Ivan Hlinka měl talent od boha a slabost pro alkohol i hazard. Život ho stála nešťastná náhoda

V pouhých 6 letech začal s hokejem v Litvínově a okamžitě propadl kouzlu hry. Na svůj první zápas v československé nejvyšší soutěži nastoupil už v 16 letech, 4. prosince 1966 proti Pardubicím​.

Ve dvaceti byl kapitánem litvínovského A-týmu a brzy oblékl i reprezentační dres Československa. Tam se od počátku zařadil mezi opory – v národním týmu nakonec odehrál 256 utkání a vstřelil 132 gólů​.

Jako silný střední útočník, kterého pro jeho postavu a styl přirovnávali k legendárnímu Philu Espositovi, pomohl Československu vybojovat tři tituly mistrů světa (1972, 1976, 1977) a dvě olympijské medaile (bronz z Sappora 1972 a stříbro z Innsbrucku 1976).

Doma v lize Hlinka rok co rok táhl Litvínov – několikrát byl nejlepším střelcem týmu a v sezóně 1974–75 ovládl produktivitu celé soutěže​. Roku 1978 získal Zlatou hokejku pro nejlepšího hráče Československa​.

Úspěchy na domácí i světové scéně udělaly z Hlinky sportovní hvězdu první velikosti. V době normalizace patřil k miláčkům národa, zejména když se spoluhráči jako Jiří Holík či Václav Nedomanský dokázali na mistrovství světa popasovat i se Sověty, tehdejší okupantskou velmocí​.

Na ledě byl Hlinka lídr s nezměrnou vůlí po vítězství – už od mládežnických kategorií z něj čišelo sebevědomí a touha být nejlepší​. Byl to rozený „šéf“, jak mu později nikdo neřekl jinak. Právě přezdívka „Šéf“ Hlinku dokonale vystihovala: hráči ho respektovali a zpravidla na slovo poslouchali, ačkoli v kabině uměl být neústupný a tvrdý jako pes​. Jeho charismatické vedení tým stmelovalo – ostatně i po letech na něj řada svěřenců vzpomíná s láskou jako na hokejového tátu.

Ivan Hlinka strávil jako hráč většinu kariéry ve svém milovaném Litvínově. Přesto nakonec okusil i hokejový svět za železnou oponou. V roce 1981, na prahu svých 31. narozenin, dostal povolení odejít do NHL – společně s dalším litvínovským bardem Jiřím Bublou se stali posilami kanadského týmu Vancouver Canucks​.

Tehdy šlo o průlomovou událost: oba byli vůbec prvními československými hráči, kteří legálně zamířili do zámoří (dříve to zkusil jen Jaroslav Jiřík v roce 1969, ovšem pouze na tři zápasy). Hlinkovi už sice táhlo na Kristova léta, přesto v NHL okamžitě zazářil.

Hned v první sezóně nasbíral 60 bodů, čímž vytvořil klubový rekord Vancouveru v produktivitě nováčka – ten vydržel neuvěřitelných 37 let, než ho v roce 2019 překonal až švédský talent Elias Pettersson​. Canucks s příchodem českého dua nabrali dech a dokráčeli senzačně až do finále Stanley Cupu 1982, kde však podlehli silnému New York Islanders​.

Ve druhé Hlinkově sezóně v NHL tým tolik úspěšný nebyl, ale litvínovský rodák znovu nezklamal – v 65 zápasech získal 63 bodů​. Po dvou letech v zámoří se však vrátil do Evropy, kde ještě krátce hrál ve Švýcarsku. Svou bohatou hráčskou pouť uzavřel stylově v Litvínově – během sezóny 1986–87 už jako hrající trenér párkrát sám znovu naskočil na led a pomohl mužstvu k několika vítězstvím​.

