Ivo Svoboda: První ministr za mřížemi. Měl hlídat státní kasu, místo toho skončil v cele

Ještě včera spolurozhodoval o miliardách pro celý stát, dnes má spočítaných svých pár kroků na zamrzlém dvorku. Ivo Svoboda – bývalý místopředseda ČSSD a strážce státní kasy – se stal prvním polistopadovým členem české vlády, který skončil za mřížemi.

V roce 2005 ho soud poslal na pět let do vězení za vytunelování slavné továrny na kočárky Liberta. Jeho blízká spolupracovnice a poradkyně Barbora Snopková dostala dokonce o půl roku přísnější trest.

V soudní síní tehdy oba mlčky přijali verdikt, jen nepatrně pobledlejší než obvykle. V jediném okamžiku se naplnil pád, který začal už o několik let dříve.

Jméno Svoboda kdysi symbolizovalo naději. V euforické atmosféře raných 90. let vstoupil Ivo Svoboda do politiky s vizí pomoci znovuzrozené zemi k prosperitě. Vystudovaný matematik a ekonom, který si vyzkoušel i manažerské posty v průmyslu, se rychle etabloval mezi sociálními demokraty.

Už v roce 1990 zasedl v České národní radě a na počátku roku 1992 dokonce krátce zastával funkci náměstka ministra financí. Ctižádostivý, inteligentní, s pověstí schopného organizátora – v očích svých kolegů měl předpoklady stát se součástí nové elity národa, která vyvede zemi z chaosu transformace.

Jako stranický ekonomický expert stoupal výš. V roce 1997 se stal místopředsedou ČSSD a spolu s Barborou Snopkovou, která vedla ekonomické oddělení strany, se staral o stranickou pokladnu a hospodaření. Právě tehdy vzniklo pevné profesní pouto mezi precizní účetní a ambiciózním politikem. Tvořili sehraný tandem, kterému vedení ČSSD důvěřovalo.

Byla to doba „transformační divočiny“. Ekonomika se ze dne na den měnila z centrálně řízené na tržní a pravidla vznikala za pochodu. Devadesátá léta přála odvážným, dravým i vychytralým. Zatímco se rodila nová podnikatelská elita, zákony nestíhaly kroky těch nejrychlejších. Privatizace, kuponová revoluce, investiční fondy – a také první bankroty, první tunely.

Ivo Svoboda v tom všem viděl příležitost. Chtěl být nejen politikem u zeleného stolu, ale i hybatelem v reálném byznysu. Věřil, že dokáže skloubit obojí: sloužit státu a zároveň rozhýbat upadající podniky.

Příležitost přišla v Mělníku, kde skomírala tradiční továrna na dětské kočárky Liberta. Značka s historií sahající až do roku 1923 byla ve vážných potížích. Když se Svoboda se Snopkovou v roce 1996 zapojili do vedení Liberty, našli firmu na pokraji krachu – dluhy šplhaly k desítkám milionů a dodavatelé přestávali vozit materiál.

Přesto Svoboda viděl Libertu jako výzvu i trampolínu. Plán mohl vypadat ušlechtile: zachránit jediného českého výrobce kočárků, dát práci lidem, využít své ekonomické know-how v praxi. Ambice politika se propojila s ambicí podnikatele.

Za zdmi mělnické továrny však vládla krize. Výrobní haly zely prázdnotou, sklady plnil spíš neprodaný inventář a rezavějící sudy než nové zakázky.

Svoboda se Snopkovou přesto jednali sebevědomě. Vyjednali pro Libertu úvěr u banky – 6 milionů korun na rozvoj výroby. Byla to injekce, která mohla nemocný podnik postavit na nohy. Jenže jen půl milionu z této sumy skutečně přiteklo do Liberty. Zbytek peněz tiše zmizel jinam. Do společnosti Omnia, již Svoboda a Snopková rovněž ovládali, odteklo přes pět milionů – prý na úhradu dluhů a rozjezd nových projektů.

Na papíře vše vypadalo jako strategický manévr, v realitě to byly první kroky k tunelu. Manažeři rozdělili Libertu na zdravou a „nemocnou“ část. Výdělečnou výrobu – tedy značku a produkci kočárků – převedli do své vlastní firmy Zora Euro, kde byli oba společníky půl na půl. V Libertě zůstal jen zadlužený zbytek: staré stroje, neproplacené faktury a hromadící se problémy.

V lednu 1998 poslala Barbora Snopková, tehdy už v roli likvidátorky, původní Libertu do konkursu. Pro někdejší zaměstnance a věřitele to byl šok – prosperující část podniku se jim ztratila před očima a na pohled zůstala jen prázdná skořápka.

