Článek
Poprvé veřejně vystoupila v patnácti letech s ochotnickým souborem. Rodiče ale o herecké kariéře nechtěli slyšet; pro dceru si představovali klidné povolání sekretářky. Ona se přesto tajně přihlásila na římskou Akademii dramatických umění. Napoprvé ji nevzali. Zkusila to znovu – a uspěla.
Na divadelních prknech strávila celá 50. léta. Měla talent zejména na komediální role, milovala jeviště a vážené klasiky od Molièra po Brechta. Osudový zlom přišel roku 1957. V jednom římském studiu tehdy zastupovala kolegyni při postsynchronech k filmu Výkřik.
Všiml si jí tam sám režisér Michelangelo Antonioni. Zaujala ho svým uhrančivým pohledem a šarmem – natolik, že pronesl památnou větu o jejím půvabu a o tom, že „tahle žena patří před kameru“.
Antonioni ji vzápětí obsadil do divadelní hry I Am a Camera a vzal ji pod svá křídla. Maria Luisa Ceciarelli se v jeho rukou zrodila znovu – jako Monica Vitti. Přijala umělecké příjmení podle matčiny rodiny a začala psát novou kapitolu života. Opustila tehdejšího snoubence, dala vale jistotě divadelního souboru a následovala Antonioniho k filmu.
Byl mezi nimi takřka dvacetiletý věkový rozdíl, ale spojilo je tvůrčí porozumění a brzy i láska. Antonioni našel v Monice svou múzu a ona v něm učitele, mentora a partnera. Vrhl ji rovnou do víru natáčení přelomového snímku Dobrodružství (1960). Pro neznámou třicetiletou herečku to byla zkouška ohněm.
Ocitla se na opuštěném ostrově Lisca Bianca, kde se filmovalo v náročných podmínkách – ostrý vítr, rozpálené skály, nekonečné čekání na ideální záběr. Antonioni proslul tím, že hercům příliš nevysvětloval smysl scén; vyžadoval, aby se mu odevzdali jako „živé objekty“ pro kameru.
Monica později vzpomínala, že všechno, co se naučila na dramatické škole, jí bylo k ničemu tváří v tvář realitě natáčení. Film Dobrodružství však způsobil senzaci. Na festivalu v Cannes 1960 na premiéře část publika hlasitě bučela – ne každý pochopil pomalé existenciální drama plné ticha a náznaků.
Monica tehdy opouštěla sál se slzami na krajíčku. Ale již o den později se situace obrátila: vlivní režiséři v čele s Robertem Rossellinim sepsali otevřený dopis na podporu filmu a porota mu udělila Zvláštní cenu. Z neznámé herečky se rázem stala hvězda nové vlny evropského filmu. Její chladná, nepřístupná krása a pohled tragické hrdinky s profilem antické sochy fascinovaly diváky i kritiky.
Následovaly další filmy od Antonioniho – Noc (1961), Zatmění (1962) a Červená pustina (1964). Vittiová v nich ztvárnila subtilní portréty frustrovaných moderních žen uzavřených ve svých samotách. Každá z těch hrdinek byla jiná – a přece měly všechny podobný vnitřní nepokoj, osamělost a tiché zoufalství. Monica dokázala minimalistickými hereckými prostředky vyjádřit celé spektrum pocitů od apatie po hysterii.
1964
Její tvář uměla být prázdná jako mramorová maska, a přece z ní v každém záběru čišelo napětí pod povrchem. V Červené pustině podala snad nejvěrohodnější výkon – postavu Giuliany, ženy na pokraji nervového zhroucení v průmyslovém světě, zahrála s takovou autenticitou, že působila jako skutečně zlomená duše.
Sama Monica se přitom vždy bránila nálepce chladné intelektuálky. V soukromí byla veselá, živá, plná humoru. Nechtěla být jen ikonou nepochopitelné krásy – toužila lidi také rozesmát.
Tu příležitost nakonec dostala. Po dekádě spolupráce se jejich cesty s Antonionim začaly rozcházet. Bylo jí pětatřicet, když se krátce po svých narozeninách s Michelangelem rozešla – v osobním životě i na plátně.
Rychle všem ukázala, že její rejstřík je mnohem širší než jen mlčenlivé trpitelky. Hned rok nato, v roce 1968, přijala nabídku režiséra Maria Monicelliho na hlavní roli v bláznivé komedii Dívka s pistolí. A byla to trefa do černého.
Monica si získala srdce diváků jako sicilská venkovanka Assunta, která se vydá až do Anglie pronásledovat svého svůdce a pomstít pošpiněnou čest – s pistolí v ruce a temperamentem sobě vlastním. Film slavil obrovský úspěch (zejména v rodné Itálii) a herečka se díky němu jednou provždy vymanila ze škatulky vážných dramatických rolí.
Následující desetiletí patřilo komediím. V sedmdesátých letech Monica Vittiová kralovala italským filmovým veselohrám a dokázala v nich držet krok s nejpopulárnějšími mužskými komiky doby – a to herecky i platově. Jako jedna z mála hereček tehdy dosáhla honorářů srovnatelných se svými slavnými kolegy.
Publikum milovalo její talent ztělesnit obyčejnou ženu z lidu stejně přesvědčivě jako výstřední aristokratku. V komediích byla energická, hlasitá, někdy potrhlá a často neodolatelně vtipná. K jejím nejznámějším patří Drama žárlivosti (1970), kde excelovala po boku Marcella Mastroianniho, nebo Kachna na pomerančích (1975), hořká komedie o manželské nevěře.
