kamenité, lůžka připomínala police v márnici. Přesto tyto budovy paradoxně působily jako útočiště, protože v samotné věži bylo podstatně hůř.
Stráže uplatňovali různé formy násilí, od bití až po nucení k trestné práci. Po útěku nebo jiném „prohřešku“ následovalo přeřazení do věže – to byl trest mnohem horší než samotný kriminál.
Rokoský doplňuje, že dozorci často míchali politické vězně s kriminálníky a kolaboranty, aby psychicky zlomili solidaritu. Navíc museli vězni nosit stejné šaty ve věži i v barácích, což znamenalo, že radioaktivní prach je zamořoval 24 hodin denně.
Systém dodávek uranu a sovětský tlak
Z geopolitického pohledu se Rudá věž stala klíčovou součástí plnění poválečných ujednání. Po válce se Československo zavázalo Sovětskému svazu, že mu předá veškerou uranovou rudu, kterou vytěží. Sověti považovali Jáchymovsko za jediný okamžitě dostupný zdroj uranu na území, které kontrolovali, a proto trvali na maximálním výkonu.
Již v roce 1946 se v Jáchymově objevily první sovětské kontrolní jednotky, jež přímo dohlížely na těžbu. Systém táborů a zpracovatelských závodů se tak stával nepopiratelnou součástí studenoválečného zbrojení.
Provoz Rudé věže běžel nepřetržitě tři směny denně. Denně se zpracovalo pět až šest tun rudy. V průběhu let 1951–1956 se odtud odvezlo kolem 300 tisíc tun suroviny. Vězni museli plnit kvóty pod hrozbou trestů; táborem prošlo podle odhadů asi 70 tisíc muklů. Jen malá část jich však pracovala přímo ve věži – zhruba 1 500 mužů (za celou dobu).
Jiným paradoxem bylo využívání civilních zaměstnanců. U vah na spodní plošině stála civilní pracovnice či pracovník, kteří dohlíželi na váhu sudů. I tito lidé se často stali oběťmi ozáření, ačkoli jejich práce se zdála zpočátku méně riziková.
S postupným odsunem těžby do Příbrami a jinam se tábor Vykmanov II oficiálně uzavřel 26. května 1956. Někteří vězni však podle archivních pramenů pracovali na jiných stavbách až do roku 1958, a jednotlivci dokonce do roku 1961.
Zbytky baráků byly zbourány a oblast převzala firma Škoda Ostrov, která zde rozšířila výrobu trolejbusů. Sedmipatrový cihlový kolos sloužil jako sklad materiálu. Vzpomínka na hrůzy se ztrácela za novými ploty.
Po pádu komunistického režimu se budova stala symbolem utrpení politických vězňů. V roce 2008 přešla do vlastnictví Konfederace politických vězňů a byla prohlášena národní kulturní památkou.
O jedenáct let později byla zapsána na Seznam světového dědictví UNESCO jako součást hornického regionu Erzgebirge/Krušnohoří. Příběh se znovu stal známým, konaly se první expozice a komentované prohlídky.
Plány na vybudování Muzea otrocké práce však narážely na nedostatek financí. Stavební stav věže se zhoršoval a její majitelé zadlužili spolek, který nakonec skončil v exekuci.
Teprve v roce 2025 se po letech jednání podařilo památku převést na stát. Ministr kultury Martin Baxa při symbolickém předání řekl, že „Rudá věž smrti už nebude chátrat – stane se trvalou připomínkou obětí komunistického režimu a jasným poselstvím, že svoboda a lidská práva nikdy nesmějí být považovány za samozřejmost“.
Zatímco původní táborové baráky zmizely, sedmipatrová věž zůstala nejhmatatelnějším svědkem. Její červené cihly se odrážejí v teplém světle podzimního slunce a působí téměř malebně. Návštěvníky, kteří zde navštěvují současné výstavy, však přivítá především chlad interiéru a informační panely plné archivních fotografií a svědectví.
Veřejnost má dnes možnost věž navštívit. Turistické portály ji označují za poslední zachované zařízení svého druhu v Evropě, jež dokumentuje intenzivní využívání lidské práce a surovin ve jménu geopolitiky. Prohlídky se konají po domluvě s Konfederací politických vězňů, v budoucnu je plánováno zřízení muzea otrocké práce. Mnohé obce v okolí – Boží Dar, Loučná pod Klínovcem, Ostrov – vkládají do tohoto projektu naděje, neboť věž se stala součástí turistických tras po Krušných horách.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Rudá_věž_smrti
https://cnn.iprima.cz/ruda-vez-smrti-desive-uranove-peklo-zabijelo-ve-jmenu-komunismu-hrdiny-umelce-i-mistry-sveta-453669
https://www.icostrov.cz/ruda-vez-smrti/
https://vary.rozhlas.cz/ruda-vez-smrti-pripomina-desive-dedictvi-komunistickeho-rezimu-8552254
https://www.kudyznudy.cz/aktivity/ruda-vez-smrti-v-zavodu-skoda-ostrov
https://www.ruda-vez.cz/cs/o-zamku
https://www.parlamentnilisty.cz/zpravy/tiskovezpravy/Ruda-vez-smrti-presla-do-spravy-Narodniho-pamatkoveho-ustavu-780213
https://rezervace.montanregion.cz/cs/ruda-vez-smrti
https://www.hrady.cz/vez-ruda-vez-smrti/texty?tid=49125&pos=300
https://www.ustrcr.cz/akce/expozice-v-rude-vezi-smrti-ukaze-historii-uranoveho-lagru/
