Článek
„Navždy lámeme pouta… Jsme svobodni!“ Hromový hlas se rozléhá chladným vzduchem nad zaplněným Václavským náměstím. Je 28. října 1918 krátce po jedenácté hodině dopolední a mohutný muž v kněžském šatu stojí na schodech u sochy svatého Václava.
Na hrudi má připnutou trikolóru, kterou mu vtiskly do rukou neznámé nadšené ruce. Dav pod ním křičí radostí. A on, padesátičtyřletý Isidor Zahradník, právě v první euforii ohlašuje zrození samostatného státu.
Zahradník nebyl vrcholným politikem ani žádným vůdcem – a přesto to byl on, kdo jako první veřejně vyhlásil československou svobodu. Do středu dění se toho dopoledne dostal vlastně náhodou. V předvečer 28. října přednášel ve městě Louny a ráno se vlakem vracel do Prahy.
Ulicemi mířil k domovu jako každé jiné ráno, když tu strnul: proti němu proudil rozradostněný průvod lidí nesoucích prapory. Volali cosi o republice. Teprve před pár hodinami se rozšířila zpráva, že Rakousko-Uhersko se hroutí.
Poznali ho. Někdo vykřikl jeho jméno – byl přece poslancem říšské rady – a v tu chvíli ho obklopily desítky rukou. Zvedly ho z chodníku a nesly na ramenou jako živý triumfální symbol.
Muž v sutaně uprostřed revolučního davu: samotná ta scéna musela působit jako z legend. Za pár okamžiků ho však opatrně postavili zpět na zem – těžkého muže neunesli daleko. „Pojďte s námi v čele průvodu!“ žádali ho lidé.
Isidor Zahradník neodmítl. Kráčel v čele směrem k soše patrona země a na schodech pod koněm svatého Václava se napřímil. Oči se mu zaleskly, když se rozhlédl po moři čekajících tváří. Poté zvedl paže a pronesl památná slova na rozloučenou s monarchií a přísažná slova ke zrození nového státu.
„Navždy lámeme pouta, v nichž nás týrali věrolomní, cizáčtí a nemravní Habsburkové. Jsme svobodni… Zde u stupňů českého knížete přísaháme, že chceme této svobody stát se hodnými, že ji chceme hájiti svými životy…“
Tato chvíle znamenala vrchol jeho veřejné dráhy – a zároveň završení jedné výjimečné životní cesty. Cesty plné zvratů, odhodlání i bolesti. Kdo tedy byl Isidor Zahradník, kněz, kterého osud dostal do této chvíle?
Zahradníkův syn
Narodil se za hlubokého císařství, roku 1864 v malé vsi Hostačov na Vysočině. Jeho příjmení – Zahradník – přesně vystihovalo rodinné kořeny. Otec Karel se živil jako zámecký zahradník a počítalo se, že synové půjdou v jeho šlépějích. Jenže mladý Bohdan, jak ho rodiče pokřtili, měl jiné nadání.
Už na studiích gymnázia projevoval bystrý rozum a táhlo ho to spíše ke knihám a ideálům než ke květinovým záhonům. Spolu se starším bratrem Bohumilem se rozhodli rodinnou tradici opustit a zamířili do kněžského semináře. Chudému venkovskému chlapci kněžská dráha nabízela cestu k vzdělání i významu.
Bohdan vstoupil do pražského kláštera premonstrátů na Strahově hned po maturitě v roce 1883. Přijal řeholní jméno Isidor – jméno, pod nímž ho později pozná celý národ. Vystudoval teologii, a když byl roku 1888 vysvěcen na kněze, stál na prahu slibné církevní kariéry.
Mladý premonstrát byl inteligentní, pracovitý a oplýval výjimečným řečnickým talentem. Nezůstalo to bez povšimnutí: Zahradník se záhy stal populárním kazatelem a duchovním, který dokázal své ovečky nadchnout.
Jeho první štace ho zavedla do pohraničí. Jako kaplan působil v Rochlici u Liberce a později v Jihlavě – městě s převahou německy mluvícího obyvatelstva. Tam na sebe upozornil nejen horlivou pastorační službou, ale i vlasteneckým elánem. Zahradník byl totiž vášnivý Čech a sociální reformátor v kněžské sutaně.
Pomáhal založit první českou školu v Jihlavě, vedl vlastenecké spolky a v kázáních plamenně hájil práva chudých a utiskovaných. V 90. letech 19. století se nebál kritizovat sociální nespravedlnost ani okatou germanizaci, což mu vyneslo obdiv českých vlastenců – a zároveň hněv místních německých elit.
Napětí brzy přerostlo únosnou mez. Jihlavská městská rada dokonce oficiálně žádala strahovského opata, aby si „svého“ kněze stáhl zpět do Prahy. Podle tamních radních vnášel mladý kaplan mezi obyvatele „nepatřičné vlastenecké pnutí“.
