Článek
Ivan vyrostl v pražském Žižkově jako nejmladší ze tří sourozenců. Od dětství ho fascinovalo dobrodružství a vojenská témata. Jeho otec, válečný veterán a učitel, bojoval za druhé světové války v československé jednotce a prošel si sovětskými lágry.
Po večerech synovi vyprávěl příběhy z fronty – mrazivé historky z Dukly i ze zajetí. Malému Ivanovi při tom zářily oči. Možná právě tyto vyprávěné vzpomínky v něm probudily celoživotní zájem o zbraně, armádu a bojová umění.
Už jako kluk sbíral vojenské artefakty a rád nosil vojenské khaki oblečení. Později se věnoval historickému šermu, učil se střílet a naplno propadl karate – dokonce si nechal vyrobit vojenskou identifikační známku, kterou hrdě nosil na krku.
Zároveň ho ale přitahovalo umění. Chodil do dramatického kroužku a miloval poezii. Z otcovy strany cítil respekt, nikoli však volnou ruku: otec trval na „pořádném“ řemesle. A tak se Ivan nejprve vyučil elektromechanikem u dopravního podniku.
Hned poté ale využil šance a bez maturity zkusil přijímačky na pražskou DAMU – a uspěl napoprvé. Herecký talent od pánaboha, říkali o něm později kolegové. Měl přirozené charisma a urostlou postavu, takže už během studií hostoval v menších rolích v Národním divadle. Když roku 1976 školu dokončil, stal se ihned stálým členem činohry.
Na jevišti rychle vynikl. Režisér Miroslav Macháček mu přímo na tělo svěřil roli Laerta v legendární inscenaci Hamleta. Diváci televizních obrazovek zase znali Ivanovu tvář hlavně z pohádek – často hrál odvážné prince nebo hrdiny z lidových bájí.
Jeho životní příležitostí byla hlavní role Karla Hynka Máchy v televizním filmu – podle kolegů v ní hrál vlastně sám sebe. Ať už stál na prknech, která znamenají svět, nebo před kamerou, rozdával energii a vášeň.
„Pro mě byl Ivan v pravém slova smyslu okouzlující darebák, nesmírně vtipný, pohotový, bezprostřední, hravý,“ vzpomínala herečka Taťjana Medvecká, jeho někdejší kolegyně. „Dokázal nás bavit slovními hříčkami celou cestu do Bratislavy.“ Nezapomínal ale ani na fyzičku – v rekvizitárně prý s úsměvem předváděl, jak holou dlaní přesekne cihlu.
VZPOMÍNÁME: IVAN LUŤANSKÝ. Dnes by se dožil 72.let. Od dětství snil o velkém dobrodružství. Rád šermoval, učil se...
Posted by Radka Radka on Friday, April 18, 2025
Měl také pověst recesisty a šprýmaře. Jeho kanadské žertíky občas přerůstaly meze, ale přátelé mu je pro jeho šarm rádi odpouštěli. Život Ivana Luťanského se zdál být plný štěstí, humoru a velkých slibů do budoucna.
Vysněná cesta do Asie
Pod povrchem se však odehrávala vnitřní touha, která Ivana stále více ovládala – vábení dalekého Východu. Zajímal se o východní filozofie, buddhismus a tajemná učení. S nadšením hltal příběhy o Tibetu a představoval si tamní kláštery vysoko v horách. Jenže psala se osmdesátá léta a komunistický režim jen tak někoho do „kapitalistické ciziny“ nepustil, natož do nepřátelské Číny či Tibetu.
Ivan to i tak zkoušel – opakovaně podával žádosti o cestu do Číny, ale marně. Až počátkem roku 1983 přišla nečekaná nabídka: Československá televize jej přizvala jako externího účastníka dokumentaristické výpravy do socialistického Vietnamu. Byla to kompromisní destinace – Vietnam byl „bratrská“ komunistická země, kam se dalo vycestovat snáze než na Západ.
