Jana Sedlmajerová: překrásná modelka a herečka menších rolí v manželství nikdy štěstí nenašla

Bylo jí deset let, když se Jana Sedlmajerová musela poprvé vyrovnat s nezměrnou ztrátou. Její otec se nevrátil z výslechu Státní bezpečnosti – a bezpečný dětský svět se jí náhle zhroutil. V krásném bytě s vyřezávaným stropem zavládlo mrazivé ticho místo tatínkových kroků. Co se odehrává v duši malé holčičky, které se během jediné chvíle převrátí život? Jana tehdy jen tiše stála vedle zhroucené maminky a nechápala, proč musí dospět o tolik dřív než ostatní děti.

Jana se narodila v říjnu 1942 jako vytoužené jediné dítě bankéřky Zdenky Peškové. Dívenka přišla na svět do laskavého náručí i do první republikou dýchajícího luxusu – rodina žila v rozlehlé vile.

„Byla jsem její jediné vymodlené dítě. Do patnácti let jsem vyrůstala v přepychu, obklopená obrazy, vyřezávaným nábytkem, křišťálovými lustry, zlatými hedvábnými tapetami a perskými koberci,“ vzpomíná Jana Sedlmajerová na své rané dětství.

Byla to idyla: zahrada s altánem, hodiny klavíru i soukromá chůva. Za zavřenými dveřmi elegantního domu však číhaly i temné stíny doby. Maminka Zdenka už během války přišla o první velkou lásku – Janin biologický otec, odbojářský lékař, raději spáchal sebevraždu, než by padl do rukou gestapa. Rychlý sňatek s Janiným nevlastním otcem Václavem Peškou ji sice uchránil před nacistickým pronásledováním, ale nové štěstí netrvalo dlouho.

Po komunistickém převratu se Janin nevlastní otec jako bankovní úředník ocitl v nemilosti režimu. Když v roce 1952 odcházel na pověstný výslech StB, netušil nikdo, že domů se už nevrátí. Zbitý a ponížený muž zemřel u přítele lékaře sám, oficiálně na infarkt – ve skutečnosti zřejmě na následky mučení.

Jana zůstala v prostorné vile sama s maminkou a babičkou. Tři zdrcené ženy brzy poznaly i materiální nouzi: aby měly na živobytí, musely rozprodávat vybavení domu a rodinné cennosti. Pohádkové dětství skončilo. Ze zlatých talířů zbyla vzpomínka – a dospívající Jana si najednou považovala za sváteční luxus i obyčejných deset deka bramborového salátu s rohlíkem.

Byla ještě dítě, ale už neměla na vybranou: stala se oporou rodiny místo otce. Jak se patnáctiletá dívka vyrovná s tím, že ze dne na den nese na bedrech osud celé rodiny? Jana zatnula zuby a postavila se osudu čelem. Matka se z tatínkovy smrti dlouho vzpamatovávala a babička propadala zoufalství – tím spíš cítila Jana povinnost je ochránit a uživit. Ve svých šestnácti letech proto udělala odvážné rozhodnutí: využije dar, který dostala do vínku – svou krásu.

Koncem 50. let nebylo v Československu běžné, aby tak mladá dívka pracovala jako fotomodelka. Jana však dozrála předčasně a půvabem dokázala okouzlit fotografy i reklamu.

„Krása je dar. Vždy má nějaký hlubší podtext, jen nemusíme hned vědět jaký. Vydělávala jsem modelingem a potom i natáčením, abych uživila celý zbytek rodiny,“ vzpomíná Sedlmajerová na své začátky.

Jako studentka pražské grafické školy tak po večerech oblékala krásné šaty a předváděla účesy, šperky či kosmetiku před objektivy fotoaparátů. Domů nosila honoráře, které pomohly zaplatit nájem i jídlo. Z nesmělého děvčátka se rychle stávala sebevědomá mladá žena – musela.

Stačil jeden černobílý snímek s náručí rudých tulipánů a z Jany se rázem stala vyhledávaná modelka přelomu 50. a 60. let. Slavný horolezec a fotograf Vilém Heckel tehdy dívku nafotil pro sérii Tulipány nerostou jen v Amsterodamu a Janina tvář s kyticí květin upoutala pozornost dalších odborníků. Zakázky přibývaly.

Nejčastěji spolupracovala s uznávaným reklamním fotografem Fredem Kramerem, který si pochvaloval, jak je Jana proměnlivá a učenlivá – každá fotografie s ní vypadala jinak, jednou jako křehká blondýnka, jindy vášnivá tmavovláska. Sama Jana si později uvědomila, že všechno souvisí se vším: „Nikdy jsem se necítila jako profesionální herečka, ale jako dobrá fotomodelka ano,“ říká upřímně. Právě modeling ji totiž nepřímo přivedl až k filmu.

