Článek
Londýn, jaro 1965. Na prknech divadla Old Vic září dvacetiletá Helen Mirren v roli egyptské královny Kleopatry. Pod klenutým stropem hlediště se mísí pach prachu, divadelního make-upu a cigaretového kouře. Doba je to odvážná a mladá generace herců i diváků lační po novotách.
Zatímco venku pulsuje swingující Londýn – město módních butiků, kytarových riffů a nočních klubů – uvnitř se mladá herečka noří do vášnivé repliky Shakespeareova díla Antonius a Kleopatra – s pohledem i gesty pravé královny Nilu.
Ještě netuší, že ten večer navždy změní její život: získá si přízeň publika, smlouvu s talentovým agentem a angažmá u prestižní Royal Shakespeare Company. Ale stejně tak si vyslouží i nálepku, která ji bude pronásledovat – média ji začnou nazývat „sexuální královnou Stratfordu“, ačkoli o to vůbec nestála.
Rebelka na divadelních prknech
Mirren se narodila v roce 1945 do poválečné Británie, která se v 60. letech rychle měnila. Konzervativní mravy ustupovaly nástupu sexuální revoluce a kulturní scény vřely novými vlivy. Její otec byl potomkem ruského aristokrata, který se v Británii musel živit jako taxikář, matka pocházela z dělnické rodiny řezníka a sama pocházela ze 14 dětí.
Doma se cenila skromnost a jistota, takže herecké ambice u rodičů narážely na nepochopení. Jenže Helen se ve třinácti letech při školním představení Shakespearova Hamleta doslova zamilovala do divadla a od té chvíle toužila patřit na jeviště.
Národní divadlo mládeže, kam se Mirren v osmnácti letech přes odpor rodičů nakonec dostala, pro ni znamenalo únik do světa imaginace a svobody. Když ve dvaceti okouzlila diváky jako Kleopatra, stala se rázem jedním ze symbolů nastupující herecké generace. Royal Shakespeare Company ji obsazovala do rolí plných svůdnosti a temné energie – hrála kurtizánu Castizu v The Revenger’s Tragedy, nevěrnou Cressidu v Troilus a Cressida, či ambiciózní Lady Macbeth.
Její výkony byly strhující a kritici si všímali nejen talentu, ale i její fyzické smyslnosti. Jeden recenzent dokonce napsal, že Mirren „zvlášť působivě ztělesňuje nestoudnou smyslnost“. Taková charakterizace však mladé herečce nebyla po chuti. Přezdívka „Sex Queen of Stratford“ – sexuální královna Stratfordu – nevzešla z jejího chování, nýbrž z fantazií novinářů fascinovaných jejím vzhledem.
Koncem 60. let se britské divadlo zbavilo cenzury a na jeviště pronikla nahota i syrové výpovědi. Mirren se nebála odvážných scén – ať už šlo o sugestivní erotiku na prknech nebo před kamerou. Svou první výraznou filmovou roli získala v roce 1969, kdy ve snímku Age of Consent ztvárnila bezstarostnou múzu australského malíře, často odhalenou při koupání v moři.
Bylo jí teprve 23 let a na plátně se objevila nahá – v tehdejší Británii stále něco šokujícího. Konzervativci zuřili a cenzory film dráždil natolik, že některé scény, včetně Mirreniny nahé koupací sekvence, musely být v Británii vystřiženy.
Herečka se s tím srovnávala po svém: chápala umělecký význam takových scén, ale zároveň si začala uvědomovat, že za odvahou jít „s kůží na trh“ číhá nebezpečí zjednodušující nálepky – ženy, která se svléká pro efekt. O několik let později, v roce 1975, to zažila veřejně v jednom z největších britských televizních pořadů.
Když sexisté tleskají
Píše se rok 1975 a Helen Mirren zasedá do křesla v populární talk show moderátora Michaela Parkinsona. Je nervózní – je to její první vystoupení v televizi toho druhu – a netuší, co přijde. Parkinson ji přivítá s úsměvem, ale jeho slova bodají. Uvádí ji jako „sexuální královnu“ a cituje kritika, podle něhož herečka na jevišti působí „jako lehká žena plná živočišné erotiky“. Mirren se snaží zachovat klid.