Ivan neváhal ani vteřinu. Ve Vietnamu chtěl na vlastní oči vidět místa, kde jen pár let předtím skončila krvavá válka. Miloval přírodu i dobrodružství a lákala ho divoká džungle, válečné památky, exotická atmosféra tak odlišná od klidné Prahy. Doma však jeho nadšení všichni nesdíleli.
Otec ho od cesty zrazoval – možná tušil nebezpečí, možná prostě jen měl o syna strach. Kolegové v divadle nechápali, proč chce opustit rozdělanou práci a jet na tak riskantní výpravu. Byli tu i pověrčiví, kteří si špitali, že Luťanský před časem předaboval film po tragicky zesnulém kolegovi a říkali: „To přináší smůlu.“ On se tomu ale jen smál. Zůstával rozhodnutý a těšil se jako dítě.
V polovině července 1983 se tedy Ivan rozloučil s jevištěm Národního divadla i se svými blízkými. Sbalil si věci, údajně si pořídil i Bibli na cestu a symbolicky věnoval kolegům pár drobných dárků na památku.
Snoubenka, baletka Hana Nachtmanová, se se slzami v očích loučila s mužem, kterého si měla po jeho návratu brát za muže. Netušila, že ho vidí naposledy. Dne 12. července 1983 Ivan nastoupil do letadla směr Hanoj. Jeho dlouho odkládané sny o Asii se konečně plnily.
První týdny ve Vietnamu byly pro Ivana šokující i opojné zároveň. Přiletěl do země, kde před necelými deseti lety skončila válka, a rozdíly oproti domovu byly propastné. Do deníku si poznamenával živé dojmy: rozpálené ulice bez kanalizace, exotická jídla jako smažení žáby, každodenní bouřky a dusno.
V jednom dopise domů s nadsázkou napsal, že ani slavný Sandokan by nevěřil, co on zažívá – tolik zvláštností během pár dnů. Popisoval matce, že slyší v noci neznámé zvuky pralesa a že pro ni nahrává křik džungle na magnetofon.
Byl unesen krásou tropické přírody, ale zmiňoval i drobné strasti: všudypřítomný hmyz, žaludeční potíže, zemětřesení, bídu a špínu venkova, jakou z civilizované Evropy neznal. Přiznával, že se už těší zpátky domů do Prahy – do světa, kde se nemusí bát nevyzpytatelné tropické malárie ani banditů ukrytých v rýžových polích.
Poslední dopis a zpráva z pralesa
Koncem července se Ivan chystal k návratu. Na pohlednici své mamince vzkázal, že už brzy bude doma a všechno jí bude vyprávět. Slíbil jí, že přiveze nahrávku ranní džungle a vyvolá film plný nezapomenutelných obrázků. Psal o tom, že východ slunce uprostřed vietnamské divočiny je něco, co se nedá slovy popsat. Netušil, že tuhle poslední nádheru spatří i on sám naposledy.
Prvního srpna 1983 se v severovietnamské provincii Hà Tĩnh odehrálo cosi, co dodnes nikdo zcela neobjasnil. Podle oficiální verze nastoupil Ivan spolu s několika Čechoslováky a místními do terénního džípu a vydali se na výlet do vnitrozemí.
Během jízdy údajně selhalo řízení. Vůz sjel ze silnice do příkopu a narazil do stromu. Náraz byl tak silný, že džíp převrátil na bok – a Ivana Luťanského jako jediného ze všech pěti pasažérů doslova rozdrtil. Ostatní spolucestující podle téže zprávy vyvázli jen se zraněními.
Tak zněla oficiální informace, kterou se rodina dozvěděla. Tragická nehoda. Nadějný třicetiletý herec zemřel při autohavárii v odlehlé asijské džungli. Nikdo další prý nezahynul, jen on.
