Jacqueline Bissetová: Přes 40 let pečovala o svoji vážně nemocnou matku a své vlastní děti neměla

Jenže pak přišel rok 1960. Matka Arlette začala zakopávat na rovné podlaze. Z rukou jí vypadávaly předměty. Lékaři vyslovili diagnózu: roztroušená skleróza. Choroba, která postupně uvězní tělo ve vlastní skořápce. Jacqueline bylo patnáct, když se jí život rozpadl.

Dívala se, jak kdysi energická maminka slábne a pohybuje se už jen s pomocí vozíku. A otec? Ten tlak nevydržel. Když bylo nejhůř, odešel od rodiny. Bissetová později tuhle ztrátu označila za zkušenost, která jí posílila charakter. Ale ona stejně neměla na vybranou, musela okamžitě dospět a postarat se o nemocnou mámu i sebe.

Ještě nebyla plnoletá, když převzala otěže domácnosti. Ve dne pečovala o matku, v noci ji hlídala a uklidňovala při záchvatech bezmoci. Naučila se prát, vařit, jednat s úřady. A aby vůbec vyšly peníze, začala si přivydělávat jako modelka.

Jemná oválná tvář s hlubokýma modrýma očima a sošná silueta jí otevřely dveře do světa módních salonů. Stála před fotografy s profesionálním úsměvem, zatímco uvnitř ní hlodal strach o matku. Nikdy jsem si nepřipadala krásná, přiznala po letech.

Její tvář pro ni byla spíš nástroj – způsob, jak zaplatit účty za léky a zajistit mámě pohodlí. Když večer ulehla vyčerpaná do postele, ptala se sama sebe, jestli tohle obětování má vůbec smysl. Ale ráno zase vstala, zvedla telefon a domlouvala další zakázky před objektivem. V koutku duše se však rodil sen na útěk do světa filmu.

Kinematografie Jacqueline fascinovala odjakživa. Jako by v sobě skrývala jiné životy – světy, kam mohla na chvíli uniknout z tíhy reality. Když měla volno, utíkala do kina v Londýně a hltala každý záběr. Ve dvaceti sebrala odvahu: peníze z modelingu investovala do hereckých lekcí.

Učila se správně artikulovat, pohybovat, plakat před kamerou na povel. Byla pilná a disciplinovaná. V hlavě měla jediný cíl – uspět natolik, aby mohla zabezpečit matku a nemuset už zoufale počítat peníze.

Hollywoodský sen se naplnil překvapivě brzy. Roku 1967 dostala první malou roli ve filmu Dva na cestě po boku Audrey Hepburnové. O rok později, ve čtyřiadvaceti, zazářila vedle Franka Sinatry v kriminálce Detektiv.

Zrovna tehdy se řešila senzační zpráva, že Mia Farrowová kvůli manželské krizi se Sinatrou odstoupila z natáčení – a právě neznámá Bissetová ji nahradila. Jacqueline najednou stála vedle legend a připadala si jako ve snu.

Ve stejném roce hrála i milenku Stevea McQueena v akčním hitu Bullittův případ. Diváci si všimli té nové krásky s vážnýma očima. Kritikové psali o „příslibu velké hvězdy“. A Hollywood? Ten jí dal nálepku – další dekorativní ozdoba po boku mužských hrdinů.

První velkou lásku však Jacqueline potkala jinde než v lesku premiér. Když natáčela romantické drama Sladká jízda, přeskočila jiskra mezi ní a jejím hereckým partnerem, kanadským fešákem Michaelem Sarrazinem. On měl zasněný pohled a rebelskou duši hippíka, ona andělskou tvář s duchem bojovnice.

Byl to zvláštní pár – dva krásní mladí lidé, které spojila chemie před kamerou i touha vymanit se z očekávání druhých. Když ve filmu jeho postava opouští svoji dívku na pláži v Malibu, aby našel smysl života, v reálu Michael s Jacqueline naopak našli jeden druhého a už se nepustili.

Nastěhovali se spolu do malého domečku u Los Angeles; s úsměvem ho popisovali jako přestavěnou bednu od piana. Byli zamilovaní, blázniví a svobodní. Jacqueline tehdy poprvé poznala, jaké to je, nebýt na všechnu tíhu světa sama.

Koncem 60. let její kariéra strmě stoupala, a zároveň se zlepšoval i stav její matky – nebo to alespoň tak vypadalo. Arlette Bissetová byla navzdory nemoci neuvěřitelně statečná. Z vozíku řídila domácnost na dálku, telefonovala dceři a dokonce ji povzbuzovala, ať přijme smlouvu na první hollywoodský kontrakt.

Jacqueline se tedy roku 1969 skutečně odstěhovala do Ameriky natrvalo. Michael ji následoval – Hollywood ho lákal stejně jako ji. Vytvořili krásný a nekonvenční pár, který filmové magazíny zbožňovaly.

