Jacques Plante byl muž, který navždy změnil tvář hokeje. Šlo o prvního brankáře s maskou obličeje

Nikdo ze zaskočených diváků tehdy netuší, že právě tento bolestivý okamžik odstartuje převrat, který jednou provždy ukončí éru „nahých tváří“ v hokejových brankovištích.

Po více než pět desetiletí se hokejoví brankáři vrhali do střel bez jakékoli ochrany obličeje. Tvrdé puky letící obrovskou rychlostí často končily na jejich lících, čele či bradě – a zanechávaly na tvářích hluboké jizvy. Kanadský gólman Terry Sawchuk během 16 sezon nasbíral přes 400 stehů v obličeji; v časopise LIFE roku 1966 jeho zranění názorně zrekonstruovali pomocí makeupu a lékařských záznamů.

Každá jizva vyprávěla příběh odvahy a bolesti. Mnohé další šrámy ani nejsou vidět – například tržná rána na Sawchukově oční rohovce, nebo to, jak mu z lokte museli odstranit 60 úlomků kostí. Není divu, že hokejový brankář polovině 20. století byl považován za převtělení gladiátora. V 50. letech hrálo NHL jen šest týmů, tedy šest brankářů, a zápasy bývaly pravidelně přerušovány kvůli okamžitému šití ran; liga proto nakonec musela nařídit povinné náhradní gólmany pro každý tým.

Přesto dlouho panovalo přesvědčení, že masku správný gólman nepotřebuje. Jizvy brali brankáři jako odznak cti a tvrdili, že „mou maskou je moje vlastní tvář“. Legendární Lorne „Gump“ Worsley, poslední gólman staré školy, který chytal bez masky, tímto bonmotem odrážel všechny návrhy na ochranu obličeje.

V hokejové komunitě převládal názor, že maska by byla projevem slabosti – trenéři staré gardy měli za to, že gólman s maskou ztrácí nervy a nebojí se střel. „Jsi srab, jestli se musíš chránit,“ slýchávali ti, kdo o maskách uvažovali. Navíc panovala obava, že by brankář špatně viděl periferně; i zkušený kouč Montrealu Toe Blake svému týmu masky zakazoval, protože se bál omezení výhledu. V brankovišti vládl konzervativní duch – tradice holé tváře se dodržovala bezmála půlstoletí, a to i za cenu četných zlomenin a zranění.

Jacques „Jake“ Plante však do této drsné éry vnesl něco nového. Rodák z Québecu (nar. 1929) chytal od dětství a brzy vynikal nejen talentem, ale i nekonvenčním myšlením. Už v juniorské lize začal opouštět brankoviště a aktivně hrát s pukem, aby ulehčil slabší obraně – tehdy nevídaná taktika.

Fanoušci zírali, ale Plante věděl své: čím déle bude puk kontrolovat on, tím méně ran poletí na něj. Jeho sebejistota hraničila s excentricitou; spoluhráči ho považovali za podivína a individualistu. Trenéři zprvu nechápali jeho novoty – ale výsledky hovořily jasně.

V roce 1953 debutoval v NHL a brzy se natrvalo usadil v brance Montrealu Canadiens. Následovala zlatá éra: pětkrát za sebou dobyli Stanley Cup (1956–1960), přičemž Plante pokaždé získal Vezinovu trofej pro nejlepšího brankáře. Rychlý, mrštný a inteligentní Plante dominoval brankovišti.

Celkem šestkrát se stal šampionem NHL, sedmkrát vyhrál Vezina Trophy - cenu pro nejlepšího brankáře (dodnes rekordní počet) a v roce 1962 získal i Hartovu trofej pro nejužitečnějšího hráče ligy. Na kontě má 82 čistých kont a kariérní průměr 2,38 gólu na zápas. Spoluhráči o něm říkali, že „v důležitém zápase by přes něj neprošel ani prášek proti bolesti“. Byl to zkrátka vítěz každým coulem – a zároveň muž, který se nebál jít proti tradicím.

Právě nápad s maskou nosil Plante v hlavě (a v tašce) dlouho před osudným dnem. Už od roku 1956 si vlastnoručně vyrobenou masku potají nasazoval alespoň na trénink. K výrobě ho přiměly opakované úrazy: zlomené lícní kosti, chronické problémy s dutinami, a dokonce fraktura nosu při banálním předzápasovém rozbruslení – tehdy musel vynechat 13 utkání.

To ho nebavilo. Nechal si tedy v nemocnici otisknout obličej do sádry a s pomocí technika Billa Burchmora vyrobil z laminátu hladkou bílou masku přesně kopírující své rysy. „Navrhl jsem tu masku kvůli ochraně, ne pro parádu,“ prohlásil pragmaticky její tvůrce Burchmore. Maska z polyesterových pryskyřic vážila jen necelých 400 gramů, ale vydržela i úder ocelové koule simulující dělovou ránu střelce Bernarda „Boom Booma“ Geoffriona.