Svoboda a Snopková si nechtěli připustit, že by dělali něco špatného. Tvrdili, že nešlo o rozkrádání, ale o restrukturalizaci: „Výdělečnou výrobu jsme převedli jinam, zadluženou část jsme chtěli ozdravit,“ zněla jejich obhajoba. Věřili prý, že to byl nezbytný způsob, jak zachránit aspoň část firmy. Možná se tím sami utvrzovali, že jejich svědomí zůstává čisté – vždyť kdyby všechno vyšlo, Liberta mohla přežít ve štíhlejší podobě.

Jenže plány nevyšly. Slovenský partner, se kterým chtěli rozjet společný podnik, se k ničemu neměl. Pětimilionová záloha, údajně poslaná do Bratislavy na rozjezd nové výroby, se ztratila v černé díře. A v Mělníku zatím narůstal hněv a podezření. Jedna z bývalých účetních Liberty dokonce podala trestní oznámení. Slovo „tunelování“ – fenomén doby – začalo obcházet kolem.

Roku 1998 vstoupil Ivo Svoboda na vrchol politické moci. Sociální demokracie vyhrála volby a premiér Miloš Zeman si ambiciózního stranického místopředsedu vybral jako ministra financí. Pro Svobodu to byl triumf – potvrzení, že patří mezi špičku, která určuje chod státu. Jen on věděl, jak křehké to vítězství může být.

Kostlivci ve skříni v podobě Liberty začali hlasitě rachotit zrovna ve chvíli, kdy usedal do ministerského křesla. Zpočátku to vypadalo, že vliv a stranické kontakty ho ochrání.

Ještě koncem roku 1998 někteří kolegové v ČSSD aféru Liberta bagatelizovali jako mediální bublinu – místopředsedkyně sněmovny Petra Buzková tehdy dokonce prohlásila, že možné stíhání Svobody je jen „bublina vytvořená sdělovacími prostředky“.

Ani premiér Zeman zpočátku nepřipouštěl, že by jeho ministr mohl pochybit. Jenže policie mezitím konala. Vyšetřovatelé si postupně zvali Snopkovou i další manažery k výslechům. Svoboda – teď už s vizitkou ministra – stál na tenkém ledě.

V létě 1999 se led prolomil. Policie obvinila Iva Svobodu a Barboru Snopkovou z podvodu a dalších hospodářských trestných činů spojených s krachem Liberty. Premiéru Zemanovi nezbylo než svého ministra okamžitě odvolat z funkce. Pád z výšin byl dokonán přesně po roce od jmenování.

Ještě pár dní se Svoboda zkoušel tvářit, že jde o nedorozumění – hovořil o politickém útoku, o spiknutí proti své osobě. To už ale neměl v rukou mocenské páky ani aureolu chráněnce vedení.

Akce „Čisté ruce“, kterou se Zemanova vláda zaštiťovala v boji proti korupci, nečekaně dopadla na jednoho z nich. Ivo Svoboda se paradoxně stal jediným viditelným „úlovkem“ této kampaně. Tam, kde jiným možná systém leccos odpustil, on skončil v hledáčku jako exemplární případ.

Následovala zdlouhavá soudní bitva. Svoboda a Snopková od počátku stíhání popírali vinu. Soudní líčení se několikrát odročovalo – tu pro nemoc obžalovaných, tu pro různé procesní komplikace. Jakoby i spravedlnost klopýtala v tak složité kauze.

Teprve na jaře 2004, skoro šest let od krachu Liberty, zazněl u středočeského krajského soudu verdikt. Pět let nepodmíněně pro Iva Svobodu, pět a půl pro Barboru Snopkovou. Když soudce Petr Franc četl rozsudek, stál exministr bez pohnutí, ruce složené před sebou.

Jeho bývalá poradkyně vedle něj nehnutě hleděla před sebe. V té strnulosti nebyla ani tak vzdorovitost jako spíš vyčerpání. Oba si vyslechli tvrdý ortel se zdánlivým klidem – maskou, pod níž se však zřejmě odehrávalo hluboké zklamání a hořkost.

V rozsudku zaznělo jasně, co se v Libertě dělo. Soud uznal, že z Liberty bylo podvodně vyvedeno 5,6 milionu korun, které měly sloužit k provozu továrny, a místo toho skončily na účtech firem obžalovaných. Dvojice také úmyslně zvýhodnila některé věřitele na úkor jiných. Snopková jako likvidátorka navíc porušila povinnosti, když prodávala majetek Liberty sama sobě.

Obžalovaní nabízeli vysvětlení – tvrdili, že peníze převedli jen dočasně a chtěli je investovat do nové výroby na Slovensku. Soudce těmto líbivým verzím neuvěřil. Údajný plán, kterým se Svoboda se Snopkovou hájili, označil za smyšlený. Bylo zřejmé, že cílem nebyla záchrana podniku, ale vlastní prospěch.