Nekonečné večírky, jízda v kabrioletu bez střechy po Pacifické dálnici, spontánní výlety do pouště. Byli mladí a svět jim ležel u nohou. Jacqueline si však své štěstí neuměla bezvýhradně vychutnat.

Potřebovala vědět, že je maminka v pořádku. Rodina pro ni byla posvátná. Věděla, co ji ta oběť stojí, a byla ochotná ji přinášet dál.

Osud jí do cesty brzy postavil zkoušku ohněm – doslova. V roce 1976 přijala nabídku zahrát si hlavní ženskou roli v dobrodružném filmu Hlubina. Natáčení probíhalo na Bermudách a velká část scén pod vodou. Jacqueline se nikdy nepotápěla, měla z hlubin respekt.

Přesto na sobě každý den oblékala potápěčskou výstroj, ponořovala se do modrozeleného ticha oceánu a srdce jí při každém nádechu tlouklo strachem. Nechtěla ale zklamat – ani režiséra, ani sebe. Pod vodou trávila dlouhé minuty a klesala k vraku lodi.

Nikdo v té chvíli netušil, že právě vzniká jeden z nejikoničtějších filmových plakátů desetiletí. Fotografie Jacqueline v průsvitném mokrém tílku bez podprsenky, jak stoupá z hlubin k hladině, obletěla svět. Muži tajili dech a ženy žárlily. Magazín Newsweek ji dokonce v létě 1977 nazval „nejkrásnější filmovou herečkou všech dob“.

Jacqueline se přes noc stala sexuálním symbolem. Film Hlubina vydělal miliony a producenti si mnuli ruce. Ona sama ale cítila hořkost. „Je to k vzteku, když se snažíte ukázat, že něco skutečně umíte, ale stejně se všichni zajímají jen o vaše poprsí,“ posteskla si o mnoho let později. A co hůř, nálepka krásky v průhledném tričku se jí měla držet ještě hodně dlouho.

Sarrazin stál tehdy po jejím boku a snažil se ji uchlácholit. Ale Jacqueline se trápila. Její vztah s Michaelem tím začal trpět – ona přijímala další role, aby všem dokázala svůj talent, zatímco on takové štěstí neměl a pozvolna se vytrácel z filmového plátna. Z prince rebelů se stáhl do ústraní.

Michael stále víc mluvil o návratu do rodné Kanady, unavený Hollywoodem. Jacqueline naopak chtěla zůstat a bojovat o respekt. Postupně se odcizili. Po sedmi letech soužití a společných filmech se v roce 1974 jejich cesty v tichosti rozešly. Už si neměli co říct.

Sarrazin se odstěhoval; později se vrátil do Montrealu a herectví se věnoval už jen sporadicky. Když v roce 2011 umíral na rakovinu, Jacqueline za ním přijela do nemocnice. Byla s ním v jeho posledních hodinách.

Ještě než jejich láska dohasínala, vstoupil do Jacquelinina života nový muž – a s ním příslib jiného druhu bezpečí. Victor Drai byl bohatý obchodník marockého původu, kterého potkala v druhé polovině 70. let na letu z Los Angeles do Paříže. Okouzlil ji šarmem světáka a příslibem zázemí.

Po bouřlivém soužití s umělcem Sarrazinem bylo něco lákavého na představě, že by po jejím boku mohl být kultivovaný gentleman, který ji zahrne péčí. A opravdu – Victor ji hýčkal. Jezdili spolu na riviéru, kupoval jí šperky, seznamoval ji s vlivnými lidmi z filmové branže. Jacqueline vedle něj poprvé poznala luxus a pocit, že se nemusí ohlížet na peníze.

Zároveň se ale nevzdala své nezávislosti – dál tvrdě pracovala. Zatímco on vydělával miliony v realitách, ona točila jeden film za druhým. Koncem 70. let se už stala respektovanou herečkou i mimo Hollywood, hlavně díky evropským filmům. François Truffaut si ji vybral do hlavní role ve své Americké noci a kritici ve Francii psali, že objevili novou hvězdu světového formátu.

Jacqueline se dokázala vymanit ze škatulky dekorativní krásky a hrála složité charaktery – od ruské aristokratky Anny Kareniny po tragickou alkoholickou matku ve filmu Pod sopkou, za niž dostala nominaci na Zlatý glóbus. Stala se symbolem elegance a vytříbeného herectví, ale v Hollywoodu jí to pořád tak docela nevěřili. Jako by jí tam nikdy neodpustili tu kombinaci krásy a talentu.

