Jedna žena byla na opuštěném ostrově šest let s více než třiceti muži. Skutečný příběh z Japonska

Tento příběh není smyšlený román, ale skutečný zážitek jedné ženy a skupiny japonských trosečníků, uvězněných šest let po konci války mimo civilizaci. Ostrov se stal jejich rájem i peklem zároveň – a svět na ně téměř zapomněl.

Anatahan (Severní Mariany) je malý tropický ostrov s kokosovými plantážemi a aktivní sopkou uprostřed​. Před druhou světovou válkou zde japonská společnost pěstovala kokosové ořechy a vyráběla z nich kopru (sušenou dužinu). V roce 1939 přijela na ostrov šestnáctiletá Kazuko Higa, která se brzy provdala za osmnáctiletého dozorce plantáže Shoichi Higu​. Kromě nich tu žilo jen pár japonských pracovníků a domorodých Chamorrů; idylický život na odlehlém ostrůvku zatím válka nerušila. Vše se změnilo v roce 1944.

V červnu 1944 Američané bombardovali nedaleko plující japonský konvoj. Tři lodě šly ke dnu a 30–31 námořníků doplavalo na břeh Anatahanu​. Mladí muži – vojáci i civilisté – byli vyčerpaní, ale na ostrově je uvítal místní správce plantáže Kikuichiro Higa a jeho žena Kazuko​. Rázem tak na ostrově přibyly přes tři desítky lidí.

Shoichi Higa, manžel Kazuko, tou dobou odcestoval na sousední Saipan hledat svou sestru a už se nevrátil. Kazuko zůstala sama mezi samými muži a z formální „vdovy“ po Shoichim se stala druhou ženou Kikuichira. Všichni trosečníci se postupně smířili s tím, že návrat do Japonska je zatím nemožný, a zařídili si na tropickém ostrově nový život.

Americká invaze oblasti na přelomu let 1944–45 ostrov Anatahan minula, ale zcela ho neobešla. Začátkem roku 1945 se do džungle zřítil americký bombardér B-29 – Japonci z trosek získali cenné věci: hliníkové plechy na přístřešky, padákové hedvábí na oděvy a několik pistolí​. V únoru 1945 dorazili na ostrov Chamorrové vyslaní Američany, aby evakuovali zbývající pracovníky plantáže a pohřbili mrtvou posádku bombardéru​.

Ti překvapeně hlásili o táboře 32 Japonců a jedné ženy, dobře zásobeném a fungujícím​. Když v srpnu 1945 Japonsko kapitulovalo, svrhli Američané nad Anatahanem letáky s výzvou ke složení zbraní. Skupina trosečníků však odmítla uvěřit, že válka skončila – považovali to za trik nepřítele​. Uzavřeli se před okolním světem a byli rozhodnuti se bránit. Pro těchto dvaatřicet mužů a jednu ženu tedy válka pokračovala dál, v naprosté izolaci.

Zpočátku žili trosečníci relativně pokojně. Ostrov poskytoval dostatek potravy – lovili ryby, sbírali kokosové ořechy, banány či taro, a dokonce pálili vlastní kokosové víno tuba​. Kazuko Higa byla jedinou ženou na ostrově a zpočátku všem vařila a ošetřovala je, ale brzy se stala středobodem mužské pozornosti.

Nebyla prý výjimečně krásná, přesto po čase každý z těch mladých mužů zatoužil získat její náklonnost​. Kazuko žila oficiálně po boku Kikuichira, který se stal nepsaným vůdcem skupiny. Všichni ostatní byli svobodní a izolace byla dlouhá – pokušení a žárlivost pomalu narůstaly.

Na ostrov dorazila také zpráva o konci války, ale nikdo z japonských trosečníků nevěřil a odmítli se vzdát​. Drželi spolu a vytvořili si vlastní malé společenství s přísnou hierarchií. Nejvýše stál Kikuichiro a nad ním kapitán Sukiyaki Ishida jako nejvýše postavený voják. Pod povrchem klidu však začaly doutnat konflikty. Každý další den znamenal pro Kazuko život v izolaci mezi 32 muži plnými frustrace.

