Článek
Karel May přišel na svět roku 1842 v německém Sasku, v malé chudé tkalcovské vesnici nedaleko Českých hranic. Z třinácti sourozenců se dospělosti dožili jen tři. Deset dětí zemřelo v útlém věku. Chudoba visela nad rodinou jako stín. Jedna babička zemřela hlady, druhou postihla mrtvice – ochrnula tak nešťastně, že ji málem pohřbili zaživa.
Až při posledním rozloučení se v rakvi pohnuly její prsty a zděšené vnučce stiskly ruku. Dědeček tehdy v zoufalství vyrazil pěšky přes závěje pro bochník chleba. Jeho promrzlé tělo našli až za několik měsíců, když roztál sníh. Takové byly první příběhy, které malý Karel poznal – příběhy skutečných hrůz a ztrát.
Jako nemluvně navíc přišel i o světlo. Po narození onemocněl a prý téměř oslepl - čtyři dlouhé roky neviděl vůbec nic. Dětství pro něj začalo černočernou tmou. Jediný paprsek naděje do ní přinášely hlasy maminky a babičky vyprávějící mu pohádky a dobrodružné historky.
Světlo jejich příběhů prozářilo chlapcovu slepotu – a možná právě tam se zrodily první klíčky jeho vlastní fantazie. Lékařům v Drážďanech se nakonec podařilo malého Maye vyléčit a v pěti letech začal vidět. Svět, do kterého procitl, však zůstal nemilosrdný.
Krutá epidemie neštovic hrozně znetvořila jeho tvář. Další sourozenci i příbuzní umírali. Rodiče nakonec museli prodat i rodný dům, aby zaplatili Karlovu nákladnou léčbu a zachránili aspoň jeho zdraví.
Dospívající Karel tak vyrůstal obklopen tmou a smrtí, ale v hrudi si nesl plamínek naděje. Měl totiž talent a hlad po vědění. Navzdory všemu se díky obětavosti rodičů dostal na učitelský seminář. Chtěl být užitečný, pomáhat druhým – třeba i malými věcmi.
Když ho před Vánoci jedna ze sester poprosila o svíčky na stromeček, neváhal. Posbíral zbytky vosku z odpadních svící ve školních učebnách a potají z nich odlil tři malé svíčky pro svou rodinu. Byl to zločin? Podle školního řádu bohužel ano – vosk měl připadnout domovníkovi na mazání bot.
Spolužák Karla ihned udal a ředitel z něj před nastoupenou třídou udělal exemplární případ. Vyloučil ho ze školy. Po všech útrapách dětství to byla další rána. Zahanbený mladík nakonec směl díky odvolání dokončit studia jinde, cejch vyvrhele si však ponesl dál.
Tváře Karla Maye
Potupa a zloba v něm něco zlomily. Po vyhazovu od učitelů se May ocitá na šikmé ploše. Zpočátku to vypadá jen jako směs nešťastných náhod a křivých obvinění. Za kapesní hodinky, které omylem „nevrátil“ kolegovi, dostal šest týdnů vězení.
Po návratu se snaží žít poctivě, ale marně – společnost mu další šanci dát nechce. Ponižovaný mladík jako by sám přestal věřit, že dokáže být dobrým člověkem. Sám sebe v té době vnímal jako roztříštěnou bytost.
Pozoroval v sobě „tři povahy“: jedno já zdědilo chyby jeho otce, druhé byla jakási dobrotivá víla, která ho varovala před hříchem, a to třetí? To nenáviděl – temná postava, „odpuzující, věčně zachmuřená a hrozivá“, která ho ponoukala k ničemnostem.
Právě tahle třetí tvář často vítězila. Jako ve zlém snu začal Karel páchat drobné prohřešky, kterým sám nerozuměl. Tu sebral v restauraci obyčejnou utěrku, jindy ukradl cigaretovou špičku či kulečníkové koule. Maličkosti – a přesto další dílčí kousky jeho dobré pověsti odpadávaly, jeden po druhém.
