Hrdinka disentu i agentka StB. Dvě tváře života Vlasty Chramostové

Nikdo netuší, zda se za dveřmi bytu neskrývá nezvaný host, připravený jediným úderem ukončit tuto ilegální sešlost. Herečka se však nadechne a začne recitovat verše Jaroslava Seiferta. Představení právě začalo.

Žádné reflektory ani opona, jen stolní lampička a dvě desítky spiklenců namačkaných na židlích i sedících na zemi. Když Chramostová odříká poslední slova básně, v místnosti zavládne ohromené ticho. Teprve poté propukne tlumený potlesk. Večer 2. října 1976 se zrodilo bytové divadlo Vlasty Chramostové – jedna z nejodvážnějších scén normalizačního Československa.

Vlasta Chramostová bývala hvězdou prvních scén. Od konce čtyřicátých let ztvárnila desítky velkých rolí v Brně a později v pražském Divadle na Vinohradech. Zářila také na filmovém plátně – v roce 1968 si zahrála hlavní ženskou úlohu ve filmu Spalovač mrtvol, kde jako paní Kopfrkinglová marně vzdoruje démonickému muži v podání Rudolfa Hrušínského.

Jenže stejně jako tento snímek putoval po sovětské invazi do trezoru, umlčen byl i hereččin hlas. Chramostová patřila k umělcům, kteří odmítli pokleknout před nastupující normalizací – a režim ji za to nemilosrdně potrestal.

Po prověrkách a čistkách na začátku sedmdesátých let byla prohlášena za „nespolehlivou“ a musela opustit divadlo. Kdysi oslavovaná herečka náhle nesměla hrát ve filmu, v televizi ani na jevišti. „Pugéty na jevišti a obdiv na ulici“ vyměnila za život v ústraní – spolu se svým manželem, kameramanem Stanislavem Milotou, si na obživu vydělávala výrobou lamp.

Do propasti ji definitivně uvrhl podpis prohlášení Charta 77, kterým se s Milotou připojili k opozičnímu hnutí disidentů. Od té chvíle už byla pro mocenský aparát nepřítelem. V novinách ji očerňovaly pamflety a v Národním divadle se konaly ponižující přísahy loajality – Anticharta – namířené i proti ní.

Chramostová se ocitla mimo oficiální kulturní dění, přesto se nevzdala. Když jí režim zavřel dveře divadel, našla si jiné jeviště – vlastní obývák. Právě tam proběhlo ono legendární první představení: scénické čtení ze Seifertovy knihy Všechny krásy světa, inscenované v říjnu 1976 v režii Luboše Pistoriuse.

V publiku nechyběly výrazné osobnosti disentu, jako Václav Havel či Pavel Landovský. Povzbuzeni silným zážitkem se do téhož pokoje vraceli znovu a znovu – onoho podzimu se představení dočkalo asi dvaceti repríz.

U Chramostových se brzy hrály i další kusy. V bytě pro dvacet či třicet diváků uvedli koláž Appellplatz II složenou z textů zakázaných autorů a následně originální Hru na Macbetha, v níž si Chramostová troufla na roli Lady Macbeth po boku kolegy Pavla Landovského. Inscenace měla osmnáct repríz, než na ni dopadla tvrdá pěst Státní bezpečnosti.

Po razii u jednoho z přátel byly tajné představení pozastaveny a část souboru odešla do emigrace. V roce 1979 sehrála herečka ještě monodrama Dávno, dávno již tomu – symbolické rozloučení, v němž skrze osud spisovatelky Boženy Němcové promlouvala k přítomnosti sevřené cenzurou.

Pak už musela s bytovým divadlem skončit. Po necelých čtyřech letech a zhruba sedmdesáti odehraných večerech – nejen v Praze, ale i v Brně, Olomouci či na chalupě u Havlů – bylo další pokračování příliš riskantní. Každé utajené vystoupení hrozilo zatčením diváků a výslechy v Bartolomějské ulici.

Listopad 1989 konečně zlomil její prokletí. Opona totality spadla a Vlasta Chramostová stanula znovu na prknech, která znamenají svět. Z někdejší „persony non grata“ se ze dne na den stala morální vítězka.

Už v roce 1991 ji činohra Národního divadla přijala do svých řad a teprve teď jí mohlo publikum zatleskat bez obav. Ve svých pětašedesáti letech byla plná elánu dohnat dvacet ztracených let. Jenže euforie návratu netrvala dlouho. „Fízlové mě dostali a lidi opustili. Už nemůžu a nechci!“ napsala zoufalá herečka na kus papíru a pomýšlela na nejhorší.

Psal se rok 1992 a v ulicích právě koloval seznam spolupracovníků StB – uniklý dokument plný jmen těch, kteří kdysi podepsali spolupráci s tajnou policií. K šoku mnohých se mezi „agenty“ objevilo i jméno Vlasty Chramostové.

Po letech pronásledování to vnímala jako krutou nespravedlnost – pro ni to byla jen krátkodobá hloupost v mládí. Zhroutila se. Několik týdnů strávila na psychiatrii, kam ji manžel v poslední chvíli odvezl poté, co se pokusila skokem z okna ukončit život.