Právě proto našla mnohem větší umělecké útočiště v Evropě, kde její talent vnímali bez předsudků. Zatímco Hollywood ji dlouho vnímal primárně jako krásku, evropští režiséři jako François Truffaut, Claude Chabrol či Luigi Comencini v ní viděli přesně to, čím byla: inteligentní a komplexní herečku schopnou ztvárnit složité ženské osudy. I proto jsou její nejuznávanější role často právě v evropských filmech, kde dostala prostor ukázat skutečnou hloubku svého herectví.

Po šesti letech soužití s Victorem Draiem zjistila, že bohatství není všechno. On prahnul po okázalém životě mezi smetánkou, jí začal přepych svazovat. Nakonec si sbalila kufry a odešla. Drai byl zdrcen – v roce 1980 přišel o milovanou ženu a brzy nato i o většinu svého jmění v riskantních obchodech.

Jacqueline se ohlédla zpět jen jednou: když se doslechla, že Victor začal kouřit marihuanu, aby otupil žal, napsala mu dopis na rozloučenou plný pochopení a vděčnosti. Uzavřela další kapitolu svého života. Bylo jí téměř čtyřicet a stále se nechtěla vázat manželstvím.

Netrvalo dlouho a do třetice všeho osudového vstoupil do Jacquelinina života muž, kterého milovala nejhlouběji – a kterého zároveň nedokázala zachránit. Alexandr Godunov byl fenomén: vysoký blonďatý baletní hvězda z Ruska, jehož dramatický útěk na Západ vyvolal mezinárodní pozdvižení.

V létě 1979 během zájezdu Velkého baletu v New Yorku požádal o azyl v USA, zatímco jeho manželka balerína se vrátila do Moskvy. Sověti zuřili, KGB ho prý chtěla nechat unést zpět. – byla z toho tehdy velká aféra. Godunov ztratil svou lásku i domov, ale získal svobodu a šanci.

Stal se hvězdou amerického baletu, tančil po boku legendárního M. Baryšnikova. A právě v té době, v roce 1981, potkal na jedné společenské party Jacqueline. Byla čerstvě po rozchodu s Draiem, citově rozjitřená a osamělá; on charismatický umělec se slavnou minulostí a smutnýma očima. Zamilovali se do sebe na první pohled.

Jejich vztah měl zpočátku punc pohádky, okouzlovali spolu každou společnost, do které vkročili. Jacqueline se učila chápat baletní svět, chodila na Alexandrova představení a on ji zasvěcoval do ruské kultury. Když jí vyprávěl o svém dětství na dalekém ostrově Sachalin a o tvrdé průpravě v baletní škole, hltala každé slovo. Konečně potkala muže, který byl stejně vášnivý umělec jako ona – a zároveň křehký a zranitelný.

Jenže nic netrvá věčně. Godunovova hvězda začala pohasínat stejně rychle, jako vzplála. Baryšnikov, jeho přítel a šéf v American Ballet Theatre, jej v roce 1982 nečekaně vyhodil z angažmá. Důvodů se napovídalo hodně – od rivality po problémy s alkoholem – jisté je, že Alexandr tím utrpěl šok.

Balet pro něj byl vším a najednou neměl kde tančit. Zkusil ještě sólová vystoupení a vlastní malé soubory, ale na vrchol se vrátit nedokázal. Definitivně skoncoval s tancem v polovině 80. let. Po jednom koncertě prý otočil k Jacqueline a hořce zašeptal: „Právě jsi viděla mé poslední představení.“

V jejích očích se zaleskly slzy – chápala hloubku té bolesti. Od té chvíle sledovala, jak se muž, kterého miluje, pomalu mění. Z elegantního baletního mistra se stal neklidný začínající herec, který se snaží uchytit v Hollywoodu, aby nemusel myslet na ztracený balet.

Získal pár menších rolí (objevil se ve filmu Svědek a jako jeden ze zlosynů v akčním trháku Smrtonosná past), ale žádný triumf se nekonal. Frustrace v něm narůstala. Godunov postupně propadal depresím a hledal útěchu na dně lahve. Jacqueline vedle něj stála věrně sedm let. Milovala ho, ale nedokázala ho spasit.

Jednoho rána roku 1988 se Jacqueline probudila a pochopila, že je čas odejít. V domě panovalo ticho; Alexander ještě spal, unaven dalším nočním flámem. Pohlédla na jeho pohublou tvář a uvědomila si, že muž, kterého kdysi poznala, už tu s ní není.

Tiše se sbalila, políbila ho na čelo a zavolala taxíka. S těžkým srdcem ukončila vztah, jenž byl možná láskou jejího života, ale který ji málem zničil. Godunov zůstal sám. Přátelé tvrdili, že po jejím odchodu se už nikdy nevzpamatoval – stával se z něj samotář obklopený prázdnými lahvemi, pro kterého bylo těžké najít nový smysl.

