Článek
Bylo mu čtyřicet let, když s kamennou tváří udeřil dlaní do stolu a žádal smrt. Soudní síní se rozlehl hlas státního prokurátora, ostrý a neúprosný, a nikdo se neodvážil ani pohnout. Před ním stála drobná tmavovlasá žena s odhodlaným výrazem a rukama sevřenýma za zády. Neuhnula pohledem.
Jmenoval se Josef Urválek. Tento ambiciózní právník se stal jedním z nejobávanějších symbolů justičního teroru stalinistických 50. let. Jako fanatický prokurátor v politických procesech ponižoval obžalované, neštítil se výsměchu ani nenávistných tirád a bez skrupulí navrhoval jeden trest smrti za druhým.
Dnešní historikové o něm hovoří jako o „lidské zrůdě“ – muži, z něhož sálalo opovržení k obžalovaným a který proslul teatrálními gesty a běsnící rétorikou plnou třídní nenávisti.
První velký proces, v němž se nesmazatelně zapsal do dějin, bylo přelíčení s Miladou Horákovou na jaře 1950. Horáková, známá demokratická poslankyně a bojovnice proti nacismu, stanula spolu s dalšími dvanácti obžalovanými před Státním soudem v vykonstruovaném procesu. Už během líčení byly do soudní síně přinášeny koše plné rezolucí „rozhořčených pracujících“, kteří – zmanipulováni propagandou – žádali pro domnělé vlastizrádce nejvyšší tresty.
Prokurátor Urválek se v této atmosféře hněvu a strachu doslova vyžíval. „Tisíce projevů, které došly tomuto soudu ze všech vrstev národa, vyjadřují nesmírný hněv našeho pracujícího lidu nad hanebnou činností žalovaných…,“ deklamoval s patosem před publikem i mikrofony rozhlasu, jež proces přenášely do éteru.
Svá obvinění prokládal ideologickými frázemi a zdánlivě chladnými „fakty“, zatímco v očích obžalovaných se zračilo zoufalství nad předem připraveným osudem. Marně se někteří pokoušeli bránit proti absurdním nařčením – jednalo se o marný boj.
Vynesení rozsudku bylo jen formální tečkou za morbidním divadlem. Dne 8. června 1950 soud vyhověl prokurátorovu návrhu. Milada Horáková a tři další obžalovaní byli odsouzeni k trestu smrti provazem.
Když o několik týdnů později v brzkém ranním rozbřesku odcházela Milada Horáková na popraviště, učinila tak se vztyčenou hlavou. Ve svém posledním dopise rodině napsala, že „musí se umět i prohrát… V boji se padá, a co je jiného život než boj“. Její klidná statečnost ostře kontrastovala s nenávistnou zuřivostí, kterou v soudní síni inscenoval Urválek.
Krátce nato čekal Urválka další úkol. O dva roky později, v listopadu 1952, stanul jako hlavní žalobce v procesu s Rudolfem Slánským, bývalým generálním tajemníkem komunistické strany, a jeho údajnými společníky.
Tentokrát režie monstrprocesu probíhala ještě pečlivěji – obžalovaní, sami prominentní komunisté, byli po měsících mučení „zlomeni“ k doznání, soudní sál byl nabitý propagandou a celý proces opět vysílán rozhlasem. Urválek předvedl fanatickou smršť.
Jeho závěrečná řeč trvala bezmála tři hodiny a gradovala do vyvrcholení, při němž žalobce rozpřáhl paži dramatickým gestem. „Občané, soudci… žádám pro všechny obviněné trest smrti. Nechť váš rozsudek dopadne jako železná pěst bez nejmenšího slitování. Nechť je ohněm, který do kořene vypálí tuto hanebnou hlízu zrady…“ hřímal Urválek před tribunálem.
Jeho hlas zněl jako v transu; pro komunistickou moc se z něj stal užitečný nástroj, který se nezastavil před ničím. Když padl rozsudek, výsledkem bylo jedenáct trestů smrti a tři doživotní žaláře. Popravy byly vykonány krátce poté v pankrácké věznici.
Díky těmto krvavým „zásluhám“ se Urválkova kariéra ocitla na vrcholu. V roce 1953 byl povýšen – stal se předsedou Nejvyššího soudu Československa. Měl moc, postavení i respekt vedení státu.
Ačkoliv politické procesy postupně ustávaly, on v justici působil dál a ještě v roce 1953 například navrhoval tresty smrti v procesu s pracovníky ministerstva zahraničí (ti ovšem nakonec vyvázli „jen“ s doživotním žalářem).
