Jaroslav Satoranský: Kuba od Krakonoše měl jednu lásku na celý život. Pohřbil už Anče i Trautenberka

Bylo mu čtyřiaosmdesát, když stál na jevišti televizního studia a hlas se mu zlomil dojetím. Jaroslav Satoranský, legenda českého divadla a filmu, svíral mikrofon a v očích měl slzy. Před publikem právě vzpomínal na svou ženu – lásku, s níž strávil celý život.

„Ke konci školy jsme se vzali a byli jsme spolu skoro 59 let. Bohužel víc nám osud nepřál,“ pronesl tiše a v sále zavládlo ticho. V tu chvíli vedle něj nestál herec, kterého národ zná z obrazovky, ale osamělý muž, kterému osud vzal milovanou partnerku.

Televizní kamery zachytily v jeho tváři smutek, ale i něhu. Vzpomínal na Libuši, drobnou blondýnku, kterou poprvé potkal jako sedmnáctiletý chlapec v ochotnickém divadle v pražském Braníku.

Psal se rok 1957 a pubertální Jaroslav nervózně postával v zákulisí, když vtom k němu přišel kamarád se spikleneckým úsměvem. „Přiběhl ke mně kolega a říká: Hele, kterou bys bral, já tu černou. Tak já že teda tu blond,“ líčil po letech s úsměvem. Nevinný žert nad dvěma dívkami v publiku mu převrátil život. O pár dní později tu „blondýnu“ – patnáctiletou Libušku – náhodou potkal v tramvaji.

Předstíral, že jedou stejným směrem, oslovil ji a domluvil si první schůzku. Na rande neváhal vzít nejlepšího kamaráda, půjčil si starou kánoi a vyrazili ve třech na Vltavu. Dva mladící vpředu, nesmělá dívka mezi nimi – a pražská řeka jako kulisa jejich prvnímu milostnému dobrodružství. „Za týden jsem ji potkal a už jsem se nepustil,“ vzpomínal po letech. To ještě netušili, že právě začal příběh lásky na celý život.

Chodili spolu čtyři roky. Libuše trpělivě čekala, zatímco on studoval herectví na pražské DAMU a poznával náročnost divadelního řemesla. Když se v roce 1961 Jaroslav Satoranský ve dvaadvaceti oženil, hned vzápětí musel na dva roky narukovat na vojnu.

Studená válka vrcholila a mladý absolvent DAMU se ocitl u vojenského útvaru daleko od své ženy. „Když jsme se vzali, hned jsem šel na dva roky na vojnu, takže to nebylo úplně jednoduché,“ přiznal. Teprve po čase ho armáda přeřadila k uměleckému souboru, kde mohl i během služby hrát a tvořit – a o víkendech se konečně vídat s novomanželkou. Libuše stála po jeho boku trpělivě. Jejich svazek zažil odloučení i nejistotu, přesto sílil.

Po návratu z vojny se Jaroslav naplno vrhl do budování herecké kariéry. Začínal v oblastním Divadle Jaroslava Průchy v Kladně. Už po pár sezónách na malém jevišti přišel zlom – nabídka angažmá v prestižním Divadle na Vinohradech v Praze. Bylo mu šestadvacet, když poprvé vstoupil na vyhlášenou vinohradskou scénu. Připadal si tehdy maličký mezi hereckými velikány, které do té doby obdivoval z hlediště.

„Prvního půl roku jsem tady chodil v předklonu, protože Vinohrady byly pro mne první ligou – jedna velká osobnost vedle druhé,“ říkával s úctou o svých slavných kolezích. V pánské šatně v suterénu sedával mladý Satoranský vedle legend, jako byl Vlastimil Brodský či Zdeněk Pleskot.

Zkušený inspicient Karel Hovorka tam každé ráno vařil polévku a stará garda herců nováčky laskavě přijala mezi sebe. Jaroslav hltal každou historku, každý žert a radu od těchto mistrů. V divadle se rychle otrkal – brzy dostal velké role v klasickém repertoáru, od Shakespeara po české klasiky. Každý večer stával na prknech po boku svých idolů a učil se od nich pokoře i řemeslu.

