Hrátky s čertem: Pohádka, která měla lidi osvobodit od strachu a beznaděje

A protože do cesty se mu postaví čerti, kteří lákají do pekla princeznu Dišperandu a její služebnou Káču výměnou za získání ženichů, Martin se rozhodne zasáhnout a zachránit všechny, kterým už Belzebubova moc stihla ublížit.

Snímek Hrátky s čertem byl natočen v roce 1956 a od té doby se stal stálicí téměř každého svátečního televizního vysílání. Je to jedna z mála českých pohádek, která si získala zanícené fanoušky, ale taky zarputilé odpůrce – hlavně díky své barevné stylizaci a malovaným kulisám, jež navrhl sám Josef Lada.

Někdo v nich vidí originální výtvarné pojetí a atmosféru divadelního představení, jiný to považuje za „strohé a nezáživné“. Rozhodně ale Hrátky s čertem nejde snadno zapomenout.

Autorem původní divadelní hry byl Jan Drda (1914–1970) – spisovatel, dramatik a novinář, který se narodil v Příbrami. Jeho dětství nebylo jednoduché: v šesti letech mu zemřela maminka, tatínek propadl alkoholu a o Jana i jeho sestru se starali prarodiče.

Drda si do života přinesl levicové a komunistické nadšení, které se promítlo v mnoha jeho dílech i v jeho politických aktivitách – po válce se stal předsedou Svazu československých spisovatelů, odkud vylučoval nekomunistické autory.

Přestože se pohádkám věnoval spíše později, Hrátky s čertem napsal už v roce 1942. Původně vznikly jako reakce na nacistickou okupaci, aby lidem dodaly pocit, že zlo má jasné hranice a že proti němu lze bojovat. Proto se hra v začátcích šířila hlavně ilegálně, tiskem a dočkala se oficiálního divadelního uvedení až v roce 1945. 

Následovalo oblíbené rozhlasové zpracování (1954) a dva roky poté i filmové – právě to, jež dnes známe a v němž se mistrně proplétají příběhy odvážného vojáka Kabáta a dvou dívčích duší, jež si na své konto chtějí připsat sami pekelníci.

Režie pohádky se ujal Josef Mach (1909–1972), jenž prošel ve filmovém světě snad všemi možnými profesemi, než zakotvil u režisérské židle. Pocházel z Prostějova a už za mlada ho lákala herecká dráha, psaní novinových článků a později i scenáristika. Po válce společně s režisérem Václavem Kubáskem natočil komedii Velký případ a pak se osamostatnil. Byl ale spíše zručný řemeslník než progresivní novátor – na rozdíl od mladších režisérů 50. let zůstával u ověřených klasických metod.

Když se rozhodovalo o vizuální podobě Hrátků s čertem, zavolal Mach k sobě ilustrátora Josefa Ladu. Ten byl v té době už vyhlášeným a milovaným umělcem, přestože prožíval melancholické období – ztratil manželku a sám nechtěl tvořit příliš „politickou“ kresbu, kterou od něj komunisté žádali. A tak se s radostí vrhl do návrhů malovaných kulis a dekorací pro Drdovu pohádku. Vznikl film, který i díky Ladově charakteristické čáře dodnes poznáte na první pohled.

Při psaní scénáře měli Drda s Machem hned jasno v tom, kdo by se jim líbil do role Martin Kabát: Karel Höger. Jenže ten měl v roce 1956 v kalendáři už pět (!) jiných filmových projektů, a Barandov se navíc obával, že Högerův herecký projev posune pohádku do vážnější roviny. Nakonec se hledalo náhradní řešení – a role připadla Josefu Bekovi, jehož rázné vystupování a široký úsměv už dnes ke kovářsky fortelnému Martinovi Kabátovi neodmyslitelně patří.

Zádrhel nastal i u princezny Dišperandy. Původně ji měla ztvárnit Jana Rybářová, ale odmítla. Režisér proto oslovil Alenu Vránovou, oblíbenou „královskou dceru“ z Pyšné princezny. Vránová se nejdřív bránila, měla strach, že ji role princezny už definitivně „přiková“ k jedné šabloně. Navíc jí kostymérny nachystaly blonďatou paruku, která působila trochu strnule. Nakonec si vyžádala, aby se sestříhala na kratší účes, a rozhodla se hrát roli komediálně. Mach s nadšením souhlasil a Dišperanda díky tomu získala lehce ztřeštěný, humorný nádech.

Největší boj se vedl o čerta Lucia (Luciuse), jenž se ve filmu rád promenáduje v mysliveckém oblečku. Dva kamarádi, Josef Vinklář a Josef Pehr, se o post ucházeli tak horlivě, že uzavřeli sázku: kdo vyhraje, musí poraženému koupit lahev drahého francouzského koňaku. Vinklář nakonec musel koňak pořídit – roli získal jeho kolega Pehr.

Objevila se také manželská dvojice Alena Vránová – Vladimír Ráž, přičemž Ráž si zahrál ďábelského svůdce Solferna. A roli nebeského anděla Teofila dostal populární komik a bavič Antonín Šůra, který byl známý svou prací v kabaretech a dokonce na čas zkusil štěstí v Las Vegas. Tam ale český humor na americké publikum příliš nezabíral a Šůra si navíc nadělal dluhy v kasinech, jež musel splácet lakýrnictvím. Nakonec odešel do Kanady, kde bohužel při tragické autonehodě zahynul. Role anděla Teofila tak zůstala jedním z jeho nejvýraznějších filmových zářezů.

Hrátky s čertem měly premiéru 26. dubna 1957 a přišlo na ně přes 4 miliony diváků. Na tehdejší dobu ohromné číslo, které snímek zařadilo mezi nejnavštěvovanější v daném roce. S odstupem se to může zdát jako skromná pohádka, ale do dnešních dnů si uchovává své kouzlo, a to nejen díky starosvětskému humoru a odvážnému Martinovi, ale i díky poselství, že nenechat se zlomit strachem je vždycky lepší cesta.

Režisér Josef Mach zkusil kombinaci hraného filmu a malovaných kulis ještě jednou v komedii Florián (1961), kde hrál Jiří Sovák, ale tak velkého ohlasu už se nedočkal. V myslích diváků tak navždy zůstal jako tvůrce, který přivedl na plátno charismatického Martina Kabáta, umolousaného Luciuse, pyšnou Dišperandu, úpěnlivou Káču a vychytralé čerty vedené Solfernusem.

A když Martin Kabát v jedné scéně peklu odvážně vmete do tváře, že „takovou hanbu sám sobě neudělá“ a raději se bude prát, než by porušil slovo… tohle je moment, kdy pohádka přerůstá rámec kulis a stává se symbolem statečnosti, kterou v těžkých časech potřebují malí i velcí.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Hrátky_s_čertem_(film)

https://www.extra.cz/zivotni-trapeni-kaci-z-pohadky-hratky-s-certem-eva-klepacova-se-pokusila-o-sebevrazdu-malem-zabila-vlastni-dceru-ea6d5

https://www.denik.cz/film-a-televize/televize-film-pohadka-serm-s-certy-nejsou-zerty.html

https://www.filmovyprehled.cz/cs/film/396261/hratky-s-certem