Jako studentka grafiky docházela Jana na povinnou praxi do Barrandovských ateliérů, kde pomáhala fotografovi Karlu Ješátkovi. V kulisách velkého filmového studia se poprvé nadechla vůně líčidel a uslyšela cvakání filmové klapky. Zaujal ji cizí, přitom lákavý svět kolem kamery – a ona zaujala jeho obyvatele.

Jednoho dne si půvabné praktikantky povšiml režisér Jaromil Jireš a zeptal se, zda by si nechtěla zahrát menší roli v připravovaném filmu. Sedmnáctiletá Jana kývla. Bez fanfár a snění o slávě tak odstartovala kariéru filmové herečky.

Svůj debut si odbyla po boku legendárního Josefa Abrháma ve snímku Křik (1964), kde ztvárnila drobnou epizodu – těhotnou dívku v horečnatém blouznění. Hned při této první zkušenosti poznala, že filmování není jen pozlátko: Jireš poslal mladičkou neherečku do skutečné porodnice sledovat opravdový porod, aby se dokázala do své postavy vcítit.

Jana obstála a nabídky z Barrandova se začaly ozývat stále častěji. Nechala se zapsat do hereckého seznamu studia jako externistka a stíhala točit po večerech při zaměstnání.

Na konci 60. let patřila Jana Sedlmajerová k půvabným stálicím československého filmu. Nestala se hereckou superhvězdou – a ani o to nestála – ale objevila se ve více než dvaceti filmech a seriálech, z nichž mnohé se řadí ke zlatému fondu kinematografie.

Diváci ji mohli zahlédnout v okouzlujícím fantasy Ukradená vzducholoď (1967) Karla Zemana, v hororu Morgiana (1972) Juraje Herze, ve slavných komediích Pane, vy jste vdova! (1970) či Adéla ještě nevečeřela (1977) a samozřejmě v hudební féerii Noc na Karlštejně (1973). Takřka vždy šlo o malé role – dívčí půvabné „štěky“ – přesto na sobě Jana pečlivě pracovala a odkoukávala od zkušených kolegů vše potřebné.

Na Barrandově nebylo tehdy zvykem, aby měl každý herec vlastní maskérku či kadeřníka, a tak se někdejší modelka učila líčit a česat i své herecké kolegyně. Z vděčnosti se k ní mnozí chovali hezky. Na natáčení Ukradené vzducholodi vzpomíná s láskou – herec Čestmír Řanda tam vzal začínající „herečku“ pod ochranná křídla a nikdy jí nedal najevo, že nemá herecké školy. Jana obdivovala i samotného režiséra Zemana pro jeho ohromující kreativitu a klid: na place přesně věděl, co chce a jak toho dosáhnout, a přitom nikdy nezvýšil hlas.

Ve světě filmu se Jana Sedlmajerová rychle spřátelila s řadou osobností a tyto kontakty pro ni byly často cennější než sláva. Setkání s velikány jako Jan Werich, Zdeněk Řehoř či Václav Voska brala jako životní lekce pokory. „Ti, kteří nejvíc umí, nemají potřebu se vytahovat nad druhé,“ říkávala s úsměvem. Dodnes vzpomíná i na režiséra Zdeňka Podskalského, známého bonvivána a znalce žen – zahrála si u něj roličky ve filmu Světáci i v Noci na Karlštejně.

Později s ním dokonce jezdila jako asistentka po republice s jeho zábavním pořadem. Podskalský si tu půvabnou „asistentku“ oblíbil: učil ji řídit své elegantní auto a po jedné drobné nehodě ji místo hubování obdaroval starožitnou kabelkou pro štěstí. Večírky v režisérově proslulé malostranské věži byly nezapomenutelné a mladá Jana tam nasávala veselou atmosféru i životní moudro starších kolegů.

Zdálo by se, že Jana Sedlmajerová měla našlápnuto k velké herecké kariéře. Ona sama to ale cítila jinak. Nikdy netoužila po světlech ramp víc, než bylo nutné. Celou dobu zůstávala v hloubi duše výtvarnicí a brala filmování spíš jako příjemné rozptýlení – možnost nesedět jen za kreslícím stolem.

Koncem 70. let už nabídky řídly a Jana zvolna tušila, že je čas jít dál. S úsměvem o sobě mluvila jako o „herečce na půl úvazku“. Poslední výraznější filmovou úlohu si zahrála ve zmíněné komedii Adéla ještě nevečeřela (1977). V té době už ale dávno měla i jinou práci: s partou spolužáků nastoupila do tiskárny Svoboda a poté šest let pracovala v reklamní agentuře jako grafička. Poslední menší roli měla v seriálu Malý pitaval z velkého města a pak už před kamery nevkročila.

