Jak se z obyčejné Mnichovanky stala Hitlerova pravá ruka

V posledních měsících druhé světové války, kdy se Třetí říše hroutila pod náporem spojeneckých a sovětských armád, se v podzemním bunkru pod říšským kancléřstvím psala závěrečná kapitola nacistického Německa. Uprostřed této ponuré scény seděla drobná, poměrně nenápadná žena s psacím strojem – Gertraud (Traudl) Junge, tehdy ještě známá pod rodným příjmením Gertraud Humps. Byla nejmladší osobní sekretářkou Adolfa Hitlera, diktátora, jehož rozhodnutí přivedla Evropu do nejničivějšího konfliktu všech dob.

Jak se stalo, že se mladičká Mnichovanka ocitla v samotném srdci nacistické moci? Proč zůstala po boku Vůdce až do konce? A jak se vyrovnávala s vlastním svědomím, když postupně zjišťovala pravdu o nacistických zločinech? Příběh Traudl Junge je syrovým mementem, jak snadno se lze stát součástí mechanismu totalitní moci, a také varováním, že osobní zodpovědnost nelze navždy přehlížet.

„Byla jsem mladá, naivní a cítila se polichocena. Teprve později jsem zjistila, komu vlastně sloužím,“ napsala Traudl Junge ve svých poválečných vzpomínkách.

Gertraud Humps se narodila 16. března 1920 v bavorském Mnichově. Její otec byl bývalý důstojník, matka pocházela z prostého rodinného zázemí. Po rozvodu rodičů vyrůstala především s matkou. Jak později uvedla, neměla žádné zvláštní ambice stát se součástí politického života; naopak snila o kariéře baletky. Milovala tanec, vystupovala v menších představeních a chtěla se prosadit ve světě divadla.

Když ale v Německu sílil nacionálněsocialistický režim, mladé dívky často sklouzly k různým kurzům a pracovním příležitostem, které propagovala NSDAP. Traudl se brzy naučila dobře psát na stroji a ovládala těsnopis – to se ukázalo jako cenná dovednost v době, kdy úřady a stranické kanceláře potřebovaly početné sekretářské síly. Sama Traudl Junge několikrát říkala, že snila o „dobrodružné a prestižní“ práci v Berlíně, kam se nakonec vydala kolem roku 1942.

Podle jejích vlastních vyjádření se o místo v Hitlerově sekretariátu ucházela na základě inzerátu či náboru. Současně hrál roli i fakt, že Eva Braunová (Hitlerova družka) či další Hitlerovi spolupracovníci dávali přednost mladým, pohledným ženám jako sekretářkám. V té době byla Hitlerova osobní administrativa rozsáhlá – skládala se z několika sekretářek, telefonních operátorů, pobočníků a stráží.

Traudl prošla přijímacím pohovorem, kterému údajně předsedal Martin Bormann. Mnozí uchazeči odpadli, ale Traudl zaujala kombem písařských schopností, mládím a ochotou pracovat kdekoli. V roce 1942 tak začala působit v tzv. „Vůdcově hlavním stanu“ (Führerhauptquartier), nejprve v Rastenburgu (Vlčí doupě, dnešní Polsko), poté v Berlíně i jinde.

„Cítila jsem se ohromená. Najednou jsem měla v ruce dopisy, které podepisoval sám Hitler. Připadala jsem si jako ve snu,“ vzpomínala Traudl Junge na své první dojmy.

Adolf Hitler se k mladým sekretářkám obvykle choval zdvořile a přátelsky – viděl je jako nenahraditelné pomocnice, kterým se svěřuje diktování soukromé i státní korespondence. Traudl Junge ve svých poválečných rozhovorech popisovala, jak byl Hitler v soukromí často klidný, někdy až melancholický, nezvyšoval hlas a uměl působit jako starostlivý „strýc“.

Taková představa kontrastuje s veřejným obrazem mocného diktátora, řečníka, který strhával davy. Junge byla přítomna i při méně formálních okamžicích, kdy se Hitler bavil o vegetariánských jídlech, o svém psu Blondi nebo o architektuře. Zprvu nevěděla téměř nic o koncentračních táborech či masových vraždách Židů. Nacistická propaganda i přísné utajení válečných zločinů jí umožnily žít v jistém „ochranném obalu“.