Jeho hráčská kariéra by vydala na román plný rekordů a triumfů. V Litvínově se stal nesmrtelnou ikonou – dodnes jeho dres s číslem 9 visí pod stropem tamního stadionu. Už jako mladý sportovec si ale Hlinka zachoval skromnost a srdce patriota.

Když mu v minulém režimu premiér Lubomír Štrougal nabídl po skončení kariéry „jakoukoli funkci, třeba v diplomacii“, údajně odpověděl: „Děkuji, ale já chci být ředitelem litvínovského zimáku.“​ Takový projev věrnosti rodnému kraji a obyčejným lidem se nezapomíná – i díky podobným historkám měl Hlinka pověst sympatického, neokázalého chlapíka, který to nikam „nehrál“​.

Po konci hráčské éry se Ivan Hlinka plynule přesunul na trenérskou lavičku. Nejprve vedl svůj Litvínov, ale záhy dostal nabídku, která se neodmítá – stát se koučem československé reprezentace. U národního týmu debutoval v roce 1991 a okamžitě slavil úspěchy: na olympiádě 1992 v Albertville vybojoval bronz, pár měsíců nato přidal další bronz i na mistrovství světa ve stejném roce​.

Bronzovou medaili Češi získali i na dalším MS 1993​. Po rozdělení federace se Hlinka stal historicky prvním trenérem samostatné české reprezentace. Jenže v roce 1994 přišel tvrdý pád – na světovém šampionátu v Itálii skončil český tým až sedmý, což dodnes platí za nejhorší výsledek v historii​.

Hlinka tehdy převzal zodpovědnost a na funkci rezignoval. Od hokeje si dal několik let pauzu. Během ní se věnoval rodině a také potkal svou druhou životní lásku, Liběnu, kterou si v roce 1998 vzal za ženu.

Do reprezentačního kolotoče se Hlinka vrátil v pravou chvíli – v roce 1997 převzal český národní tým a začal budovat mužstvo, které mělo za rok startovat na olympijských hrách v Naganu. Hned na úvod získal s týmem bronz na MS 1997, ale mnohem větší věci měly přijít.

Turnaj století – olympiáda 1998 – se stal Hlinkovou trenérskou nesmrtelností. Pod jeho vedením se sešla zlatá generace českých hokejistů v čele s Dominikem Haškem, Jaromírem Jágrem či Robertem Reichelem a postavila se světu posílenému o hvězdy z NHL.

Češi nebyli favorité, ale Hlinka dokázal mužstvo skvěle připravit po taktické i psychické stránce. V Naganu nasadil svou pověstnou „pokerovou tvář“ – navenek klidný a rozvážný, uvnitř prožíval zápasy naplno. Hráčům však dodal sebevědomí a volnost. Nechal je hrát jejich hru a věřil zkušeným oporám.

Tým mu důvěru splatil. Po památném čtvrtfinálovém obratu s USA a infarktovém semifinále s Kanadou, rozhodnutém až v nájezdech, čekalo finále proti Rusku. Na střídačce stál Hlinka klidně vedle asistenta Slavomíra Lenera; teprve když siréna ohlásila historické vítězství 1:0, napětí z něj spadlo​. Objali se s Lenerem, Hlinkovi zvlhly oči dojetím​.

Česká republika díky němu získala hokejové zlato, které dodnes mnozí označují za zázrak. Nagano 1998 se stalo fenoménem přesahujícím sport – národ slavil v euforii a z trenéra Hlinky udělal nesmrtelného hrdinu. O rok později ještě národní tým pod jeho vedením triumfoval na mistrovství světa 1999​, čímž české „zlaté hokejové roky“ završil.

Po naganském triumfu začal Hlinka pokukovat po další metě – zkusit své štěstí znovu v NHL, tentokrát jako trenér. V roce 2000 skutečně odešel do zámoří a stal se hlavním koučem Pittsburgh Penguins​. Tím se zapsal do historie NHL: společně s Finem Alpem Suhonenem byli prvními evropskými trenéry, kteří dostali v NHL důvěru na pozici hlavního trenéra.

