Jana Altmannová: loutkoherečku proslavila až role drbny v Babovřeskách. Troška k ní jezdil na buchty

„Tělo mě neposlouchá, jsem úplně paralyzovaná. Ještě že mám hlavu v pořádku a stále mi to myslí. Je to běh na dlouhou trať, musím ale doufat v lepší časy a snažit se,“ šeptala ze svého nemocničního lůžka.

Na podzim 2021 leží Jana Altmannová v hospici, oči upřené do stropu, ruce nehybné pod tenkou dekou. Sedmasedmdesáté narozeniny oslavila na nemocniční posteli – místo dortu svírá v prstech jen tlačítko od přivolání sestry.

Nic z toho ale neubírá jejímu odhodlání. Naděje se nevzdává ani tváří v tvář ochromenému tělu. Čeká. Věří, že se ještě vrátí k milovanému herectví a dabingu. Že znovu vstane a rozmluví loutky, kterým vdechla život.

Nikdo tehdy netušil, že se uzdravení nedočká. Že tahle drobná žena s věčně vyčesaným drdůlkem prožívá své poslední týdny. Jana Altmannová – herečka malých filmových rolí, loutkoherečka a pedagožka – v tichosti dohrávala závěrečnou scénu svého příběhu.

Ještě pár týdnů předtím zněl jejím hlasem smích. Režisér Zdeněk Troška jí volal s nabídkou nové role. Chtěl ji a jejího manžela obsadit jako laskavou babičku a dědečka v připravovaném projektu.

„Hochu, já už nikam nemůžu, jsem v nemocnici,“ přiznala mu tiše do telefonu. Nechtěla rozebírat podrobnosti. Zlehka vtipkovala, že jí nohy neslouží. Troška ji pobídl, ať odpočívá a trénuje – netušil, že slyší její hlas naposledy. Za pár dnů nato Janě Altmannové ve spánku selhalo srdce. Bylo 30. října 2021.

Narodila se uprostřed války, v říjnu 1944 v Praze. Dětství ale z velké části trávila na venkově, v Černošicích za Prahou, kde její rodina vlastnila kousek půdy nad řekou Berounkou. Krátce po válce začal otec na pozemku stavět vysněný rodinný dům. Jenže přišel rok 1948 a nástup komunistů.

Tatínek se rozhodl nesklonit hlavu – roztrhal přihlášku do KSČ. Byl za to okamžitě vyhozen ze svého místa v pojišťovně a rodinné plány se smrskly na skromnou chatu s provizorní střechou. „V chatě jsem trávila s babičkou vždy od dubna do listopadu celé své dětství,“ vzpomínala Jana po letech.

Vyrostla obklopená přírodou, se sousedy, kteří ji znali od malička. Milovala vesnický život. Ve třech letech začala chodit do místního Sokola, kde se učila prvním písničkám a pohybovým hrám. V malém městě zažila soudržnost i kouzlo dětských představení.

Kultura se tu pro ni stala samozřejmostí – pohádky, loutky, slavnosti. To vše jí vštípilo hodnoty, které později sama šířila dál. „Kultura obecně a divadlo pro děti obzvlášť pomáhá stavět mladým lidem žebříčky hodnot, rozvíjí jejich fantazii, učí je krásnu a dobru a ne snaze vlastnit, vydělat a dobře prodat,“ říkala se zanícením.

Možná mluvila i o sobě. Vyrůstala skromně, ale s otevřenýma očima – a s duší nasátou láskou k umění a poctivosti.

Po základní škole zamířila na Střední uměleckoprůmyslovou školu. Vybrala si obor scénografie – už tehdy ji lákalo jeviště, dekorace, světla ramp. Jenže Jana nechtěla zůstat v pozadí jako výtvarnice. Po maturitě se rozhodla stoupnout si přímo mezi kulisy.

Nastoupila na DAMU, na tehdejší Katedru loutkového divadla. Byla to trochu jiná herecká dráha – ne činohra před reflektory, ale kouzelný svět dřevěných marionet a maňásků. Jana Altmannová v něm našla zalíbení. Naučila se vodit loutky, modulovat hlas pro pimprlata, chápat dětskou duši v hledišti.

