Marika Gombitová: Z trůnu královny slovenského popu na invalidní vozík. Poslední láska ji opustila

Když se probudila v nemocničním pokoji a necítila nohy, v paměti jí zůstalo jen to, jak sněhem pokrytá silnice znenadání zmizela, auto se přetočilo a ona, nepřipoutaná, letěla do tmy. Lékaři jí řekli, že už nikdy nebude chodit, ba možná ani zpívat. „Bojovala potichu, vždy s úsměvem a měla pocit, že musí všechno dokázat,“ vzpomínala později primářka rehabilitačního oddělení Miroslava Štelclová na slavnou pacientku.

Narodila se 12. září 1956 v Turanech nad Ondavou, zapomenuté vesnici na východě Slovenska. Otec byl policista, matka vedla školní družinu, ale dům byl vždy plný hudby. Jako dítě se učila hrát na klavír a zpívala s bratry při každé příležitosti.

Na střední průmyslové škole v Košicích se přidala ke kapele Profily a hudba se z koníčku stala osudem. Že se jednou stane tváří slovenského popu, tehdy netušila.

V polovině sedmdesátých let si jí všiml Ján Lehotský, kapelník skupiny Modus. Přivedl ji jako sboristku a hráčku na conga, ale brzy v ní objevil klenot. Na festivalu Bratislavská lyra zazářila se skladbou „Študentská láska“ a krátce nato přidala „Vyznanie“, píseň, která ji vystřelila do éteru a zůstává hymnou generací.

Spolu s Lehotským a Mekym Žbirkou prožila „naivní a čisté“ období – psali hity, jezdili po socialistickém Československu a snili o světě, kde o umění rozhoduje talent, nikoliv úředník.

To se mělo brzy změnit. Normalizační roky přinášely slávu i svazující pravidla. Texty musely procházet schvalováním, rozhodnutí komise mohlo zakázat i umělcovu přezdívku, dlouhé vlasy byly považovány za projev vzdoru.

Kapely se účastnily „povinných“ přehlídek politických písní, které měly vyznávat jediný správný názor. Marika a kolegové to snášeli s lehkou ironií, ale věděli, že bez tohoto holdování systému se na obrazovku nedostanou.

Přátelé jim pomáhali – producent František Janeček vyjednával se stranickými funkcionáři a starší kolegové jako Pavol Hammel nebo Marián Varga jim dávali krytí i umělecké rady.

Právě z té doby pochází Maričina popularita napříč hranicemi. V roce 1979 vydala album „Dievča do dažďa“ a brzy následoval filmový muzikál „Neberte nám princeznú“, ve kterém se objevila po boku Marie Rottrové. „Ani jsme netušili, že děláme kultovní věc,“ řekla později. Hrála dívku, kterou chtějí rodiče provdat proti její vůli. Na plátně zpívala, na pódiu sbírala jedno ocenění za druhým. Měla pocit, že její život je pohádka.

Její pohádkový příběh se zlomil 30. listopadu 1980. Po koncertu v Brně napadlo tolik sněhu, že silnice připomínaly bílou pláň. Auto řídil její německý přítel Rudi. Vítr je zahnal do závěje, vůz se několikrát převrátil a Marika, nepřipoutaná, byla vymrštěna ven. „Tehdy jsem si uvědomila, že možná zemřu,“ vzpomínala. Zůstala zaklíněná pod karoserií, se zlomeným hrudním obratlem, polámanou rukou a zápalem plic.

Zranění změnilo vše. Lékaři jí oznámili, že ochrnutí sedmého obratle znamená doživotní vozík. V tisku se objevily fámy, že zemřela. „Spousta lidí z branže se od nás odvrátila,“ říkal její kolega.

V nemocnici, kde ležela, poslouchala tlukot vlastního srdce a přemýšlela, zda má smysl pokračovat. „Když jsem poznala, že mi pánbůh dal druhou šanci, pochopila jsem, že je třeba si života vážit a naučit se z radosti i bolesti,“ napsala později.

Rehabilitace byla pekelná. Učila se znovu ovládat svůj dech – zpívat vsedě vyžaduje použití úplně jiných svalů. Každý den posilovala břišní svaly, aby nahradily nefungující bránici. Přes slzy bolesti zkoušela písně stále dokola.

