Článek
Ivana Pavlová se narodila v červnu 1946 v Plzni a od dětství milovala tanec. Jako talentovaná šestnáctiletá studentka pražské konzervatoře se přihlásila na konkurz připravovaného filmového muzikálu – a proti všem předpokladům vyhrála hlavní roli. Dosud neměla s herectvím žádné zkušenosti.
Vlastně ani pořádně netušila, co obnáší hrát v muzikálu. Přesto si režisér Ladislav Rychman v roce 1963 vybral právě ji, drobnou černovlásku s uhrančivýma očima, aby ztvárnila půvabnou Hanku ve filmu Starci na chmelu.
Natáčení probíhalo souběžně s posledním ročníkem její taneční průpravy. Ve škole jí profesoři leccos odpustili, ale vedení internátu už méně – vyloučili mladou Ivanu z koleje za to, že se z nočních filmových směn vracela „pozdě“ a prý tím narušovala morálku. Azyl tehdy našla jinde a s obrovským vypětím zvládla dokončit maturitu i celý film.
Premiéra Starců na chmelu v září 1964 z ní učinila senzaci. Bylo jí teprve 18 let, když se přes noc stala miláčkem publika. Československo získalo svůj první velký filmový muzikál – a Pavlová s kolegou Vladimírem Pucholtem a Milošem Zavadilem v hlavních rolích okouzlili celou generaci diváků.
Její tvář, hlas (byť nazpívaný jinou zpěvačkou) a něžný projev Hanky si publikum zamilovalo. Píseň Den je krásný a další melodie z filmu zlidověly. Ivana dostávala první fanouškovské dopisy, její úsměv zdobil časopisy. Před ní se mohla otevřít zářná herecká kariéra – jenže o tu sama nestála.
Hvězda jedné role
Pavlová v sobě cítila víc tanečnici než herečku. Filmem na sebe sice strhla pozornost filmařů, ale nabídky před kameru odmítala. Dokonce i slavný režisér Jiří Menzel jí záhy po úspěchu Starců na chmelu nabídl zajímavou roli ve svém filmu Rozmarné léto (1967) – a Ivana řekla ne.
Zůstala u toho, co znala a milovala od dětství: u tance. Hrála už jen jednu menší úlohu ve filmu Když má svátek Dominika (1967) a účinkovala jako tanečnice v několika televizních hudebních číslech. Hereckou dráhu tím uzavřela dřív, než pořádně začala – Pavlová zazářila v podstatě jen jedinou filmovou rolí, ale právě tou se zapsala do historie.
Místo budování filmové slávy nastoupila ještě během studií do profesionálního baletního souboru. V roce 1965, sotva odmaturovala, přijala angažmá v nově vzniklém souboru Balet Praha. Čtyři roky jezdila po světě s tímto progresivním tanečním ansámblem, který sklízel úspěchy doma i v zahraničí.
Právě tam, na jevišti a mezi kulisami, poznala i svou osudovou lásku – režiséra Pavla Hobla. Byl o jedenáct let starší, zkušený a okouzlující. Ivana a Pavel spolu cestovali na zájezdech, sdíleli vášeň pro umění a brzy i společný život. Později se vzali a Pavlová přijala příjmení Hoblová. Zdálo se, že ji čeká naplněná dráha tanečnice po boku milovaného muže. Jenže pak přišel zlom, který jejich štěstí zkalil navždy.
Osudový úraz
Bylo jí pouhých 21 let, když jí během jediné vteřiny skončila kariéra. V roce 1967, při jedné z divadelních zkoušek, se nad mladou tanečnicí náhle uvolnila a spadla těžká dřevěná kulisa. Nikdo to nečekal. Ozvala se tupá rána – a pak už jen ticho. Bezvládná Ivana zůstala ležet na jevišti. Těžký úder jí poranil hlavu a páteř tak vážně, že ohrozil nejen její kariéru, ale i schopnost chodit.
Prodělala komplikovanou operaci a dlouhé týdny upoutána na lůžko nosila fixační korzet. Tehdy už tušila, že nic nebude jako dřív.
Ivana Pavlová se však nevzdala hned. Po zotavení se k tanci alespoň částečně vrátila – její tělo ale utrpělo trvalé následky. Úraz spustil vleklé zdravotní potíže, včetně poúrazové epilepsie, která ji pak provázela celým životem.