V roce 1865 se odvážil překročit poslední mez. Jednal prý v mlze, jakoby bez rozmyslu – prostě vzal z lipského obchodu drahou zásilku kožešin a nechal si ji, aniž zaplatil. Okamžitě byl zatčen. Soud už pro jeho vnitřní boje neměl pochopení. Dostal trest čtyř let ve věznici Cvikov (Zwickau) a nástup byl neúprosný.
Když se za ním zavřely brány žaláře, Karel May klesl na samotné dno. Ztratil čest, svobodu i budoucnost. Ve dvaadvaceti letech seděl za mřížemi jako obyčejný podvodník. Uvnitř něj se možná tiše radovala ona posměšná temná bytost – dokázala ho srazit až sem.
Ale Mayův příběh tím neskončil. Právě na dně začíná přerod, kterému by tehdy uvěřil jen málokdo. V ponuré vězeňské cele se totiž znovu ozval ten jiný hlas – ta dávná dobrá víla v Karlovi, která ho vábila zpět k světlu. Mladý vězeň seděl dlouhé noci na pryčně s papírem na kolenou a psal drobným písmem první povídky.
Slova se řadila jedno za druhým, pomalu, pak rychleji, jako potok, jemuž právě odhrnuli kámen z cesty. Psaní se pro něj stalo únikem z realistické noční můry. Každý řádek byl mříž, kterou mohl na chvíli rozpustit v nicotu. Každá věta byla krokem blíž k útěku – ne z vězení, ale z vlastního zoufalství.
Právě z té nejhlubší temnoty se zrodilo něco nečekaného. V jedné z prvních povídek, nazvané Old Firehand, se na papíře objevil ušlechtilý apačský náčelník jménem Vinnetou. May stvořil hrdinu, jakého potřeboval on sám i jeho čtenáři: čestného, nezištného muže, symbol spravedlnosti a dobra.
Vinnetou měl pokrevního bratra – statečného bělocha Old Shatterhanda, a právě s ním se autor ztotožnil nejvíce. Do postavy Shatterhanda promítl všechny ideály, po kterých toužil: statečnost, morální sílu, přátelství na život a na smrt. Karel May se našel.
Z vězení začal posílat své literární pokusy nakladatelům a brzy zjistil, že příběhy jako lék nezabírají jen na jeho vlastní duši, ale i na tisíce dalších. Když byl po letech propuštěn, měl už jasný cíl – psát a polepšit se. Fantazie o kladných hrdinech ho vytáhly z bažiny minulosti a umožnily mu stát se nejčtenějším německým spisovatelem všech dob.
Kolem přelomu století už jeho jméno znali čtenáři po celé Evropě. Z někdejšího odsouzence se stal uznávaný autor dobrodružných románů, známý v mnoha zemích. Jeho knihy se prodávaly po milionech, postupně byly přeloženy do padesáti jazyků a dobývaly srdce dětí i dospělých.
Když vyšlo pokračování příběhů Vinnetoua, kupovaly je nadšeně celé generace kluků v Čechách, Německu i Rusku. Ze skromného snílka vyrostla literární legenda. Vinnetou, Old Shatterhand či orientální dobrodruh Kara ben Nemsí se stali nesmrtelnými hrdiny a dodnes patří do zlatého fondu dobrodružné literatury.
Ta proměna byla takřka neuvěřitelná. Karel May, kdysi nenápadný syn tkalce, který potají brečel hlady a zoufalstvím, se na sklonku života dočkal opravdové pocty. 22. března 1912 vystoupil ve Vídni se svou vizí mírumilovného světa a téměř tři tisíce posluchačů mu aplaudovalo vestoje.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_May
https://biblioholik.cz/karel-may-spisovatel-s-tezkym-udelem/
https://karlmay.cz/zivotopis/prehled/
https://www.karl-may-vereinigung.de/forschung/en/biography.html
https://www.youtube.com/watch?v=XQ4hIbH1×10
https://www.dw.com/en/who-was-karl-may-facts-and-myths-surrounding-the-creator-of-winnetou/a-37675272
https://www.karl-may-gesellschaft.de/fremdsprachige-informationen/english-englisch/texts-by-karl-may/my-life-and-my-efforts/
Karel May: Vyznání (1932)