Isidor Zahradník se však nenechal zastrašit. Odmítal ustoupit a ještě přilil olej do ohně: rozpoutal veřejnou polemiku v novinách a hájil své postoje v tisku. Byl připraven nést následky. Možná čekal, že ho církev za způsobené pozdvižení potrestá, snad ho dokonce napadlo, že bude muset opustit kněžskou dráhu už tehdy.
Osud nakonec rozhodl jinak. Strahovský klášter si sice svého ohnivého kazatele z Jihlavy odvolal, ale místo trestu mu nabídl překvapivou odměnu. Zahradník byl roku 1893 jmenován knihovníkem proslulé Strahovské knihovny.
V tichých barokních sálech mezi regály zaprášených svazků našel nový prostor pro své nadšení. Pilně studoval, publikoval články o náboženství a historii a dokonce se pustil do dalšího studia na univerzitě. Roku 1897 získal doktorát z filozofie na Karlo-Ferdinandově univerzitě. Jeho vzdělanostní obzory se rozšiřovaly a zdálo se, že ho čeká zářná dráha vědce i duchovního.
Ambice jednoho kněze
Isidor Zahradník mířil vysoko. Roku 1904 byl díky svým publikacím přijat za mimořádného člena České akademie věd a umění – po boku pouhých hrstky dalších katolických duchovních. Povzbuzen tímto úspěchem dokonce zatoužil po nejvyšší funkci ve svém klášteře.
Když se na Strahově uvolnil post opata, Zahradník kandidoval jako jeden z uchazečů. Měl charisma, vzdělání i zkušenosti. Co mu scházelo? Snad diplomatická obratnost nebo prostá přízeň spolubratrů. Výsledek volby byl totiž zdrcující: Isidor Zahradník nezískal od svých řeholních kolegů ani jediný hlas. Ani jeden.
Byl to šok, který se snažil skrýt před světem, ale který se musel hluboce dotknout jeho srdce. Tolik let služby – a žádná důvěra uvnitř vlastní komunity. Jak asi chutná takováto zrada od těch, které pokládal za bratry? Možná právě v této hořké chvíli se v Isidorovi něco zlomilo. Uvědomil si, že církevní roucho mu svazuje ruce i mysl. Že v přísné hierarchii kláštera nikdy nedosáhne toho, oč usiluje – skutečné změny ve společnosti.
Krátce poté, v roce 1906, skutečně odložil na čas kněžský hábit a odešel ze Strahova. Přijal zaměstnání správce (církevního) velkostatku v Hradišťku nedaleko Štěchovic.
Ocitl se tak znovu blízko hlíny, polí a rolníků, skoro jako by se kruhem navrátil k povolání svého otce zahradníka. Jenže tentokrát v tom byla ironie i záměr: Isidor nezahořkl ani nerezignoval na své ambice. Naopak – rozhodl se, že místo kazatelny zkusí prosazovat spravedlnost skrze politiku.
Ještě téhož roku vstoupil do agrární (tedy lidové, sedlácké) strany. Vyměnil svěcenou vodu za vůni ornice a zapojil se do světských záležitostí s plným nasazením. Brzy patřil k aktivním tvářím agrárníků a při nejbližší příležitosti – ve volbách roku 1907 – byl za ně zvolen poslancem do vídeňského parlamentu, Říšské rady.
Další zlom nastal před volbami roku 1911. Zahradník tehdy překvapivě opustil agrární stranu i její kandidátku a rozhodl se obhájit poslanecké křeslo jako nezávislý kandidát. Podařilo se mu to. Navzdory všem očekáváním svůj okrsek vyhrál jako samostatný, na církvi i stranách nezávislý muž.
Agrární tisk ho za to obratem ocejchoval jako „Jidáše“ a zrádce, strana ho vyloučila ze svých řad. Isidor Zahradník zůstal solitérem – politicky i nábožensky. Jako poslanec bez partaje a kněz bez kláštera kráčel do nejisté budoucnosti, ale s hlavou vztyčenou.
Vizionář v bouři světové války
Pak přišla válka. První světová vřava zatřásla Evropou a staré říše začaly praskat ve švech. Zahradník v letech bojů proslul jako neohrožený vlastenec, který se z duše stavěl proti rakouské monarchii. V parlamentních debatách i mimo ně zarputile odmítal jakoukoli poválečnou „federaci“ pod žezlem Habsburků.
Když došlo v květnu 1918 v Praze k manifestacím za českou samostatnost, byl u toho. Dokonce měl příležitost pronést tehdy na balkóně domu U Zlaté husy na Václavském náměstí plamenný projev: „Chceme svobodu. Ať žije samostatný český stát!“ zaznělo z jeho úst pět měsíců před tím, než se sen o republice skutečně naplnil.
