Článek
„Starý“ Bítov skončil – obec, která po staletí žila v úzkém údolí řeky Dyje. Jeho obyvatelé museli své domovy opustit kvůli ambicióznímu projektu moderní doby. Rozhodl o tom pokrok. Již na počátku 20. století sílily hlasy volající po zkrocení nespoutané Dyje.
Tahle pohraniční řeka bývala nevyzpytatelná: na jaře se měnila v běsnící živel a pravidelně zaplavovala pole i vesnice, aby pak v parném létě téměř vyschla a nechala lidi na jejím dolním toku trpět žízní.
Zároveň rostla poptávka po elektřině pro pohon továren i plánované železnice údolím ze Znojma do rakouského Raabs. Řešení slibovala výstavba přehrad.
První návrhy vznikly už za Rakouska-Uherska, konkrétní projekt ale dozrál až ve svobodném Československu. Roku 1922 inženýři naplánovali soustavu čtyř přehrad na Dyji. V té době se však uskutečnila nakonec jen ta jediná – u Vranova nad Dyjí.
Stavbu strategického díla schválila vláda roku 1929 s očekáváním, že bude hotovo do tří let. Netušili, co všechno se proti nim spikne. Zatímco svět upadal do hospodářské krize, v hlubokém údolí začal závod s časem.
Do odlehlého kraje se sjeli dělníci, technici a specialisté z různých koutů země. Na staveništi v skalnaté soutěsce postupně pracovalo až 600 lidí. Údolí brzy naplnil lomoz parních strojů, hvizdy malých lokomotiv a ozvěna řízených odstřelů skály. Štěrk se těžil v nedaleké Švýcarské zátoce a po úzkorozchodné dráze putoval do betonárky na svahu.
Vyrostly provizorní ubikace, dílny i jídelny. Nejprve bylo třeba vybudovat přístupové cesty a mosty přes řeku – včetně unikátního ocelového obloukového mostu, který dělníci poprvé v Československu sestavili pomocí jeřábů namísto tradičního lešení – a také odvést koryto Dyje stranou, aby se dělníci dostali ke skalnatému podloží.
Řeka se však nechtěla vzdát snadno. V lednu 1932 přišla velká voda: ledové kry se valily proudem o síle dvou set kubíků za vteřinu a 4. ledna se přelily přes ochranné hráze. Rozvodněná Dyje vtrhla do rozestavěné přehrady a zatopila celou stavební jámu.
Stroje utichly, práce se zastavily – a lidé jen bezmocně přihlíželi, jak si řeka bere zpět své území. .
Stavba, která spoutala řeku
Navzdory překážkám stavba rychle pokračovala dál. Dělníci dřeli od úsvitu do soumraku. Ze skalního podloží rostla mohutná zeď – poprvé v českých zemích lili stavbaři beton přímo do bednění, místo aby skládali hráz z lomového kamene.
Dva visuté kabelové jeřáby přenášely tuny směsi nad údolím a vyklápěly ji do připravených forem. Tak vznikala oblouková hráz, která měla řeku zkrotit jednou provždy. Po dokončení dosáhla šedesátimetrové výšky a v koruně měřila 292 metrů.
Na svou dobu představovala obří dílo – největší přehradu v tehdejším Československu. Její nádrž dokázala zadržet přes 133 milionů kubíků vody, tedy víc než dvacet jihočeských rybníků Rožmberk najednou.
Zatopená Dyje vytvořila dlouhé jezero o délce 24 kilometrů, místy hluboké až padesát metrů. Tam, kde dřív zurčela divoká řeka, se rozhostilo tiché temné jezero.
Na jaře 1934 bylo hotovo – ocelové turbíny se poprvé roztočily a elektrárna pod hrází začala dodávat proud do sítě. Přehrada Vranov, někdy přezdívaná Moravský Jadran, se stala chloubou techniků i politiků.
Vodní elektrárna pod hrází měla krotit jarní povodně a v létě pouštět vodu vyprahlé krajině. Zároveň přinesla tolik potřebnou práci v době krize. Jen pro obyvatele jednoho údolí znamenala konec světa.
Poslední dny starého Bítova
Už když se začala hráz rýsovat v betonu, bylo jasné, že starý Bítov musí ustoupit. Vesnice vklíněná pod hradem stála přesně tam, kde se měla rozlít budoucí přehrada. Úřady vyhlásily stavební uzávěru a rozhodly o demolici všech domů. Přišla slova útěchy i sliby: pro Bítovské vystaví stát novou ves na kopci, moderní a pohodlnou.
Stavba „Nového Bítova“ začala roku 1931 podle návrhu architekta Josefa Karla Říhy. Paradoxně si místo nové vsi vybrali sami Bítovští – uprostřed lesů zámecké obory barona Haase. Majitel hradu nabízel náhradní pozemky jinde a snažil se využít i známost s prezidentem Masarykem, aby přestěhoval osadu mimo své panství.
Bítovští však trvali na svém. Nakonec musel i aristokrat ustoupit a vesnice dostala zelenou v baronových lesích. Byla to první uměle naplánovaná vesnice v republice – s širokou návsí, jednotným stylem domků a vybavením, o jakém se venkovanům do té doby ani nesnilo.
Zatímco dole v údolí svítili lidé petrolejkami a chodili s vědry ke studním, nahoře v Novém Bítově už tekla voda z kohoutků a elektřina rozsvěcela žárovky. Pokrok neměl slitování – starý svět zmizí, ale nový vám to vynahradí.
