Článek
Když se okoralý vlak konečně zastavil uprostřed ničeho a unavení osadníci vystoupili, obklopilo je ticho a prach. Nikde žádné sady, žádná zeleň – jen holá nekonečná step. Místo nadšeného jásotu zavládlo tísnivé ticho. Už v prvních minutách po příjezdu se vkrádalo tušení, že tenhle daleký kout Střední Asie jim místo ráje přichystal peklo.
O pár měsíců dříve stáli tíž lidé v zaplněných sokolovnách a naslouchali vášnivým slibům. Slibovali jim ráj – zemi granátových jablek a zelených hor, život, ve kterém budou pány svého osudu. Sovětský svaz dvacátých let lákal jako utopie, kde budou dělníci konečně žít důstojně a beze strachu z bídy.
Stačilo se přidat k jednomu z dělnických družstev odjíždějících na východ. Lidé prodali všechno, co měli, peníze společně investovali do strojů a vybavení a vydali se na cestu dlouhou přes šest tisíc kilometrů.
Ve vlaku směrem do kyrgyzské stepi byly stovky nadšených Čechoslováků, ale i Poláků, Maďarů či Rusínů – celkem přes tisíc duší v několika transportech, odhodlaných vybudovat nový svět. Mezi nimi pobíhal i tříletý Alexander Dubček, budoucí mocný politik, který tu spolu s rodiči strávil osm let dětství.
Josef Skalický byl jedním z těchto snílků. Mladý textilní dělník z moravského Postřelmova nastoupil do druhého transportu družstva Interhelpo v roce 1926 po boku své manželky Anny. Opouštěli rodnou zemi s hlavou plnou ideálů a srdcem planoucím nadějí.
Cesta vlakem trvala téměř měsíc - každý den je unášel hlouběji do neznáma. Když pak dorazili na místo určení – do kyrgyzského města Frunze – nečekalo je nic z malovaných propagandistických brožur. Žádné úrodné zahrady ani bujné louky, jen vyprahlá země a několik chatrčí kdesi na obzoru.
První týdny v nové domovině byly kruté a chaotické. Osadníci neměli kde hlavu složit – provizorní stany a zemljanky poskytovaly jen chatrné útočiště před spalujícím sluncem ve dne a mrazivými nocemi. Nebyla tu studna ani pořádná cesta.
Několik starých lokomotiv sice do stanice přivezlo zásoby a stroje, pak se ale odplazily zpět a zanechaly skupinu přistěhovalců vlastnímu osudu. Zoufalství se šířilo jako nakažlivá nemoc. Už po pár dnech zápasu s nehostinnou stepí mnohým docházely síly – i víra.
Potom udeřily nemoci. Místní bažinatá půda a stojaté vody přinesly malárii; špatná výživa a vyčerpání zas otevřely dveře dalším chorobám. V improvizované osadě nebyly léky ani doktoři. Přišly horečky, průjmy, nekonečné noci plné dětského pláče. Nejzranitelnější byli nejmenší.
Během prvního roku zemřela většina dětí mladších tří let – celkem třicet malých životů. Každý další pohřeb pod širým nebem srazil komunitu do hlubší beznaděje.
A přece se nevzdali. Na dně zoufalství našli odhodlání pokračovat, protože cesta zpátky neexistovala. Začali od nuly a společnými silami postupně vystavěli v pustině nový domov. Ze součástek, které si přivezli, zprovoznili malou textilní továrnu, vedle ní koželužnou dílnu a slévárnu.
Postavili dokonce i elektrárnu a jejich generátor poprvé rozsvítil žárovky v dosud temných ulicích Frunze. Interhelpo – to původně esperantské jméno znamená „vzájemná pomoc“ – začalo naplňovat svůj účel. Osadníci vyráběli nábytek, oblečení, zemědělské nástroje. Jejich ruce vybudovaly budovu vlády v Biškeku i novou nemocnici. Kyrgyzská step ožila pod dotekem lidí, kteří ještě nedávno byli cizinci z daleké Evropy.
Jak Interhelpo vzkvétalo, stále častěji přijížděli zástupci sovětských úřadů. Zpočátku přátelské návštěvy se časem změnily v přísné kontroly. Moskva začala družstvo sledovat se zdviženým obočím. Nezávislí cizinci, kteří na okraji říše budovali vlastní podniky, budili podezření.
Přišly první nařízení shora – nejdřív nenápadné, pak stále tvrdší. Jednoho dne dorazil příkaz k znárodnění nejdůležitějších provozů. Továrny, které osadníci vybudovali vlastníma rukama, přešly pod státní kontrolu. Ideál dobrovolné komuny se začal drolit pod tlakem byrokratů.
V komuně zavládla nejistota a rozčarování. Někteří členové Interhelpa, kteří dosud neúnavně dřeli od úsvitu do soumraku, pocítili hořkost. Měli dojem, že se z nich opět stávají jen kolečka ve velkém soukolí – přesně to, čemu chtěli utéct. Josef Skalický patřil k těm, kdo stále věřili v myšlenku socialismu, ale realita ho začínala bolet.
Do toho se přidaly osobní trable. Vztahy mezi osadníky nebyly vždy idylické; pracovalo se pod obrovským tlakem a spory narůstaly. Roku 1933 se Josef navzdory všemu rozhodl vrátit do Československa. Možná doufal, že doma najde klid a novou perspektivu – že se z toho snu o ráji konečně probudí.