Rok 1968 znamenal pro dvacetiletou absolventku hořký zlom – osobní i historický. V červnu dokončila studia, plná ideálů a plánů. V srpnu její vlast obsadily tanky. Zrovna balila kufry do zahraničí, kde dostala první angažmá.

Pět let měla působit v západoněmeckém Essenu. Za normálních okolností prestižní start kariéry – jenže domov mezitím zachvátily dusné časy normalizace. Jana odjela do Německa a s ní i pocit vykořenění. Sledovala zdálky, jak v Praze umlkají naděje Pražského jara.

Na jevišti však smutek překonávala prací. Divadlo Hohensteiner Puppenspieler v Essenu se stalo jejím útočištěm. Před dětmi rozesmátými bezstarostnými pohádkami mohla na chvíli zapomenout na tanky a ztracenou svobodu doma. Vedle herectví začala i učit – na vyšší sociálně pedagogické škole v Essenu vyučovala divadlo pro mládež.

Ve svých pětadvaceti letech tak stála před třídou jako průvodkyně mladých adeptů umění. Možná právě tam zjistila, že má dar pro pedagogiku. Do vínku jí osud dal laskavost v hlase a trpělivý, vstřícný pohled – vlastnosti, kvůli kterým ji studenti později milovali.

Do Československa se vrátila v roce 1973. Nečekal na ni žádný triumfální návrat slavné umělkyně – doma ji veřejnost prakticky neznala. Altmannová se skromně zařadila zpět do řad loutkářů. Začala účinkovat v legendárním Divadle Spejbla a Hurvínka, které v 70. letech vedla Anna Kreuzmannová a posléze Miloš Kirschner.

Jana vodila loutky věhlasných dřevěných postaviček a učila se od starších kolegů. Krátce nato přešla do Ústředního loutkového divadla v Praze, tehdejší hlavní scény pro dětské publikum. Jeviště ji bezezbytku pohltilo.

Uměla si vyhrát s každou loutkou, vdechnout jí hlas i duši. Kromě toho spolupracovala i s dalšími soubory – jezdila pomáhat loutkovým divadlům na Slovensku a v Německu jako režisérka. V té době ji také začal zajímat dabing. Své zvučné a uklidňující hlasové projevy propůjčila celé řadě večerníčků a dětských filmů.

V osmdesátých letech přišel její čas předávat zkušenosti. Roku 1982 nastoupila jako pedagog na svou domovskou DAMU. Učila techniku jevištní řeči – učila mladé herce správně dýchat, pracovat s hlasem, artikulovat a hlavně mluvit pravdivě. Předávala dál to, co sama ovládala mistrovsky: jak přetavit pocity do hlasu tak, aby jim divák uvěřil.

Kromě toho nezahálela ani mimo akademii – dokonce na Justiční akademii v Kroměříži školila budoucí právníky v umění sebeprezentace a rétoriky. Vychovala generace studentů, kterým vštěpovala nejen řemeslo, ale i životní filozofii.

„Peníze jsou pěkná věc, ale zdaleka nejsou všechno. A to učím i svoje studenty na DAMU, že by se člověk kvůli nim nikdy neměl přetrhnout. Důležitější je zdraví a dobrý pocit z toho, že si držíte svoji úroveň,“ zdůrazňovala jim hodnoty, na nichž sama trvala.

Ač divadelní kariéru na prknech ukončila poměrně brzy – „své poslední představení jsem hrála v roce 1984,“ řekla v rozhovoru – před kamerou se Jana Altmannová začala objevovat stále častěji. Nebyla hvězda ani oslnivá kráska z plakátů.

Režiséři ji ale rádi obsazovali do menších, epizodních rolí žen z lidového života. Už počátkem 80. let si zahrála v komedii Vrchní, prchni!, dále v bláznivé veselohře Co je doma, to se počítá, pánové…, nebo o desetiletí později ve filmu Trhala fialky dynamitem.

Před filmovou kamerou se poprvé mihla v roce 1979 a do konce života nasbírala dlouhý seznam drobných postav: úřednice, maminky, sousedky, kuchařky, babičky. Ty poslední jí seděly obzvlášť – nejen pro její laskavý pohled, ale i díky šedivým vlasům sepnutým do typického drdůlku.