Často točila s Albertem Sordim – jejich dvojice byla zárukou kasovního úspěchu a mezi diváky zlidověla. Pětkrát získala prestižní cenu Davida di Donatello pro nejlepší herečku, což v Itálii nemá obdoby. Monica se jednoduše stala národním pokladem – byla „jednou z lidu“ a přitom zářivou hvězdou, kterou všichni obdivovali.
Osobní život si Vittiová vždy bedlivě střežila, ale její lásky nešlo zcela utajit. Po rozchodu s Antonionim našla partnera v kameramanovi Carlu Di Palmovi. Prožili spolu část 70. let a Monica s ním natočila několik filmů.
Později, v roce 1975, poznala o šestnáct let mladšího fotografa Roberta Russa. Po jeho boku objevila klid a zůstala s ním po zbytek života. Profesně se s ním navíc pustila do další výzvy: začala se podílet na scénářích a zkusila i filmovou režii.
Podílela se na scénáři k filmu Flirt (1983), který Russo režíroval. V hlavní roli ženy podezírající manžela z nevěry zazářila natolik, že za svůj výkon získala Stříbrného medvěda na festivalu v Berlíně.
Vrátila se dokonce i k divadlu, po více než dvaceti letech – v roce 1986 zářila na scéně v moden ském Teatro Storchi v komedii Neila Simona Podivný pár. Její všestrannost neznala mezí. Byla na vrcholu, zkušená, respektovaná a stále krásná. Netušila, že se blíží soumrak její kariéry.
Koncem osmdesátých let se stala zvláštní věc, která působí dnes až symbolicky. V roce 1988 otiskl francouzský list Le Monde zprávu o Moničině údajné smrti – podle článku měla spáchat sebevraždu předávkováním barbituráty. Byla to kachna, falešná zpráva, která se záhy ukázala jako omyl a Le Monde ji hned druhý den dementoval. Tehdy sedmapadesátiletá Vittiová reagovala s ironickým nadhledem: popřela samozřejmě, že by byla mrtvá, a s úsměvem poděkovala, že jí noviny svým omylem „prodloužily život“.
v roce 1990
Ještě ten rok se objevila v několika televizních projektech a připravovala svůj první celovečerní režijní počin. Tím byl komediálně laděný film Tajný skandál (1990), v němž si i zahrála. Jenže snímek u kritiky propadl a ani diváci mu příliš nepřišli na chuť. Monicu to zklamalo. Jako by tím vyčerpala svou poslední tvůrčí energii. V roce 1992 se objevila už jen ve dvou menších televizních filmech – a pak její herecká dráha náhle skončila. Monica Vittiová se rozhodla odejít ze scény.
Ještě párkrát přijala pocty za celoživotní přínos: v roce 1995 převzala na festivalu v Benátkách Zlatého lva, nejvyšší ocenění, jakého může italský herec dosáhnout. Ve stejném roce se také – po dvaceti letech soužití – provdala za Roberta Russa. Bylo jí 64 let a usmívala se tehdy do objektivů, aniž by tušila, že to jsou jedny z posledních fotografií, na nichž ji veřejnost spatří zdravou a šťastnou.
Ke konci devadesátých let se začaly objevovat první náznaky, že není vše v pořádku. Známá extrovertka a vtipálka Monica náhle rušila společenské akce, nebrala telefony starým přátelům, přestala se objevovat v televizi. V zákulisí filmového světa se šířily znepokojivé zvěsti o jejím zdraví. Její blízcí mlčeli.
Až počátkem roku 2002 ji svět viděl oficiálně naposledy. Na veřejnosti se Monica Vittiová ukázala při premiéře divadelního muzikálu a pak už nikdy více. Krátce poté italský tisk přinesl zprávu, kterou mnozí tušili: slavná herečka trpí Alzheimerovou chorobou. Ve skutečnosti šlo o velmi podobné onemocnění – demenci s Lewyho tělísky.
Tahle nemoc je zákeřná v tom, že člověku bere paměť i samu osobnost po malých kouscích. Promění člověka v prázdnou skořápku, která bloudí vlastním světem halucinací. Monica Vittiová, kdysi tak živelná a výřečná, postupně ztrácela řeč i vzpomínky.
Od roku 2002 žila stranou ve svém římském domě. Roberto Russo jí byl věrně na blízku – pečoval o ni a zároveň dbal, aby její přání na klid bylo dodrženo. Italové na svou filmovou ikonu nezapomněli, ale respektovali, že její čas v záři kamer skončil. Novináři občas zkoušeli prolomit hradbu mlčení, avšak marně.
Dne 2. února 2022, tři měsíce po svých devadesátinách, Monica Vittiová v tichosti zemřela. Zprávu světu předal bývalý římský starosta Walter Veltroni, kterého o to Russo osobně požádal. Itálie se ponořila do smutku.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Monica_Vitti
https://www.irozhlas.cz/kultura/film/monica-vittiova-italie-herecka-umrti-michelangelo-antonioni_2202021307_dok
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-svetove-celebrity/703011/zemrela-monica-vittiova-90-objevovala-se-po-boku-francouzskeho-hrebce-delona-86.html
https://zivotopis.osobnosti.cz/monica-i-vitti.php
https://www.theguardian.com/film/2022/feb/02/monica-vitti-obituary
https://goldenglobes.com/articles/remembering-monica-vitti-1931-2022/
https://lithub.com/an-enigma-embodied-on-monica-vitti-italys-muse-of-incommunicability/
https://www.nytimes.com/2022/02/02/movies/monica-vitti-dead.html
https://www.lemonde.fr/archives/article/1988/06/17/le-cds-veut-pratiquer-une-opposition-intelligente_4097805_1819218.html
