Jak je možné, že Juliane Koepcke přežila pád ze 3 kilometrů? A navíc ještě zraněná 11 dní v džungli

Je sama, vytržená z trupu letadla, které se před okamžikem rozpadlo na kusy. Později si vzpomene na tento neskutečný moment: „Najednou hluk ustal a já jsem byla mimo letadlo. Byla jsem ve volném pádu, připoutaná k lavici sedadel a visela jsem hlavou dolů. Šepot větru byl jediný zvuk, který jsem slyšela.“.

Pod ní se pomalu otáčí nekonečný zelený koberec peruánské džungle. V šoku a dezorientaci její mysl registruje podivný, téměř banální detail. Koruny stromů, které se k ní nezadržitelně blíží, jí připomínají „hlavičky brokolice“. Tento absurdní postřeh není jen náhodnou vzpomínkou; je to projev hlubokého psychologického obranného mechanismu.

Tváří v tvář nepředstavitelné hrůze se její vědomí odpojilo od reality, aby se ochránilo před terorem, který by ji jinak zcela ochromil. Někde během toho tříkilometrového pádu ztrácí vědomí a je tak ušetřena prožitku drtivého dopadu. Její tělo padá, ale její mysl už je jinde, v ochranném spánku mezi životem a smrtí. Právě zde, v tomto tichém pádu, začíná jeden z nejneuvěřitelnějších příběhů tom, jak člověk přežil v divoké džungli.

Vše začalo nevinným přáním dospívající dívky. Bylo jen pár dní před Vánocemi roku 1971 a sedmnáctiletá Juliane Koepcke právě úspěšně odmaturovala na německé škole v Limě. Její matka, zooložka Maria Koepcke, chtěla odletět zpět na jejich výzkumnou stanici Panguana v srdci Amazonie už 19. nebo 20. prosince. Juliane ji však přemluvila, aby zůstaly na slavnostní předávání diplomů 23. prosince. Tento drobný odklad, rozhodnutí oslavit úspěch, zpečetil jejich osud.

Když se konečně rozhodly letět na Štědrý den, zjistily, že všechny lety jsou beznadějně plné. Všechny, kromě jednoho. Jediná volná místa nabízela společnost Líneas Aéreas Nacionales S.A., známá pod zkratkou LANSA. Julianin otec, respektovaný zoolog Hans-Wilhelm Koepcke, svou ženu a dceru varoval. Důrazně je žádal, aby s touto aerolinkou nelétaly. Jeho obavy nebyly plané; pověst společnosti LANSA byla katastrofální.

Otcovy obavy byly založeny na nezvratných skutečnostech. Společnost měla za sebou dva smrtelné incidenty v posledních pěti letech. V roce 1966 se let LANSA 501 zřítil do hor, přičemž zahynulo všech 49 lidí na palubě. V srpnu 1970 havaroval let LANSA 502 krátce po startu z Cusca, což si vyžádalo životy 101 ze 102 osob na palubě a dvou farmářů na zemi.

Vyšetřování odhalilo šokující skutečnosti: piloti neměli platné licence, údržba byla zanedbaná a záznamy falšovány. Peruánská vláda následně pozastavila společnosti licenci na 90 dní. Letadlo Lockheed Electra, kterým měly Juliane s matkou letět, bylo posledním strojem, který aerolinkám zbyl. Navzdory varováním a hrozivé historii byla letenka zakoupena.

Let LANSA 508 odstartoval z Limy krátce před polednem. Prvních zhruba 25 minut probíhalo klidně. Pak, ve výšce přes 6 000 metrů, letadlo vletělo přímo do mohutné bouřkové fronty. Navzdory extrémní turbulenci a viditelným bleskům se posádka rozhodla pokračovat v letu, pravděpodobně pod tlakem, aby dodržela sváteční letový řád. Pozdější zpráva peruánských vyšetřovatelů tento čin označila za „úmyslný let do nebezpečných povětrnostních podmínek“. Nešlo tedy jen o smůlu či zásah vyšší moci; byla to katastrofa, které předcházela série špatných rozhodnutí, postavená na základech firemní nedbalosti.

V kabině propukl chaos. Juliane si vybavuje, jak se letadlo „začalo třást, jako by to byla hračka. Lidé křičí, když jim z otevřených přihrádek padají na hlavy předměty. Tašky, květiny, dárky, hračky…“. Její matka, sedící vedle ní, se ji snažila uklidnit slovy: „Doufejme, že to bude v pořádku,“ ale i Juliane cítila její nervozitu.

Pak přišel osudový okamžik. „Najednou vidím oslnivé bílé světlo nad pravým křídlem,“ vzpomínala Juliane. Blesk udeřil přímo do palivové nádrže. Křídlo zachvátily plameny a odlomilo se. V tu chvíli se její matka otočila a s mrazivým, rezignovaným klidem pronesla svá poslední slova: „Teď je po všem.“.