„Ač to dnes zní neuvěřitelně, považovala jsem Hitlera za laskavého šéfa. Netušila jsem, co se děje za oponou,“ vysvětlovala Traudl Junge v rozhovorech z 80. a 90. let.

Během své služby se Traudl Junge setkala s mnoha vojáky a důstojníky v Hitlerově okolí. Jedním z nich byl Hans Hermann Junge (neplést s jejím rodným příjmením Humps), důstojník SS sloužící jako osobní stráž či pobočník Hitlera. Navzdory kruté válečné realitě se mezi nimi rozvinul romantický vztah. V červnu 1943 se vzali, a Traudl tak přijala příjmení Junge. Adolf Hitler jim dokonce osobně gratuloval, dokládá to, jak blízko k němu oba měli.

Jenomže Hans Hermann Junge byl brzy odeslán na frontu do Francie, kde bojoval a padl v roce 1944. Pro Traudl to byla velká rána. Náhle ovdověla ve svých pouhých 24 letech. Přesto zůstala ve funkci sekretářky a v práci pokračovala. Snad to bylo i útočiště před žalem. Hitler ji údajně po smrti jejího manžela utěšoval a „otcovsky“ ji povzbuzoval, aby zůstala v jeho štábu.

Traudl Junge doprovázela Hitlera i v dalších fázích války: v horském sídle Berghof u Berchtesgadenu, ve Vlčím doupěti v Rastenburgu a později v bunkru v Berlíně. Pracovala i vedle ostatních sekretářek: Christy Schröderové, Gerdy Christianové či Johanny Wolfové. Úkolem Junge bylo psát, třídit korespondenci, vyřizovat telefonáty. Podle jejích slov se ovšem skutečné válečné plány řešily jinde, v úzkém kruhu důstojníků, kam žena-sekretářka neměla přístup.

Stále však docházely zprávy o masakrech na východní frontě, bombardování německých měst a hroutící se situaci. Junge později připouštěla, že v té době měla víc přemýšlet, utéct nebo se aspoň ptát. Jenže byla až příliš ponořená do každodenní rutiny a možná i v zajetí Hitlerova manipulativního kouzla.

Po neúspěšném atentátu na Hitlera 20. července 1944 (Operace Valkýra) se atmosféra kolem Vůdce radikalizovala. Nedůvěra, paranoidní vyšetřování a popravy se staly běžnou praxí. Junge v tu dobu vnímala, že Hitler se mění, stává se podrážděnějším, fyzicky se zhoršuje, a navíc se projevuje jeho chronický třes. Při diktování prý občas ztrácel nit a musel si dávat pauzy.

Když se situace na frontách v roce 1945 prudce zhoršila, přesunul se Hitler do svého bunkru pod říšským kancléřstvím v Berlíně. Junge i ostatní sekretářky ho následovaly. Tam se ocitla v posledním útočišti, kde se rozhodovalo o zbytku sil pro „obranu Berlína“ – a fakticky se psal epilog celé Třetí říše.

Právě Traudl Junge byla jednou z těch, kdo pozorovali Hitlerovy poslední hodiny. Byla přítomna i při spěšné svatbě Hitlera s Evou Braunovou, která se konala 29. dubna 1945, a poté napsala Hitlerovu politickou i soukromou závěť. To byla zásadní chvíle, kdy si uvědomila, že teď opravdu jde o konec: Vůdce už nepřemýšlel o budoucnosti, ale o vlastním odchodu ze světa.

„Byl vážný, pomalý a unavený. Ruce se mi chvěly,“ psala ve svých pamětech o okamžiku, kdy diktovala Hitlerovu závěť.

30. dubna 1945 si Hitler a Eva Braunová vzali život. Ten samý den spáchali sebevraždu také Joseph a Magda Goebbelsovi, poté co otrávili svých šest dětí. Traudl Junge zůstala v bunkru se zbytkem personálu, dokud nebylo jasné, že Rudá armáda ovládá skoro celý Berlín.

1. května 1945 se pokusila mladá sekretářka spolu s dalšími (např. Martin Bormann, Artur Axmann, lékař SS Ernst-Günther Schenck a další) uniknout z bunkru. Skupina se rozdělila na menší hloučky, převlékli se do civilního oblečení a snažili se proklouznout přes bojovou linii. Traudl Junge se dostala až k ulicím zničeného Berlína, kde byla později zadržena sovětskými vojáky a skončila v zajetí.