Místní ale brzy zjistili, že ani elektřina a vodovod nenahradí ztracený domov. „Romantiku původní vesnice se nahradit nepodařilo. Byla to nádherná vesnička v údolí pod hradem, už tehdy rekreační centrum,“ povzdechla si po letech Marie Binderová. Pamatovala si, jak tam na procházky chodíval i starý baron Haas z nedalekého zámku – milý člověk, který miloval zdejší kraj.
Jenže lidské srdce se tak snadno oblomit nedá. Pro místní obyvatele to byla rána. Teď musely ve spěchu sbalit svůj život na vozy a opustit rodné chalupy.
Jejich domy byly v roce 1933 zbořeny buldozery. Jen kamenný kostel sv. Václava zůstal stát – tiše vyčkával uprostřed opuštěné návsi, zbavený vnitřního vybavení. V říjnu 1934 se v něm konala poslední pobožnost a farář s věřícími se rozloučili s rodnou vsí i hřbitovem, který jako jediný zůstal nedotčený vodou vysoko na stráni. Pak přišla voda.
Zatápění údolí probíhalo pozvolna. Uzavřenými tunely v hrázi začala proudit Dyje a hladina den za dnem stoupala. Prázdná stavení naposledy odolávala, dokud je vlny nemilosrdně nepohltily. Z hladiny brzy vyčníval už jen onen kostel – věž a část střechy trčely nad vodou jako fantasmatický ostrůvek.
Zvědavci z širokého okolí se přijížděli podívat na zkázu, fotografové pořádali výpravy na loďkách kolem věže. Po válce se pohled na zatopený kostel stal bizarní atrakcí – vyhlídkové lodě vozily rekreanty po přehradě a kroužily kolem trčící věže jako kolem památky na zmizelý svět.
Ten obraz byl příliš bolestný pro mnohé bývalé obyvatele, ale zároveň podivně fascinující pro návštěvníky: utopené městečko, jehož srdce – kostel – se ještě nechtělo vzdát. Nad hladinou vydržel čnít téměř dvacet let. Teprve roku 1953 rozhodly úřady o odstřelu narušené věže, aby neohrožovala lodní dopravu. Výstřel dynamitu tak symbolicky uzavřel kapitolu starého Bítova – poslední hmatatelný kus zmizelé obce se propadl do hlubin.
Co zůstalo pod hladinou
Stará vesnice ovšem nezmizela beze stopy. Kromě nových domovů si Bítovští s sebou na kopec odnesli také vzpomínky – a několik posvátných relikvií. Barokní oltář, zvony a další cennosti z kostela sv. Václava byly přeneseny do nového kostela v Novém Bítově. Tak alespoň část duchovní historie obce přežila.
Co se nevešlo na valníky, zůstalo na dně. Když byla roku 1934 přehrada slavnostně napuštěna, stala se zaniklá ves jednou z mnoha „Atlantid“, které v Čechách a na Moravě musely ustoupit vodním dílům. Po desítky let pak starý Bítov odpočíval pod vodní hladinou – a lidé na něj vzpomínali už jen o dušičkách, kdy chodili zapálit svíčku na opuštěný hřbitov na stráni.
Čas plynul. Nový Bítov si žil svým životem, menší a tišší než býval ten starý. Vranovská přehrada mezitím přinesla kraji nové možnosti – místo záplav letní rekreaci.
Skalnaté zátoky přilákaly trampy a chataře, písečné pláže u Vranova se zaplnily rekreanty a nad modrou hladinou se proháněly plachetnice. Pokrok zvítězil, řeka byla spoutána a zkrocená příroda sloužila člověku.
Ale vzpomínka na zatopený Bítov nezmizela. Staří pamětníci učili své děti a vnoučata nikdy nezapomenout, že pod tichou hladinou přehrady leží kamenné základy jejich minulosti.
Občas se dokonce voda sama rozhodla připomenout, co pohřbila. Když přišlo veliké sucho, hladina přehrady klesla o desítky metrů a na dně se objevily zbytky domů a ulic. Staré základy a rozpadlé zdi náhle zíraly na denní světlo jako oživlé trosky.
V roce 2010 voda opadla tak nízko, že byly jasně vidět obrysy celé vesnice – stodoly, chalupy i kamenné zdi kostela. Devadesátiletá Marie Binderová se tehdy s hořkým úsměvem vydala se synem „domů“: „Vždycky, když klesne voda, děláme si se synem legraci, že jdeme domů,“ řekla tehdy a na starých fotografiích ukazovala, kde stával jejich statek.
Ale brzypřišlo jarní tání a Dyje znovu vše zalila. Jezero opět pohltilo své tajemství a Bítov zůstal jen bezmála osmdesátiletou vzpomínkou.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Vodní_nádrž_Vranov
https://cs.wikipedia.org/wiki/B%C3%ADtov_(zanikl%C3%A1_obec)
https://vranovskaprehrada90.cz/foto-a-pohlednice/stary-a-novy-bitov
https://www.stoplusjednicka.cz/podyjsky-unikat-vodni-nadrz-vranov
https://www.pmo.cz/download/mimoradna-priloha-vranovska-prehrada-web.pdf
https://vranovskaprehrada90.cz/foto-a-pohlednice/stary-a-novy-bitov
https://tn.nova.cz/zpravodajstvi/clanek/163152-vypustena-prehrada-odhalila-80-let-zatopenou-vesnici