Když Ivanův bratr Štěpán tu zprávu 3. srpna 1983 dostal, něco mu nehrálo. Příliš mnoho náhod a nejasností. Proč by právě jeho bratr měl být jedinou obětí banální havárie? Proč k nehodě došlo v divočině, kam se původně snad ani neměli vypravit?
A hlavně: jak to, že už dva dny po neštěstí bylo tělo v rakvi dopraveno do Prahy? Štěpán si vzpomněl na varování otce před cestou. Zmocnil se ho neklid a podezření, že tohle nevysvětlí prasklá pneumatika ani selhání řízení.
Uzavřená rakev a díra ve spánku
Úřady v komunistickém Československu se chovaly zvláštně chladně. Ostatky Ivana Luťanského dorazily letecky do Prahy už 3. srpna – neobvykle rychle. Rodině nikdo neúčtoval ani korunu za převoz, jako by režimu záleželo na hladkém průběhu celé akce.
Rakev zůstala zapečetěná a uzavřená. Když Luťanští žádali možnost milovaného syna a bratra identifikovat, narazili na neoblomné „ne“. Bylo jim řečeno, že tělo je majetkem státu a identifikaci už provedl československý velvyslanec ve Vietnamu pomocí pasu. Štěpánovi to znělo absurdně i krutě. Začal tušit, že se před nimi cosi důležitého tají.
Rodina se nehodlala smířit s tím, že by se nemohla naposledy rozloučit. Několik dní před pohřbem proto Štěpán podplatil pracovnici na Olšanských hřbitovech pětistovkou, aby porušila příkaz.
Víko rakevního okénka se s klapnutím otevřelo – a Štěpán pohlédl dovnitř. V šeru dovnitř dopadalo jen slabé světlo. Byl vidět pouze obličej mrtvého. Bratr se zatajeným dechem pozoroval Ivanovu tvář – jenže vůbec nevypadala jako obvykle. „Ivan byl zmalovaný, prý je to vietnamský pohřební zvyk,“ popisoval Štěpán zděšeně ten pohled, „a ve spánku měl strčenou kytičku. Měl díru v hlavě.“
Ta díra ve spánkové kosti – pravidelný otvor, který někdo neuměle zamaskoval květinou – mluví za vše. Bratr měl najednou hmatatelný důkaz, že stát lže. Ivanovy ostatky navíc jevily známky nešetrného zacházení: zmalovaný obličej mohl skrývat modřiny nebo posmrtné skvrny a jízda v jutovém pytli rozhodně nebyla standardní přepravou oběti nehody.
Luťanským nezbylo než požádat o soudní pitvu v Československu. Režim jim to kupodivu povolil – ale i tady narazili na zeď mlčení. Pitva proběhla narychlo až v den pohřbu a rodině z ní nebyly poskytnuty žádné výsledky. Patoložka pouze ledově konstatovala, že příčina smrti odpovídá dopravní nehodě – prasklá spodina lebeční.
Vnitřní orgány prý vůbec nezkoumala. Když se Štěpán tázal proč, lékařka pokrčila rameny: „Přišla pitevní zpráva z Vietnamu a já ji jenom potvrdila. A zprávu vám neukážu.“ Tím pro oficiální místa celá věc skončila. Pro rodinu Ivana Luťanského tím ale začal bolestný boj za pravdu.
Pátrání ve stínu tajné policie
Štěpán Luťanský se odmítl smířit s oficiální verzí, kterou považoval za výsměch. Za minulého režimu se však pravdy nedovolal. Kamkoli se obrátil, narážel na nezájem či přímo výhrůžné mlčení úřadů. Přesto se rozhodl pátrat na vlastní pěst. Pomohl mu přitom řetězec náhod a setkání.
Nejprve narazil na ženu, jejíž dcera studovala medicínu. Během praxe prý tato studentka asistovala u pitvy neznámého muže přivezeného z Vietnamu – tělo bylo rozstřílené dávkou ze samopalu.