Polovina národa pochybovala, zda se vrátí; ona to ale nevzdala. Šest měsíců po nehodě vystoupila na Bratislavské lyře. Z pódia v křesle zpívala „Prstienky z trávy“ a „Tajomstvo hier“. Lidé plakali a tleskali. Tím okamžikem překonala celý půl rok bolestivé rehabilitace

Následovala alba „Môj malý príbeh“, „Slnečný kalendár“ a další. Vyhrála Zlatého a Slovenského slavíka, sesbírala pětadvacet cen z hudebních festivalů a stala se první slovenskou zpěvačkou, která se dostala do rakouské hitparády Die Grossen Zehn. Se Steviem Wonderem plánovala duet; nakonec z projektu sešlo, ale zůstalo jim společné přátelství. Lidé ji obdivovali za to, že nevzdala naději a v písních dokázala přetavit bolest ve světlo.

Po roce 1989 se mnoho věcí změnilo. Když padl režim, naděje se otevřely, ale její zdraví zůstalo křehké. V devadesátých letech vydávala další desky, ale koncertovala méně. Lidé se začali ptát, proč nejezdí na turné. Pro ni nebylo jednoduché cestovat, vystupovat a rehabilitovat současně. Přesto nahrála desítky písní a spolupracovala s mladšími hudebníky.

V roce 2016 se vrátila na velké pódium s koncertem „Marika Gombitová & priatelia“. Stovky lidí ji vítaly ve stoje. Rok nato vystoupila jen na bále s Mekym Žbirkou. Novináři spekulovali o její izolaci. Ona je odmítla: léto trávila v horách kvůli zdraví, protože horko v Bratislavě jí zhoršovalo dýchání. Řekla, že neodchází do důchodu, plánuje vánoční koncert a z nejistoty si nic nedělá.

V roce 2018 jí prezident Andrej Kiska udělil Pribinův kříž I. třídy za přínos slovenské hudbě. V ocenění stálo, že je „královnou slovenského popu“. Vyznamenání přijala s pokorou, vždyť prodala přes milion nosičů.

O rok později ji televize zařadila mezi největší Slováky. Odstoupila, protože cítila, že místo v žebříčku patří jiným. „Chci, aby tam byli hrdinové jako Jozef Gabčík,“ napsala na sociálních sítích. Její skromnost byla udivující. Kdo by se dobrovolně zřekl další medaile?

V jejím osobním životě ji provází tři velké kapitoly. První byla láska ke staršímu německému podnikateli Rudolfovi. Seznámili se na lodi, když se vracela z německého turné. Přinesl zásnubní prsten, mluvili o svatbě a životě v Německu.

Jejímu otci se nezamlouvalo, že je cizinec a rozvedený. Když jí skončil výjezdní devizový příslib, musela se rozhodnout. Vybrala si hudbu. „Měla jsem jen dvouměsíční vízum a volila jsem kariéru,“ přiznala později. Z rodiny a vlasti odejít nedokázala; vztah se rozpadl a ona si vyčítala, zda byla příliš ambiciózní.

Druhou velkou láskou byl bubeník Tolja Kohout z kapely Katapult. V časech, kdy se připravovala na koncerty, jí vozil broskvový kompot na hlasivky a stál vedle ní jako strážný anděl. V jednom rozhovoru řekl, že ji chtěl chránit.

Povídalo se ale, že ji podvedl. Ona těm řečem uvěřila a vztah ukončila. „Nikdy jsem ti neublížil,“ opakoval veřejně. Po jejich rozchodu Tolja emigroval do Anglie. Poté se už nepotkali. Jen píseň „Koloseum“ zůstala jako vzpomínka na doby, kdy si mysleli, že spolu budou stárnout.

Třetí kapitolu napsal Ital Alberto. Potkala ho už na vozíku. „S Albertem jsem se seznámila, když jsem byla už sedm roků na vozíčku. S ním jsem si poprvé naplno neuvědomovala svůj handicap, prožili jsme spolu mnoho krásného. Těžko říct, jestli mě překvapil jeho zájem. I v tomhle stavu, ve kterém žiju, pracují city, sympatie, všechno to, co dělá život krásným a zároveň složitým, jsou to nějaké vlny, které se v nás zvedají a dělají život naplněnějším,“ přiznala.

Nosil jí květiny, uměl být něžný a praktický zároveň. Plánovali svatbu a adopci. Když to oznámili jeho rodině, přišel šok. Alberto pocházel ze konzervativního prostředí a jeho rodiče odmítli přijmout nevěstu na vozíku. Svazek se neuskutečnil. „Život někdy nemůže být úplně naplněn,“ povzdychla si. Kousavý osud dodal příběhu ironii: o pár let později Alberto havaroval na motocyklu a také skončil ochrnutý.

