Jaroslav Drbohlav: tragický osud Vítka z Popelky. Nemoc mu vzala sestru, zrak a nakonec i život

„Hrál své poslední představení, nic netušící diváci tleskali a my měli slzy v očích,“ vzpomínali po letech jeho kolegové. Jeden z nejpohlednějších herců své generace stál toho večera naposledy na prknech, která pro něj znamenala svět.

Jaroslav Drbohlav – princův věrný přítel Vítek z pohádky Tři oříšky pro Popelku – cítil, že se s ním jeho milované divadlo tiše loučí. Bylo mu teprve třicet šest let a přesto už téměř neviděl. Ve tváři měl klid, snad dokonce úsměv, ale jeho kolegové v zákulisí tušili pravdu.

Když opona dopadla a dozníval neutuchající aplaus, on stál nehybně, naposledy naslouchal tomu zvuku a z očí se mu skutálela jediná slza. Nikdo z diváků netušil, jak krutý boj za tím dojemným okamžikem stojí.

V roce 1947 se v Praze, do rodiny inženýra a úřednice, narodil Jaroslav Drbohlav. Byl nejstarší ze šesti dětí a jediný, koho políbila herecká múza. Maminka Jana milovala literaturu, doma nahlas předčítala klasiky a vedla všechny potomky k lásce k umění. Malého Jaroslava proto už ve školce vybrali do Dismanova dětského rozhlasového souboru.

Netrvalo dlouho a poprvé stanul před kamerou – v osmi letech debutoval ve čtrnáctiminutovém osvětovém filmu Buďme připraveni (1955). Plachý hnědovlasý chlapec s jasnýma očima zaujal přirozeným projevem. Další dětské roličky na sebe nedaly čekat.

Ve filmu Jurášek (1956) hrál venkovského klučinu a postupně bylo jasné, že právě tady, před objektivem kamery, našel své místo. Co se mu asi honilo hlavou, když tehdy poprvé stál na place? Možná netušil, že jeho životní pouť bude tak krátká a plná zkoušek.

Herecké nadání rozvíjel Jaroslav i ve školních představeních a recitačních soutěžích. Na konci 60. let vystudoval herectví na DAMU, kam směřoval přirozeně – vždyť jiné povolání ani zvažovat nechtěl. Chodil do výjimečného ročníku: jeho spolužáky byli Viktor Preiss, Jana Šulcová, Oldřich Vízner, Petr Štěpánek či Jiří Štěpnička.

Blízkými přáteli se mu stali Ladislav Potměšil a Boris Rösner. Už během studií hostoval na prknech Národního divadla, což byl pro tak mladého adepta herectví malý zázrak.

Po absolutoriu v roce 1969 Jaroslav zamířil za svým prvním angažmá – pět sezón strávil v Divadle F. X. Šaldy v Liberci. Mladý, energický herec tam ztvárnil řadu velkých rolí klasického i moderního repertoáru. Brzy se vrátil do rodné Prahy a od roku 1976 se stal členem Realistického divadla na Smíchově (dnešní Švandovo divadlo).

Často hostoval i v legendárním Činoherním klubu. Na jevišti vynikal charismatem, pečlivostí a schopností vcítit se do postavy. „Byl to fajn člověk, rád jsem s ním točil. A hrozně na něj letěly ženský,“ vzpomínal režisér Václav Vorlíček.

Drbohlav byl totiž pohledný, vysoký, tmavooký – a navíc talentovaný. Ve svých rolích odevzdával všechno, zároveň však mimo jeviště zůstával překvapivě skromný a pokorný.

Před kamerou exceloval už od mládí. V patnácti letech zaujal Václava Vorlíčka v dětském filmu Kuřata na cestách (1962). Slavný režisér si ho oblíbil a začal ho obsazovat pravidelně. Jaroslav Drbohlav dokázal na plátně zahrát plaché dobráky i výstřední rebely.

Jednou byl romantickým hrdinou, jindy „floutkem, holkařem či kriminálníkem“. V detektivkách 70. let často střídal role vyšetřovatelů a zločinců, objevil se například v kriminálním dramatu Smrt si vybírá (1972) jako mladý zvukař Míra.