Letadlo se začalo ve vzduchu rozpadat. Ohlušující řev motorů naplnil Julianinu hlavu, když se stroj řítil střemhlav k zemi. A pak, z jednoho okamžiku na druhý, ticho. „Moje matka už není po mém boku a já už nejsem v letadle,“ popsala ten surrealistický přechod. „Jsem stále připoutaná ke svému sedadlu, ale jsem sama.“. Byla vymrštěna do bouřlivého nebe, sama na lavici tří sedadel, která se stala jejím záchranným vorem v bouři.

Juliane se probrala až následujícího rána. Ležela pod svou lavicí, která ji zřejmě ochránila při dopadu. Byla promočená a pokrytá blátem. První, co uviděla, byl pohled, který se jí navždy vryl do paměti: zlaté sluneční světlo prosvítající skrze husté koruny stromů, které vše koupalo v nadpozemské zelené záři. Cítila se opuštěná, bezmocná a naprosto sama.

Její tělo utrpělo četná zranění. Zlomená klíční kost, hluboké řezné rány na pravé paži a levém lýtku, otřes mozku a natržený vaz v koleni. Jedno oko měla nateklé a zavřené, kapiláry v něm popraskaly v důsledku extrémní změny tlaku během pádu. Ztratila brýle a viděla jen rozmazaně skrze úzkou štěrbinu druhého oka. Volala matku, ale jedinou odpovědí jí byl šum pralesa. Prázdné sedadlo vedle ní bylo němým svědkem její zdrcující ztráty.

Navzdory bolesti, šoku a žalu se v ní probudily instinkty. V troskách našla malý sáček s bonbony, který se na příštích několik dní stal jejím jediným zdrojem potravy. Pak si vzpomněla na zásadní radu, kterou jí dal její otec, zkušený znalec džungle: „Pokud se ztratíš v džungli a najdeš potok, zůstaň u něj a jdi po proudu. Vždy tě dovede k lidem.“. Tato poučka se stala jejím kompasem v zeleném pekle. Našla malý pramínek a začala ho následovat.

Její situace byla paradoxní. Na jedné straně byla „dítětem džungle“, které díky svým rodičům znalo její rytmus a některá její tajemství. Věděla, že se nesmí dotýkat neznámých rostlin, protože mnohé jsou jedovaté. Na druhé straně byla zraněnou, vyděšenou dívkou v letních minišatech a jediném sandálu, bez jakéhokoli vybavení. Nebyla to expertka na přežití na expedici; byla obětí katastrofy. Její boj nebyl dobýváním přírody, ale pokorným následováním jejích pravidel s pomocí útržků dětských vzpomínek.

Cesta byla peklem. Brodění ledovou vodou, neustálý déšť, chladné noci strávené schoulené pod stromy a neutuchající útoky hejn komárů a muchniček. Její psychický stav se zhoršoval. Bojovala s halucinacemi, vlnami zoufalství a ochromující únavou. Neustále fantazírovala o jídle. Přesto se nevzdala. Každé ráno se přinutila vstát a pokračovat v cestě po proudu.

Čtvrtý den své pouti uslyšela známý zvuk – krákorání supů královských. Díky svým znalostem věděla, že tito ptáci se shromažďují nad mršinami. S obavami následovala zvuk a brzy našla příčinu. Před ní ležela řada sedadel s těly tří pasažérů, kteří byli nárazem zaryti hluboko do země. Tento hrůzný pohled byl psychologickým zlomem. Bylo to první hmatatelné potvrzení katastrofy a drtivé uvědomění si vlastní samoty uprostřed smrti.

Její utrpení se stupňovalo. Hluboká řezná rána na paži se zanítila a brzy zjistila, že je zamořená larvami. Cítila, jak se jí červi hýbou pod kůží. Desátý den, na pokraji sil, narazila na malou opuštěnou chýši a u ní uvázanou loď s motorem a kanystrem benzínu.

V tu chvíli si vzpomněla na další otcovu lekci. „Pamatuji si, jak otec vyléčil našeho psa od červů v džungli pomocí benzínu,“ uvedla později. Byl to neuvěřitelný akt odhodlání a chladnokrevnosti. Vzala kanystr, nasála ústy trochu benzínu a nalila si ho přímo do otevřené, hnisající rány.

Bolest musela být nesnesitelná, ale Juliane sledovala, jak larvy jedna po druhé vylézají ven. Napočítala jich 35. Tímto hrůzným, ale odvážným činem si zase získala vládu nad svým tělem.

Během těchto dnů vedla neustálý vnitřní boj. Její vůle žít byla téměř hmatatelná, jak dokládají její vlastní slova zapsaná v autobiografii: „Jsem si vědoma, že je zázrak, že jsem stále naživu, a ptám se sama sebe, proč zrovna já… Přežila jsem pád a věřím, že teď musím zvládnout i tohle. Modlím se, abych našla lidi. Modlím se za svou záchranu. Chci žít. Každým vláknem svého postupně slábnoucího těla chci žít.“.

Po noci strávené v opuštěné chýši, vyčerpaná po bolestivém zákroku, uslyšela hlasy. Zpočátku si myslela, že opět halucinuje, že její mysl si s ní krutě zahrává. Ale hlasy sílily. Brzy se ve dveřích objevily tři postavy. Byli to místní peruánští dřevorubci a při pohledu na ni strnuli v šoku.