Napětí poprvé vyústilo v otevřený konflikt v roce 1946. Kikuichiro Higa náhle zemřel – podle některých zdrojů se utopil, jiné uvádějí, že byl zastřelen žárlivým námořníkem jménem Gensaburo Yoshino​. Tato tragédie uvrhla skupinu do chaosu. Kazuko přišla o svého ochránce a muži začali o „vdovu“ otevřeně soupeřit.

Kapitán Ishida se pokusil situaci uklidnit racionálním řešením: „Kazuko by si měla vybrat jednoho muže za manžela. Ostatní pak snad dají pokoj,“ navrhl s nadějí na ostrovní poradě. Podle rad velitele se tedy Kazuko formálně provdala za jednoho z trosečníků s nadějí, že to ukončí spory. Jenže brzy poté byl tento nový „manžel“ nalezen mrtvý – prý se utopil v moři. Nikdo nevěděl jistě, zda šlo o nehodu, nebo první z řady vražd z vášně.

Po této události se situace rychle zhoršovala. Anatahan byl najednou ostrovem bez zákonů, kde platilo jen právo silnějšího. Muži otevřeně bojovali o přízeň jediné ženy. Kazuko zůstávala „cenou“ v krvavé hře – ať už chtěla, nebo ne, stala se předmětem sporů a objektem posedlosti​. Postupně se k ní jednotliví muži střídavě nastěhovali jako druzi, vždy jen nakrátko. Kdo s ní zrovna sdílel lože, brzy nato zemřel za podivných okolností​. Z ostrova se stalo dusné prostředí plné podezírání a strachu.

Násilí eskalovalo. Celkem zahynulo za těch pár let nejméně jedenáct mužů – někteří byli zastřeleni, jiní ubodáni a další zmizeli beze stopy​. Jeden z námořníků byl nalezen probodaný třinácti bodnými ranami​. Jiní se otrávili neznámými plody nebo spadli ze srázu; u žádné smrti si však nemohli být jisti, zda šlo o nehodu, či vraždu.

Každý tragický konec vyvolal další vlnu obvinění a odplat mezi přeživšími. Kazuko sama byla pro ostatní někdy obětí situace, jindy viníkem – podle toho, koho jste se zeptali. V očích některých mužů mohla muže navádět proti sobě, jiní věřili, že vše dělá jen kvůli přežití. Jisté bylo, že pokaždé když zmizel její současný druh, brzy si našla nového – a kolotoč násilí pokračoval​.

Z kdysi soudržné skupiny trosečníků se stali rivalové. Dlouhá izolace, strach, alkohol z kokosové šťávy a všudypřítomná žárlivost proměnily ostrov v dějiště krutého boje o dominanci a o Kazuko​. Uběhlo několik let a nakonec zbylo už jen 19 mužů. Jinými slovy, téměř třetina původní skupiny se navzájem vyvraždila kvůli jediné ženě​.

Strach a paranoia narůstaly. Muži se začali navzájem obviňovat, že za všechny vraždy může Kazuko – že prý jednotlivé milence popuzovala proti sokům a ti se pak zabíjeli navzájem. Tento názor postupně převládl a zoufalá skupina dospěla k děsivému rozhodnutí: kvůli záchraně kolektivu musí zemřít ona. Na jaře 1950 se zbylí trosečníci tajně domluvili, že svou „královnu Anatahanu“ raději sami odstraní​. Plán zavraždit jedinou ženu na ostrově byl poslední zoufalý pokus, jak ukončit kolotoč násilí.

Naštěstí ne všichni pozbyli lidskost. Jeden z mužů – možná ten, který k ní stále choval náklonnost – plán vyzradil Kazuko. „Chtějí tě zabít. Uteč!“ varoval ji tiše pod rouškou noci. Kazuko Higa stála před krutou volbou: zůstat by znamenalo smrt, útěk byl však téměř nemožný. Rozhodla se riskovat vše. Ukryla se v džungli a několik dní se tajně skrývala o samotě, zatímco ji její krajané marně hledali​.

