Inženýrská odysea byla na politickou objednávku. Šlo o nejnudnější seriál z té doby?

V režii Evžena Sokolovského a podle scénáře Jaroslava Dietla sledoval osudy tří čerstvě promovaných inženýrů strojní fakulty na jejich dlouhé životní cestě, která začíná nadšením a plány „udělat něco velkolepého“ a končí „odysseou“ plnou schůzí, patentových bitev a morálních ponaučení​.

Seriál se odehrává v prostředí textilního strojírenství a ústředním motivem je vývoj revolučního tkacího stroje jménem Perpetis, který se však nečekaně stane hitem i za železnou oponou – kapitalistická cizina jej totiž okopíruje vinou chyb socialistického podniku​. Jak se ale ukázalo, skutečným hrdinou příběhu nebyli ani tak lidé, jako spíše onen tkalcovský stav.

Děj seriálu zobrazuje profesní i osobní životy trojice mladých strojních inženýrů od jejich promoce v 60. letech až zhruba po polovinu 70. let​. Vašek Pešek (Petr Kostka) pochází z dělnické rodiny, Zbyněk Kořínek (Jaroslav Satoranský) vyrůstal v dětském domově a Ján „Janík“ Krnáč (Michal Dočolomanský) je ze slovenské vesnice – každý jiný původ, ale všichni tři sdílejí nadšení pro techniku a společný sen uplatnit se v jedné továrně a postavit něco převratného​.

Jejich plány však brzy narazí na realitu: Vašek neodolá lákavé pracovní nabídce v Praze (kterou z kolegiality odmítl Zbyněk), Janík se musí vrátit domů k nemocné matce a přátelé se dočasně rozcházejí​. Po návratu z povinné vojenské služby se ale jejich cesty opět zkříží v podniku Hlubočanské strojírny, kde se pod vedením zkušeného ředitele (Ota Sklenčka) a šéfkonstruktéra (Jiří Vala) rozbíhá projekt moderního stroje Perpetis​.

Mladí konstruktéři musejí překonávat řadu překážek: technické problémy prototypu, byrokratickou zkostnatělost vedení, soupeření s konkurenčními podniky i komplikace ve svých soukromých vztazích. Vašek Pešek jako energický tahoun mnohdy naráží na neochotu starších funkcionářů k modernizaci, diplomatický Ján Krnáč balancuje mezi prací a rodinným životem a trochu naivní Zbyněk Kořínek, ač největší technický talent, se musí poprat i s vlastním citovým zmatkem.

Ve vyprávění nechybí milostné zápletky – například Vašek se ožení s temperamentní Sašou (Alexandra, v podání Elišky Balzerové), která dříve sama angažovaně pomohla inženýrům k místu, a Zbyněk naváže vztah s učitelkou Veronikou. Tyto romance ovšem působí poněkud schematicky a občas až absurdně, což dodává seriálu mimoděčnou dávku ironie (vztah Zbyňka s psychicky labilní partnerkou patří k nejpodivnějším v dějinách českých seriálů​.

Středobodem dramatu je však zmíněný tkací stroj Perpetis – výdobytek vyspělé socialistické vědy a techniky. Konstruktéři s ním chtějí prorazit ve světě a zvýšit konkurenceschopnost československých výrobků na zahraničních trzích​. Zvrat nastává ve chvíli, kdy zjistí, že jejich patentově nechráněný vynález byl okopírován kapitalistickou firmou v zahraničí a tamější továrny už vyrábějí obdobný stroj.

Tento moment, který by měl být vyvrcholením dramatu, je vylíčen jako velká zrada ze strany Západu a zároveň jako políček domácím nešvarům v hospodářství. Českoslovenští inženýři se s hořkostí učí, že kdo zaváhá s patenty, může o své prvenství přijít. (Ironií osudu ovšem je, že v reálném světě se nic takového nestalo – svět nepotřeboval opisovat od československých konstruktérů, spíše naopak, našim výrobcům v té době „ujížděl vlak“.

Skutečný tryskový stav byl sice Čechy vynalezen už v roce 1947 (Vladimír Svatý za něj dostal neskutečnou odměnu ve výši 1 Kčs), ale žádní Japonci ho neukradli; jeho patent totiž rovnou znárodnili komunisté a k širšímu rozšíření nedošlo​. Závěr seriálu ukazuje, jak hrdinové navzdory všem obtížím dílo dokončí a symbolicky tak naplní své poslání – byť jen na obrazovce.

