Zdenka Sulanová: jako Madla zpívala Evropě, ale po válce měla kvůli svým známostem po kariéře

Bylo jí teprve šestnáct, když poprvé veřejně vystupovala jako zpěvačka. Hudební nadání zdědila po otci, úspěšném operním pěvci Adolfu Hruškovi. Už jako malá holčička okouzlovala svým hlasem – vzpomeňme na historku, kdy na dětském táboře v Jugoslávii zazpívala tak krásně, až se to rozneslo po celém hotelu a talentovaná dívenka pak svým hláskem bavila i ostatní hosty.

Měla jasno: chtěla na jeviště. Rodiče sice trvali na studiu na gymnáziu, ale Zdenka snila o operetě. V šestnácti tedy přestoupila na Pražskou konzervatoř, kde studovala herectví. Právě tam se rozhodla přijmout umělecký pseudonym Sulanová – po své babičce.

Nechtěla těžit ze známého jména Hrušková, aby jí nikdo nemohl předhazovat protekci přes slavného otce. Na konzervatoři ovšem studentům tehdy přísně zakazovali filmovat, takže mladičká Zdenka změnou jména zároveň obešla školní zákaz veřejného vystupování.

Ještě jako studentka si přivydělávala drobnými rolemi. Roku 1937 se mihla v komedii Děvče za výkladem. Byla to jen nepatrná epizoda – zahrála si dělnici vyrábějící umělé květiny. Za pár vteřin před kamerou dostala svých prvních osmdesát korun honoráře.

Koupila za ně velkého barevného čokoládového kohouta a nadšeně ho přinesla mamince jako dárek. Už tehdy bylo zřejmé, že tahle drobná dívka s nesmělým úsměvem a zvučným sopránem má v sobě cosi odzbrojujícího.

„Prosím vás, nezlobte se,“ odvětila prý suverénně přijímací komisi, když ke zkouškám na konzervatoř přišla bez připravené ukázky, „já jsem myslela, že sem přijdu a vy mi dáte nějaký úkol… jak byste potom poznali, jestli jsem nadaná nebo ne?“ S takovou drzou upřímností a talentem nešlo neuspět. Zdenka byla přijata a zakrátko si jí všimli filmaři.

Koncem roku 1937 dorazil na konzervatoř zkušený režisér Václav Binovec. Hledal vhodnou dívku pro hlavní roli do připravovaného melodramatu Lízin let do nebe. Zdenka se na konkurz přihlásila spíš z hecu – se svou drobnou postavou si mezi spolužačkami připadala nenápadná a nemyslela, že by mohla uspět.

Jenže právě maličká, křehce vyhlížející dívenka režiséra zaujala. Pro roli dospívající siroty Lízy byla ideální. Filmaři kvůli ní dokonce upravili scénář: původně měla hrdinka tančit, ale mladá konzervatoristka Binovcovi prozradila, že kvůli tanci kdysi utrpěla kýlu – zato zpívat umí jako slavík. Binovec neváhal a vložil do příběhu místo tanečních čísel písně.

Na plátně se tak poprvé spojil Zdenčin herecký půvab s jejím hlasem. Romantický příběh osiřelé holčičky, která se díky dobrému srdci a krásnému zpěvu stane miláčkem vesnice, si diváci okamžitě zamilovali. Film Lízin let do nebe měl premiéru v roce 1937 a z neznámé studentky udělal přes noc hvězdu.

Národ si mladinkou Sulanovou zamiloval. Dávala rozhovory, objevovala se na titulkách časopisů, dostávala stovky dopisů, z nichž nemálo obsahovalo dokonce nabídky k sňatku. Začalo období sladké slávy, které by leckomu stouplo do hlavy. Zdenka zůstávala plachá a skromná, a právě tím okouzlovala publikum i kolegy.

Charismatický herec Rolf Wanka, tehdejší idol žen, který si po jejím boku zahrál v Lízině letu do nebe, propadl půvabům mladičké Zdenky tak silně, že neváhal svádět ji navzdory tomu, že měl doma manželku. Dívka jeho náklonnost slušně odmítla. Wanka, skutečný gentelman, to přijal – i po letech o ní mluvil s úctou. Tato platonická romance zůstala nenaplněná, a přesto kouzlo kolem Zdenky Sulanové neuvadlo.