Zároveň začal pronikat do světa filmu a televize. Před kamerou se poprvé mihnul už coby dvacetiletý student – ve filmu o dětských detektivech si zahrál menší roli. V 60. letech přišly další nabídky, ale většinou šlo o nenápadné postavy mladých mužů. Zlom nastal v polovině 70. let, kdy dostal hlavní roli v televizním seriálu Nejmladší z rodu Hamrů.

Ocitl se tak v jednom z typických „normalizačních“ projektů tehdejší éry – příběh o socialistické rodině mu přinesl ohromnou popularitu, i když s odstupem doby získal kontroverzní nádech. Satoranský tehdy netušil, jak silně ho postava poctivého Honzy Hamra vtiskne do paměti diváků. Ze dne na den mu začaly chodit stovky dopisů. Psaly mu obdivovatelky všech generací – včetně jedné dívky, která se rozhodla svěřovat mu své nejtajnější sny a trápení.

„Dostával jsem spoustu dopisů, hlavně od maminek a babiček, které by za mě rády provdaly dcery a vnučky, jedna dívka mi posílala pravidelně svůj deníček,“ vyprávěl Satoranský pobaveně. Stal se vrbou cizímu osudu – byl svědkem toho, jak se oné neznámé pisatelce rozpadla rodina, jak prožila první lásku, a nakonec mu přišlo svatební oznámení i fotografie jejího dítěte. „To bylo hodně potěšující,“ přiznal s dojetím herec, kterému došlo, že pro diváky představuje víc než jen televizní postavu.

Podobnou masovou slávu mu přinesl i další seriál Inženýrská odysea. Tyto příběhy ze světa socialistických projektantů sice byly poplatné době, ale z Jaroslava udělaly tvář, kterou poznával celý národ. Sám však zůstal stát nohama pevně na zemi – hlavně díky své ženě.

Když mu v 70. letech fanouškovská sláva začala stoupat do hlavy, Libuše zakročila s laskavou přísností. „Když jsem najednou měl pocit, že se mi ze slávy krátí dech, vždycky mě usadila, abych se držel na zemi, takže jsem nemohl zpychnout,“ vzpomíná herec vděčně. Manželka s ním sice obor nesdílela, živila se v úplně jiné profesi, ale divadlu rozuměla a byla jeho nejtvrdším kritikem.

Jeho Libuška stála mimo reflektory, a přece byla Jaroslavovi tím nejdůležitějším publikem – dokázala odhalit i nepatrný falešný tón v jeho výkonu a doma mu narovinu říct, když se jí něco nezdálo.

Koncem 70. let si Satoranský zahrál roli, díky níž se zapsal do srdcí dětí i rodičů snad ještě hlouběji než role „angažovaných“ hrdinů. V televizních večerníčcích Krkonošské pohádky oživil postavu dobrosrdečného čeledína Kuby.

Seriál o Kubovi, Ančeti a vládci hor Krakonošovi se stal fenoménem a dodnes patří k nejoblíbenějším pohádkám u nás. „Stálo to za to, myslím, že ty pohádky dopadly dobře a odchovaly řadu generací,“ říká skromně Satoranský o projektu, který mu zajistil doslova nesmrtelnost. Natáčení tehdy nebylo snadné – celou první sérii točili jen v noci, po večerních představeních v divadle.

Mladý Jaroslav chodil na plac rovnou z jeviště a do rána se nezastavil. „Byli jsme unavení,“ přiznal, ale výsledek za to stál. Na Kubovu dobrosrdečnou tvář a komické hašteření s lakomým Trautenberkem dodnes vzpomínají generace diváků. Sám herec dlouho nemohl uniknout své pohádkové nálepce – stávalo se, že na ulici slyšel dětský výkřik: „Anče, Kubo, hajnej!“ a než se stačil otočit, děti už k němu běžely s rozzářenýma očima. Satoranský se tomu nikdy nebránil; tuhle lásku publika bral jako dar.

Po sametové revoluci se Jaroslav Satoranský vyhnul osudu mnoha svých vrstevníků, kterým jejich dřívější angažmá v normalizačních seriálech poškodilo renomé. Diváci mu nikdy nic nevyčítali – viděli v něm poctivého herce, který i ideologicky poplatné role hrál s upřímností. Když občas přišel anonymní dopis, proč hrál v „propagandě“, jen se nad ním pousmál a odcitoval Puškina: s hlupáky se nemá smysl hádat.