Inženýrská odysea vznikla v období tzv. normalizace, kdy televizní seriály sloužily mimo jiné i ideologickým cílům. Od poloviny 70. let se seriálové příběhy z různých profesních prostředí staly stálicí obrazovek a často měly za úkol prezentovat spíše „žádoucí stav“ než stav reálně existující​. V případě tohoto seriálu padla volba na prostředí strojírenského závodu – což nebylo náhodné. Právě inovace v průmyslu byly tehdy citlivým místem československé ekonomiky a vedení země chtělo demonstrovat, že se to snaží zlepšit​.

Tehdejší ústřední ředitel Československé televize Jan Zelenka proto dal scenáristovi Jaroslavu Dietlovi jasné zadání: vytvořit příběh, který náležitě vyzdvihne práci mladých zapálených konstruktérů a udělá propagandu novému textilnímu stroji vyvinutému ve výzkumném ústavu​.

Není bez zajímavosti, že ředitelem onoho Výzkumného ústavu bavlnářského byl hrdina socialistické práce Rohlen, Zelenkův dobrý přítel – a právě z tohoto přátelství údajně vzešel slib televize, že nový vynález populárně zpropaguje formou seriálu​. Jinak řečeno, Inženýrská odysea byla seriál na objednávku, vzniklý spíše z politické a reklamní potřeby než z tvůrčí inspirace. Jaroslav Dietl, jinak renomovaný scenárista schopný i v normalizačních mantinelech psát živé příběhy, měl tentokrát ruce svázané.

Ideový záměr seriálu je zcela zřejmý: vykreslit modelový obraz socialistického odborníka – inženýra budovatele, který svou pílí a vynalézavostí přispívá k pokroku celé společnosti. Hrdinové Inženýrské odysey jsou pracovití, chytří, charakterově čestní a zapálení pro věc, což se stále znovu zdůrazňuje v dialozích. Veškeré problémy, na které narazí, nakonec překonají díky kolektivní spolupráci a pomoci „správných“ nadřízených (v čele se svědomitým ředitelem podniku a předsedou stranické organizace, které ve filmu představují zkušený Ota Sklenčka a Alois Švehlík).

Seriál tak měl divákům nabídnout optimistický vzor: mladí inženýři jako nositelé pokroku, kteří i přes počáteční neshody spojí své síly a přinesou Československu vavříny na poli technologie. Nechybí ani kontrast s „nenasytným“ kapitalistickým světem – ten je reprezentován pouze nepřímo skrze epizodu s odcizením patentu a postavou zahraničního obchodníka (vystupuje tu dokonce delegace z Argentiny). Tato linka má jasné poselství: socialistický vynález je natolik pokročilý, že vzbudí závist za hranicemi, a zároveň varuje před podceněním zákonitostí trhu.

Samotný název Inženýrská odysea odkazuje na dlouhou a náročnou cestu hrdinů za splněním úkolu. V souladu s tehdejší ideologií je tato cesta také cestou morálního zrání – zejména postava Václava Peška prochází vývojem od ambiciózního individualisty, který neváhá využít protekci, k uvědomělému kádru, jenž bere na svá bedra odpovědnost za celý podnik.

Nepsaným ideálním cílem je, aby se z mladého inženýra stal oddaný budovatel schopný nakonec stanout i ve vedoucí funkci. (V posledním díle je naznačeno, že Vašek je jmenován ředitelem koncernu textilních závodů​). Zároveň seriál zdůrazňuje harmonii mezi dělníky a inteligencí – Vaškův otec, starý praktik z továrny v Hlubočanech, sice synovy „novoty“ zpočátku kritizuje, ale později uzná význam jeho práce. Tím tvůrci plnili zadání vykreslit jednotu různých společenských tříd pod vedením KSČ.

Při vší té ideové okázalosti však seriál místy nechtěně odhaluje i slabiny systému. Ve snaze dramatizovat překážky totiž Dietl do scénáře vkládá konflikty jako boj s byrokracií, neochotou zavádět inovace či s nedostatkem exportních kontaktů – tedy přesně ty problémy, které skutečně sužovaly plánované hospodářství 70. let. Paradoxně tak Inženýrská odysea, ač zamýšlená jako propaganda, poměrně otevřeně popisuje limity socialistického průmyslu při zavádění novinek​.