Pittsburgh tehdy lákal Hlinku i proto, že měl v kádru silnou „českou kolonii“ – Jaromíra Jágra, Martina Straku, Roberta Langa a další krajany. Hlinkův první rok v Pittsburghu dopadl nad očekávání: navzdory pochybám, zda se evropský kouč prosadí, dovedl tým až do semifinále Stanley Cupu (konferenčního finále)​. Jeho trenérský um tak zabodoval i v kolébce hokeje.

Jenže pohádka neměla dlouhého trvání. V další sezóně 2001 Pittsburgh oslabil odchodem kapitána Jágra a týmu se přestalo dařit. Navíc vyšlo najevo jisté napětí uvnitř vedení: klubová legenda Mario Lemieux, která se vrátila z důchodu na led, údajně Hlinkovi vyčítala, že přes léto nezlepšil svou angličtinu​.

Komunikační bariéra i rozdílné představy přispěly k ochlazení vztahů mezi trenérem a vedením Penguins​. Po sérii porážek na startu sezóny 2001–02 byl Hlinka od týmu odvolán​. Bez okolků se pak sbalil a vrátil se domů do Česka. Krátce působil jako generální manažer reprezentace a následně zkusil ještě trenérské angažmá v ruském Omsku​.

Pittsburghská epizoda poněkud pošramotila Hlinkův zahraniční lesk – sám později přiznal, že v Americe nebyl ve své kůži. Spekulovalo se také o napjatém vztahu s Jaromírem Jágrem, který pod ním v sezóně 2000–01 bodově zaostával a média řešila, zda si hvězdný útočník s trenérem sedí​.

Ať už to bylo jakkoli, doma v Česku autor Nagana zůstával váženou personou. V roce 2002 se ještě vrátil k národnímu týmu jako generální manažer pro olympiádu v Salt Lake City – od rozpačitého výsledku (vyřazení ve čtvrtfinále) se však raději rychle distancoval a zmizel z očí veřejnosti do poklidného angažmá v ruské superlize​.

Tehdy jako by se Hlinka ocitl na životní křižovatce: na jedné straně byl stále milován pro minulou slávu, na druhé se mu přestávalo dařit a stále více ho doháněly osobní problémy.

Zatímco sportovní fanoušci viděli v Hlinkovi úspěšného „trenéra vítězů z Nagana“​, v zákulisí se dlouho šuškalo o méně oslnivé stránce jeho života. Ivan Hlinka miloval bujarý společenský život a neodmítl žádnou legraci – což bohužel zahrnovalo i skleničku alkoholu navíc.

Jeho slabost pro alkohol byla veřejným tajemstvím, o němž se však oficiálně mlčelo. Čeští sportovní novináři k němu měli téměř posvátnou úctu a dlouhá léta se nikdo neodvážil napsat ani řádku o tom, že legendární „Šéf“ má problémy s pitím​.

Pokud se v tisku objevily náznaky, pak jen velmi zastřeně – například v komentářích při vítání hokejových mistrů světa v roce 1999 se daly vytušit narážky, že trenér Hlinka slavil až příliš vesele​.

Jedním z mála, kdo promluvil otevřeně, byl litvínovský sekretář Karel Novák. „Ivan je chytrý a nadaný kluk, ale pití mu komplikuje život,“ prohlásil na adresu starého kamaráda, když popisoval, že s opilým Hlinkou kolikrát nebyla kloudná řeč​.

Hlinka si byl svých potíží vědom a několikrát se snažil se zkrotit – jeho nejbližší přátelé později vzpomínali na období, kdy dokázal abstinovat a věnoval se naplno práci, aby démony zahnal. Jenže stres vrcholového sportu a možná i genetické sklony (v rodině prý měli sklon k alkoholismu) ho vždy znovu stáhly zpátky.