Láska měla v její historii ještě jednu podobu – střet s režimem. Když přivedla domů německého snoubence, její sestra, která pracovala u policie, přišla o práci. Tehdy si poprvé uvědomila, že osobní volby mohou mít politické následky. Po nehodě ji převážel sanitní vůz přes hranici; na česko-slovenské hranici museli pacientku přeložit do jiného vozu, protože předpisy zakazovaly české sanitce převézt pacienta do Bratislavy.

Absurdity doby ji ale nezlomily. Systém jí také předepisoval, jak často může cestovat, co může zpívat a kde může vystoupit. Slavný zpěvák Petr Janda v televizním dokumentu o historii Bratislavské lyry vzpomínal na zlá slova jedno z představitelů režimu: „Jeden z papalášů říkal, že vůbec nechápe, proč mrzáci lezou na jeviště, to bylo odporný.“ Taková slova ji bolela. Ale zároveň jí to dalo sílu znovu se zvednout.

Kromě lásky k mužům měla hluboké přátelství s kolegy. S Mekym Žbirkou, Jánem Lehotským nebo Vašem Patejdlem sdílela nejen pódium, ale i tah na branku. Karel Gott ji vnímal jako výjimečný hlas a často spolu zpívali.

Když odešli – Žbirka i Gott zemřeli během tří let – říkala, že jí chybí „veľmi veľkí priatelia, nie len kolegovia“.

Hluk velkoměsta a povyk fanoušků ji unavovaly. Když jí sousedé v bratislavském paneláku vyčítali štěkot jejích psů, přestěhovala se do Košic. Má dva bišonky, kterým říká Láska a Lucky, a koně Lariota. Kůň jí umožňuje hipoterapii a svobodu; terénní elektrický vozík jí dává možnost jet do lesa. S přáteli chodí na houby a do kostela.

Založila také nadaci, která pomáhá lidem s postižením. Finančně přispívá na rehabilitační pomůcky a školství. O svých penězích nemluví; bulvár o nich spekuluje, ale ona jen tiše posílá dary. Když se objevily zprávy, že se stáhla kvůli dluhům, odmítla je s úsměvem. „Stále zpívám a uživím se,“ řekla.

V roce 2021 vyšel její autobiografický svazek „Úlomky spomienok“. Napsala, že nechce sestavovat životopis, ale sdílet události, které si uchovala. Otevřeně popsala, jak se vyrovnávala s bolestí v nemocnici, jak se modlila, aby přežila, a jak jí víra pomohla přijmout nový život.

Připomněla, že její paralýza je vysoká a že bez asistence by se neobešla. Přiznala i to, že se stále ptá, zda někdy potká muže, pro kterého nebude vozík překážkou. Když psala o Albertu, prozradila, že ztratila naději, že ve svém zdravotním stavu potká nějakého muže. Její upřímnost fanoušky zaskočila.

Zdroje:

https://www.marianne.cz/zivotni-styl/osudna-nehoda-mariky-gombitove-lekari-neverili-ze-jeste-nekdy-bude-zpivat

https://cs.wikipedia.org/wiki/Marika_Gombitov%C3%A1

https://www.idnes.cz/onadnes/vztahy/marika-gombitova-ctyri-topoly-mi-musi-stacit-jinym-nestaci-cely-svet.A171116_145143_spolecnost_jup

https://www.marikagombitovaofficial.com/biografia/

https://plzen.rozhlas.cz/marika-gombitova-vyznanie-8134948?player=on

https://www.lifee.cz/pribeh-nezdolne-vule-mariky-gombitove-desivou-autonehodu-mela-ve-24-letech-na-prvni-koncert-odjela-na-vozicku-rovnou-ze-sanatoria-828e0

https://www.idnes.cz/onadnes/vztahy/marika-gombitova-ze-vseho-nejvic-mi-zivot-komplikuji-bariery.A170103_162917_spolecnost_jup

https://www.topvip.cz/celebrity/marika-gombitova-vytahla-srdcovku-a-dale-rozviji-svuj-pribeh#google_vignette

https://www.novinky.cz/clanek/kultura-marika-gombitova-po-letech-oslovila-sve-fanousky-142159

https://www.denik.cz/hudba/marika-gombitova-zpevacka.html