Tenhle účes se stal její poznávací značkou. Diváci ho vídali v televizních pohádkách i seriálech. Zahrála si v rodinném seriálu Bylo nás pět nebo v pohádkovém seriálu Arabela se vrací. Objevila se také v nekonečných seriálech Ulice či Ordinace v růžové zahradě. Vždy jen na pár scén – ale vždy spolehlivá, nenápadně přesná, přirozená.

Jana Altmannová nikdy neusilovala o slávu, a přece se nakonec na stará kolena dočkala široké popularity. Ve všech třech dílech Troškovy komediální trilogie Babovřesky ztvárnila jednou z prostořekých vesnických „babek“. Její drbna Anděla alias „babka Anda“ si získala publikum svým bodrým humorem.

Režisér Zdeněk Troška na ni nedá dopustit. Vypíchl, jak nesmírně všestranná a tvárná herečka to byla: stejně přesvědčivě zahrála prostou bábu ze vsi i aristokratickou paní kněžnu, když bylo třeba. A hlavně – jakou do práce vnášela povahu. „Byla to úžasná ženská. Byla sluníčko.

Pořád se usmívala, stále byla v pohodě, nic jí nebylo zatěžko,“ líčí Troška. Když se při natáčení něco nepovedlo, jen pokrčila rameny a klidně přeběhla celou náves znovu, aby se záběr zopakoval. Na place nehudrovala, neúnavně rozdávala dobrou náladu. Mladší kolegové ji obdivovali.

Herečka Jindřiška Kikinčuková vzpomínala, že Jana byla vždy plná energie a měla bystrý rozum i ve vyšším věku. Když spolu v Babovřeskách hrály drbny, sžila se s ní natolik, že jí říkala familiárně „Janička“. A i po natáčení zůstaly v kontaktu – probíraly spolu třeba trápení s bolavými koleny, která si obě nechaly odoperovat.

Kikinčuková také prozradila jednu méně známou věc: „Moc lidí to o ní nevědělo, ale překládala i filmy s Vinnetouem.“ Altmannová totiž díky svým zkušenostem a jazykové vybavenosti pomáhala s překlady scénářů i divadelních her.

Ještě nedávno například přeložila pro kolegy do němčiny část představení o Johannu Straussovi, které se hrálo ve Františkových Lázních. Nevyužitý talent překladatelky v sobě tajila skromně – o to víc překvapila, když někomu nabídla své služby.

O svém soukromí Altmannová veřejně mnoho nemluvila. Nechlubila se úspěchy, nesvěřovala se s bolestmi. Usměvavá žena s kulatými brýlemi, kterou všichni znali jako dobrosrdečnou tetu, však nosila v srdci jeden hluboký smutek.

„O největší tragédii svého života Jana Altmannová zarytě mlčela,“ poznamenal bulvární tisk poté, co zemřela. Až tehdy vyšlo najevo, čím si kdysi prošla: před lety přišla o jediné dítě, dvaadvacetiletého syna Jiřího. Stalo se to dávno, za dramatických okolností.

Když bylo Jiřímu jedenadvacet let, vydal se se svou maminkou autem do Německa. Vyjeli na noc a mladého řidiče přepadl mikrospánek. Auto vjelo do protisměru a narazilo do stromu. Jana Altmannová sice skončila v nemocnici, ale nehodu přežila, její syn byl ovšem na místě mrtev.

Co prožívala, když se probrala a dozvěděla se, že její milovaný Jirka nepřežil? To věděla jen ona. Nikdy o tom nemluvila veřejně. Své zdrcující trýzně schovala za statečné mlčení.

Její manžel, malíř a grafik Jiří Altmann, byl v té době její největší oporou. Manželé Altmannovi tvořili mimořádně sehraný pár – vypadali jako pohádková babička a dědeček a když jste s nimi mluvili, měli jste dojem, že snad opravdu z pohádky vystoupili. Poznali se už v mládí a v roce 1969 se vzali.

Prožili spolu přes padesát let, ruku v ruce ve zlém i dobrém. Po smrti syna zůstali jeden druhému. Jejich láska tím byla možná ještě pevnější a oddanější. Společně dál budovali svůj malý svět. Už v roce 1974 společnými silami přestavěli černošickou chatu Janina otce na plnohodnotný rodinný domek.