Doma ho však čekalo zklamání. Československo třicátých let zápasilo s hospodářskou krizí a pro něj nebylo snadné se zařadit. Josef Skalický se cítil jako cizinec ve vlastní zemi. Stýskalo se mu po vzdálené stepi, po soudružské pospolitosti, dokonce i po tvrdém černém chlebu, který tam jedli. Ve slabých chvilkách vzpomínal na večery v Kyrgyzstánu, na jednoduchý život naplněný společným úsilím.
Jednoho takového večera sedl a napsal dopis svým druhům do Frunze: „Jak rád bych se teď zakousl do toho černého chleba, který jsme měli v Interhelpu. Nevím, co bych za to dal, kdybych se mohl vrátit zpět k vám,“ svěřil se otevřeně. Jeho slova prozrazovala hlubokou touhu po návratu.
Nakonec se mu přání splnilo – v roce 1935 se Josef i Anna skutečně vrátili do Kyrgyzstánu a do svého družstva. Přivítali je staří přátelé, vůně barviva v textilce a známý rytmus práce. Skalický znovu nastoupil na původní místo v továrně. Zdálo se, že všechno bude jako dřív. Život, který si vysnil, mohl pokračovat. Jenže za humny už číhalo něco temného, co navždy zlomí jejich osud.
Byl březen 1938 a v noci stále ještě padal sníh, když na dveře Skalických zaklepalo NKVD. Josef Skalický byl obviněn z vymyšlených zločinů – špionáže a protisovětské činnosti. Záminkou se stal jeho krátký pobyt v Československu; najednou z něj udělali podezřelého „agenta cizí mocnosti“.
O řádný soud samozřejmě nešlo. Výsledek vyšetřování byl předem jasný, stejně jako v tisících dalších vykonstruovaných případů té doby. Po měsících výslechů v temné cele si jednoho zářijového dne vyslechl rozsudek smrti. Popravčí četa ho zastřelila 5. listopadu 1938 a tělo pohodila do masového hrobu kdesi za městem. Bylo mu pouhých 38 let.
Anna zůstala sama, vzdálená tisíce kilometrů od rodné země, bez prostředků a bez zpráv. Sovětské úřady zabavily veškerý majetek Skalických – šicí stroj, postel, i ten poslední hrnek. Mladou ženu uvrhli do nejistoty a ponížení. Každé ráno se probouzela s nadějí, že snad přijde dopis od Josefa. Každou noc usínala s úzkostí, co s ním je.
Roky plynuly a ona nedostávala žádné odpovědi. Až hluboko v padesátých letech jí přišel úřední list: váš manžel byl prý kdysi odsouzen k deseti letům gulagu a zastřelen na útěku v roce 1942 – alespoň takovou lež jí tehdy sdělili. Ve skutečnosti byl Josef dávno mrtvý a ležel v bezejmenné jámě pod horským hřbitovem. Anna se pravdu o osudu svého muže nikdy nedozvěděla.
Podobný osud potkal i desítky dalších členů Interhelpa. Stalinův teror nemilosrdně semlel každého, kdo vzbuzoval sebemenší podezření jako „cizinec“ či „nepřítel lidu“. Vedoucí představitelé komuny Pavel Kainz, Donát Láníček, Viktor Šmíd – ti všichni skončili před popravčí četou stejně jako Skalický.
Další zmizeli v gulazích nebo beze stopy. V kopcích nad Biškekem dnes stojí památník a na něm je vyryto osmatřicet jmen. Osmatřicet lidských životů, které vyhasly ve stínu jednoho utopického snu.
Koncem třicátých let už z původní komuny nezbylo nic. Interhelpo se proměnilo v obyčejný státní podnik, zbavený ducha i svobody, s novými šéfy dosazenými z Moskvy.
Z někdejších nadšených přistěhovalců zbyla hrstka – ti, kdo stihli utéct, už byli zpátky v Evropě, a ti, co zůstali, se báli na veřejnosti promluvit česky. Druhá světová válka pak uštědřila poslední úder: poslední členové družstva byli odvedeni nebo rozprášeni a Interhelpo definitivně zaniklo roku 1943.
V Kyrgyzstánu však dodnes žijí potomci těch, kteří tenkrát neodjeli. V jejich pasech stojí jiná národnost, ale příjmení jako Horáček či Šmíd stále prozrazují československé kořeny. Ve skromných domečcích na okraji Biškeku si občas vyprávějí příběhy o předcích, kteří přišli z daleké země uprostřed Evropy.
Odjet do Kyrgystánu byla velká chyba. Naši otcové a dědové nás často prosili o odpuštění, že nás zavezli až na konec světa. Pozdě litovali, že se zmýlili, vzpomíná Světlana Kiralová, dcera jednoho z původních přistěhovalců.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Interhelpo
https://cesky.radio.cz/interhelpo-komunismus-nanecisto-8781576
https://plus.rozhlas.cz/interhelpo-rudy-sen-ktery-skoncil-spatne-pribeh-komuny-cechoslovaku-v-sovetskem-9439376
https://zpravy.aktualne.cz/zahranici/v-horach-v-mohyle-otcu-sovetsky-teror-semlel-desitky-cechu-s/r~4f21e054913711ef80bfac1f6b220ee8/
https://jacobin.com/2024/03/kyrgyzstan-bishkek-interhelpo-co-operative-soviet-union-utopia
https://www.stoplusjednicka.cz/vystehovalecky-projekt-interhelpo-mel-byt-rajem-zmenil-se-ale-v-peklo