Tuhle děsivou informaci slyšel Štěpán už pár let po bratrově smrti, ale zprvu zněla příliš fantasticky. Měla by to být pravda? Mohl by komunistický režim tak hrůznou skutečnost utajit?
Pochybnosti hlodaly dál a Štěpán sbíral střípky. Navázal tajně kontakt s některými lidmi, kteří byli ve Vietnamu přítomni oné nešťastné události. Bylo to velmi obtížné – psal se stále ještě rok 1988 a o citlivých věcech se otevřeně nemluvilo. Jedno setkání se přesto podařilo.
Bratr si potají nahrál rozhovor s účastníkem vietnamské výpravy, který cosi naznačoval. Štěpán pak tuhle nahrávku poskytl bezpečnostním složkám s nadějí, že případ konečně vyšetří. Místo toho přišla chladná odpověď, že na pásce nic není – jen šum. Luťanský však tvrdí, že všechno bylo dobře slyšet.
Státní bezpečnost ovšem vyhodnotila záznam jako „nekvalitní“ a tím pro ni věc skončila. Místo objasnění tak přibyla další záhadná vrstva mlčení. Jako by někdo na nejvyšších místech nechtěl, aby se vůbec cokoliv zjišťovalo.
Až po sametové revoluci se otevřely nové možnosti. Do osvobozeného Vietnamu začali jezdit čeští novináři a bývalí emigranti – pravda mohla konečně vyplout napovrch. Štěpán kontaktoval staré známé a postupně vyslechl několik svědků, kteří měli o oné tragédii přímé nebo zprostředkované informace. Konečně začal vznikat jasnější obraz: Ivan Luťanský toho dne nezemřel při nehodě, ale stal se obětí přepadení a vraždy.
Jeden ze svědků – kamarád z mládí, který mluvil s dalším Čechem přítomným v osudný den – bratrovi vylíčil šokující scénu: „Když byli na prohlídce tamního zemědělského družstva, přijeli banditi a chtěli všem ukrást výplaty, které se ten den dávaly. Ti zloději byli jen dva. A on byl karatista, tak se jim postavil. Jenže ze zálohy dostal dávku samopalem a byl konec,“ reprodukoval Štěpán slova svědka s hořkostí v hlase.
Jednoduše řečeno – Ivan Luťanský byl zastřelen. Za svou odvahu zaplatil životem. Zřejmě se připletl k loupežnému přepadení. Jako bojovník a čestný chlap nemohl mlčky přihlížet násilí, a tak se útočníkům postavil holýma rukama.
Pravda za železnou oponou
Proč ale nic z toho neprosáklo na veřejnost už tenkrát? Jak je možné, že i další přímí svědkové – ostatní Češi, kteří v džípu jeli a nehodu přežili – o celé věci nikdy veřejně nepromluvili?
Štěpán Luťanský dnes odpověď zná a zní to mrazivě logicky: „Vietnam byla spřátelená země a Vietnamci v tu dobu přijížděli do ČSSR. Vládly tu protivietnamské nálady a tohle by ničemu nepomohlo,“ vysvětluje.
Roku 1983 pobývaly v Československu tisíce vietnamských občanů jako pracovní posily v rámci mezinárodní spolupráce. Ve společnosti už tak rostla nevole vůči těmto cizincům – kdyby navíc lidé zjistili, že populárního českého herce zabili v cizině „vietnámští bandité“, mohlo to vyvolat vlnu hněvu a nenávisti.
Komunistický režim si nemohl dovolit ohrozit politické spojenectví s Hanojí. Pravda tedy byla zatajena v zájmu státu – československého i vietnamského. Všechny oficiální složky dostaly pokyn držet se historky o autonehodě. A ti, kdo znali skutečnost, zvolili hluboké mlčení.