Mladá žena musela slevit ze svých snů: místo aby sama zářila na scéně, přijala roli asistentky choreografie v pražském Divadle E. F. Buriana. V zákulisí tohoto divadla působila až do roku 1983, kdy ji dlouhodobé komplikace definitivně donutily s povoláním skončit.
Po šestnácti letech od osudného úrazu pronesla tiché „Tak dost…“ a zavřela za sebou divadelní dveře nadobro. Už nikdy se nevrátila k herectví ani k tanci na profesionální úrovni. Přišla o všechno, co ji definovalo – a přesto nikdy nahlas nenaříkala. Jak později prohlásil její přítel Vlastimil Harapes, Pavlová neměla v povaze skuhrat nad osudem. Spíš jako legendární Greta Garbo prostě jednoho dne zmizela a nikdo nevěděl proč.
„Toho, že jsem se vzdala divadla a tance, nelituji… Prožila jsem pěkný život a znovu opakuji, že ničeho nelituji,“ řekla Pavlová po letech smířeně. Bylo to jako tiché motto jejího dalšího života. Odchod ze scény brala jako nutnost a snažila se neohlížet zpět s hořkostí.
Opustila veřejný život dobrovolně – odešla do ústraní, jak psaly noviny. Teprve mnohem později vyšlo najevo, jak trpké důsledky úraz měl. Ivana musela denně bojovat s následky zranění a žít ve stínu bolestí, které si jen málokdo dokázal představit.
Kdekdo se tenkrát podivoval, kam mladá hvězda zmizela. Pavlová však mezitím vedla zcela obyčejný a nenápadný život. S Pavlem Hoblem si vybudovali zázemí a byli si navzájem oporou. Žili skromně a stranou společenského ruchu – on pracoval jako filmový a televizní režisér, ona se starala o domácí pohodu.
Její zdraví zůstávalo chatrné. Epileptické záchvaty u ní po úraze propukly naplno; zpočátku přicházely téměř každý týden, než lékaři našli účinnou kombinaci léků. Ivana se s nemocí naučila žít. „Už to poznám, když se záchvat blíží. Začnu vidět divně, zeleně. Přestanu slyšet,“ líčila později, jak vnímala auru přicházející epilepsie.
Jednou po zvlášť silném záchvatu uviděla manžela se zdviženými nohavicemi – měl na lýtkách obrovské modřiny od toho, jak ho v křečích svírala. „V životě bych nevěřil, že tohle dokážou tak malé ručičky,“ zažertoval tehdy Pavel, když viděl otisky jejích prstů na svých nohou. Spolu sdíleli peklo nemoci i všední maličkosti dne. Ivana se snažila zůstávat pozitivní a těšit se z drobných radostí.
Manželé Pavlová a Hobl spolu vydrželi dlouhá desetiletí – až do května 2007, kdy Pavel ve věku 71 let zemřel. Tato ztráta Ivanu hluboce zasáhla. „Jakmile Pavel umřel, sebralo mě to. Já ani nevěděla, ve které bance máme peníze. Nic,“ přiznala otevřeně, jak bez něj byla ztracená. Zůstala sama a do okolního světa se uzavřela ještě důsledněji než předtím.
Od té chvíle žila Pavlová téměř jako poustevnice. Dobrovolné osamění v malém pražském bytě přerušovaly jen vzácné návštěvy starých přátel – například kolegy ze Starců na chmelu Vladimíra Pucholta, který za ní občas přiletěl z Kanady. Většinu dřívějších kamarádů sama odstřihla, nechtěla je obtěžovat svými problémy.
Na veřejnosti se už neukazovala. Dokonce i do divadla jako divák se odvážila až po mnoha letech, když ji televize požádala o vzpomínkový rozhovor. „Sedla jsem si do hlediště, ale uprostřed představení jsem se musela zvednout a odejít – necítila jsem se dobře. Po letech jsem vešla do divadla znovu až při natáčení Třinácté komnaty a úplně se mi sevřelo hrdlo.
Všechno se mi vrátilo,“ líčila, jak silná úzkost ji dodnes svírala při pohledu na jeviště. Před očima se jí prý zjevily tváře kolegů, kteří už nebyli naživu – a také milovaný Pavel, který za ní kdysi chodíval po každé premiéře.
Po manželově smrti se Ivana upínala už jen na jedinou živou bytost: malou fenku jménem Bobina (něžně jí říkala Pampeliško). „To víte, že když se tu večer zavřu, je mi smutno. Nemít Bobinu, asi by mi všechno už bylo jedno,“ svěřila se v jednom z posledních rozhovorů.