Málokdo tehdy tušil, jak prorocká a odvážná tato slova jsou. Isidor Zahradník dokázal vyslovit to, co se jiní báli jen pomyslet – a dokázal to dříve než ostatní.
Není divu, že když nadešel skutečný den zúčtování s monarchií – onen slavný 28. říjen – štěstěna přivedla do ulic právě jeho. Jako by dějiny chtěly odměnit muže, který byl připraven.
Po oné památné proklamaci svobody však na hrdinu davů nečekaly ovace, ale tvrdá práce. Okamžitě po svém vystoupení spěchal Zahradník na nedaleké pražské hlavní nádraží, kde jménem Národního výboru převzal velení nad železnicí.
Ještě téhož dne nechal telegraficky rozeslat do všech stanic instrukce: „Odstraňte ihned všechny znaky a značky bývalého rakousko-uherského státu… Do Vídně a do Německa veškeré zboží zadržte… Ať žije československý stát. Nazdar!“.
Krátce nato se stal členem první československé vlády. Usedl do křesla ministra železnic v kabinetu Karla Kramáře. V politice nejvyšší úrovně ale dlouho nepobyl. Po necelém roce vláda padla a Zahradník v červenci 1919 ministerský post opustil.
Ještě několik měsíců zasedal jako poslanec Revolučního národního shromáždění za agrární stranu (ke které se mezitím vrátil). Poté přijal jmenování předsedou nově zřízeného Státního obilního ústavu – instituce, jež měla dohlížet na zásobování obyvatelstva potravinami v poválečných časech. Ve vysokých funkcích se tedy ocitl, ale závratnou politickou kariéru, jakou by někdo čekal po tak dramatickém startu, už neudělal.
Poslední proměna
Isidor Zahradník byl mužem mnoha rolí a jedna z nich ho provázela po celý život: stále zůstal knězem v srdci. Ani během politických a státních funkcí se zcela neodstřihl od církevního prostředí.
V roce 1919 se aktivně zapojil do hnutí za reformu katolické církve – do tzv. Jednoty katolického duchovenstva. Tato progresivní organizace volala po modernizaci a větší samostatnosti české církve. Zahradník patřil k jejím předním tvářím.
Dokonce se v létě 1919 pokusil kandidovat na církevní vrchol – chtěl se stát pražským arcibiskupem. Jenže stejně jako před lety na Strahově tvrdě narazil. Neuspěl a bylo mu jasné, že v očích Vatikánu je příliš radikální, příliš vzdorovitý.
To léto roku 1919 pro něj bylo zlomové. Zahradník se rozhodl udělat krok, který šokoval mnoho jeho současníků více než všechny dosavadní: definitivně svlékl kněžskou sutanu.
Netrvalo dlouho a Isidor, kdysi řeholník v bílém hábitu, vstoupil do stavu manželského. V šestapadesáti letech se oženil s Helenou Krämerovou. O tři roky později, roku 1923, se manželům narodila dcerka.
Zahradník tak v pokročilém věku poznal štěstí rodinného života, něco, co si jako mladý mnich nikdy nedokázal představit. Jeho životní pouť tím ale neskončila – jen nabrala nový směr.
Přestože se rozešel s římskokatolickou církví, víru jako takovou neopustil. Brzy po svatbě navázal kontakty s nově vzniklou Československou církví (později známou jako husitskou) a také s pravoslavnou obcí. Stále ho přitahovala myšlenka duchovní obnovy a jednoty. V roce 1925 ho sjezd české pravoslavné obce zvolil svým předsedou. Vypadalo to, že Zahradník opět stoupá k nové, tentokrát duchovní roli ve svobodné republice.
Osud však zasáhl naposledy – a krutě. Dříve než mohl svou novou funkci naplno rozvinout, přišla smrt. Isidor Zahradník zemřel nečekaně 19. února 1926 ve Vídni, daleko od vlasti, které zasvětil svůj život. Bylo mu pouhých 61 let. Zanechal po sobě mladou ženu a tříletou dcerku, jimž se rázem zhroutil svět.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Isidor_Zahradník
https://www.stoplusjednicka.cz/muz-ktery-vyhlasil-ceskoslovensko-pozoruhodny-zivot-isidora-zahradnika
https://www.railtarget.cz/passenger/railway-giants-izidor-zahradnik-the-unsung-hero-who-first-proclaimed-czechoslovak-independence-7678.html
https://historica.upol.cz/pdfs/hol/2010/02/06.pdf
http://abicko.avcr.cz/2014/06/11/index.html
https://www.idnes.cz/technet/pred-100-lety/pred-100-lety-ceskoslovensko-vznik-vaclavske-namesti-28-rijen.A181026_220638_pred-100-lety_vojt