Vorlíček ho tehdy dokonce zvažoval pro hlavní roli prince v připravované pohádce Tři oříšky pro Popelku. Nakonec sice titulního prince hrál Pavel Trávníček, ale Jaroslav Drbohlav dostal neméně vděčnou úlohu princova přítele Vítka. S nadsázkou se říkalo, že Vítek byl snad ještě sympatičtější než princ sám. Mladý herec do této „vedlejší“ role vložil srdce i svůj typický humor, a zapsal se tak do srdcí diváků navždy.

Natáčení Popelky v roce 1973 provázela pohádková atmosféra nejen před kamerou, ale i za ní. Jaroslav Drbohlav se v tom roce oženil se svou dlouholetou láskou Marcelou. „Holky na něj letěly jako vosy na med,“ říkalo se, on však měl oči jen pro jedinou ženu. Rok po svatbě si mladí manželé pořídili malý domek na okraji Prahy – Jaroslav toužil po klidu rodinného života.

Koncem roku 1978 se jim narodila dcera Eva. Drbohlav zářil štěstím: milovaná práce a harmonická rodina, co víc si přát? Přátelé ho vídali běhat s kočárkem a vtipkovat, že nejhezčí role jeho života je být tátou. „Jarda byl moc fajn kluk, samá legrace. Dost jsme se při natáčení bavili,“ vzpomínal spolužák a kolega Vítězslav Jandák.

Populární herec byl vždy plný smíchu a dobré nálady, nikdy nepyšněl slávou. Zdálo se, že ho čeká dlouhá a úspěšná kariéra a soukromý život naplněný radostí.

Jenže osud měl jiné plány. V pouhých třiceti letech přišla první rána. Zpočátku nenápadné potíže – častá žízeň, únava – přičítal Jaroslav pracovnímu tempu. Když ale při pravidelné lékařské prohlídce vyšla najevo vysoká hladina cukru v krvi, život se mu převrátil.

Lékaři mu diagnostikovali těžkou cukrovku. A nebyla to nemoc jen tak ledajaká: v rodině Drbohlavových byla bohužel dědičná. Ze šesti sourozenců tři stejnou chorobou trpěli a sestra Hanka jí podlehla ve dvaceti sedmi letech už v roce 1974. Jaroslav věděl, co ho možná čeká. Přesto se nevzdával a bojoval jako lev.

Následující roky byly pro Jaroslava Drbohlava zkouškou odvahy a vůle. Nevyléčitelná nemoc zatím neomezovala jeho energii na jevišti, ale pomalu a zákeřně mu odebírala životní sílu. Ve třiatřiceti začal ztrácet zrak – nejprve periferně, pak stále víc mlhavě viděl svět před sebou.

Léčba inzulinem bohužel nezabírala tak, jak všichni doufali. Co by jiného uvrhlo do depresí, bral Jaroslav jako další roli, kterou musí zvládnout: roli statečného pacienta.

„Chtěl dál pracovat, svědomitě se léčil a chtěl být co nejvíc se svou rodinou, kterou nesmírně miloval. I v pokročilém stadiu nemoci si zachovával optimismus, věřil, že bude žít, a bojoval statečně,“ vzpomínala jeho sestra Helena. Věděl, proč bojuje – kvůli malé Evičce a manželce, které miloval nade vše, a kvůli divadlu, které pro něj znamenalo útěk z tíživé reality.

Ještě roku 1982 účinkoval v televizi – zahrál si mladého kriminalistu v seriálu Malý pitaval z velkého města po boku Jiřího Bartošky a Ladislava Potměšila. Při natáčení epizod nikdo nepoznal, že herec už vidí velmi špatně. Na divadelních prknech vydržel Jaroslav Drbohlav hrát, i když byl téměř slepý.

Role se učil metodicky: po paměti odhadoval rozmístění nábytku na scéně, přesně načasovával pohyb podle partnerů. Diváci neměli ani tušení, čím herec prochází – pro ně zůstával vždy profesionálem, který „si své trápení nechával pro sebe“. Když stál v záři reflektorů, bolest i strach jako by ustoupily. „Každé představení prožíval naplno, jako by ho nemoc vůbec netrápila“, napsala kritika. Na jevišti ožíval – vtělen do jiné postavy zapomínal na vlastní smutky.