Když se dveře soudní síně otevřely pro veřejnost, Svoboda tiše požádal o možnost opustit jednací síň bočním východem. Nechtěl čelit davu novinářů číhajících před budovou. Nakonec se ale zvědavým kamerám nevyhnul. Ve chvíli, kdy ho dostihly, pronesl s kamennou tváří jen: „Jsem nevinen.“

Nebyla v tom už síla bojovat, spíš nutkavá potřeba nezhroutit se veřejně. O pár kroků dál Barbora Snopková zopakovala totéž – její hlas zněl o poznání vzdorovitěji, jako by stále věřila, že se nakonec najde cesta k očištění. Realita však byla neúprosná.

Začalo období vězení. Pro bývalého vrcholného politika to byla krutá zkušenost. Už vazební cela, ve které Svoboda strávil měsíce před procesem, ho psychicky nalomila. Dlouhé dny v šedivém prostoru, náhle přetržený život – „novodobá tortura“, jak sám později řekl. Údajně ve vězení dokonce sepsal návrh zákona o humánnějším zacházení s obviněnými ve vazbě, tak silně ho tato zkušenost zasáhla.

Snopková měla vlastní způsob obrany: veřejně si stěžovala na podmínky ve vazbě – na stísněnou celu, na ponižující režim. Svoboda však spíše mlčel a uzavíral se do sebe.

Po dvou a půl letech přišla úleva: oba odsouzení byli propuštěni na podmínku v polovině trestu. Psal se rok 2008 a Ivo Svoboda vyšel z brány věznice Všehrdy jako jiný člověk, než kterým tam vstupoval. O padesát kilogramů lehčí, o mnoho iluzí chudší. Ve tváři měl vepsanou únavu a nejistotu. Svět venku se mezitím změnil – politické špičky, s nimiž si kdysi tykal, na něj dávno zapomněly. Strana, které kdysi spravoval finance, se od něj distancovala.

Svoboda zamířil do ústraní. Nepřijímal žádné veřejné funkce, vyhýbal se médiím. Pověst odsouzeného tuneláře mu ostatně zavřela dveře zpět do světa vysokého byznysu i politiky. Kauzu Liberta odmítal dál rozebírat, jako by ji chtěl navždy vytěsnit z mysli.

Snopková naopak ani po propuštění nepřestávala bojovat. Podala několik žádostí o obnovu procesu, dokonce zažalovala stát o miliardové odškodné – tvrdila, že Libertu vytuneloval někdo jiný ještě před nimi. Marně. Všechny její právní bitvy skončily nezdarem. Ona sama ale nepřestala, jako by potřebovala dál světu i sobě dokazovat, že nebyla zločincem.

Cesty obou blízkých spolupracovníků – kdysi nerozlučné dvojice – se po vězení rozešly. Z přátel a milenců se stali spíš dva lidé sdílející stejné stigma. Barbora Snopková se stáhla do soukromí a věnovala rodině, občas na sebe upozornila rozhovorem, v němž opakovala, že byli odsouzeni neprávem. Ivo Svoboda naproti tomu zcela zmizel z veřejného života.

Našel skromné útočiště v kruhu Církve československé husitské, kde pomáhal s ekonomickou agendou. Snad v tichu církevních úřadoven hledal vnitřní smír a odpuštění – od společnosti i od sebe samotného. Kdysi mocný ministr se proměnil v neviditelného člověka.

Osud si pro Svobodu připravil ještě jednu hořkou tečku. V relativně mladém věku se u něj projevila zákeřná Alzheimerova choroba. Paměť, kterou tak tížily bolestné vzpomínky, začala vyhasínat. Poslední roky života strávil bývalý ministr v sanatoriu. Možná krutá milost: postupná ztráta paměti ho uchránila od neustálého připomínání pádu.

Dne 23. února 2017 Ivo Svoboda zemřel, bez pozornosti velkých médií. Bylo mu 68 let. Na pohřbu v roztockém sboru Církve husitské se sešlo jen pár desítek lidí. Nechyběla Barbora Snopková – do posledního dne věrná přítelkyně, která se v hloučku smutečních hostí držela stranou.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ivo_Svoboda

https://cesky.radio.cz/exministr-svoboda-i-jeho-poradkyne-jdou-definitivne-do-vezeni-na-pet-let-8513794

https://www.lidovky.cz/domov/zemrel-exministr-financi-ze-zemanovy-vlady-ivo-svoboda.A170301_161720_ln_domov_sk

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/zemrel-byvaly-ministr-financi-ivo-svoboda-28507

https://archiv.hn.cz/c1-65645370-ivo-svoboda-zemanuv-pokladnik-ktery-znal-tajemstvi-lidoveho-domu

https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/exministr-ivo-svoboda-si-odpykava-trest_200507271741_mkopp

https://radiozurnal.rozhlas.cz/pet-a-pul-roku-byvaleho-ministra-financi-nedokazal-pred-vezenim-zachranit-ani-6233706

https://www.novinky.cz/clanek/krimi-svoboda-se-snopkovou-dostali-za-libertu-5-a-55-roku-284371