Pak však moderátor zpochybní její vážnost: zeptá se, zda si myslí, že její „výbava“ – naráží na její tělo – nebrání tomu, aby byla považována za seriózní herečku. Mirren na vteřinu oněmí překvapením. V hledišti to zašumí. Mladá herečka se ale nevzdá. S ledovým klidem se zeptá, co přesně tím myslí – „máte na mysli moje prsty?“ odpálí jeho dvojsmysl.
Parkinson se neochotně vyjádří jasněji: myslí tím její figuru. Mirren se pousměje a kontruje: „Chcete říct, že vážné herečky nemůžou mít velká prsa? To tím myslíte?“. Moderátor koktavě namítne cosi o tom, že bujný dekolt může odvádět pozornost od výkonu. Mirren na to pohotově odvětí, že pokud něčí herectví zastíní divákův obdiv k poprsí, pak jde o mizerné herectví – a tak hloupá otázka si nezaslouží nic než pohrdání.
To odpoledne v televizním studiu nastavilo nemilosrdné zrcadlo nejen britskému šoubyznysu, ale i vnitřním rozporům, s nimiž Mirren bojovala. Byla krásná, mladá a nebojácná – a právě pro tyhle kvality ji část publika milovala a část zatracovala. Ve stejné chvíli, kdy ji lidé obdivovali pro její odvahu a sex-appeal, cítila ona sama uvnitř rozpaky a vztek.
„Sexualizace byla něco, co jsem jako mladá žena té doby vůbec nechtěla. Bylo to nepříjemné, paralyzující a naprosto k zlosti,“ vzpomínala po letech. Pozornost zaměřená spíše na tělo než na herecký um jí byla těžkým břemenem – pomyslným batohem, který musela nést na zádech, jak sama řekla. Rozhodla se však, že se tím nenechá zlomit.
Důležitá je práce, opakovala si, a vrhala se do dalších náročných rolí klasického repertoáru, aby dokázala, že v ní vězí víc než jen pohledná tvář a tělo. Svou otevřeností i vzdorem tak Mirren předběhla dobu – odmítla se stydět za svou ženskost, ale zároveň se odmítla stát jen objektem.
Sama sebe však Helen nikdy nevnímala jako divokou rebelku, za niž ji měli druzí. Naopak, považovala se za „docela nudného člověka“, který se skrze provokativní role jen snaží vymanit z vlastní nesmělosti. Její herectví, říkávala, bylo zvláštní cestou, jak rozbít své nejistoty a vnitřní zábrany – pokusem, který stejně nikdy není úplně úspěšný.
Na vlně rocku a extáze
Divoká 70. léta pomalu plynou a Helen Mirren se stává tváří jednoho z nejodvážnějších období britského divadla. Roku 1975 září v inscenaci Teeth ‚n‘ Smiles jako zpěvačka rockové kapely – opilá, nespoutaná, ničím nespoutatelná Maggie. Hra o sexu, drogách a rock’n’rollu patří k prvním v Británii, které tak otevřeně zobrazují rebelii mladé generace. Mirren na jevišti ječí do mikrofonu, potácí se v rauši, směje se i pláče – a publikum jí věří každou vteřinu.
Sama herečka sice postrádá hudební sluch, ale s chutí se vrhá do role: „Když máte drzost, přesvědčíte publikum o čemkoli,“ prohlašuje tenkrát. Tou drzostí a energií si buduje pověst divoké bohémky britské scény. Večery po představení mnohdy končí na hlučných večírcích.
Londýn té doby je místem, kde se střetává vysoké umění s bujarým nočním životem – herci, rockeři, umělci, všichni popíjejí do rána v klubech na Soho, a mezi nimi i Helen, která zkouší držet krok.