Byl aktivní součástí zločinného systému, v němž se naučil bezvýhradně sloužit straně. Jenže stalinistická éra netrvala věčně. Koncem 50. let začaly prosakovat první pochybnosti a v následujícím desetiletí se režim musel ohlížet i na rehabilitace nevinně odsouzených.
Na jaře 1963 byl Josef Urválek náhle odvolán z funkce předsedy soudu. Oficiálně odešel „ze zdravotních důvodů“, ve skutečnosti však pod tlakem interního vyšetřování, které zkoumalo nezákonnosti procesů z 50. let.
Stranické vedení ho tiše odklidilo do Výzkumného ústavu kriminalistiky při generální prokuratuře – na pohodlnou pozici bez většího vlivu. Tam se v ústraní věnoval studiu kriminality mládeže a vyčkával, zda se nad jeho jménem začne stahovat bouře. Ta přišla o pět let později.
Rok 1968 přinesl společenské uvolnění a s ním i otevření bolestných otázek minulosti. Bývalí političtí vězni a reformně naladění komunisté se začali hlasitě ptát: Kdo ponese odpovědnost za vykonstruované procesy a justiční vraždy? Josef Urválek se ocitl v nepříjemné pozici. V novinách se znovu objevil jeho portrét – už to nebyl nedotknutelný prokurátor, ale člověk, který má spoluvinu na smrti nevinných lidí.
Byl předvolán před stranické komise, aby vysvětloval své činy. Tehdy projevil notnou dávku defenzivy a sebeklamu. Odmítal přijmout osobní odpovědnost, vinu svaloval na jiné – na vyšetřovatele Státní bezpečnosti a dokonce i na nejvyššího představitele strany Klementa Gottwalda.
Poskytl rozhovor deníku Rudé právo a další časopis ho konfrontoval otázkou, zda necítí vinu. Urválek reagoval popuzeně a jeho slova vešla ve známost:
„Co tedy, proboha, po mně chcete, abych udělal? Vy si myslíte, že si mám sáhnout na život? Ne, nemohu a nebudu skákat z petřínské věže, to není možné. Kdybych to, pane redaktore, udělal, vzal bych na sebe celou vinu, potvrdil bych svou vinu a já ji necítím, tu má někdo jiný. V tom je rozpornost celé situace tehdejších let i dneška.“
Byla to upřímnost, nebo jen výmluva člověka zahnaného do kouta? Urválek ve svém prohlášení přiznal, že by přijetím plné viny vlastně potvrdil svůj zločin – a toho nebyl schopen. Navzdory tlaku veřejnosti i některých kolegů zůstal do poslední chvíle přesvědčen, že on sám vinen není.
Po srpnu 1968 a příchodu okupačních vojsk však nastal opět zvrat. Obrodný proces ve společnosti byl ukončen a zájem na vyšetřování starých křivd rychle ochladl. Josef Urválek mohl nadále nerušeně žít v ústraní. Do penze odcházet nemusel – ve výzkumném ústavu, kam byl před lety odsunut, ho nové normalizační vedení nechalo dožít v poklidu. Spravedlnost, po které volali pozůstalí obětí, zůstala nevyslyšena.
Mrazivého listopadového dne roku 1979 byla v jednom pražském bytě nalezena bezvládná těla Josefa Urválka a jeho manželky. Oba zemřeli za dosud nevyjasněných okolností – dle historiků zřejmě vlastní rukou, v tragickém epilogu jednoho temného osudu.
Urválkovi bylo 69 let. Nikdy nebyl soudně potrestán za své činy - stejně jako většina komunistických prokurátorů 50. let unikl pozemské spravedlnosti. Zůstalo po něm jen jméno, které se stalo symbolem zrůdné kapitoly našich dějin.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Urválek
https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/rudolf-slansky-proces-urvalek_1805261520_pj
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/velicenstvo-kat-jak-zil-prokurator-josef-urvalek-po-justicnich-zlocinech-50-let-54405
https://www.novinky.cz/clanek/historie-komunisticky-prokurator-urvalek-od-justicnich-vrazd-az-po-zahadnou-sebevrazdu-40310676
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/odklizen-do-ustavu-jak-se-justicni-kat-urvalek-sesel-v-praci-s-valkovou-86077
https://www.prf.cuni.cz/sites/default/files/uploads/files/PROCES%20SE%20SKUPINOU%20MILADY%20HORÁKOVÉ_0.pdf
