Článek
Základy mnoha moderních finančních praktik vznikly v dobách, kdy se po mořích proháněli piráti a královští výběrčí daní jezdili na koních. Středověcí italští bankéři, zejména z Benátek, Janova a Florencie, dokázali z místních směnáren vybudovat síť finančních domů, na které se spoléhali králové i papežové. A právě v tomto dobrodružném světě středověku vznikly metody, které dodnes používáme – byť ve značně modernizované podobě.
Renesance nám toho přinesla hodně
Pro mnohé z nás je středověk synonymem pro rytířské turnaje, kamenné hrady a možná i přísné cechovní regulace. Jenže v přístavních městech Itálie se mezitím rodil úplně jiný příběh. Místní elity – rodiny jako Medicejové či Bardiové – nevyhrávaly slávu na bitevních polích, nýbrž na poli finančních transakcí. U jejich stolů sice nechyběly vybrané pokrmy a vzácná vína, ale hlavním pokladem byl um bankéřů, kteří dokázali ocenit riziko, zaručit platbu a vést účetnictví tak precizní, že by se za něj nemusel stydět ani moderní auditor.
Když se v dnešních bankách bavíme o „důvěře“ mezi klientem a bankéřem, můžeme si představit, jak podobně silný vztah musel panovat i mezi středověkými kupci a jejich finančními podporovateli. Neexistoval e-mail ani telefon, a přesto dokázali převádět hodnoty napříč kontinenty. Zkrátka se museli spolehnout na to, že razítko mocné florentské či janovské rodiny bude platit stejně dobře v Benátkách jako v Londýně.
Dynastie bankéřů
Benátky získaly díky poloze na pomezí Evropy a Orientu postavení jedné z nejsilnějších obchodních republik. Lodě naložené luxusním hedvábím, voňavým kořením či drahými kovy se z Orientu hrnuly do tohoto města kanálů, kde se zboží překládalo a mířilo dál do střední a západní Evropy. Dlouhé a riskantní námořní cesty však vyžadovaly chytře promyšlené pojištění. A právě to se ve středověkých Benátkách začalo formovat do prvních námořních pojistných smluv, které byly předobrazem moderních pojišťovacích produktů.
V Janově se zase pěstovala tradice skvělých námořníků, kteří už tehdy zakládali kolonie a obchodní stanice po celém Středomoří. Tamní bankéři se postupně naučili pečlivě propočítávat, zda se cesta vyplatí i po započtení rizika pirátského útoku či bouřlivého moře. A ve Florencii vyrostla skutečná finanční elita: bankovní domy, které měly zahraniční pobočky a dokázaly pokrýt rozmanité obchodní aktivity. To vše s neskutečným řemeslem zvaným účetnictví.
Dvojité účetnictví: praktický vynález, který obstál staletí
Jistě, dvojité účetnictví může na první pohled vypadat jako poněkud nudný prvek středověkých financí. Jenže jakmile pronikneme do podstaty, je jasné, proč zrovna tenhle systém vydržel v jádru až do naší doby. Zaznamenávání každé transakce do dvou oddělených sloupců přineslo nesmírný pokrok v přehlednosti a bezpečnosti.
Ve Florencii působil Luca Pacioli, matematik a františkánský mnich, který roku 1494 publikoval knihu Summa de arithmetica, geometria, proportioni et proportionalita. V ní popsal princip dvojitého zápisu tak, aby ho mohli snadno pochopit i tehdejší obchodníci. Zní to sice jako příručka pro účetní, ale tehdy to byla doslova revoluce. Dnes se s ním setkáme v každé firmě, bance či instituci – a málokoho napadne, že kořeny této zdánlivě obyčejné metody sahají až do středověké Itálie.
Pojištění a směnky
Kromě účetnictví potřeboval středověký obchod ještě jednu klíčovou věc: minimalizovat rizika spojená s přepravou zboží. V tehdejších dobách nebylo nic neobvyklého, že loď se vzácným nákladem koření ztroskotala při bouři, nebo že se vůbec nedostala na místo určení kvůli pirátskému přepadu. Naštěstí italští kupci zjistili, že lze pojistit prakticky cokoliv, pokud se najde dost lidí ochotných sdílet potenciální ztrátu.
Vznikla tak první forma námořního pojištění, jež nám připomíná dnešní pojistné smlouvy pro leteckou či námořní přepravu. A co se týče plateb, cestu vám usnadnil další vynález: směnka. Kupci si díky ní mohli ve vzdáleném městě vyzvednout své peníze, aniž by je museli vozit fyzicky s sebou. Kdykoli se středověká truhla plná mincí dostala do nesprávných rukou, šlo o velkou tragédii. Díky směnkám se však mohl převod financí řešit spolehlivěji a hlavně bezpečněji.
Bankéři jako mecenáši umění a vědy
Peněžní transakce byly pouze částí příběhu. Ruku v ruce s nimi šlo i mecenášství. Medicejové, Bardiové, Peruzziové či další rody neváhali financovat stavby katedrál a kaplí, sochy a malby renesančních mistrů. Krásným dokladem je slavná florentská katedrála Santa Maria del Fiore a její nádherná kopule od Filippa Brunelleschiho – nebýt štědrých donorů, možná by nikdy nevznikla v tak monumentální podobě.
Tento přístup má moderní paralelu. Dnes se velké bankovní domy a investoři rovněž rádi chlubí, že sponzorují kulturní akce, filantropické projekty či vysoké školy. Když si to srovnáme se středověkem, je to vlastně podobný princip: finance přicházejí z výnosu obchodní činnosti a vracejí se zpět do společnosti, včetně umění a vzdělávání. Jen mi pocitově přijde, že dnes toho korporace vracejí výrazně méně.
Příběh středověkých italských bankéřů je plný dobrodružství, intrik a inovací, ale především nám ukazuje, že klíčovou roli ve finančnictví vždy hrála lidská tvořivost a touha hledat bezpečnější, rychlejší a efektivnější cesty k obchodu. Základní otázky se totiž v průběhu staletí příliš nezměnily: Jak poslat prostředky tam, kde jsou potřeba, aniž by se cestou ztratily? Jak pojistit zboží nebo majetek proti riziku, které nikdy nelze zcela vyloučit?
Zdroje:
https://faisalkhan.com/knowledge-center/essays/venetian-bankers-merchant-banking/
https://en.wikipedia.org/wiki/Bank_of_Venice
https://www.technofunc.com/index.php/domain-knowledge-2/banking-domain/item/bank-of-venice
https://www.quora.com/When-and-where-was-the-worlds-first-bank-formed