Byla to jen krátká epizoda „holky z večírků“, jak sama říkala, ale patřila k mládí stejně neodmyslitelně jako zvuk elektrické kytary té dekády. Mirren okusila sladkou svobodu i těžká rána. V 70. letech nebylo výjimkou, že se na stolcích v zákulisí i v barech objevovala zrcátka s úhlednými bílými čárami – kokain byl tenkrát stylovou drogou bohémské smetánky.
Helen Mirren si bílý prášek oblíbila. „Koks jsem milovala. Nikdy jsem ho nebrala moc, jen trošku na párty,“ přiznala otevřeně. Droga jí dodávala euforii a sebevědomí v kruzích, kde se mísili excentričtí umělci a rockové hvězdy. Byly to chvíle opojné extáze, kdy se zdálo, že vše je dovoleno a že mládí potrvá věčně.
Koncem desetiletí se Mirren mihne i světem filmu tak skandálním, že to šokuje i otrlé. Přijímá roli v kontroverzním snímku Caligula (1979) po boku Malcolma McDowella a Petera O’Toolea. Film plný násilí a otevřených sexuálních scén – produkovaný vydavatelem erotického magazínu – překračuje hranice tehdejší kinematografie a vyslouží si rating X, určený pornografii.
Kritika Caligulu strhá jako oplzlou frašku a film končí fiaskem u publika. Pro Mirren je to lekce: za odvážný výlet do extrému zaplatí profesně dočasným posměchem. Sama později hořce poznamená, že jediné pozitivum Caliguly bylo, že jí honorář pomohl splatit první dům.
Smíření nad ránem
Je začátek 80. let a bouřlivá dekáda doznívá. Helen Mirren se blíží ke svým čtyřicátinám, v duši unavenější a moudřejší o zkušenosti, které by jiní nesebrali ani za dva životy. Po letech na britské scéně se přesto cítila nedoceněná – když nezískala vytouženou divadelní cenu, hořce prohlásila „Fuck it, odjíždím, očividně o mě nestojí“ a odešla do Hollywoodu. Skutečný zlom ji ale teprve čekal.
Jednoho rána sedí sama u kuchyňského stolu ve svém londýnském bytě. Na bílé desce před ní leží noviny a v pruhu slunečního světla tančí zvířený prach. Mirren upíjí silný černý čaj; na jazyku stále cítí hořkost včerejší noci. Titulky v novinách hlásají senzační zprávu: V Jižní Americe byl dopaden bývalý nacistický zločinec Klaus Barbie. Přezdívaný Řezník z Lyonu, desítky let unikal spravedlnosti – a teď se ukazuje, že léta financoval svůj úkryt obchodem s kokainem.
Helen zírá na řádky a hlavou jí probleskne mrazivé prozření. Představí si linku vedoucí od zrcátka s bílými čárkami na večírku k tomu zrůdnému muži, který prodával smrt. Náhle do sebe všechno zapadá: její malá „lajna“ na party měla přímou spojitost s tímhle hrozným člověkem.
Venku Londýn šedne v ranním oparu, město se probouzí do dalšího dne. Ona však ví, že pro ni právě něco končí. Téhož dne se rozhodne, že s kokainem nadobro přestane. „Tohle vám při veselí na večírku úplně uniká,“ řekne později o svém uvědomění, „že vaše zábava živí hrůzy jinde“.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Helen_Mirren
https://www.biography.com/actors/helen-mirren
https://www.theguardian.com/culture/2015/sep/26/helen-mirren-interview-sally-hughes
https://theweek.com/articles/482091/helen-mirrens-straightarrow-tendencies
https://www.vanityfair.com/hollywood/2016/08/helen-mirren-sexist-interview-video?srsltid=AfmBOorzFydLcsMpKV99GkSk1r5Bnqeqtw3zs_eY0Voj5URswVNKBJBS
https://www.morninghoney.com/p/helen-mirren-sexualized-young-actress-uncomfortable-enraging
https://www.newyorker.com/magazine/2006/10/02/command-performance-3