Tak to šlo až do jara 1983. Tehdy už Jaroslav Drbohlav oslepl úplně. Nastal nevyhnutelný okamžik, kterého se obával: musel zanechat herectví. Loučení s milovanou profesí ho zlomilo. Po svém posledním představení v Realistickém divadle se tiše vytratil ze scény a do divadelního zápisníku roztřesenou rukou napsal datum a slova „konec sezóny, konec jedné kapitoly“.

Tím jako by předznamenal i závěr svého životního příběhu. Ztráta zraku byla začátkem konce: nemoc rychle postupovala a přidaly se vážné komplikace s dalšími orgány.

Jaroslav se však nevzdával naděje. Dva roky přežíval bez světla v očích, ale s vírou v srdci. Jeho svět se smrskl na stěny nemocničních pokojů a tiché domácí chvíle s rodinou. Na jaře 1985 mu lékaři nabídli riskantní řešení – kombinovanou transplantaci ledviny a slinivky.

V té době šlo o výjimečný zákrok, do kterého se vkládaly poslední naděje. Jaroslav věděl, že je to nebezpečné, ale chtěl žít – pro svou ženu a sedmiletou dcerku. Podstoupil operaci v pražském IKEMu, trvající mnoho hodin.

Když se probudil z narkózy, byl vyčerpaný, napojený na přístroje, ale ještě se slabě usmál a tichounce zašeptal: „Děkuju.“ Lékařský tým nevěřil vlastním uším; pacient, který právě prošel peklem operačního sálu, si našel sílu poděkovat za šanci na život.

Tento moment dojal všechny přítomné. Drbohlavův organismus však nové orgány nepřijal. Přes veškerou péči nastalo selhání jater a 28. dubna 1985 Jaroslav Drbohlav zemřel ve věku pouhých 38 let.

Jeho nejbližší věděli, že po takovém utrpení byla smrt vlastně vysvobozením. Malá Evička se ptala, kdy se tatínek vrátí z nemocnice. Přátelé a kolegové plakali – odešel člověk nesmírně statečný a dobrý.

„Ten konec byl opravdu velmi smutnej a krutej. Byl to talentovaný herec, který toho mohl ještě hodně dokázat a měl toho hodně před sebou. Velká škoda, že odešel tak brzy,“ komentoval jeho předčasný odchod režisér Vorlíček. V hereckém nebi se tehdy rozhořela nová hvězda. Jaroslav Drbohlav si těch pár let rodinného štěstí a umělecké práce užil naplno, přestože jeho životní dráha byla bolestně krátká.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jaroslav_Drbohlav

https://www.csfd.cz/tvurce/1573-jaroslav-drbohlav/prehled/

https://zivotopis.osobnosti.cz/jaroslav-drbohlav.php

https://www.krajskelisty.cz/praha/18139-taky-se-vam-v-popelce-libil-mel-naslapnuto-na-hvezdnou-karieru-jenze-pak-zacal-ztracet-zrak-tajnosti-slavnych.htm

https://www.lifee.cz/smutne-odchazeni-idolu-zenskych-srdci-jaroslav-drbohlav-pred-smrti-oslepl-kvuli-cukrovce-d8455

https://www.tvguru.cz/hvezda-popelky-zemrela-slepa-bez-jater-ledvin-a-slinivky-statecnejsiho-cloveka-si-neumite-predstavit/

https://cnn.iprima.cz/show-time/zivot-jaroslava-drbohlava-z-pohadky-tri-orisky-pro-popelku-vyhasl-predcasne-umiral-slepy-195852

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/613304/smutny-konec-herce-z-pitavalu-a-popelky-drbohlav-38-umiral-zcela-slepy.html

https://www.diastyl.cz/herec-jaroslav-drbohlav-o-roli-prince-jej-pripravil-pavel-travnicek-o-spoustu-dalsich-cukrovka/

https://www.vlasta.cz/celebrity/jaroslav-drbohlav-mlady-smrt-dcera-manzelka/

https://www.dotyk.cz/magazin/jaroslav-drbohlav-detstvi/