Když se z nejhoršího otřepala, rozhodla se, že místo zapírání nebo soudních tahanic přijme osud takový jaký je. Nechala si oficiálně prověřit své jméno a ponořila se do spisů StB. Trvalo dva roky, než se prokousala horou odtajněných dokumentů a poskládala z nich mozaiku svého života. A skutečně – vynořily se detaily, které její mysl prý dávno vytěsnila. Mezi nimi i klíčová scéna z roku 1957.

Tehdy jednatřicetiletá Chramostová patřila k vycházejícím filmovým hvězdám socialistické kinematografie. Současně však nesla cejch manželky „zrádce“: její první muž, Bohumil Pavlinec, kdysi ředitel brněnského rozhlasu, byl blízkým přítelem komunisty Otty Šlinga – jednoho z těch, které režim v době stalinských čistek popravil.

Policie mladou herečku dlouhodobě sledovala. Věděla, že Pavlinec byl po Šlingově pádu vyhozen z práce a skončil až v ostravském dole, zatímco jeho žena dál slavila úspěchy na jevišti. Chramostová se tehdy ocitla pod obrovským tlakem: bála se, že s odcházejícím prezidentem Zápotockým přijde i o pomyslnou ochrannou ruku, která nad ní držela stráž od úspěchu budovatelského filmu Rudá záře nad Kladnem.

Když jí tajná policie nabídla, že nad ní převezme „ochranu“ výměnou za slib spolupráce, podlehla pokušení. „Nechtěla jsem pořád někoho dostávat ze stresů, za kohosi bojovat a dodávat mu síly. Chtěla jsem taky někdy něco dostat lacino, jen tak,“ přiznala hořce ve svých pamětech důvod, proč nakonec podepsala vázací akt a figurovala několik let ve svodkách StB pod krycím jménem Klára.

Svou duši upsala ďáblu, ale nikdy kvůli tomu nikomu vědomě neublížila. Za celou dobu nepředala StB jediný cenný poznatek a nepřijala od nich ani peníze. Brzy nato se rozvedla a začala nový život po boku sochaře Konráda Babraje. Když v roce 1962 vstoupila do komunistické strany s nadějí na obrodu systému zevnitř, přestala tajná policie o spolupracující „Kláru“ jevit zájem a založený spis uložila do archivu.

Po Pražském jaru 1968 byla Chramostová ze strany vyloučena a StB ji zařadila mezi sledované „protistátní živly“ – na vlastní někdejší selhání herečka ¨prý úplně zapomněla. Teprve o čtvrtstoletí později ji stíny minulosti dostihly ve chvíli, kdy to nejméně čekala.

Rozhodla se jim postavit čelem. Posadila se ke stolu a začala psát. „Moje uzdravení a znovuzrození nemůže vést jinudy než cestou neúprosné sebereflexe… Vidím, že musím začít u sebe,“ poznamenala v úvodu memoárů Byl to můj osud. S absolutní upřímností v nich vylíčila své životní křižovatky – triumfy i selhání.

To, co mnozí jiní omlouvají jako pouhý produkt „špatné doby“, pojmenovala ona jako osobní vinu. Nic si neulehčila ani neodpustila. „Nic moje selhání neomlouvá,“ konstatuje například v pasáži věnované oné neblahé spolupráci. Zároveň popsala, jak ji krutě zasáhl tragický trest osudu: v květnu 1963 při autonehodě zaviněné vlastní neopatrností přišla o svého malého syna.

Tehdy se psychicky zhroutila a poprvé skončila na psychiatrii – právě v těch dnech se po jejím boku objevil budoucí druhý manžel Stanislav Milota, který už ji nikdy neopustil.

Kniha Byl to můj osud vyšla v roce 1999 a způsobila senzaci literární i společenskou. Kritici ji uvítali jako dílo odzbrojující upřímnosti – příběh ženy, která si jako málokdo dokázala veřejně přiznat vlastní selhání. Především však Chramostová díky ní znovu nalezla samu sebe.

Brzy poté se s klidným svědomím vrátila k milovanému herectví. V roce 2007, ve svých 81 letech, zkoušela titulní roli Babičky Boženy Němcové – touto inscenací se s divadelní scénou rozloučila a roku 2011 sama ukončila své angažmá.

Vlasta Chramostová zemřela v říjnu 2019 ve věku 92 let. Rozloučení s ní proběhlo tam, kam vždy patřila – na jevišti Národního divadla.

Zdroje:

https://www.respekt.cz/tydenik/2018/28/vlasta-chramostova-a-jeji-znovuzrozeni

https://cs.wikipedia.org/wiki/Vlasta_Chramostov%C3%A1

https://www.theatre-architecture.eu/cs/db/?theatreId=315

https://magazin.aktualne.cz/kultura/umeni/vlasta-chramostova-se-louci-s-narodnim/r~i:article:275859/

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/posledni-aplaus-vyprovodil-vlastu-chramostovou-herecku-ktere-nechybela-kuraz-58570