Kosmický objekt o průměru 50 metrů zdevastoval při kontaktu se zemí krajinu v poloměru 40 km

O několik okamžiků později otřese zemí ohlušující výbuch, po němž následuje tlaková vlna smetající vše, co jí stojí v cestě. Lidé stovky kilometrů daleko slyší vzdálené dunění. Nad tajgou se zvedá mohutný sloup kouře a oblohu halí opar. Toho rána explodovalo nad řekou Podkamenná Tunguska cosi neznámého – a šlo o největší kosmický dopad v novodobé historii Země.

K obrovskému výbuchu došlo 30. června 1908 v 7:15 ráno místního času nad téměř neobydlenou oblastí tajgy v centrální Sibiři, poblíž řeky Podkamenná Tunguska. Mnozí svědci popisovali, že po obloze letěla jasná ohnivá koule – podle některých žlutobílá, jiní ji viděli namodrale zářit – a zanechávala za sebou kouřovou stopu. Krátce nato oblohu rozzářil záblesk „jasnější než Slunce“ a ozval se zvuk jako dělostřelecká palba či hrom.

Uprostřed ničím nerušeného rána tak přírodu zaskočila exploze odhadovaná v řádu 10–30 megatun TNT (asi 2 000× silnější než atomová bomba v Hirošimě). Rázová vlna vyvrátila a zpřelámala miliony stromů v okruhu desítek kilometrů a prales se v epicentru na okamžik proměnil v ohnivé peklo.

Tlaková vlna byla natolik silná, že ještě ve vzdálenosti 60–70 km od exploze porážela lidi k zemi, rozbíjela okna a žár údajně zapaloval šaty na tělech ohromených svědků. Otřesy půdy zaznamenaly seismografy po celém světě a atmosférické vlny obletěly Zemi několikrát dokola.

V následujících nocích pak obloha nad Asií a Evropou získala mléčně bílý nádech a byla pozorována neobvyklá světla podobná polární záři – pravděpodobně důsledek prachových částic vnesených výbuchem vysoko do atmosféry.

Navzdory ohromné síle exploze nedošlo k takovému zničení, jaké by se čekalo při dopadu tělesa na zemský povrch. Žádný kráter nalezen nebyl, což znamená, že objekt explodoval ve vzduchu, ve výšce kolem 5–10 km nad zemí. Výbuch v atmosféře sice nezanechal obří jámu v místě dopadu, ale veškerou energii uvolnil do okolí. V oblasti o rozloze přes 2 000 km² ležely stromy povalené kořeny směrem od středu exploze. Odhaduje se, že bylo zničeno asi 80 miliónů stromů a les v epicentru zcela leh popele.

Jen přímo pod místem výbuchu zůstalo stát pár holých kmenů ohořelých stromů – němí svědci ohnivé zkázy, připomínající telegrafní sloupy čnící z paseky. Ačkoliv byla oblast prakticky liduprázdná, zprávy naznačují, že tlaková vlna zabila pravděpodobně i neurčený počet lidí (evidence obyvatel v té době a oblasti nebyla na dnešní úrovni) a zdecimovala místní faunu. Domorodí Evenkové například přišli o celé chovy sobů; tisíce zvířat zahynuly, mnohé doslova spálené na uhel.

Co vlastně nad Tunguskou explodovalo? Dnes převládá názor, že šlo o malý asteroid – kosmickou planetku či fragment o průměru okolo 50 metrů, který se pohyboval rychlostí zhruba 15–20 km/s (tj. kolem 54 000–72 000 km/h). Při vstupu do hustších vrstev atmosféry se těleso rozpálilo a vlivem obrovského tření se rozpínající žhavé plyny a uvolněná energie postaraly o jeho destrukci – objekt se ve výšce několika kilometrů prakticky rozpadl a explodoval ještě dříve, než mohl dopadnout na zemský povrch.

Proto nebyl nalezen žádný hlavní kráter ani velké úlomky. Veškerá energie výbuchu se však rozprostřela nad povrchem a smetla les na ploše větší, než je například celé Středočeské území. Síla exploze se odhaduje mezi 10 a 15 megatunami, některé výpočty však sahají až k 30–50 Mt. Pro představu: jde o energii srovnatelnou s polovinou síly největší termonukleární bomby (Car-bomby). Když onoho jitra nečekaný kosmický projektil udeřil, uvolnil během minut to, co nejvýkonnější pozemské zbraně dokáží stěží vyprodukovat.

