Článek
Existuje na Zemi místo, kde vítr nikdy nepřestává. Antarktické pobřeží u Commonwealth Bay, kde si Douglas Mawson v roce 1912 postavil základnu, patří k největrnějším místům planety. Vichr tam v průměru fičel rychlostí kolem osmdesáti kilometrů v hodině a v nárazech přesahoval tři sta.
Sníh se nehromadil, ale letěl vodorovně, oči se lepily mrazem a člověk se musel opírat do prázdna, aby ho vichřice neporazila. A pod hladkou bílou plání číhala ještě horší zrada. Trhliny v ledovci, hluboké desítky metrů, překryté tenkým sněhovým mostem, který na pohled vypadá jako pevná zem. Dokud se pod vámi neprolomí.
Právě do téhle krajiny se vydala tříčlenná výprava, jejíž příběh patří k nejdrsnějším v dějinách polárního bádání. A přežil z ní jediný člověk.
Parta tří
Australasijská antarktická expedice vyplula z Hobartu na staré velrybářské lodi Aurora na sklonku roku 1911. Vedl ji Douglas Mawson, geolog, kterému ještě nebylo ani třicet, muž vědy, jehož nehnala touha jako první stanout na pólu, ale poznat led, horniny a magnetismus nejjižnějšího kontinentu. Po měsících příprav rozdělil své lidi do několika skupin. Sám se postavil do čela té s nejtěžším úkolem, Daleké východní party, která měla zmapovat pobřeží stovky kilometrů od základny.
Sir Douglas Mawson, 1916
Vybral si dva společníky. Belgrava Ninnise, mladého britského důstojníka a psovoda, syna slavného arktického cestovatele, a Xaviera Mertze, švýcarského právníka a mistra v lyžování. Ti dva se poznali už cestou v Londýně a k sobě přilnuli během dlouhé antarktické zimy tak silně, že se o nich mluvilo jako o jednom člověku.
„Mertz a Ninnis“, nedalo se to oddělit, jeden byl doplňkem druhého. Mertz svého mladšího přítele téměř otcovsky opatroval, Ninnis mu to méně okázale, ale o nic méně upřímně oplácel. Nikdo z těch tří netušil, že se za pár týdnů dva z nich do civilizace nevrátí a že třetí za to bude platit po zbytek života.
Na základně na Cape Denison strávilo osmnáct mužů celé měsíce v dřevěné boudě, kterou vichr bičoval bez ustání. Připravovali se, prováděli měření a čekali na krátké antarktické léto, kdy se dá vyrazit do vnitrozemí. Když ten čas přišel, rozjelo se z tábora sedm sáňkařských výprav. Ta Mawsonova měla před sebou nejdelší cestu a nejtěžší náklad.
Vyrazili 10. listopadu 1912 se sedmnácti psy a saněmi. Pět týdnů se jim dařilo, mapovali, sbírali vzorky, postupovali dobře. Pak přišel 14. prosinec. Přejížděli ledovec plný skrytých trhlin. Mertz jel vepředu na lyžích, Mawson stál na sanicích saní, takže se jeho váha rozkládala.
Ninnis běžel vedle druhých saní pěšky, celá jeho tíha se soustředila do malé plochy podrážek. Mertz zvedl hůl na znamení, že narazil na trhlinu, obě první části party ji bez potíží přejely. A pak Mawson zaslechl, jak Mertz vykřikl.
Otočil se. Ninnis, jeho saně i šest nejlepších psů byli pryč. Sněhový most se pod ním prolomil. Muži se vrhli k okraji a zírali do díry širší než dva metry. Hluboko dole, na úzké římse asi padesát metrů pod nimi, ležel jeden mrtvý pes a jeden umírající, který kňučel se zpřelámaným tělem. Po Ninnisovi ani stopa. Volali do té tmy přes tři hodiny. Vracely se jen ozvěny. Nakonec nad okrajem propasti přečetli z Mawsonovy modlitební knihy pohřební obřad, jediné, co mohli pro kamaráda udělat.
A pak se před nimi otevřela hrůza z jiného soudku. V trhlině zmizela většina jídla. Zmizel stan. Zmizeli nejsilnější psi i náhradní oblečení. Zůstaly jim spacáky a zásoby zhruba na deset dní, a to byli zhruba pět set kilometrů od základny. Improvizovali - vyrobili stan z náhradní plachty přehozené přes lyže a části saní. A vydali se na zoufalou cestu zpět s jediným plánem, který jim zbyl. Postupně jíst vlastní psy.
Zabíjeli je jednoho po druhém, nejslabším vždy nakrmili ostatní i sebe. Maso bylo šlachovité a odporné, snědli všechno, i tlapy, které dlouho vařili, aby se daly pozřít. Nejraději měli játra, jediné, co šlo snadno rozžvýkat. Netušili přitom, že tím na sebe nejspíš přivolávají pomalou smrt.