Plante si ji vyzkoušel v přípravných zápasech. Ostrý debut mu však trenér Blake tvrdošíjně zakazoval – nechtěl mít „zbabělce“ v masce, navíc věřil, že jakmile se Jacques uzdraví, masku odloží. Plante tedy čekal na správný moment. Ten přišel den po Halloweenu 1959 a bohužel – či snad naštěstí – přišel ve formě rány do obličeje.

Prvního listopadu 1959, Montreal nastupuje proti New York Rangers na Manhattanu. Uběhnou sotva tři minuty hry a Madison Square Garden oněmí hrůzou – puk z hokejky Andyho Bathgatea trefuje Jacquese Plantea přímo do tváře. Gólman padá na led, z nosu a úst mu crčí krev. Výsledek? Osm stehů a otřesený brankář s opuchlým nosem. Mezitím nervózní trenér Toe Blake zvažuje, co dál. Náhradního gólmana nemá.

Buď Plante, nebo kontumace. Do šatny tak přichází jasný pokyn: „Jacquesi, vrať se do brány!“ Jenže zraněný hrdina zápasu má svou podmínku. Už bez masky zpátky nepůjde. Šokovaný Blake chvíli protestuje – prý ať si Plante „tu zatracenou věc“ sundá, vždyť s ní neuvidí na puk. Ale tentokrát neuspěje. Plante klidně prohlásí, že pokud masku nedostane, do brány už nejde. Tvrdohlavý kouč naráží na ještě tvrdšího muže – a i když to pro něj znamená popřít vlastní zásady, ustupuje.

Za několik minut se do brankoviště vrací zcela jiná postava. A jako by se noční můra soupeřů naplnila – v masce bledé jako smrt se Plante pohybuje v brankovišti a budí dojem hokejového fantóma. Publikum nechápavě mručí. Je to vůbec Jacques Plante, ten odvážný muž, kterého znali?

Den po Halloweenu se na led vrátila skoro až strašidelná postava v bílé masce. Spoluhráčům údajně blesklo hlavou, zda jejich gólman náhodou nepřišel o rozum. Toe Blake si zuřivě zapaluje cigaretu – tohle mu neprojde, myslí si, jakmile prohrajeme, maska letí do koše. Jenže Montreal tu noc neprohraje.

Plante i přes bolest v obličeji chytá jako muž posedlý. Puk ho trefuje do nové masky hned několikrát, až to v hledišti syčí – Plante ale odolává a s každým zákrokem roste jeho sebevědomí i aura neporazitelnosti. Canadiens nakonec vítězí 3:1 a pohled na zakrvácený ručník v Planteově ruce po zápase přesvědčí i skeptiky, že tentokrát měla opatrnost smysl.

„Je to revoluce,“ hlásají druhý den novinové titulky. Jacques Plante se stal prvním gólmanem v historii NHL, který odchytal soutěžní utkání s maskou na tváři – a co víc, odmítl ji sundat i do dalších zápasů. Zatímco Toe Blake útrpně čekal, „až se Jacques uzdraví a tu zatracenou věc zahodí“, Plante měl jasno: masku bude nosit dál.

Hokejový svět reagoval na „muže v masce“ se směsicí údivu, výsměchu i obdivu. V prvních dnech se našli kritikové, kteří zpochybňovali Planteovu statečnost – naznačovali, že už nemá odvahu chytat „tváří v tvář“ jako dřív. Hráči soupeře i někteří spoluhráči si z jeho nové masky utahovali: prý vypadá jako přízrak, který vyděsí ženské v hledišti, takže přestanou chodit na hokej.

Otázky padaly i na technickou stránku: Nevadí mu to při chytání? Nezkresluje plast před očima periferní vidění? Gólman však všechny pochybnosti vyvracel svými výkony na ledě. Když se ho novináři jedovatě ptali, jestli se bez masky bál chytat, Jacques Plante odvětil: „A připadali byste si odvážní, kdybyste vyskočili z letadla bez padáku?“. Trefná odpověď oběhla titulky novin a dala kritikům jasně najevo, že tu nejde o zbabělost, ale o zdravý rozum.

Co však přesvědčilo nejvíc, byly výsledky. Montreal s maskovaným Planteem neprohrával. Habs spustili sérii vítězství, jakou NHL dlouho nepamatovala – v prvních jedenácti zápasech s maskou 10× vyhráli a jen jednou remizovali; Plante v nich vychytal dvě čistá konta a inkasoval dohromady pouze 13 gólů. Kdo čekal, že maska tým oslabí, musel zírat. „Začal věřit i trenér Blake – výsledky mu zavřely pusu,“ glosovali sportovní novináři s úsměvem. Montreal nepřetržitě bodoval v 18 zápasech v řadě.