Zemřel ve věku 45 let. Jeho smrt byla oficiálně připsána komplikacím spojeným s chronickým alkoholismem. Tragédii jeho osamělosti navíc podtrhla skutečnost, že byl nalezen ve svém bytě přáteli až několik dní poté, co zemřel.

Po tak bouřlivých osudech by si jiná žena možná řekla dost. Jacqueline Bissetová ale ne. Stále věřila v lásku – jen už se nehnala do náruče charismatických bouřliváků. V devadesátých letech našla klidný přístav po boku o generaci mladšího švýcarského herce Vincenta Pereze.

Seznámili se při natáčení romantického filmu Maison de Jade a přeskočila jiskra navzdory dvacetiletému věkovému rozdílu. Jacqueline si poprvé připadala jako zkušená zralá žena vedle energického mládí. Už to nebyla naivní dívka – vztah vedla s nadhledem a tolerancí.

Několik let byli šťastní, žili mezi Paříží a Los Angeles. Nakonec je rozdělila vzdálenost; Perez toužil po rodině a domácím zázemí v Evropě, zatímco Jacqueline chtěla cestovat a žít po světě. Rozloučili se jako přátelé.

Krátce po padesátce potkala muže, s nímž strávila nejdelší úsek svého života. Emin Boztepe, turecko-německý mistr bojových umění, v ní objevil spřízněnou duši. Byla to láska dvou lidí, kteří už si nic nemuseli dokazovat. Jacqueline si libovala, že vztah s někým mimo filmovou branži je osvěžující normální.

Emin ji učil meditovat, bral ji na dlouhé túry po horách a ona s úlevou zjistila, že vedle něj může na chvíli odložit masku celebrity. Žili střídavě v Kalifornii a v německém Hamburku, kde měl Boztepe své tréninkové centrum. Jacqueline se v těch letech stáhla z hereckého kolotoče – pečovala o stárnoucí matku (kterou si nakonec vzala k sobě do USA) a užívala si obyčejný život.

Po jedenácti letech soužití se i vztah s Boztepem rozpadl. Jacqueline zůstala na prahu svých šedesátin sama. Přesto samotu nevnímala jako trápení. Měla své přátele, kmotřence (je mimochodem kmotrou Angeliny Jolie) a také netradiční „děti“, které jí život nadělil v podobě nevlastních potomků bývalých partnerů.

Dávno přijala, že vlastní děti mít nebude. „Popravdě jsem po nich ani netoužila,“ řekla upřímně. Vysvětlovala, že kariéra a péče o maminku naplnily její život tak, že už by víc nezvládla. Občas přiznala špetku lítosti – když viděla roztomilé batole, napadlo ji, jaké by to bylo pochovat si své.

Jednu dceru však Jacqueline přece jen měla: svou matku. Čtyřicet let o ni pečovala s neúnavnou oddaností. Arlette Bissetová zemřela v roce 1999 ve věku 85 let. Jacqueline při ní byla až do posledního dechu. Ty dvě si za svůj společný život vyměnily role – dcera se stala matkou své matky, ochránkyní a pečovatelkou.

Když Arlette odešla, Jacqueline pocítila obrovský smutek, ale i zvláštní úlevu. Jako by splnila misi, kterou jí život uložil. Teprve kolem svých pětapadesáti poznala, jaké to je žít jen sama za sebe. „Musela jsem se znovu naučit, co s volným časem,“ vzpomínala s úsměvem. Začala více pracovat, přijímala nové herecké výzvy – mimo jiné excelovala v televizním dramatu Tanec na hraně, za nějž konečně získala svůj první Zlatý glóbus.

Jacqueline Bissetová nedávno oslavila osmdesátiny. Stále natáčí – před pár lety se objevila ve francouzském filmu Pozdrav z Hollywoodu a v newyorském dramatu Ptáci noci. Vypadá skvěle; eleganci má v krvi. Především však působí vnitřně klidně. Jako by konečně našla klid.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Jacqueline_Bisset

https://prozeny.blesk.cz/clanek/pro-zeny-vip-rozhovory/363132/jacqueline-bisset-nekdy-trochu-blabolim-rika-slavna-francouzska-herecka.html

https://smashinginterviews.com/interviews/actors/jacqueline-bisset-interview-an-intimate-conversation-with-a-hollywood-legend

https://people.com/movies/jacqueline-bisset-on-extraordinary-goddaughter-angelina-jolie/

http://www.jacquelinebissetfans.org/bisbioframe.html

https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/jacqueline-bissetova-herecka-film-hollywood-hlubina.A240910_160356_lidicky_vals

https://francouzskyfilm.cz/jacqueline-bisset/

https://www.tyden.cz/rubriky/kultura/film/jacqueline-bissetova-jeji-atraktivni-zjev-neunikl-pozornosti-filmaru_531954.html