Zda šlo skutečně o asteroid (kamennou planetku), nebo o jádro komety složené spíše z ledu a plynů, o tom se vedly dlouhé debaty. Různé teorie dobře vysvětlují relativně nízkou výšku výbuchu (~6–8 km) a přítomnost drobných zbytků meteorického materiálu, které byly později nalezeny v půdě.

Kometární scénář zase objasňuje absenci velkých úlomků – led a prach komety by se mohly zcela vypařit. Po desítky let bylo obtížné rozhodnout, která varianta je správná, neboť žádné makroskopické části tělesa nebyly nalezeny. Až moderní výzkumy mikročástic nasbíraných v místě dopadu potvrdily jejich mimozemský původ (obsahovaly například vzácné minerály jako iridium), avšak nebyly dost jednoznačné pro určení, zda těleso bylo kometou či asteroidální planetkou.

V současnosti se vědecká většina kloní k názoru, že tunguský objekt byla kamenná planetka – asteroid, který se při průletu atmosférou rozpadl a zasypal Sibiř zkázou. Přesto se Tunguské události často přezdívá „Tunguský meteorit“, třebaže žádný meteorit (tj. pevný zbytek po dopadu) se nenašel.

V roce 1908 byla tunguská oblast dalekou výspou Ruského impéria. Přímých svědků události nebylo mnoho a první zprávy pronikly jen do regionálního tisku. Očitá svědectví, která byla později sesbírána, ovšem líčí apokalyptické scény. Sedlák Semjon Semjonov z nedaleké obchodní stanice Vanavara zaznamenal, že ono ráno uviděl na severu „nebe se roztrhlo vedví a vysoko nad lesem se objevilo ohnivé peklo“ – následoval žár, který mu připadal, jako by mu hořelo oblečení na těle, načež přišla rána a tlaková vlna ho odhodila o několik metrů.

Jiný svědek, pastevec jménem Čučan ze sibiřského kmene Evenků, zase vyprávěl, že jej tlak exploze smetl i s celou chatrčí k zemi, a když vylezl ven, uviděl okolní les v plamenech a „na obloze druhé slunce“ tak jasné, že ho z toho rozbolely oči. Mnoho dalších popisů se dochovalo díky výpovědím nasbíraným s odstupem let – všechny se shodují na jednom: nad tajgou se znenadání rozzářila ohnivá záře, zem se zachvěla a přes nebe se přehnal žhavý vítr.

Přestože šlo o největší známou explozi kosmického původu v zaznamenané historii, událost zůstávala dlouho obestřena tajemstvím. Carské Rusko věnovalo události jen malou pozornost – oblast byla odlehlá, těžko přístupná a země měla navíc starosti s blížící se válkou a vnitřními nepokoji. První vědecká výprava se tak na místo vypravila až v roce 1921, více než deset let po katastrofě.

Vedl ji ruský mineralog Leonid Alexejevič Kulik, který se Tunguským fenoménem nadchl. Tato průkopnická expedice sice kvůli obtížnému terénu přímo nedosáhla epicentra výbuchu, přinesla však cenné poznatky, a hlavně přesvědčila sovětskou vládu, aby financovala další průzkum. Kulik se do nehostinné tajgy vrátil v letech 1927, 1928 a znovu ve 30. letech – celkem vedl čtyři expedice, během nichž důkladně zmapoval oblasti zasažené explozí.

Rozlehlé pláně sibiřské tajgy zůstaly i dvacet let po výbuchu pokryté miliony povalených stromů. Snímek z výpravy Leonida Kulika (1929) zachycuje charakteristickou „paprskovitou“ destrukci lesa – stromy jsou vyvrácené a leží korunami směrem od středu exploze. Zóna devastačního spadu měla zhruba motýlovitý tvar o rozloze kolem 2 150 km² (asi 830 čtverečních mil).

Přímo v epicentru Kulik objevil stojící kmeny ohořelých stromů bez větví, což potvrdilo, že exploze nastala ve vzduchu nad nimi. Na okolních bažinách zpočátku marně hledal kráter či úlomky meteoritu – nenašel nic většího. Podle tehdejších představ měl totiž dopadnout na Zemi “Tunguský meteorit”– Kulik věřil, že někde musí ležet železné jádro nebo kráter po dopadu.

Legenda dokonce praví, že si u sovětských úřadů původně vymohl financování s argumentem, že cenný kov z meteoritu by se dal vytěžit a využít. Žádný takový kov však výpravy nenašly – jak už dnes víme, těleso se rozprášilo v atmosféře. Pozdější expedice objevily jen drobné kuličky skla a niklového železa rozptýlené v půdě, mikroskopické pozůstatky kosmického materiálu.