Přízeň mužů ji provázela dál. V pokračování filmového hitu Lízino štěstí (1939) se jejím partnerem stal renomovaný herec Ladislav Boháč, ten jí však k srdci nepřirostl. Osudovou lásku prožila až při natáčení, ovšem nikoli tu filmovou. Zdenka se zamilovala do kolegy Rudolfa Hrušínského, jen o pár let staršího, který v příběhu hrál jejího kamaráda.

V reálném světě spolu začali chodit a několik let tvořili mladý herecký pár. Jenže soužití dvou herců se ukázalo složitější než romantická zápletka ve filmu. Rudolf Hrušínský, tehdy začínající talent, byl plný ambicí a ve vztahu toužil po klidném zázemí a spíše submisivní ženě.

Zdenka ale v té době byla slavnější než on – byla miláčkem publika, její jméno plnilo kina a noviny, zatímco Rudolf stál trochu v jejím stínu. Doma mezi nimi docházelo k bouřlivým scénám, žárlivost a napětí se stupňovaly. Hrušínský těžce snášel, že jeho dívka je samostatná a obdivovaná. Po pár letech plných hádek se jejich vztah rozpadl. Mladá žena zůstala sama, srdce pokryté jizvami, ale odhodlaná jít dál vlastní cestou.

Mezitím její filmová hvězda vystoupala k zenitu. Václav Binovec ji znovu obsadil do hlavní role ve filmu Madla zpívá Evropě (1940). Byla to zřejmě nejslavnější Zdenčina role, která ji učinila nesmrtelnou legendou. Příběh dívky se stříbrným hlasem, jež dobude svět a najde velkou lásku, sice sám o sobě nepřekračoval rámec naivního melodramatu, ale doba protektorátu mu vtiskla nečekanou sílu.

Film plný českých lidových písní přišel do kin právě v temných letech nacistické okupace a působil jako pohlazení po duši. Zdenka v kroji zpívající píseň Ty lesovské stráně – to nebyla jen filmová scéna, byl to symbol naděje. Tisíce diváků v zaplněných sálech zpívaly s ní.

„Tahle píseň tenkrát něco lidem řekla, něco, co je chytlo za srdce. Brali ji vlastenecky a já jsem ji opravdu zpívala z absolutně věřícího srdce, že se to jednou změní a budeme zase tam, kde dřív,“ vzpomínala po letech. Lidé chodili na Madlu zpívá Evropě opakovaně a mezi řádky četli povzbuzení k národní hrdosti.

Když nacisté v červnu 1942 vypálili Lidice, Zdenčina filmová píseň skoro zlidověla jako tichý vzdor. Malá Madla na plátně se pro mnoho Čechů stala symbolem naděje, že jednou zlo pomine a život bude jako dřív.

Na vrcholu slávy bylo Zdeně Sulanové pouhých dvacet let. V té době jí nikdo neřekl jinak než Madla – natolik se srdcích diváků ztotožnila se svou filmovou hrdinkou. Jenže poválečný vývoj zpřetrhal všechny sny. Za pár let si na ni nikdo nevzpomněl.

V létě 1944 se pokusila vrátit k filmu snímkem Bludná pouť, opět pod Binovcovým vedením. Po boku jí tentokrát stáli herci zvučných jmen Karel Höger a Vlasta Fabiánová. Natáčení však zastavil konec války a vše, co po filmu zbylo, byly jen fragmenty. Režisér Václav Binovec se ocitl v nemilosti – šuškalo se, že za okupace kolaboroval s nacisty, dokonce že udal vlastence Karla Hašlera gestapu.

Binovce zatkli a lidový soud ho za údajnou kolaboraci poslal na tři roky do vězení. Z filmového vizionáře se stal zavržený muž, který si po propuštění musel vydělávat jako řidič náklaďáku. A s jeho pádem se svezla i osudová herečka, kterou pro film objevil. „Nová doba udělala ze Sulanové a jejích rodičů třídní nepřátele,“ píše se v jedné kronice.

Zdenka Sulanová nebyla z ničeho obviněna, nikdo jí nevyčítal spolupráci s režimem – přesto se po roce 1945 stala nežádoucí. Pro nový, komunistický filmový průmysl představovala „kapitalistickou hvězdu“ z prvorepublikové minulosti, která se do budovatelských schémat prostě nehodila.

Ještě krátce po osvobození směla hostovat v pražském Divadle 5. května, ovšem dostávala přiděleny jen tendenční role sovětských žen-údernic razících metro. Sama cítila, že to není nic pro ni. A brzy už nedostala příležitost vůbec žádnou.