Na prknech Vinohradského divadla vydržel dodnes. Každým rokem přicházely nové role, filmové i divadelní. I v pokročilém věku hrál neúnavně. V 90. letech ztvárnil zajímavé postavy v televizních inscenacích, v novém tisíciletí se objevoval v populárních seriálech jako Četnické humoresky, Cesty domů či Vyprávěj.

Po roce 2010 s úsměvem sledoval, jak se na televizní obrazovce objevují i jeho vnuci – tedy mladá generace diváků, která ho zná spíš jako vlídného dědečka z novodobých seriálů. A pak přišla nabídka, která ho znovu vynesla na vrchol sledovanosti: role zkušeného kriminalisty majora Koutného v krimi sérii Policie Modrava.

Režisér Jaroslav Soukup mu svěřil výraznou postavu a Satoranský si pozdní comeback před kamerou upřímně užil. „Je dobře napsaný, také jsou tam nádherné exteriéry a sešla se skvělá parta herců. Byl jsem moc rád, že si na mě režisér vzpomněl a já si mohl majora Koutného zahrát. A také z toho, že jsem se s ním spřátelil,“ líčil nadšeně práci na seriálu, který u televizních obrazovek opět přikoval přes milion diváků.

Život Jaroslava Satoranského se zdál být požehnaně klidný. Desetiletí plynula, on sám zářil na jevišti a v soukromí našel štěstí, které v hereckém světě není samozřejmostí – láskyplné manželství trvající bezmála šedesát let. S Libuší spolu vychovali dceru Martinu, těšili se ze dvou vnuků a dočkali se i pravnoučat.

V panelákovém bytě na pražském Proseku, kde Satoranských rodina žila po desítky let, se vždy dbalo na obyčejný, skromný život. Žádný okázalý luxus – Jaroslav nikdy netoužil po vile s bazénem, stačilo mu místečko, kde mohl v klidu pěstovat své záliby. Miloval fotografování, ze starých fotek rodiny vytvářel koláže a přáníčka k Vánocům.

Od mládí hrál na klavír a skládal písničky; dokonce se kdysi s kamarádem Jaromírem Hanzlíkem pokusili napsat dětský muzikál. Hudba zůstala jeho tichou vášní. Později, když už mu ubývalo sil na hraní, si domů pořídil elektronické klávesy a komponoval pro radost.

Nikdy nezahálel – i po osmdesátce si s počítačem rozuměl lépe než mnozí mladší. S hrdostí se nedávno pochlubil, že jeho nové písně nazpívala amatérská kapela lesníků a dala je dokonce na internet.

Všechny ty roky stála po jeho boku Libuše, jemná žena s pochopením pro jeho toulky za uměním. Stárli spolu ruku v ruce, prošli si radostmi i starostmi, jaké přináší běžný život. Jaroslav nikdy nezapomněl, komu vděčí za svou rovnováhu.

„Byla mi vždy oporou. Vždy se přizpůsobila a vycházela mi vstříc. Moc mi schází, ale takový je život,“ řekl posmutněle, když o ní hovořil. V roce 2020 zasáhla jejich spokojený život krutá rána: Libuše onemocněla vážnou nemocí a náhle zemřela, ve věku 78 let. Jaroslav zůstal po devětapadesáti letech manželství sám. Těšil se, že spolu oslaví diamantovou svatbu, ale osud rozhodl jinak.

Na jaře 2020 tak Jaroslav Satoranský ovdověl. V té době bylo Česko ponořené do prvního pandemického lockdownu – a on, otřesený ztrátou, trávil dny v tichu bytu, kde mu chyběl hlas jeho ženy. „Před rokem mi zemřela žena a teď mi navíc umřela kolegyně,“ posteskl si o pár měsíců později, když ho zastihla další bolestná zpráva.

Začátkem roku 2021 odešla na věčnost herečka Hana Maciuchová, jeho milovaná kolegyně Anče z Krkonošských pohádek. Během necelého roku ztratil dvě osudové ženy svého života. „Ta zpráva o její smrti mi doslova vyrazila dech, nemohl jsem ani mluvit,“ popsal šok z odchodu blízké přítelkyně. Hana mu prý předtím po telefonu svěřila, že chodí na chemoterapie, ale on netušil, jak vážná její nemoc je.