Tyto stopy potvrdily mimozemský původ objektu, avšak žádný velký fragment k prozkoumání nezůstal – vše se vypařilo při výbuchu. Kulikovy podrobné zprávy a fotografie (publikované v 30. letech) zároveň definitivně vyvrátily pochybnosti, zda k události vůbec došlo – svět teprve díky nim plně pochopil rozsah této nevídané katastrofy.

Na připomínku Tungusky nemusela Země čekat celých sto let. 15. února 2013 časně ráno pronikl atmosférou nad jižním Uralem zářivý bolid – „Čeljabinský meteor“. Tento objekt o průměru asi 17–20 metrů (hmotnosti kolem 11 000 tun) vstoupil do atmosféry rychlostí přes 19 km/s téměř z jasného nebe. Nad Ruskem tehdy právě vycházelo zimní slunce, když tu se z ničeho nic obloha rozzářila oslepujícím zábleskem.

Objekt explodoval ve výšce kolem 30 km nad městem Čeljabinsk ohromnou silou – uvolnil energii odpovídající asi 440 kilotunám TNT (tj. zhruba 30× více, než měla hirošimská bomba). Vzdušná tlaková vlna dorazila k zemskému povrchu o něco později a se zpožděním několika desítek sekund zasáhla ničivě celé město.

Dýmová stopa po přeletu a výbuchu meteoritu nad Čeljabinskem v roce 2013 připomněla světu, že Tunguská událost není jen dávná historie. Exploze rozbila okna na ploše 200 čtverečních mil (více než 500 km²) a poškodila tisíce budov v okolí epicentra. Úlomek kosmického projektilu sice částečně přežil a dopadl do zamrzlého jezera (kde po sobě zanechal díru v ledu), většina hmoty však shořela v atmosféře a na zem dopadly jen drobné meteority. Zranění utrpělo na 1 500 lidí, převážně pořezaných střepy rozbitých oken.

Naštěstí se jednalo o nepřímá zranění – žádný člověk nebyl přímo zasažen padající částí meteoritu, a událost si nevyžádala lidské životy. Celý jev trval jen pár desítek sekund a byl zachycen na nesčetných kamerách a mobilních telefonech, což vědcům umožnilo detailně analyzovat jeho průběh.

Čeljabinský fenomén je největším zaznamenaným dopadem kosmického tělesa od roku 1908 – tedy od Tungusky – a jasně ukázal, že podobné události stále představují reálnou hrozbu. Jak trefně poznamenal jeden z planetárních vědců, šlo o „budíček z vesmíru“ – memento, že Zemi mohou zasáhnout i větší asteroidy, pokud nebudeme ostražití.

Tunguská událost 1908 zůstává svým rozsahem unikátní, ale rozhodně není ojedinělá. Země byla v minulosti bombardována objekty z kosmu nesčetněkrát – od malých meteorů, které neškodně shoří v atmosféře, až po gigantické asteroidy, jež způsobily hromadná vymírání druhů.

V historických dobách lidstvo nicméně nezažilo impakt srovnatelný s Tunguskou (či větší), a tak tato „sibiřská exploze“ sehrála klíčovou roli v uvědomění si planetárních rizik. Dnes, více než sto let poté, věnují vědci celého světa mimořádné úsilí detekci a sledování blízkozemních objektů (NEO), které by mohly naši planetu ohrozit. V roce 2016 vznikl při NASA speciální Úřad pro koordinaci planetární obrany (PDCO), který má za úkol včas odhalit potenciálně nebezpečné asteroidy či komety, sledovat jejich dráhy a v případě hrozby připravit plány na odvrácení srážky.

Podobné systémy včasného varování a projekty mapování oblohy běží i v Evropě, Rusku a jinde. Mezinárodní spolupráce se zintenzivnila po čeljabinské události 2013, kdy OSN zřídila Mezinárodní síť pro varování před asteroidy (IAWN) a expertní skupinu SMPAG pro společný postup kosmických agentur při možné hrozbě. Právě symbolicky 30. červen (den výročí tunguské exploze) byl Organizací spojených národů vyhlášen Mezinárodním dnem asteroidů.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Tunguska_event

https://tarsicius.cz/strcisla/2503/pdf/12_13.pdf

https://en.wikipedia.org/wiki/Leonid_Kulik

https://www.rmg.co.uk/stories/space-astronomy/tunguska-event

https://www.nasa.gov/history/115-years-ago-the-tunguska-asteroid-impact-event/

https://www.nbcnews.com/id/wbna25455896