V soukromém životě byla Jana Sedlmajerová vždy samostatná a nespoutaná. Ačkoli kolem ní díky její kráse kroužilo mnoho mužů, skutečnou lásku hledala těžko. Na nedostatek obdivovatelů si nikdy nemohla stěžovat, přesto dávala přednost své svobodě a práci. S humorem sobě vlastním později přiznala, že spíš nápadníky odmítala, než by se vzdala vlastní cesty.

„Měl pro mne velkou nevýhodu – byl rád doma, kdežto já chtěla plout stále ve větru,“ směje se Jana při vzpomínce na své první manželství. V polovině 60. let se provdala za chemického inženýra Bohumila zvaného Bonda Sedlmajera a přijala jeho příjmení, pod kterým se pak proslavila. Manželství dvou rozdílných světů však dlouho nevydrželo.

Jana zkoušela mladého muže vtáhnout do svého bohémského života – vzala ho i na natáčení filmu Ukradená vzducholoď, aby poznal, jak chutná svět fantazie. Jenže klidný vědec se ve víru natáčení necítil dobře a raději by svou ženu viděl doma u večeře. Nakonec se tedy rozešli jako přátelé, prý po upřímném rozhovoru a lahvi whisky. S úlevou zjistili, že jim oběma bude lépe odděleně.

S druhým manželem, kameramanem Jiřím Vojtou, prožila Jana ještě několik dalších let a různé lásky ji provázely i ve zralém věku. K osudovému souznění však opět nedošlo. Pochopila, že žádný muž ani žádné manželství jí nedají to, co hledá především sama v sobě.

Vážila si přátelství – udržovala hezké vztahy s kolegy z branže a do konce života zůstala blízkou kamarádkou třeba režiséru Podskalskému – avšak citové závazky jí byly cizí. Po druhém rozvodu se rozhodla kráčet životem sama za sebe, nikoli však v osamocení. Z dvou manželství si odnesla jedno velké ponaučení: nejvíc si cení vlastní svobody a nezávislosti.

Ve čtyřiceti letech, kdy jiné herečky propadají panice ze stárnutí, udělala Jana Sedlmajerová tlustou čáru za celou dosavadní kariérou. Odešla z filmového světa bez hořkosti. Začala intenzivně cvičit jógu a s nadšením se vrhla do studia duchovních nauk, o které se potají zajímala už dřív.

„Už jako mladá jsem si všimla, že jsem pro hodně lidí působila jako vrba,“ připomíná Jana své vrozené vlohy naslouchat druhým. V okolí byla vždy známá jako ta, za kým druzí chodí pro radu a útěchu. Když po roce 1989 zmizely ideologické překážky, mohla naplno rozvinout svůj talent pomáhat. Absolvovala jeden seminář osobního rozvoje za druhým, studovala několik let obor Esoterní léčba a vyzkoušela snad vše od automatické kresby po šamanské techniky.

Prošla si hlubokou vnitřní proměnou. Naučila se meditovat, poznala reiki i kvantovou terapii, potkala učitele duchovních směrů – ale co je podstatné, neztratila přitom zdravý rozum. Ze všech kurzů a nauk si totiž vybírala pouze to, co s ní vnitřně rezonovalo, a skládala si svou vlastní mozaiku poznání. Strávila stovky hodin prací na sobě a ve vší pokoře pochopila, jak důležité je slyšet svůj vnitřní hlas. Postupně si uvědomila, že odpovědi na životní otázky nemusí hledat v žádných dogmatech: má je ve svém nitru.

Dnes je z Jany Sedlmajerové charismatická průvodkyně lidí na cestě k větší spokojenosti - duševní koučka. Z drobné filmové víly se stala energická žena s jiskrou v očích, která rozdává sílu a chuť do života druhým. Svoje umělecké nadání spojila s duchovnem: tvoří jedinečné 3D obrazy „Šperky na stěnu“, do nichž vkládá polodrahokamy a prý i kus pozitivní energie.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jana_Sedlmajerov%C3%A1

https://www.dotyk.cz/magazin/jana-sedlmajerova-herecka-dnes/

https://www.vlasta.cz/celebrity/jana-sedlmajerova-mlada-dnes-ezoterika/

https://nasregion.cz/rozhovor-s-janou-sedlmajerovou-je-treba-prestat-se-bat-174925/

https://hradec.rozhlas.cz/stesti-je-volba-a-setkani-s-vytvarnici-hereckou-a-terapeutkou-janou-7907626

https://www.kamilapalickova.cz/45-jana-sedlmajerova-stesti-je-volba-bez-divej-se-a-cit-neco-se-vzdy-stane/

https://www.sedlmajerova.cz/

https://www.csfd.cz/tvurce/39666-jana-sedlmajerova/prehled/