Článek
Jak silnou vůli musíte mít, abyste ve dvaceti letech odešli do světa s pár dolary v kapse, přespávali v parku a myli nádobí v luxusních restauracích, že máte sen lovit ty největší sladkovodní ryby na světě? Jakub Vágner, který si přesně tímto prošel, by vám možná jen skromně řekl: „Stačí nevzdávat se a pořádně makat.“ Při jeho vyprávění přitom člověk získá dojem, že největší exotikou nejsou hadí rituály či obrovské rybí fosilie, ale obyčejná vytrvalost a touha, díky nimž se z nuly stanete opravdu známým člověkem – nejen v Česku, ale i na kanálech typu National Geographic.
Lekce dospělosti
Už jeho start do dospělosti v australském Sydney připomínal drsnou lekci. Jako kluk z Evropy věřil, že si „kdykoli nějakou práci najde“, ale ocitl se bez střechy nad hlavou a a jídlo doslova dobýval z popelnic. Doslova řekl, že „Pár měsíců jsem žil jako bezdomovec.“. Přitom mnozí jeho známí či starší kolegové v Česku jen vyčkávali, jestli nepřijde příležitost sama.
U Jakuba se ukázalo, že první roky nelze spoléhat na štěstí, spíš na vlastní paličatost. Aby dostal pár dolarů za práci v luxusní italské restauraci, měl ruce strhané od hromady špinavého nádobí. Nakonec se na něj přece jen usmálo štěstí – potkal slavného rybáře Rexe Hunta, který mu ukázal, jak vypadá vrcholná scéna v tomto oboru mimo Česko. A že to může být skutečná show s miliony diváků po celém světě.
Splnění snu ale také neustále riziko
A přesně takto se Jakubovi nakonec podařilo splnit svůj sen: rybařit, cestovat a nadchnout pro svoje dobrodružství i ostatní. Po návratu domů čelil pochybnostem, zda tuhle „zálibu na plný úvazek“ dokáže vůbec někdo ocenit. Vždyť v Česku se na rybáře dlouho nahlíželo jako na tichého podivína v maskáčích, ne na dobrodruha, co by se mohl v popularitě měřit třeba s horolezci či cestovateli. Nakonec se mu ale podařilo dostat ryby na televizní obrazovku – nejprve jen lehce, pak v regulérní sérii o rybaření, a nakonec se jeho cesty začaly vysílat i v zahraničí.
Jenže k nevíře znějí i věci, které nejsou kamerou vidět. Třeba když vypráví, jak se v amazonském pralese léčil z malárie, v horečkách a bez lékařské péče. Nebo když vzpomíná na setkání s anakondami, které mohou mít i dvanáct metrů a s nimiž si rozhodně nelze zahrávat.
Zatímco mnozí z nás se nadchnou pohledem na exotickou přírodu skrze monitor, on se tam vydával, aby dopátral, zda v odlehlé laguně opravdu žije gigantická arapaima. A často šlo o putování, jež trvalo dny, možná týdny, aniž by byl jistý jakýkoli „úlovek“. Při každé chybě hrozilo, že malá ranka přeroste v ohrožení života: nemoci, paraziti, úrazy a hlavně obrovská vzdálenost od lékařů bývají v pralese stejným rizikem jako velké šelmy.
Nejsem žádný Superman
Z rozhovorů s Jakubem Vágnerem se přitom vytrácí všechen patos „machrovského“ dobrodruha. Místo toho zdůrazňuje roli pokory. Všude, kde se objeví, sám před sebou skládá účty: mám opravdu důvod vstoupit do této vesnice? Jdu objevovat, nebo jen brát? Nejen v Amazonii, také v Africe či Asii narazil na komunitu, v níž nepřátelství pramenilo z tragických zážitků s cizinci, kteří přišli rabovat zdroje a ničili, co jim nepatřilo. V tu chvíli prý není radno argumentovat – větší význam má předvést vstřícnost a nechat jim kousek vlastní kultury. Pak se i z původních „nebezpečných divochů“ mohou stát přátelé.
Z velkého světa zpět domů
Není to ovšem jen příběh o lovci velkých ryb a jeho cizokrajných cestách. Ačkoli Jakub Vágner viděl prakticky všechny kontinenty, naučil se opakovaně vracet domů. Nejprve jej jeho televizní dráha vedla na velké zahraniční stanice, ale nakonec zakotvil u České televize – a sám říká, že touží ukázat krásu našich řek. Začal u Sázavy, kterou projel doslova od pramene až k soutoku, a s úžasem zjistil, že příběhy „obyčejných“ lidí z jejího okolí vydají na celou sérii dokumentů. Každý hrad, mlýn či opuštěná louka mohou hostit události, jež si nezadají s eskapádami v džungli. Nejde o kluzké hady ani o divoké šelmy, ale o lidské osudy, mnohdy zasuté v paměti regionu.
Jak sám říká, po letech poznal, že největší trofeje nemusí mít nutně šupiny. Že skutečné bohatství není sláva z televizních show, ale schopnost prožít život tak, jak ho člověk opravdu chce. A také uvědomění, že domácí krajina má pro našince podobně okouzlující kouzlo, jaké prales nabízí domorodcům. „Dokud o ni budeme stát a pečovat, nikdo nám ji nevezme,“ jako by tím chtěl říct. Pochopil, že v malebném údolí české řeky se člověk navrací k vlastním kořenům, jež se v tom velkém světě občas ztrácejí.
Můj názor na Jakuba
Na rozhovory s Jakubem Vágnerem se dá pohlížet dvojím způsobem: buď jako na šňůru neuvěřitelných dobrodružství s trochou přibarveného nebezpečí, nebo jako na cestu, která člověka formuje a posouvá k jeho cíli – ať už myje nádobí v Austrálii, anebo se brodí bahnitou přírodou uprostřed neproniknutelné džungle.
V obou případech se ukazuje, že klíčem je vystoupit ze zóny pohodlí a držet se snu i v době, kdy se zdá pošetilý. Síla vůle je to nejdůležitější. Člověk díky ní překoná cizí jazyky, úřední razítka i skeptiky, kterým přijde nereálné, aby kluk z pražské konzervatoře ulovil jednu z největších sladkovodních ryb planety.
Je nakonec lhostejné, zda si budeme jeho divoké expedice připomínat pomocí televizního pořadu, nebo se sami vydáme do nějakého „dobrodružství“ k blízkému rybníku. Důležité je vážit si toho, co nám příroda dává. Třeba to nemusí být třímetrová arapaima, ale i obyčejný český kapr.
Zdroje:
https://www.ceskatelevize.cz/porady/1186000189-13-komnata/211562210800025/
https://www.youtube.com/watch?v=f2DjNzXHIFA
https://www.youtube.com/watch?v=ltnsV6O2aKE