Její smrt ho zasáhla o to víc, že spolu na jevišti i před kamerou strávili téměř půl století. „Byla to má druhá osudová žena, spojovalo nás velké přátelství a moc jsme si rozuměli herecky i lidsky,“ vyznal se Jaroslav z hlubokého smutku.

Najednou z celého legendárního ansámblu Krkonošských pohádek zbyl poslední naživu právě on. Kolegové Ilja Prachař, Zdeněk Řehoř, František Peterka – všichni už dříve „odešli do hereckého nebe“. A teď i Hana Maciuchová. Jaroslav Satoranský se ocitl ve věku, kdy kolem něj jeden po druhém mizí přátelé i vrstevníci.

Navzdory ranám osudu nepodlehl zatrpklosti. Tichý smutek nosí v sobě, ale na veřejnosti zůstává skromný a laskavý jako dřív. Když o své ženě dlouho nedokázal mluvit, nakonec našel sílu promluvit v onom televizním pořadu – ne aby truchlil, ale aby vzdal hold lásce, která ho celý život vedla.

Publikum ho při těch slovech zahrnulo potleskem, který se do jeho duše vpíjel jako vděčné pohlazení. „Potlesk člověka krásně zahřeje,“ usmívá se herec, který dobře ví, zač je vděčný – na prknech stál bezmála šedesát let a ten hřejivý pocit z aplausu mu dodnes dává smysl. Po smrti manželky se musel naučit žít zcela nový život. Ve svých osmdesáti letech náhle zůstal v prázdném bytě sám se sebou.

Musel se naučit věci, které dřív nepotřeboval – třeba vařit. „Musím vařit. Na Googlu si najdu recept a pak podle toho vařím. Dá se to jíst, ale musím to někdy jíst tři dny,“ popsal s neokázalým humorem své kuchařské začátky. Když se mu přeci jen podaří něco dobrého ukuchtit, nezapomene to vyfotit a poslat dceři Martině – a ta ho vždy pochválí. „Jsem šťastnej,“ dodává skromně Jaroslav, kterému ke štěstí v tu chvíli stačí uznalá esemeska od dcery a talíř teplé polévky na stole.

Na osmdesátníka totiž působí až neuvěřitelně čile. Denně je v kontaktu s rodinou, pravidelně vyráží z bytu na procházky. Dodnes má chalupu, kam utíká z ruchu Prahy. A když mu zdravotně není nejlépe, odmítá si stěžovat. Říká, že zkrátka „někdo vydrží víc a někdo míň“ – on sám je zvyklý zatnout zuby a jít dál.

Když se koncem roku 2024 redaktorka zeptala Jaroslava Satoranského, co by si přál do dalšího roku, dlouho mlčel. Seděl ve svém obývacím pokoji, na poličkách kolem fotografie ženy a přátel, kteří už odešli. Venku padal sníh a v dálce duněly novoroční ohňostroje. Herec se nakonec mírně pousmál: „Ještě chvíli bych tu chtěl být.“

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jaroslav_Satoransk%C3%BD

https://www.vlasta.cz/rozhovory/jaroslav-satoransky-vanoce-rodina/

https://www.ahaonline.cz/clanek/zhave-drby/101930/satoransky-s-chylkovou-v-zajeti-nemravnosti.html

https://crzpravy.cz/celebrity/video-hvezda-krkonosskych-pohadek-jaroslav-satoransky-se-po-umrti-manzelky-ucil-varit/

https://zeny.iprima.cz/jaroslav-satoransky-o-manzelce-stravili-jsme-spolu-59-let-osud-nam-ale-nepral-453153

https://www.novinky.cz/clanek/zena-styl-jaroslav-satoransky-nekdo-vydrzi-vic-a-nekdo-min-172936

https://bulletiny.divadlonavinohradech.com/m2019-12/rozhovor.html

https://dvojka.rozhlas.cz/potlesk-cloveka-krasne-zahreje-usmiva-se-herec-jaroslav-satoransky-8565619

https://dvojka.rozhlas.cz/jaroslav-satoransky-jaka-jsou-moje-splnena-i-nesplnena-novorocni-predsevzeti-9384272

https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/jaroslav-satoransky-libuse-satoranska-krkonosske-pohadky-z-padu-honzy-dedka.A241112_151650_lidicky_nh

https://www.csfd.cz/tvurce/972-jaroslav-satoransky/biografie/