Drobný bílý voříšek jí dával důvod každé ráno vstát – a vůbec přežít další den. Když bylo nejhůř, mluvila nahlas s manželovou urnou, kterou měla uloženou ve skříni. „Když se mi něco povede uvařit, jen tak z legrace řeknu: Hoble, záviď! No a když je mi těžko? Zalezu si do skříně k manželovi. A řeknu: Vidíš, Hoblínku? Pořád ještě žijeme,“ popsala svoje niterné rituály s tichým úsměvem.
Rok 2019 uštědřil Pavlové poslední krutou ránu. Třiasedmdesátiletá, nemocemi sužovaná žena tehdy dostala výpověď z bytu, ve kterém strávila většinu života. Měla pouhé dva měsíce na to najít si nové bydlení. Její starobní důchod byl však tak nízký, že by nestačil ani na postel v podřadné ubytovně.
Hrozilo, že přijde i o tu malou garsonku, kde měla své jistoty – pelíšek pro Bobinu, fotografie a pár knih. „Jsem zoufalá, nevím, co se mnou bude. I s fenkou skončím pod mostem,“ plakala paní Ivana při rozhovoru s reportérem Blesku, když se zpráva o její tíživé situaci dostala na veřejnost. Její příběh tehdy vzbudil vlnu účasti a naštěstí nezůstal bez odezvy.
Redakce Blesku se rozhodla zasáhnout – a s pomocí právníků dosáhla zvratu. Ukázalo se, že výpověď z bytu nebyla po právu platná, což majitelku přimělo k ústupku. Po sérii článků a jednání si Pavlovou nakonec pozvala na schůzku a dohodly se, že nájemné sice navýší o několik tisíc, ale v bytě ji nechá dožít. „Moc Blesku děkuji! Nevím, co by se mnou bez vaší pomoci bylo. Strašně se mi ulevilo,“ děkovala tehdy dojatě Ivana Pavlová. Konečně mohla klidně spát – střecha nad hlavou jí zůstala. Nemusela se stěhovat do neznáma, zůstala ve známém prostředí mezi hodnými sousedy, kteří jí beztak denně pomáhali a nosili nákupy.
Z přeživší hvězdy se už dávno stala křehká stařenka o holi. Finančně na tom byla bídně: po zaplacení nájmu jí z penze zůstávalo jen asi tisíc korun na měsíc. Naštěstí tu byli lidé, kteří na ni nezapomněli. Sousedi se skládali, nosili jí jídlo, a především Vladimír Pucholt jí posílal pravidelnou pomoc z daleké Kanady.
Bývalý filmový partner a celoživotní kamarád měl o Ivanu velký strach: „Trpí vážnou nemocí a každé takové rozrušení jen zhoršuje její epilepsii. Cítil jsem hroznou bezmoc,“ přiznal Pucholt po telefonu, když tehdy na dálku sledoval její boj o byt. Prohlásil také, že nebýt Ivany, nikdy by Starci na chmelu nebyli tak skvělým filmem – ona mu podle něj dodala něco, co ho učinilo nesmrtelným.
Ivana Pavlová nakonec mohla díky této solidaritě dožít své poslední roky důstojně, ve svém. Byly to ale roky tiché, poznamenané bolestmi a stále častějšími návštěvami lékařů. Její už tak křehké zdraví se rychle zhoršovalo. V létě roku 2023 už bylo jasné, že se blíží konec.
Zemřela 2. září 2023 ve věku 77 let v Praze. Ještě pár dní před smrtí vzkázala s černým humorem: „Musím počkat, až sebou někde bouchnu a bude konec“. Ten konec přišel tiše a bez velkých titulků v novinách.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ivana_Pavlov%C3%A1
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/kultura-zemrela-ivana-pavlova-hanka-ze-starcu-na-chmelu-236333
https://cnn.iprima.cz/kdyz-davaji-starce-na-chmelu-placu-muzikalova-hanka-prozila-dlouho-pred-smrti-velke-trapeni-411288
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/752096/smrt-hanky-ze-starcu-na-chmelu-ivany-pavlove-77-jan-kacer-promluvil-o-jeji-nemoci-malem-skoncila-na-ulici.html
https://zivot.org/herecky-svet-truchli-do-nebe-odesla-hvezda-starcu-na-chmelu/amp/
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/kultura-zemrela-ivana-pavlova-hanka-ze-starcu-na-chmelu-236333
https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/ivana-pavlova-hoblova-starci-na-chmelu-harapes.A231115_154626_lidicky_vals