Divák se například dozví, jak složité je zajistit výrobu prototypu, sehnat potřebné subdodávky nebo prorazit na zahraničním veletrhu proti konkurenci. Dietlovou silnou stránkou vždy bylo zakomponovat do vyprávění reálie daného oboru – a i zde se člověk leccos dozví o technických a obchodních úskalích vývoje textilního stroje​.

Samozřejmě, řešení, která seriál nabízí, jsou poplatná ideologii (pomůže zvýšené úsilí soudruhů a trocha té protekce shora), nicméně dílčí kritika zkostnatělosti systému mezi řádky zaznívá. Není divu, že jiný soudobý seriál z průmyslového prostředí (Zákony pohybu, 1978) dopadl ještě „hůře“ – ten vykreslil situaci v továrnách tak pesimisticky, že se dodnes nedočkal reprízy​.

Zajímavosti ze zákulisí natáčení Inženýrské odysey potvrzují, že vznikala poněkud ve spěchu a s různými kuriozitami. Režisér Evžen Sokolovský prý celý projekt chtěl mít co nejrychleji za sebou, takže se nijak zvlášť nezdržoval hledáním invenčních řešení – výsledkem je mimo jiné notná převaha statických scén z kanceláří a schůzí, kde se hlavně mluví​. N

atáčelo se z velké části v reálu v Kolíně, který představoval fiktivní město Hlubočany; tamní tovární areál (adresa Ovčárecká 305) posloužil jako exteriér i interiér strojíren​. Kromě ateliérů Československé televize se štáb vypravil například do Prahy na Kavčí hory, kde se točila scéna „výzkumného ústavu“ (ve skutečnosti šlo o nakládací rampu televizního studia)​.

Ve snaze o autenticitu došlo i na netradiční postupy – například v epizodě z mezinárodního veletrhu, kde do strojíren zavítá argentinský zájemce, angažoval štáb jako tlumočnici skutečnou překladatelku (neherečku), která překládala dialog rovnou „z patra“ bez znalosti scénáře​.

Původní záměr obsadit do role intrikána Voženílka známého herce Josefa Somra nevyšel – Somr účast kvůli zdravotním potížím odřekl, ale velkoryse na své místo doporučil Jiřího Císlera​. Tím mu paradoxně zajistil životní roli, neboť jak už bylo zmíněno, Voženílek se stal nakonec nejvýraznější a nejpamátnější postavou seriálu.

K humorným momentům patří historka, kterak si režisér Sokolovský nevšiml, že herec Ivo Niederle se v jednom záběru má objevit v roli vrátného volajícího kádrováka, ačkoliv téhož kádrováka sám Niederle hrál o scénu dříve. Když herec na dvojroli upozornil slovy: „Pane režisére, nevadí vám, že ten kádrovák na druhé straně telefonu jsem taky já?“, Sokolovský údajně vykřikl: „Sundejte mu tu uniformu!“ a krizovou situaci vyřešil prostou výměnou kostýmu​. Tyto drobné přešlapy svědčí o jisté hektičnosti výroby.

Další perličkou je originální způsob, jakým tvůrci znázornili plynutí času a stárnutí postav během ~15 let děje. Místo náročného maskování se rozhodli hercům postupně přidávat dioptrické brýle – zatímco na začátku nenosí brýle nikdo kromě Zbyňka, v pozdějších dílech už všichni tři hlavní hrdinové mají pořádné „popelníky“ na nose, což má signalizovat jejich věk a odpracovaná léta​. U Zbyňka Kořínka to dokonce šlo opačně: ten jediný nosil silné brýle od počátku (herec Satoranský je má i v reálu), takže mu je naopak „omladili“ – ke konci seriálu dostal lehké moderní obroučky​.

Za zmínku stojí i dobové reálie, které se v seriálu mihnou. Vysokoškoláci na koleji zpívají trampské písně, na svatbě jednoho z hrdinů překvapivě zní z gramofonu i dobový hit „She Loves You“ od The Beatles​ (připomínající atmosféru 60. let, v nichž děj začíná). V jedné epizodě se objeví mladí svazáci – a pozorný divák si všimne, že jde o herce z jiného Dietlova seriálu Zkoušky z dospělosti, kteří si sem odskočili do komparzu​.

