Článek
August Kubizek se narodil roku 1888 v hornorakouském Linci do rodiny čalouníka českého původu. Jako jediný ze čtyř dětí přežil dětství – osudová paralela s vrstevníkem Adolfem Hitlerem, jehož matka přišla o více potomků a upínala se na syna Adolfa.
V patnácti letech se August poprvé setkal právě s mladým Hitlerem. Bylo to kolem roku 1904 v lineckém divadle – oba dospívající vášnivě obdivovali opery Richarda Wágnera a prali se o poslední místo k stání. Šarvátka rychle přerostla ve zvláštní spiklenectví.
Introvertní, ale ctižádostivý Adolf a tichý August objevili společný svět hudby a velikých snů. Z náhodné známosti se záhy stalo nejlepší přátelství – Hitler s Kubizkem spolu trávili každou volnou chvíli, podnikali dlouhé procházky po okolí a horlivě debatovali o umění i politice.
Hitler jej oslovoval důvěrně „Gustl“ a sdílel s ním i nejskrytější niterné ideály a trápení. Oba chlapci byli v jistém smyslu snílci. August se v tichosti toužil stát orchestrálním dirigentem. Adolf – o rok mladší než Kubizek – se viděl jako velký malíř či architekt.
V provinciálním Linci pro takové ambice nebylo místo. A tak když Kubizek po škole pracoval v otcově čalounické dílně a opatrně mluvil o studiích hudby, jeho kamarád Adolf se s prudkostí sobě vlastní rozhodl jednat. Osmnáctiletý Hitler osobně přesvědčil Kubizkova otce, aby nechal syna odejít do Vídně na konzervatoř.
Pro Augustovy rodiče to bylo překvapení – teprve ctižádost jejich syna podpořená neodbytným argumentátorem Adolfem je přiměla změnit názor. Kubizekovi se tak otevřela cesta ke splnění snu. V únoru 1908 spolu oba přátelé odjeli do Vídně. Pronajali si skromný společný pokoj v ubytovně na Stumpergasse a každý se chystal zkusit štěstí ve svém oboru.
Kubizek byl hned přijat na Vídeňskou akademii múzických umění ke studiu hudby. Hitler takové štěstí neměl – dvakrát po sobě ho nepřijali na malířskou akademii. Tuto ponižující porážku zpočátku tajil i před Augustem.
Ten jen pozoroval, jak se jeho spolubydlící mění: zatímco on sám trávil dny pilnou výukou violy a hudební teorií, Adolf se bez cíle potuloval po městě, maloval akvarely, prodával je za pár krejcarů v hospodách a noc co noc hltal představení v operním divadle.
Vídní zmítaly sociální bouře a nacionalismus a mladý Hitler vnímal okolní svět se stále větší zatrpklostí. Každé své selhání obracel v nenávist k „nespravedlivému“ okolí. Když se ho Kubizek bezelstně ptal, kdy nastoupí na akademii, Adolf reagoval výbuchy vzteku.
V Kubizekových pamětech vystupuje Hitler té doby jako rozervaný fantasta: v jednu chvíli lyricky básnil o kráse hudby a krajiny, jindy propadal temným náladám a chrlil zlost na všechny kolem. Dokázal hodiny mluvit o svých názorech – a když došla řeč na umění nebo politiku, zuřil jako sopka chrlící lávu.
„Měl jsem pocit, jako by se v něm probudila cizí síla, která skrz něj vybuchuje navenek,“ líčí Kubizek jeden z Adolfových častých hněvivých výlevů.
Kubizek s odstupem let vzpomínal, že jeho přítel byl už tehdy posedlý vizí výjimečného osudu. V Rakousku přelomu století se oba mladíci cítili jako cizinci – rodilý Rakušan Hitler pohrdal mnohonárodnostní habsburskou říší a snil o velkém Německu, zatímco Kubizek se hlásil k německé kultuře, ačkoli měl české předky.
Adolf občas na Augusta pohlížel svrchu: otevřeně opovrhoval Čechy a jinými „neněmeckými“ národy. A přestože Kubizek byl českého původu, byl Hitlerovým přítelem. O to silnější paradox – a stigma – tato výjimka představovala v budoucnu.
Náhlé rozdělení cest
Nad Vídní se pozvolna stahovala mračna. Kubizek s úspěchem dokončil první ročník konzervatoře a v létě 1908 se chystal odjet na prázdniny domů do Lince. Hitler neměl kam jít – po nezdaru u přijímacích zkoušek neměl status studenta, živil se jen drobnými zakázkami a útěchu hledal v hudbě.