Podobně rozporuplný byl Hlinkův vztah k hazardu. Jako správný bohém miloval zábavu a risk – rád si zahrál karty o peníze a nejednou byl spatřen i u výherních automatů či v kasinu. Týmoví kolegové z mládí vyprávěli historky o nočních karetních maratonech při soustředění, kde Ivan dokázal propadnout hráčské vášni stejně jako té hokejové.

Veřejně se o tom ale téměř nepsalo. Až po letech, zejména po jeho smrti, začala vyplouvat svědectví o tom, jak velký boj musel Hlinka svádět sám se sebou. Jeho první manželka Květoslava, bývalá gymnastka, kterou si vzal už v roce 1973, dokonce vydala knihu Můj život s Ivanem, v níž popsala i stinné stránky života s hokejovou legendou​.

Poodhalila v ní Hlinku jako charismatického muže dvou tváří – na jedné straně milující otec a talent od boha, na straně druhé člověk sužovaný závislostmi. Údajně ji trápil nejen Ivanův pozitivní vztah k alkoholu, ale i právě k hazardním hrám, kvůli nimž v rodině docházelo ke konfliktům.

Tyto osobní démony se Hlinkovi nikdy nepodařilo zcela porazit. Přesto se o nich na veřejnosti dlouho jen šeptalo – možná ze zmiňované novinářské úcty, možná z respektu hráčů, kteří svého kouče kryli mlčením.

V létě 2004 byl Ivan Hlinka připraven na velký návrat. Po čase stráveném v Rusku a v ústraní ho hokejová veřejnost znovu zlákala k národnímu týmu. Český svaz ho jmenoval hlavním trenérem pro nadcházející sezónu 2004/05 s vrcholem na Světovém poháru. Hlinka přijal výzvu – chtěl zopakovat dávnou slávu a opět dovést Česko k triumfu.

V srpnu 2004 proto odjel na západ Čech, kde se v Karlových Varech konal tréninkový kemp reprezentace a také prestižní golfový turnaj, kterého se rád účastnil​. Golf byl Hlinkovým velkým koníčkem a právě tenhle relax ho přivedl do osudného kraje.

Ráno 16. srpna 2004 ještě poseděl s přáteli na golfu u Karlových Varů. Spěchal však zpět do Litvínova – odpoledne tam měl domluvený rozhovor s novináři. Krátce před polednem sedl do svého vozu Škoda Superb a vyrazil na cestu z Karlových Varů směrem na Chomutov.

To, co následovalo, se navždy vrylo do paměti českého sportu. Na silnici I/6 u obce Krušovice vletěla do Hlinkova jízdního pruhu z protisměru nákladní Avie​. Řidič náklaďáku později vypověděl, že se při řízení ohnul pro láhev a na okamžik ztratil kontrolu​.

Hlinka už nestihl zareagovat – jeho Superb se s Avii čelně srazil. Náraz zdemoloval celou přední část auta. Záchranáři, kteří dorazili zakrátko, našli 54letého Hlinku zaklíněného v kabině, ale při vědomí a dokonce komunikujícího​. Okamžitě ho vyprostili a převezli do karlovarské nemocnice.

Tam trenér podstoupil několik nutných vyšetření a zdálo se, že je mimo přímé ohrožení života​. Osud však krutě zasáhl – během převozu na jednotku intenzivní péče Ivan Hlinka náhle zkolaboval ve výtahu. Zastavilo se mu srdce a lékaři ho nedokázali přes veškerou snahu znovu oživit​.

Legendární kouč zemřel 16. srpna 2004 v nemocnici v Karlových Varech na následky vnitřních zranění, zejména masivního poranění plicní tepny a trhliny na plicích, které nebyly zjevné při prvotním vyšetření. Ivan Hlinka byl mrtvý.