Pro tyto muže, izolované v hlubinách pralesa, byl její zjev naprosto nepochopitelný. Blonďatá, bělostná dívka, pokrytá blátem a krví, s obrovskýma, horečnatýma očima. Její přítomnost byla tak nemožná, že jejich mysl sáhla po jediném vysvětlení, které znala – po mýtu. Považovali ji za Yacumamu, vodní bohyni z místních legend, bytost, která je napůl delfín a napůl žena s bílou pletí. Na okamžik přestala být obětí letecké katastrofy a stala se zjevením z jiného světa

Jejich úžas prolomila prostou větou ve španělštině, kterou se naučila od rodičů: „Jsem dívka, která byla při nehodě letadla LANSA. Jmenuji se Juliane.“. Mýtus se rozplynul a zůstala jen lidská tragédie. Muži jí okamžitě poskytli první pomoc, ošetřili jí rány a dali jí najíst. Druhý den ji naložili do své kánoe a vydali se na vyčerpávající, téměř jedenáctihodinovou plavbu po řece do malé osady. Odtud byla konečně letecky transportována do nemocnice v Pucallpě. Její jedenáctidenní osamělá pouť skončila 3. ledna 1972.

Přežití pádu z tříkilometrové výšky vysvětluje věda jako mimořádnou souhru několika fyzikálních jevů. Po rozpadu letadla LANSA 508 nad peruánskou džunglí zůstala připoutaná k řadě sedadel, která fungovala jako rotor a díky principu autorotace výrazně zbrzdila její pád. Její rychlost dále snížily silné vzestupné proudy v bouři a finální náraz pohltil hustý a pružný baldachýn stromů, který posloužil jako přírodní záchranná síť a zabránil smrtelným zraněním.

Samotné přežití pádu však bylo jen začátkem jejího boje o život. S otřesem mozku, zlomenou klíční kostí a zanícenými ranami strávila následujících jedenáct dní v nehostinné džungli. K záchraně jí pomohly znalosti i od rodičů-biologů.

V nemocnici se konečně setkala se svým otcem. Byl to okamžik plný emocí, které nelze popsat slovy. „Sotva mohla mluvit a v prvním okamžiku jsme se jen drželi,“ vzpomínala. Jakmile se dostatečně zotavila, pomohla pátracím týmům přesně lokalizovat místo havárie. Tělo její matky bylo nalezeno 12. ledna 1972.

S nálezem vraku však přišlo nejtragičtější a nejmučivější odhalení celé události. Zjistilo se, že Juliane nebyla jedinou, kdo přežil samotný pád. Až 14 dalších pasažérů, včetně její matky, bylo naživu i po dopadu na zem. Její matka byla těžce zraněná a nemohla se hýbat. Všichni zemřeli v následujících dnech na následky svých zranění, zatímco bezmocně čekali na záchranu, kterou hustý pralesní příkrov znemožnil. „Děsím se pomyšlení, jaké byly její poslední dny,“ řekla Juliane o své matce.

Tato tíha ji poznamenala na celý život. Léta trpěla nočními můrami a úzkostlivě se vyhýbala médiím. Její příběh byl přesto zfilmován, nejprve ve velmi fiktivním italském snímku Zázraky se stále dějí (1974) a později v oceňovaném dokumentu Wernera Herzoga Křídla naděje (1998). Herzog měl k příběhu osobní vztah – sám měl být na palubě osudného letu 508, ale na poslední chvíli změnil své plány.

Po zotavení se Juliane vrátila do Německa a rozhodla se jít ve stopách svých rodičů. Vystudovala biologii a stala se uznávanou odbornicí na netopýry. Po smrti svého otce v roce 2000 převzala vedení výzkumné stanice Panguana, kterou její rodiče v peruánské džungli založili.

Svou autobiografii nazvala Když jsem spadla z nebe: Jak mi džungle vrátila život zpět. Tento název vystihuje podstatu jejího osudu. Džungle ji téměř zabila, ale zároveň jí dala nástroje k přežití a nakonec i smysl života.

Zdroje:

https://www.nzherald.co.nz/travel/how-german-teenager-juliane-koepcke-become-the-sole-survivor-of-a-fatal-plane-crash/C6M3KFEMEFAWWS4IBZUQW6LCD4/

https://en.wikipedia.org/wiki/Juliane_Koepcke

https://en.wikipedia.org/wiki/LANSA_Flight_508

https://www.goodreads.com/work/quotes/16892169-when-i-fell-from-the-sky

https://history.howstuffworks.com/historical-figures/juliane-koepcke.htm

https://www.rainforestcruises.com/guides/the-story-of-juliane-koepcke

https://www.baaa-acro.com/operator/lansa-peru-lineas-aereas-nacionales-del-peru

https://www.nzherald.co.nz/travel/how-german-teenager-juliane-koepcke-become-the-sole-survivor-of-a-fatal-plane-crash/C6M3KFEMEFAWWS4IBZUQW6LCD4/

https://www.youtube.com/watch?v=y7tEDIpS3ZU