Na nádraží Westbahnhof, kde se přátelé loučili, působil sklíčeně. Augustovi ještě smutně sdělil, že se netěší na léto osamění ve Vídni. Když se však Kubizek za pár týdnů vrátil zpět do hlavního města, čekal ho šok. Adolf Hitler zmizel. Pokoj na Stumpergasse byl prázdný – Hitler se beze slova odstěhoval, nezanechal jediný vzkaz, žádnou adresu.
August nechápal, co se stalo. Netušil, že jeho kamarád právě propadl naprosté sklíčenosti a hrdost mu nedovolila čelit Kubizekovu soucitu. Bez prostředků i plánu se Hitler tou dobou potuloval po Vídni, živořil po ubytovnách pro bezdomovce a snažil se nějak přežít.
Kubizek mezitím pokračoval ve studiích sám. Osudové přátelství dvou snílků se na prahu dospělosti nečekaně přetrhlo. Augustu Kubizekovi se začal naplňovat jeho vlastní život. Roku 1912 úspěšně dokončil konzervatoř a získal první angažmá jako dirigent v Mariboru.
Před začátkem první světové války se oženil s Annou, houslistkou, a během pár let se stal otcem tří synů. Jako voják rakousko-uherské armády prošel bojišti první světové války – v Karpatech byl zraněn, ale přežil.
Po válce už na uměleckou dráhu nenavázal. Místo toho žil tiše s rodinou v hornorakouském Eferdingu a pracoval jako úředník na radnici. Politika ho nezajímala. O to víc jej zaskočila zpráva, kterou se roku 1923 dočetl v novinách: jeho dávný přítel Adolf Hitler se v Německu pokusil provést převrat, takzvaný pivní puč v Mnichově, a skončil ve vězení.
Kubizek možná tehdy zažil první dilema – měl by Hitlerovi napsat? Nakonec to neudělal a zůstával stranou. Možná se obával odmítnutí, možná si jen říkal, že Hitler na starého Gustla beztak zapomněl. Netušil, že se hluboce mýlí.
Setkání po letech
Dne 30. ledna 1933 se Adolf Hitler stal říšským kancléřem Německa. Jeho jméno i tvář plnily první stránky novin po celé Evropě. August Kubizek se po dlouhých dvaceti pěti letech se rozhodl na Hitlera obrátit. Napsal mu formální blahopřejný dopis k úspěchu a připomněl se jako dávný přítel z mládí.
Zdaleka nečekal, že odpověď přijde obratem. Hitler však na dopis reagoval během pár dnů: oslovil Kubizka familiérně „Milý Gustle“ a mimo jiné mu napsal: „Velmi rád bych s tebou znovu oživil vzpomínky na nejlepší léta svého života.“
Těmi „nejlepšími lety“ myslel Hitler právě bezstarostné mládí v Linci a Vídni po boku Kubizka. I v srdci chladnokrevného diktátora zůstával sentiment – a možná vděčnost za to, že v klíčových formativních letech nebyl sám. Za pět let poté, v dubnu 1938, přijíždí Adolf Hitler v triumfu do rodného Rakouska.
V rodném Linci pořádá pompézní uvítání po anšlusu své vlasti k Německu. V tom shonu si však nezapomene vyhradit hodinku v hotelu Weinzinger, kam si pozve jednoho nenápadného úředníka z Eferdingu. August Kubizek vstupuje do téže místnosti jako vůdce Třetí říše. Oba muži spolu v soukromí rozmlouvají přes hodinu.
O rok později Hitler pozval Kubizka jako čestného hosta na proslulý Bayreuthský festival – svatostánek wágnerovské hudby, o němž kdysi oba snili. Společně tam navštívili operu, obklopeni nacistickou smetánkou.
V jejich rozhovorech prý Hitler řekl: „Psát o mně smí jen ten, kdo mě opravdu znal. A pokud někdo takový je, jsi to ty, Kubizku.“. Těmito slovy vůdce naznačil, že chce, aby Kubizek sepsal vzpomínky na jejich mládí. August souhlasil, a brzy začal na zakázku nacistické strany pracovat na krátké brožuře líčící Hitlerovy klukovské roky. Pro Hitlerův kult osobnosti to byl vítaný střípek – lidský příběh o skromném původu vůdce.
Loajalita ve stínu říše
Během druhé světové války si Kubizek dál hleděl svého. Nebyl členem NSDAP, neúčastnil se politiky. Večer co večer sedával v Eferdingu s notovým zápisem a oddával se hudbě. Ve dne pracoval na úřadě a staral se o rodinu.
V létě 1940 proběhlo jejich poslední setkání – krátké rozloučení předtím, než se Hitler plně ponořil do válečných tažení. Přesto kontakt přetrvával aspoň symbolicky.
Ještě v červenci 1944, uprostřed zuřící války, poslal Hitler k 80. narozeninám Kubizkově matce laskavý dar: koš plný prémiových potravin.