Pověrčivý Toe Blake během série raději mlčel; nechtěl rušit vítěznou magii, přestože na masku stále hleděl skrz prsty. Teprve když na začátku prosince 1959 Habs konečně jednou prohráli, neodpustil si starý trenér pokus získat zpět kontrolu: přikázal Planteovi, aby příště chytal opět bez masky. Jacques – možná z vděčnosti k trenérovi – souhlasil. Jenže jakoby osud trestal zpátečnictví, Canadiens bez masky okamžitě prohráli (3:0 v dalším utkání). V šatně prý panovalo ticho; Toe Blake pokrčil rameny a už nic nenamítal. Maska se hned příští den vrátila na Planteův obličej – a tentokrát už nastálo.

Po zbytek sezóny 1959/60 nastupoval Jacques Plante výhradně s maskou a vedl Montreal k dalším výhrám. Koneckonců, sezona skončila ziskem Stanley Cupu – již pátého v řadě. S odstupem času musel i kouč Toe Blake uznat, že budoucnost patří maskám. „Tohle je teprve začátek. Jednou vytvoří ještě lepší masky, než je ta Planteova, a stanou se z nich standardní výstroj brankářů,“ prohlásil nakonec Blake smířlivě. Měl pravdu.

Trvalo to jen pár let a potupa, kterou zpočátku někteří viděli v nošení masky, se změnila ve znamení hrdosti. Jacques Plante svou neústupností protrhl hráz konzervatismu – a ostatní gólmani ho rychle následovali. Ještě v roce 1960 byl Plante široko daleko jediným „fantomem“ v masce. Do poloviny 60. let už se ale mezi tyčemi začaly objevovat další zakryté tváře.

Zpočátku šlo o různé variace laminátových masek obepínajících obličej, velmi podobných Planteho originálu. Každý si je upravoval k obrazu svému; brankář Bostonu Gerry Cheevers si například na svou bílou masku začal malovat černé stehy pokaždé, když ho do ní trefil puk – výsledkem byl ikonický „pajzlík“ posetý falešnými jizvami.

Koncem 60. let už jen hrstka staromilců vzdorovala trendu a chytala postaru bez krytí. Do roku 1969 měla masku drtivá většina gólmanů a v sezóně 1973–74 už zůstal jediný „nahý“ brankář – Andy Brown z Pittsburghu, který naposledy nastoupil bez masky v roce 1974.

Tím definitivně skončila jedna éra. Od sezóny 1974/75 NHL zakotvila povinné nošení masek pro všechny brankáře a dnes už si nikdo nedovede představit poslat gólmana do klece bez helmy a mřížky. Planteho odkaz – důraz na bezpečnost – postupně prostoupil i další sporty. Brankářská maska se časem proměnila v moderní helmu s mřížkou, která chrání celou hlavu.

Podobný design dnes využívají například i chytači v baseballu (kteří dříve nosili jen jednoduchou masku a kšiltovku). Z ochranné pomůcky se navíc stal svérázný umělecký prvek: brankáři si helmy zdobí malbami a týmovými barvami a maska se stala poznávacím znamením jejich identity.

Jacques Plante mezitím dál psal svůj osobní příběh. V roce 1963 (po neshodách s trenérem) opustil Montreal, ale kariéru protáhl až do roku 1975 a úspěšně chytal za několik dalších týmů NHL. Jako veterán si ještě v roce 1969 vysloužil svou sedmou Vezina Trophy, čímž vytvořil historický rekord.

Dočkal se respektu od někdejších posměváčků a v roce 1978 byl uveden do Hokejové síně slávy. Zemřel bohužel předčasně v roce 1986 na rakovinu žaludku, bylo mu pouhých 57 let. Jeho odkaz však žije dál v každém brankáři, který si před zápasem nasazuje masku – a vlastně v každém sportovci, jenž se nebojí zlepšit si výstroj navzdory posměškům. Jacques Plante se zapsal do dějin jako muž, který navždy změnil tvář hokeje – doslova.

Zdroje:

https://www.hhof.com/index.html

https://www.nhl.com/news/jacques-plante-mask-mold-in-hockey-hall-of-fame-305427502

https://time.com/3878486/terry-sawchuk-a-face-only-a-hockey-puck-could-love/

https://www.espn.com/classic/biography/s/Plante_Jacques.html

https://thehockeywriters.com/jacques-plante-the-man-in-the-fiberglass-mask/

https://en.wikipedia.org/wiki/Jacques_Plante

https://www.youtube.com/watch?v=hOR-dGEwWys

https://www.youtube.com/watch?v=JQFpGsC4KvQ