Zpráva o tragédii se rozletěla rychlostí blesku a uvrhla Českou republiku do šoku. Vždyť ještě ráno Hlinku lidé viděli živého a plného sil – a najednou hokejový národ přišel o svého hrdinu. Okamžitě se vyrojily otázky „co by, kdyby“. Ukázalo se, že Hlinka nebyl připoután bezpečnostním pásem, což zřejmě přispělo k osudnosti jeho zranění​.

Ironií osudu se tak jeho pověstná životní nonšalantnost – odmítání pásů – stala jedním z faktorů, které ho připravily o život​. Řidič avie, jenž nehodu zavinil, vyvázl s lehčími zraněními a později byl odsouzen za usmrcení z nedbalosti. Celou zemi zaplavila vlna smutku a soucitu s rodinou.

Vdova Liběna se z náhlé ztráty zhroutila – v nemocnici jí museli podat utišující injekci, když se dozvěděla, že manžel zemřel​. „Trvala jsem na tom, že se s ním chci rozloučit a že ho chci vidět,“ líčila později zdrcená Liběna své poslední sbohem milovanému muži​.

Úmrtí Ivana Hlinky vyvolalo obrovský ohlas napříč celou společností. Nejen sportovní fanoušci, ale i lidé, kteří jinak hokej nesledovali, spontánně vyjadřovali účast. Před zimním stadionem v Litvínově začali přicházet první truchlící už pár hodin po tragédii – na chodnících hořely desítky svíček a přibývaly květiny, dresy a vzkazy na rozloučenou.

V dalších dnech vyrostlo před stadionem pietní místo zaplavené svícemi, věnci a fotografiemi usměvavého Hlinky. Tisíce fanoušků dorazily přímo do Litvínova či na spontánní tryzny v jiných městech, aby vzdaly hold muži, který je tolikrát přivedl k slzám štěstí. Bývalí spoluhráči a svěřenci mluvili v médiích o Hlinkovi jako o „druhém tátovi“ a „největší osobnosti našeho hokeje“. Prezident republiky Václav Klaus zaslal kondolenci rodině a označil Hlinkovu smrt za „velkou ztrátu pro celý český sport“.

Poslední rozloučení s Ivanem Hlinkou proběhlo 21. srpna 2004. Smuteční obřad v Litvínově měl ráz národní události – přenášela jej televize a před stadionem se shromáždily davy lidí. Rakev zahalenou českou vlajkou doprovázeli členové zlatého naganského týmu i další hokejové legendy.

Nechyběl ani Jaromír Jágr, Dominik Hašek či Martin Straka, zlomení žalem po boku rodiny zesnulého. Po obřadu se průvod s rakví vydal městem za potlesku přihlížejících fanoušků. Mnozí plakali, jiní tiše drželi šály svých klubů nad hlavami na znamení úcty. Večer téhož dne potemněly zimní stadiony po celé zemi – namísto zápasů se konaly pietní akty a minuty ticha. Český hokej se zastavil, aby uctil památku svého „Šéfa“.

Zdroje:

https://www.reflex.cz/clanek/causy/74005/ivan-hlinka.html

https://www.sport.cz/clanek/hokej-ostatni-ivan-hlinka-zivotopis-1884956

https://zeny.iprima.cz/sympatak-z-mostu-ivan-hlinka-dobyl-svet-v-osudny-den-se-ale-v-aute-nepripoutal-198954

https://www.ctidoma.cz/clanek/spolecnost/hokejovy-genius-ivan-hlinka-predcasne-zemrely-sef-naganskeho-zazraku-chybi-dodnes-63907

https://en.wikipedia.org/wiki/Ivan_Hlinka

https://plus.rozhlas.cz/privede-nas-hlinkova-tragedie-k-vetsi-opatrnosti-a-ohleduplnosti-na-silnicich-7815420

https://zeny.iprima.cz/libena-hlinkova-po-manzelove-smrti-zkolabovala-trvala-jsem-na-tom-ze-ho-chci-jeste-videt-436632

https://en.wikipedia.org/wiki/Jarom%C3%ADr_J%C3%A1gr