Časem se z něj stal kouzelný kout – stavení z kamene a dřeva, porostlé zelení, s verandou hledící do údolí řeky Berounky. Tady Jana nabírala dech mezi všemi svými aktivitami. U plotny tu umíchala těsto a pekla své proslulé palačinky se zmrzlinou. Přátelům s úsměvem prostírala na verandě dobroty vlastní výroby.

Režisér Troška k ní často zavítal na návštěvu: „Často jsme i s jejím mužem seděli na verandě, koukali do kraje a povídali si. A Jana byla taky vynikající kuchařka, vždy mi připravila nějakou dobrotu,“ vzpomíná. Smáli se tehdy a vedli dlouhé hovory o životě, umění i obyčejných věcech. Nikdo z hostů by nehádal, jaké tiché trápení v sobě ta milá paní nosí.

Osud jí nadělil dlouhý, naplněný život – a na sklonku přidal ještě zkoušku bolesti. Začátkem října 2021 postihla Janu Altmannovou cévní mozková příhoda. Doma v Černošicích se zhroutila a byla urychleně převezena do nemocnice. Lékařům se podařilo stabilizovat její stav. Žila, chápala své okolí, dokonce komunikovala.

Jen její tělo vypovědělo službu – ochrnutí připoutalo herečku na lůžko. Navzdory tomu neztratila optimismus ani víru. Ještě v nemocnici přijímala pracovní telefonáty. Dokonce si dělala legraci, že kvůli pobytu v rehabilitačním ústavu přišla o lukrativní nabídku. „Měla jsem točit reklamu na nějakou kosmetiku, nějaký krém, to mi všechno uteklo,“ povzdechla si s nadsázkou.

Ale vzápětí vážně dodala, že zdraví je přednější než peníze. Její vůle žít a bojovat byla obdivuhodná. „Těšila se, že se znovu vrátí ke své milované profesi,“ vzpomíná rodina. Přátelům i sobě opakovala: „Moje životní štěstí je, že mám práci, která mě nezatěžuje, těší a naplňuje.“ Ta práce – herectví, pedagogika, dabing – ji provázela celý život a dávala mu smysl. Teď v nemocnici věřila, že se k ní zase vrátí.

Její muž Jiří za ní denně docházel. Sedával u lůžka, držel ji za ruku a četl jí zprávy od kolegů a studentů. Byli spolu krásných dvaapadesát let a žili jeden pro druhého. Jana se pomalu zotavovala natolik, že byla schopná převozu do specializovaného hospice. Právě tam její život tiše dohořel.

V sobotu 30. října 2021 se její srdce nad ránem zastavilo. Zpráva o jejím odchodu překvapila divadelní svět i blízké – všichni tak nějak doufali, že se z té mrtvice dostane. Režisér Troška, který s ní mluvil pět dní před smrtí, byl zdrcený. „Vůbec mě nenapadlo, že spolu mluvíme naposledy… Je mi to moc líto. Byla to úžasná inteligentní, vzdělaná dáma. Bude moc chybět,“ vyjádřil se se slzami v očích.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jana_Altmannov%C3%A1

https://www.irozhlas.cz/kultura/televize/zemrela-jana-altmannova-daberka-loutkove-divadlo-babovresky_2111021754_kro

https://www.novinky.cz/clanek/kultura-filmy-serialy-ve-veku-77-let-zemrela-herecka-jana-altmannova-40376741

https://www.divadlo.cz/clanky/zemrela-herecka-jana-altmannova/

https://www.idnes.cz/kultura/film-televize/jana-altmannova-herecka-zemrela.A211102_172925_filmvideo_kiz

https://www.novinky.cz/clanek/bydleni-jak-bydli-vip-manzele-altmannovi-ziji-v-malem-kralovstvi-nad-berounkou-112610

https://cnn.iprima.cz/zesnula-herecka-jana-altmannova-pred-smrti-ochrnula-a-prisla-o-lukrativni-kseft-50190

https://www.extra.cz/smrt-jany-altmannove-z-babovresk-prekladala-filmy-s-vinnetouem-o-jedine-dite-tragicky-prisla-2578f

https://www.vlasta.cz/celebrity/jana-altmannova-mlada-syn-manzel-filmy/

https://www.vecicernosicke.cz/aktuality/130/

https://www.csfd.cz/tvurce/1082-jana-altmannova/prehled/