Mladá hvězda spadla z vrcholu na samé dno. Stačilo pár let a nikdo si na ni ani nevzpomněl. Co teď? Zdenka stála před rozhodnutím, jak naložit se zbytkem života. Psal se rok 1945 a jí bylo pouhých dvacet pět – věk, kdy jiné herečky teprve začínají zrát pro velké role. Ona však už žádnou další roli nikdy nedostala.

Zdenka Sulanová mizí z filmových titulků a hledá svou novou identitu v docela obyčejném světě. „Směla hostovat v divadle, kde hrála jen údernice. Místo kariéry tak přišla svatba,“ vystihuje ten zlom dobový tisk. Zdenka se v pětadvaceti letech provdala za pohledného slovenského důstojníka Janka Babniče, který prý prošel strastmi války s její fotografií celou dobu schovanou v kapse blůzy.

Odešla s ním z rodného města jako paní Babničová. Na dva roky se manželé usadili v Prešově. Zdenka tam s úspěchem hrála divadlo a zpívala v rozhlase, ale rodinné štěstí jí zůstalo odepřeno – manželství se brzy rozpadlo. Po necelých dvou letech stála opět sama.

Vrátila se do Prahy a ještě tentýž rok se znovu vdala. Její druhý muž se jmenoval Novák a z někdejší hvězdy Sulanové se tak stala nenápadná paní Zdenka Nováková. V té době už věděla, že návrat k herectví je nemožný. Doma se jí narodil syn Aleš a mateřství ji naplnilo novou nadějí.

Všechny nostalgické relikvie na minulou slávu zmizely. V jednu chvíli vzala staré fotografie, plakáty a scénáře a vhodila je nemilosrdně do ohně. „Cítila jsem jako povinnosti se zpíváním kvůli dítěti skončit,“ vysvětlovala to rozhodnutí po letech. Bylo to, jako by spálila svou vlastní minulost. Už žádné koncerty pro davy, žádné autogramiády – teď bude především matkou.

A režim stejně zajistil, že jinou volbu neměla: padesátá léta v Československu nepřála lidem s „buržoazním“ původem. Její rodina nesla stigma nepřátel státu. Stačilo, aby tatínek Hruška v zaplněném vlaku nahlas kritizoval jeden politický monstrproces, a na další stanici ho sebrala StB.

Soud ho sice nakonec nepotrestal, ale cejch odbojného živlu už zůstal. S takovým rodokmenem pro Zdenku filmové ateliéry i divadelní prkna zůstaly neprodyšně uzavřeny. Nikdo se neodvážil angažovat dceru „třídního nepřítele“.

Nebyla to lehká doba. Také druhé manželství Zdenky Novákové brzy ztroskotalo. Sama s malým synkem se protloukala, jak se dalo. Vydělávala opisováním not, šila oděvy v krejčovském družstvu Moděva, a když se naskytlo místo úřednice ve Filmovém podniku Praha, přijala ho.

Od roku 1967 pracovala na pozici programové referentky: sestavovala dramaturgii kin v centru Prahy. Byla zpátky u filmu, ale v jiné roli – neviditelné, za kancelářským stolem. Vydržela tak třináct let. Pak přišel odchod do důchodu. Zdenka se naposledy ohlédla za svým životem ve městě a odešla na venkov hledat klid.

Ještě jednou zkusila štěstí v lásce. Potřetí se provdala – shodou okolností opět za pana Nováka. Ani s ním ale nenašla vytoužené rodinné štěstí. Muž ji bil. Neodešla. Snášela ústrky s neuvěřitelnou vnitřní silou, jakoby smířená s tím, že život zkrátka není pohádka.

„Měla jsem život poměrně těžký, ale nikdy jsem se nikomu nesvěřovala. Sama jsem dovedla všechno překonat,“ řekla později. Třetí manžel nakonec zemřel a Zdenka zůstala definitivně sama. Ale nehořekovala. Odešla z Prahy do jihočeské vesničky Cerhonice, kde se usadila v malé chalupě nedaleko Blatné.

Žila velice prostě – bez komfortu, chodila si sama pro vodu, pěstovala květiny a malovala. Z ruchu velkoměsta a světa filmu nezbylo nic. Přesto ta stará dáma s živýma očima působila vyrovnaně.

„Prahu jsem měla strašně ráda, ale vždycky jsem tíhla k jižním Čechám. Nedělalo mi žádné problémy odejít na venkov… Nevadilo mi, že jsem tu neměla komfort,“vyprávěla s úsměvem. Tady, mezi poli a lesy svého dětství, byla nakonec doopravdy šťastná.