Na rozdíl od vysokých nacistických pohlavárů nebyla považována za prominentní zločince. Byla vyslýchána, poté předána do britského sektoru. Časem byla propuštěna do civilního života, i když zpočátku s omezenou svobodou pohybu.

Po válce se Traudl Junge pokoušela zapomenout a vést běžný život. Pracovala jako sekretářka či redaktorka, občas měnila zaměstnání i bydliště. Dlouho se vyhýbala veřejným rozhovorům o své roli v Hitlerově okolí. Ve 40. a 50. letech se Německo snažilo vyrovnat s nacistickou minulostí, ale mnozí lidé – Junge nevyjímaje – o své zodpovědnosti raději nemluvili.

Teprve v 70. a 80. letech, kdy se v Německu rozproudila hlubší diskuse o válečných zločinech, vyšlo najevo, že Traudl Junge byla jednou z hlavních osob, které měli blízko k Hitlerovi. Začalo se o ni zajímat několik novinářů a historiků, včetně spisovatele Joachima Festa nebo Gity Sereny. Junge nejprve poskytla pár střízlivých vyjádření, většího rozhovoru se však bála.

V 80. letech se Traudl Junge uvolila k několika rozhovorům, v nichž poprvé otevřeně mluvila o životě vedle Hitlera. Přiznala, že byla „politicky slepá“ a zavírala oči před realitou masových vražd. Postupně vznikal rukopis jejích pamětí, který však nebyl hned publikován. Až koncem 90. let se zájem médií znovu stupňoval – padla železná opona, nová generace badatelů se zajímala o detailní svědectví.

Z těchto rozhovorů a rukopisů vznikla kniha Do poslední chvíle (v originále „Bis zur letzten Stunde“), na jejíž přípravě se podílel i historik a novinář. Byla vydána krátce po roce 2000. Junge v ní popisuje, jak se sama cítila zrazená režimem, kterému sloužila, a přiznává pocit viny za to, že nekladla otázky a neudělala žádný pokus o odpor.

„Když jsem v roce 1943 zjistila, co se děje, už bylo pozdě. Měla jsem strach a cítila se lapená v síti. Ani po válce jsem se nedokázala zbavit výčitek,“ svěřila se v jednom z rozhovorů.

Kolem roku 2001–2002 poskytla Traudl Junge rozhovory pro filmové dokumenty, například Im toten Winkel – Hitlers Sekretärin (Slepý úhel – Hitlerova sekretářka), který režíroval rakouský režisér André Heller. Tento dokument zachycuje její osobní výpověď, často s dojemnými momenty, kdy se vyrovnává se svou minulostí a vinou.

Po její smrti roku 2002 se objevily další filmy, jako je Pád Třetí říše (Der Untergang) z roku 2004, kde je Traudl Junge (ztvárněná herečkou Alexandrou Maria Lara) jednou z hlavních postav. Snímek ukazuje poslední dny v bunkru z perspektivy mladičké sekretářky a částečně vychází z reálných vzpomínek, které Traudl Junge zachytila v knize.

Traudl Junge žila v Mnichově, kde i 10. února 2002 zemřela ve věku 81 let. Odešla jen několik hodin poté, co byl poprvé veřejně uveden dokument Im toten Winkel. Po její smrti se kniha jejích pamětí stala bestsellerem, a na základě jejího příběhu se znovu začalo vážně debatovat o roli „obyčejných“ lidí v totalitních systémech.

Její odkaz je tak rozporuplný: na jedné straně byla součástí úzkého kruhu Hitlerových spolupracovníků, na straně druhé zůstala „pouhou“ sekretářkou bez samostatných rozhodovacích kompetencí. Z historického hlediska je cenné, že v pokročilém věku pomohla osvětlit detaily posledních dnů v bunkru a přiblížit atmosféru, v níž Hitler žil svůj konec.

„Byla jsem příliš mladá, abych pochopila, a příliš zbabělá, abych se zeptala. Toto je má vina,“ řekla Traudl Junge s hořkostí krátce před svou smrtí.

Zdroje:

https://archive.org/details/untilfinalhourhi0000jung/page/n5/mode/2up

https://www.theguardian.com/news/2002/feb/14/guardianobituaries.humanities

https://www.reddit.com/r/wwiipics/comments/18fgj4z/traudl_junge_adolf_hitlers_private_secretary/?force_seo=1

https://en.wikipedia.org/wiki/Talk%3ATraudl_Junge