Dne 28. června 1950 spatřila na obzoru loď – americké námořnictvo ve spolupráci s japonskými úřady totiž v reakci na zprávy o situaci k ostrovu vyslalo malý záchranný člun maskovaný jako rybářská loď​. Kazuko neváhala ani chvilku: vyběhla na pláž a mávala na loď. „Tady! Vezměte mě s sebou!“ křičela z plných plic. Posádka si osamělé postavy všimla a rychle pro ni vyslala člun. Kazuko Higa byla zachráněna – po šesti letech dobrovolného i nedobrovolného vyhnanství.

Na palubě rybářské lodi Miss Susie odplula Kazuko na Saipan, tehdejší americkou základnu. Byla vyhladovělá, rozrušená a v šoku, ale konečně v bezpečí. Ihned po záchraně vypověděla úřadům celý neuvěřitelný příběh: o trosečnících, kteří stále věří, že válka neskončila, a o strašlivém krveprolití na ostrově​.

Američané i Japonci byli jejím líčením zděšeni. Kazuko tehdy mluvila i na svou obhajobu – odmítala, že by za násilí mohla jen ona sama. „Kvůli mně zemřeli jen dva muži – ne víc,“ prohlásila po příjezdu reportérům, když se začalo spekulovat, kolik životů měla „královna Anatahanu“ vlastně na svědomí​. Její svědectví však konečně přesvědčilo úřady, že na Anatahanu opravdu zůstávají váleční zatvrzelci a potenciální vrazi.

Po Kazučině útěku zůstalo na ostrově posledních dvanáct vojáků. I bez „své Evy“ se zpočátku odmítali vzdát – stále věřili, že válka trvá, a báli se Američanů. Spojené státy proto ve spolupráci s japonskou vládou připravily zvláštní akci. Nad ostrov opět vzlétly letouny, ale tentokrát neshazovaly bomby ani obyčejné letáky, nýbrž osobní dopisy od rodin z Japonska​.

Příbuzní v nich zoufale prosili ztracené syny a bratry, aby uvěřili pravdě: „Válka už šest let skončila, vzdejte se a vraťte se domů!“ Dojetí muži konečně pochopili, že boj už není nutný. 30. června 1951 – skoro šest let po kapitulaci Japonska – vyvěsili na pláži bílé vlajky a pokorně se vzdali​. Posledních 19 trosečníků (dva z nich byli Chamorrové, dvanáct vojáků a zbytek původní obyvatelé) bylo evakuováno do Japonska. Druhá světová válka pro ně skončila až v létě 1951​.

Kazuko Higa se mezitím stala malou senzací. Po převozu do Japonska ji novináři překřtili na „královnu Anatahanu“ a veřejnost žasla nad jejím příběhem​. Krátce po návratu do vlasti ji čekal nečekaný šok: v rodné Okinawě potkala Shoichiho Higu – svého prvního manžela, který válku přežil.

Osud je znovu svedl dohromady a dvojice se po letech odloučení znovu vzala​. Kazuko poskytla několik rozhovorů a nějaký čas ji zvali na besedy jako ženu, která přežila nemožné. Její strhující svědectví plnilo titulky novin a stalo se námětem knih i filmů – včetně slavného snímku Saga of Anatahan (1953) režiséra Josefa von Sternberga​.

Média z ní udělala hvězdu: někteří ji líčili jako vypočítavou svůdnici a příčinu všeho zla, jiní jako oběť situace, která udělala, co musela, aby přežila​. Skutečnou pravdu o temných letech na Anatahanu znají jen ti, kteří je prožili​ – a ti se ji rozhodli vzít do hrobu.

Kazuko Higa zemřela v tichosti na začátku 70. let, dávno stranou pozornosti médií​.

Zdroje:

https://trove.nla.gov.au/newspaper/article/61225463

https://boundlessoceanofpolitics.co.in/2023/12/23/the-tragic-tale-of-kazuko/

https://short-history.com/queen-of-anatahan-cf596f7e651c

https://www.ww2wrecks.com/portfolio/surrendered-in-1951-the-japanese-who-did-not-believe-the-war-was-over-in-1945/

https://en.wikipedia.org/wiki/Anatahan