Játra tažných psů obsahují tak vysoké dávky vitaminu A, že jsou pro člověka jedovatá, což tehdy polárníci nevěděli. Souvislost mezi psími játry a jejich rozkladem odhalili lékaři až o desítky let později. V tu chvíli jen viděli, jak se jim po každém dni loupe kůže, vypadávají vlasy a slábne zrak, a nechápali proč.
Právě hypervitaminóza A, tedy otrava vitaminem A, podle nejčastěji přijímané teorie rozvrátila Mertzovo tělo nejrychleji. Švýcar, ještě nedávno špičkový sportovec, chátral před očima, fyzicky i psychicky. Přestal jíst psí maso, sužovaly ho křeče a průjmy, upadal do deliria. V jednu chvíli, když ho Mawson napomínal, si v návalu šílenství ukousl vlastní článek prstu.
Poslední dny s ním Mawson zacházel jako s dítětem, tahal ho na saních, krmil ho, přemlouval. V noci ze 7. na 8. ledna 1913, po probdělé noci, ve které se jeho druh zmítal v křečích, ho Mawson našel mrtvého ve spacáku vedle sebe. Pochoval ho pod závějí a nad tělem znovu přečetl pár slov z modlitební knihy. A poprvé byl v té nekonečné bílé pustině úplně sám.
A Mawson zůstal sám. Sto šedesát kilometrů od základny, s tělem, které se rozpadalo. Rozřezal saně vejpůl, aby ubral na váze, a naložil jen holé minimum, s výjimkou geologických vzorků a deníků, těch se nevzdal. Jeho stav byl tristní. Kůže z chodidel se mu odlupovala v celých plátech, takže si odumřelou tkáň přivazoval zpátky obvazy a mastí jako vložky do bot.
Vlasy mu vypadávaly. Jednou se pod ním prolomil další sněhový most a on se ocitl zavěšený na postroji nad černou prázdnotou trhliny. Houpal se ve tmě, saně nad ním zabrzdil o okraj naštěstí sníh, a Mawson visel na laně nad propastí, do které by spadnout znamenalo jistou smrt. V tu chvíli, jak sám později přiznal, zauvažoval, že by stačilo vyvléknout se z postroje a vše ukončit.
Byl by to rychlý konec vší té bolesti. Místo toho se centimetr po centimetru, uzel po uzlu, vytáhl zpět na povrch, kde se zhroutil vyčerpáním. A za chvíli se propadl znovu. Byl to boj, který se nedal vyhrát silou, jen tvrdohlavým odmítáním vzdát se. A přesto šel dál.
29. ledna narazil na mohylu ze sněhu, kterou jen pár hodin předtím postavila pátrací skupina. Kdyby dorazil o půl dne dřív, možná by ještě zahlédl své zachránce. Minul je, ale v mohyle byla schovaná potravina a vzkaz. Aurora čeká, Aladdin's Cave je asi čtyřiatřicet kilometrů daleko. Naděje, poprvé po týdnech. A přesto ho čekala ještě jedna zkouška.
Do jeskyně Aladdin's Cave dorazil až 1. února a další blizard ho tam na několik dní uvěznil tak blízko cíle, že to muselo být k zešílení. Trvalo mu ale ještě dny, než se dovlekl k základně na Cape Denison. A když tam konečně dorazil, uviděl na obzoru mizející tečku. Aurora odplouvala. O pár hodin to nestihl. Po všem, co přežil, minul svou loď jen o pár hodin.
Šest mužů naštěstí zůstalo, aby po jeho partě dál pátrali. Hleděli na něj jak ona zázrak. Rádiové spojení už ale nedokázalo loď bezpečně přivolat zpět a Mawson musel v ledové pustině strávit další celý rok, než pro něj Aurora znovu připlula.
Do Austrálie se vrátil v roce 1914. Byl povýšen do šlechtického stavu a stal se národním hrdinou, ačkoli sám sebe vždy považoval hlavně za vědce. Jeho výprava zmapovala tisíce kilometrů dosud neznámého pobřeží. A dva ledovce na antarktickém pobřeží dnes nesou jména jeho mrtvých druhů. Mertzův a Ninnisův. Leží vedle sebe, tak jako ti dva přátelé, kteří se za života nedali oddělit.
Zdroje:
https://www.smithsonianmag.com/history/the-most-terrible-polar-exploration-ever-douglas-mawsons-antarctic-journey-82192685/
https://mawsonshuts.antarctica.gov.au/cape-denison/mawsons-fatal-journey/
https://www.nma.gov.au/defining-moments/resources/mawson-in-the-antarctic
https://www.rahs.org.au/ninnis-mertz-and-mawson/
https://www.gutenberg.org/files/6137/6137-h/6137-h.htm
https://www.mja.com.au/journal/2005/183/11/mawson-and-mertz-re-evaluation-their-ill-fated-mapping-journey-during-1911-1914