Takové drobné „cameo“ propojení nebyla neobvyklá. Naproti tomu samotnou výrobu tkalcovských strojů divák neuvidí ani jednou – veškeré dění se odehrává v kancelářích konstruktérů, zasedačkách, maximálně na zkušebně prototypů; obrázky hučících montážních hal seriál zcela vynechal​. To opět potvrzuje, že prim tu hrál dialog a myšlenka, ne akce či vizuální podívaná.

Herecké obsazení bylo plné známých tváří tehdejší televize. Kromě hlavního trojlístku (Satoranský, Kostka, Dočolomanský) a už zmíněného Jiřího Císlera vynikla Eliška Balzerová jako energická manželka jednoho z inženýrů, dále Ilja Prachař v roli Peškova otce, Petr Haničinec jako podnikový náměstek či Alois Švehlík coby předseda stranické organizace.

Každodenní režijní vedení ovšem nedovolilo hercům příliš improvizace či psychologického prokreslení – většina z nich odříkávala repliky stylu „soudruhu, musíme splnit plán“ nebo „pokusíme se překonat potíže“ s vážnou tváří, což dnes vyznívá poněkud toporně.

Jaroslav Satoranský později vzpomínal, že tahle role mu popularitu nezvedla, ba naopak: kolegové si z jeho patetických proslovů utahovali a režiséři jej pak na čas obsazovali jen do podřadných partů, na které nebyl pyšný​. Naštěstí pro něj i pro ostatní protagonisty jejich kariéry přežily Inženýrskou odyseu bez úhony – mnozí zazářili v kvalitnějších projektech, jakmile to doba dovolila.

V době svého prvního vysílání (podzim 1980, neboť dokončený seriál se kvůli olympiádě 1980 nasadil se zpožděním​) měla Inženýrská odysea solidní sledovanost – ovšem to měly tehdy prakticky všechny seriály, protože diváci neměli na výběr mnoho jiných kanálů​.

Nelze říci, že by národ propadnul nadšení jako třeba u Nemocnice na kraji města; Inženýrská odysea se zařadila spíš k poněkud šedivému dobovému průměru, který druhý den v práci nikdo nadšeně nerozebíral​.

Televizní kritika seriál hodnotila vlažně – chválila snahu o aktuální téma, ale vytýkala slabší zápletky a nadbytek didaktických dialogů. Prostým lidem se líbil snad jen ten Voženílek, na kterého bylo možné svést všechny hříchy (a zasmát se jeho prohnanosti).

Jistou kuriozitou je, že zatímco jiné Dietlovy seriály se s úspěchem vyvážely i do spřátelených socialistických zemí, Inženýrská odysea žádnou díru do světa neudělala. V Německu (zřejmě v NDR) ji odvysílali pod výmluvným názvem „Tři mušketýři s diplomem“​, což naznačuje, jak tamní dramaturgové vnímali její obsah. Ani tam však seriál výrazněji nezaujal.

Po roce 1989 upadla Inženýrská odysea na dlouho do zapomnění. Nové porevoluční publikum nemělo o budovatelské retro příběhy zájem – ty byly v 90. letech vnímány převážně jako propagandistické relikty minulého režimu. České televizi trvalo více než 20 let, než seriál reprízovala, a i poté jen výjimečně.

Diváci, kteří si ho nenechali ujít ze zvědavosti nebo z nostalgie, jej hodnotili kriticky: vadilo jim toporné herectví, pomalé tempo vyprávění i všudypřítomné ideologické fráze. Není proto překvapením, že na filmových databázích má Inženýrská odysea velmi nízké hodnocení – například na ČSFD jen kolem 33 % a figuruje tam mezi nejhoršími seriály vůbec​.

Zdroje:

https://www.ceskatelevize.cz/porady/10195164142-vypravej/13547-ve-stopach-doby/8149-v-televizi-bezel-serial-jaroslava-dietla-inzenyrska-odysea/

https://www.kinotip2.cz/clanky/inzenyrska-odysea-ani-jaroslav-dietl-nebyl-vsemocny-20230403-7808.html

https://www.csfd.cz/film/137658-inzenyrska-odysea/zajimavosti/

https://www.kinotip2.cz/clanky/inzenyrska-odysea-ani-jaroslav-dietl-nebyl-vsemocny-20230403-7808.html

https://nasregion.cz/inzenyrska-odysea-serialova-klasika-kazdy-patek-v-televizi-a11-380638/

https://www.technickytydenik.cz/rubriky/edice-specialy/tryskovy-stav-vladimira-svateho_47383.html