Případ má však i další podivné souvislosti. Osudného výletu se zúčastnil také Antonín Kubeš, bratr jednoho z Ivanových kolegů a tehdejší zpravodaj Československé televize v Hanoji. Právě on pozval Ivana do Vietnamu a dokonce mu údajně během pouhých 24 hodin zařídil povolení vycestovat.
Kubešovo jméno se později objevilo na seznamu agentů StB – ukázalo se, že spolupracoval s tajnou policií. A byl to prý také on, kdo skupině „půjčil“ onen džíp, v němž se pak podle oficiální verze havarovalo. Co přesně Kubeš věděl a jakou úlohu sehrál, není dodnes jasné. Jisté je jen to, že v polovině 90. let spáchal Antonín Kubeš sebevraždu za nejasných okolností.
S sebou si vzal i odpovědi na otázky, které už nikdo jiný zřejmě neobjasní. Ostatní účastníci tragické výpravy se totiž rozhodli mlčet také. Jedna z přítomných osob dokonce zlikvidovala fotografie z místa činu, aby se nic neprovalilo.
Jediným hmatatelným důkazem, který kdy rodina získala, byl Ivanův klobouk ožehnutý na jedné straně – jako by se vedle něj vznítil výstřel nebo drobný výbuch. I ten ale spíše vyvolává další otázky, než aby něco vysvětlil.
Smutek, který přetrvává
Příběh Ivanovy smrti tak zůstává plný nezacelených ran a tajemství. Luťanských rodina se nikdy nedočkala oficiálního uznání pravdy. Dodnes nebylo zahájeno žádné nové vyšetřování ani po otevření archivů StB – důkazy chybí, svědci nežijí nebo mlčí a vietnamská strana nemá důvod staré rány oživovat.
Štěpán Luťanský, kterému minulý režim tolik let lhal, nese tu tíhu jako celoživotní trauma. „Nikdy se to nevysvětlilo, všechno bylo zahalené mlhou. To nás trápilo nejvíc. Kdyby řekli pravdu – že byl zastřelen – mohli bychom udělat tlustou čáru za bolestí,“ přiznal v jednom rozhovoru. Místo toho si rodina musela dlouho klást zneklidňující otázky, které nikdo nezodpověděl.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ivan_Lu%C5%A5ansk%C3%BD
https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/ivan-lutansky-stepan-lutansky-smrt-vietnam-13-komnata.A250610_165226_lidicky_nh
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/271711/tajemstvi-smrti-herce-lutanskeho-rozstrileli-ho-samopalem-tvrdi-bratr.html
https://cnn.iprima.cz/show-time/smrt-herce-ivana-lutanskeho-dodnes-budi-otazniky-mel-diru-v-hlave-v-rakvi-byl-zmalovany-344789
https://www.reflex.cz/clanek/causy/73368/nevyjasnena-smrt-po-boku-agenta-stb-talentovany-herec-ivan-lutansky-zahadne-zemrel-ve-vietnamu.html
https://www.vlasta.cz/celebrity/ivan-lutansky-vietnam-smrt-herec-nehoda-strelba/
https://www.readzone.cz/autonehoda-nebo-samopal-ivan-lutansky-zemrel-za-podivnych-okolnosti-ve-vietnamu/
https://www.lidovky.cz/relax/lide/autonehoda-nebo-poprava-smrt-herce-ivana-lutanskeho-neni-dodnes-objasnena.A180731_142550_lide_seb
https://zena.aktualne.cz/celebrity/pred-70-lety-se-narodil-herec-ivan-lutansky-tragicky-zahynul/r~55653c0edced11edb1f50cc47ab5f122
https://www.krajskelisty.cz/praha/6321-tajnosti-slavnych-lutansky-schytal-davku-ze-samopalu-oficialne-to-byla-autonehoda.htm
https://www.topky.sk/cl/100314/9208277/ZAHADNA-SMRT-herca-Ivana-Lutanskeho–-30–-Autonehoda-vo-Vietname–ale----V-hlave-mal-DIERU-