Uplynuly desítky let. Jméno Zdenky Sulanové se mezitím stalo téměř zapomenutou položkou filmových lexikonů. Žila ve stínu slavnějších kolegyň Adiny Mandlové, Nataši Gollové či Lídy Baarové. Přesto ve své době patřila k nejzářivějším hvězdám českého filmu. A její filmy zůstaly – Lízin let do nebe, Lízino štěstí, Madla zpívá Evropě – dodnes patří k oblíbeným klenotům pro pamětníky.

„Tenkrát jsem tu práci dělala opravdu poctivě a diváci cítili, že jsem ‚jejich holka‘, ‚jejich Madla‘,“ hodnotila Sulanová skromně důvod, proč si její postavy lidé pamatují a milují je i po generacích. Ona sama se už na plátně objevila jen jedinkrát – v nepatrné epizodní roli v televizním filmu Čtrnáctý v řadě (1975).

Zdenka Sulanová trávila svůj podzim života v ústraní jihočeské vesnice, obklopena milovanou přírodou. Občas za ní přijel některý filmový nadšenec nebo novinář a ona laskavě zavzpomínala na mládí. Nikdy nezněla zatrpkle ani sentimentálně.

„Já mám takový přístup, že cokoliv vás v životě potká, krásného i špatného, tak stojí za to žít,“ řekla jednou tiše. V její tváři při tom byl klid a smíření. Nelitovala ničeho. „To, co jsem prožila v životě, tak takové role bych na jevišti nikdy nedostala,“ dodávala s pokorou. Osud jí nadělil mnohem dramatičtější úlohy, než jaké by kdy mohla ztvárnit ve filmu – úlohy zklamání, nezdolné vůle i malých radostí.

Když po roce 1989 padly společenské bariéry, patřila k nemnoha prvorepublikovým hvězdám, které se dožily nového řádu. V devadesátých letech přijala pozvání do nostalgických televizních pořadů, kde se objevovala jako milá babička vyprávějící o starých časech.

Dokonce ještě roku 2002 vystoupila na pódium při udílení diváckých cen TýTý a dojatému publiku předala jednu z cen – možná netušili, že ta drobná dvaaosmdesátiletá stařenka v sobě skrývá Madlu, do níž se kdysi celá země zamilovala.

Zdenka Sulanová zemřela 9. srpna 2004 v Cerhonicích. Bylo jí 84 let. „Měla jsem šílené štěstí a šílenou smůlu… Štěstí v tom, že jsem natočila filmy, ze kterých si mě lidé pamatovali a měli mě rádi. Smůla, že jsem po válce nemohla točit,“zhodnotila kdysi svůj život jednou větou. Osud k ní nebyl laskavý, ale ona jej i tak vnímala jako dar.

Zdroje:

https://www.idnes.cz/kultura/film-televize/zemrela-herecka-zdena-sulanova.A040810_123155_filmvideo_dpi

https://archiv.hn.cz/c1-14744540-zemrela-dalsi-mezivalecna-hvezda-madla-zdenka-sulanova

https://prozeny.blesk.cz/clanek/pro-zeny-laska-a-vztahy/488133/zdenka-sulanova-hvezda-ktera-rychle-vystrelila-ale-dlouho-nezarila.html

https://www.databazeknih.cz/knihy/zdenka-sulanova-utajena-hvezda-33468

https://www.stoplusjednicka.cz/prilis-kratka-kariera-proc-sekla-zdenka-sulanova-s-herectvim

https://dvojka.rozhlas.cz/lizin-pad-na-dno-proc-zboznovana-herecka-od-roku-1940-netocila-pribehy-slavnych-7448654

https://budejovice.rozhlas.cz/rodacka-z-budejovic-coby-madla-zpivala-evrope-pak-ale-zila-skromne-na-male-7050887

https://zivotopis.osobnosti.cz/zdenka-sulanova.php

https://www.csfd.cz/tvurce/24525-zdenka-sulanova/biografie/

https://www.ctidoma.cz/clanek/osobnosti/zdenka-sulanova-hvezda-protektoratniho-ceskoslovenskeho-filmu-by-oslavila-sto-let-57462

https://www.vlasta.cz/clanek/zdenka-sulanova-zazila-slavu-i-rychly-pad-presto-se-stala-legendou-20250525.html

https://www.kinobox.cz/osobnosti/21980-zdenka-sulanova