Když se válečné štěstí začalo od Hitlera odvracet, rozhodl se August ke kroku, který mnozí nedokázali pochopit. V roce 1942 – to už bylo jasné, že nacistické Německo nečeká rychlé vítězství – Kubizek vstoupil do NSDAP.
Později tvrdil, že tak neučinil z přesvědčení či antisemitismu, ale čistě jako gesto loajality vůči svému příteli Adolfovi. Bylo to troufalé a z dnešního pohledu pošetilé rozhodnutí. Kubizek se tím definitivně ocitl v jednom šiku s režimem, který rozpoutal světovou válku a masové vyvražďování.
August si však možná namlouval, že je to jen formální akt, jakýsi tichý vzkaz Hitlerovi, že na něj nezanevřel ani v těžké době. Po válce ho tento „černý puntík“ dohnal. Osobně se Kubizek s Hitlerem po roce 1940 už neviděl.
Cejch „přítele monstra“
Druhá světová válka skončila v troskách a hrůzách holokaustu. Jméno Adolf Hitler se stalo synonymem zla. A August Kubizek – jediný blízký přítel Vůdce z dob, kdy ještě nebyl Vůdcem – stanul před tíživou životní bilancí. Ještě než k němu vtrhli američtí vojáci, pečlivě poschovával ve sklepě všechny dopisy, pohlednice a památky, které mu Hitler kdysi daroval.
Cítil možná instinktivně, že by mohly být použity proti němu. Opravdu netrvalo dlouho a Kubizek byl v prosinci 1945 zatčen americkými okupačními úřady. Dva roky strávil v internačním táboře Glasenbach, kde jej zpravodajští důstojníci vyslýchali kvůli jeho vazbám na Hitlera. V Kubizkovi viděli cenného svědka zločince.
Zajímaly je i zdánlivé drobnosti z Hitlerovy minulosti – jaké měl jako mladík názory, přátele, milenky, povahu? August trpělivě vypovídal, vyslýchán ale byl i jako podezřelý. Nikdy se neprovinil žádným zločinem, přesto na něm ulpěl cejch přítele monstra. Mnozí nemohli pochopit, že někdo mohl Hitlera znát tak zblízka a nevidět v něm budoucího tyrana.
Na jaře 1947 byl Kubizek propuštěn na svobodu. Bylo mu 58 let a neměl ambici vracet se k veřejnému životu. Chtěl už jen klid a zapomnění. Ale hluboko v paměti nosil příběh, který jako by volal po sepsání. Kubizek znal mladého Hitlera jako nikdo jiný na světě – a uvědomoval si hodnotu takového svědectví.
Po dlouhém váhání se tedy pustil do práce, která pro něj musela být zároveň terapií i znovuprožitím dávných krásných let. Roku 1951 vyšla knižně jeho memoárová kronika Adolf Hitler, můj přítel z mládí (německy Adolf Hitler, mein Jugendfreund).
Kniha se záhy stala senzací – nabízela totiž unikátní psychologický pohled na dospívání masového vraha. Kubizek psal s nostalgií a určitou dávkou opatrnosti. Vynechal hodnocení nacistických zločinů a soustředil se čistě na roky 1904–1908. Někteří historici mu vytýkali idealizaci a selektivní paměť.
Ukázalo se také, že první verzi pamětí sepsal už za války na popud nacistů a teprve po Hitlerově pádu ji rozšířil a upravil. Přes tyto výhrady však odborníci uznávají, že Kubizkovy vzpomínky jsou nenahraditelným pramenem – intimní sondou do zrodu diktátorovy mysli, byť subjektivní.
Sám autor v doslovu knihy vysvětlil své životní dilema: „Byl jsem od přírody nepolitický člověk, vždy jsem se stranil dobových událostí, které roku 1945 jednou provždy skončily. Přesto mě žádná síla na světě nedokázala přimět, abych zapřel své přátelství s Adolfem Hitlerem.“
Tato slova vystihují podstatu Augustova vnitřního konfliktu. Neomlouval Hitlerovy zločiny, ale ani se od něj nedokázal morálně distancovat. Viděl v něm navždy toho talentovaného, komplikovaného chlapce z Linze – svého přítele, kterému kdysi podal ruku v nouzi.
August Kubizek dožil zbytek života stranou pozornosti. Roku 1956, ve věku 68 let, zemřel ve svém milovaném Linci. Na pohřbu v malém Eferdingu se sešlo jen pár desítek lidí.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/August_Kubizek
https://spartacus-educational.com/August_Kubizek.htm
https://www.ctidoma.cz/clanek/historie/hitleruv-nejlepsi-pritel-z-mladi-byl-cech-august-kubizek-odhalil-intimni-detaily-ze-zivota-vudce-72212
https://herodotushistoryblog.wordpress.com/2018/03/19/hitlers-roommate/
