Článek
Vzápětí však spatřil, že otec už stojí po kotníky ve vodě – a pak, ohlédnuv se přes rameno, uviděl tu děsivou scenérii: kolem se valila rozlehlá modř Pacifiku a v ní tři černobílá těla. Tři kosatky – „táta, máma a mládě mezi nimi,“ vzpomíná po letech Douglas. Hlava samce byla rozpůlená a divoce krvácela do moře.
V té chvíli všem došlo, co se stalo. Rozzuření kytovci napadli jejich loď. Voda v podpalubí rychle stoupala – otci Dougalovi už sahala po kolena. „Opustit loď, potápíme se!“ zavelel nekompromisně. Douglas na něj nevěřícně vykřikl: „Opustit loď? Vždyť jsme uprostřed oceánu! Kam jako?“ Otec jen ukázal na širé moře: „Tam.“ A Douglas pochopil, že to myslí smrtelně vážně.
O pár zběsilých minut později už šestičlenná posádka horečně spouštěla na hladinu nouzový nafukovací vor a malou laminátovou pramici. Bylo 15. června 1972 a uprostřed Pacifiku, dvě stě mil od nejbližší pevniny, se tak rodina Robertsonových a jejich mladý stopař ocitli tváří v tvář nefalšovanému námořnímu peklu.
Cesta za obzor
Jak se vůbec stalo, že britská rodina s dětmi plula v odlehlých končinách Pacifiku? Odpověď leží o několik let dříve a tisíce mil na východ – na poklidné anglické farmě v hrabství Derbyshire. Kapitán Dougal Robertson, veterán obchodního námořnictva, tam v 50. letech zakotvil poté, co přežil válečný útok na svou loď a přišel o první ženu a syna. Usadil se jako mlékař v Peak District, s druhou manželkou Lyn (celým jménem Linda) vychovával děti a snažil se zapomenout na moře. Jenže moře nelze dostat z duše snadno.
Po dvaceti letech zemědělského života se urostlý Skot začal na pevnině doslova užírat nudou. Každý den stále stejný: dojení krav, mlékařský vůz odvážející nadojené mléko do Manchesteru. Jednoho dne se malý syn Neil zeptal, jestli sousední vesnice, kam vůz právě dojely, je už to slavné „Manchester“. Dougal zděšeně zavrtěl hlavou. „Jak hloupé asi mé děti budou, když zůstanou zavřené na venkově?“ pomyslel si trpce.
Myšlenka uzrála rychle. Prodat farmu, koupit loď, vytáhnout děti ze školy a ukázat jim celý svět – to byl plán, který rodině oznámil. Snad pro vzdělání potomků, ale nejspíš hlavně proto, že jeho vlastní srdce znovu zatoužilo po oceánu.
Robertsonovi nebyli žádní boháči; do plánu vložili veškeré úspory. V roce 1971 se jim podařilo koupit čtyřicet let starou dřevěnou plachetnici, dvoustěžňovou škunerovou jachtu jménem Lucette. Dougal s Lyn na palubu vzali i všechny čtyři děti: nejstarší dceru Annu, syna Douglase a jedenáctiletá dvojčata Neila a Sandyho. Začala plavba, která slibovala celoživotní dobrodružství.
Už samotný odjezd byl odvážný – 27. ledna 1971 vypluli z Falmouthu v Cornwallu prakticky bez tréninku. „Výcvik nejlépe získáme přímo za plavby,“ prohlásil prý Dougal a skutečně, v prvních měsících se rodina učila za pochodu zvládat mořské živly i drobné nehody. Navzdory tomu byl první rok fantastický.
Lucette překonala Atlantik, rodina navštívila Portugalsko, Kanárské ostrovy i Karibik, poté přes Bahamy dopluli až do Miami. Tam se na půl roku usadili, aby si prací vydělali na další etapu plavby. V tropech také Robertsonovy potkalo první velké drama – osmnáctiletá Anna se zamilovala a rozhodla se zůstat na souši. Odloučila se od rodiny na Bahamách, a na palubě Lucetty tak zůstali jen rodiče a tři synové.
Krátce poté nabral příběh nečekaného pasažéra. V Panamě potkali mladého britského stopaře Robina Williamse, třiadvacetiletého analytika na cestách, a nabídli mu svezení přes Pacifik výměnou za drobný obnos a výuku dětí během plavby.
Složení posádky se tak ustálilo na šesti lidech: kapitán Dougal, jeho žena Lyn, synové Douglas, Neil a Sandy a „černý pasažér“ Robin. V lednu 1972 se vydali z Panamy přes rovník k proslulým Galapážským ostrovům. Z Galapág pak zamířili dál do Polynésie – čekal je 45denní přejezd k Markézám ve Francouzské Polynésii.
Na širém Pacifiku, asi dva dny plavby od Galapág, zastihlo Robertsonovy peklo z čistého nebe. 15. června 1972 ráno jejich loď zničehonic obklíčila trojice kosatek a bez varování začala na Lucette útočit. O této události se později často psalo jako o jednom z mála zdokumentovaných případů agresivního útoku kosatek na loď.
Třímetrové vlny, rozbouřené počasí a zřejmě i zmatení savci – to vše vedlo k osudné srážce. Trup Lucetty byl prudkými nárazy doslova proděravěn. V podpalubí se valila voda; okamžitě bylo jasné, že stará dřevěná jachta nepřežije ani pár minut. Robertsonovi stačili vyslat nouzový signál.
Dougal – ač tvrdohlavý námořník, který nerad přijímal pomoc – tehdy naštěstí měl na palubě darovaný nafukovací záchranný člun (vor). Ten jim v předchozím roce vnutila islandská jachtařská rodina se slovy, že raft je pro jeho rodinu, ne pro něj. Teď nadešla chvíle, kdy tenhle dar měl rozhodnout o životě a smrti.
Uprostřed zmatku šlo všechno špatně. Douglas pospíchal spustit malý člun – dinghy. Ale malý Robin na něj nešťastně šlápl, člun se převrátil a začal nabírat vodu. Zbýval nafukovací vor. Všichni se na něj museli dostat co nejrychleji. Dvacet kosatek kroužilo kolem trosek jachty. Douglas neváhal – zůstal ve vodě poslední, pomáhal ostatním nahoru na vor, a celou dobu čekal, kdy ucítí bolestivý stisk čelistí pod hladinou.
„Měl jsem necitelně ztuhlé nohy strachem; pořád jsem prsty kontroloval, jestli je mám, protože když vás kousne, prý to ani necítíte, jen vidíte krev,“ vzpomínal. Nakonec se na vor vyškrábal i on – a nastalo ticho.
Na pospas oceánu
Realita jejich situace byla mrazivá. Během několika minut se Robertsonovi změnili z bezstarostných cestovatelů v trosečníky odsouzené napospas moři. Daleko od břehu, bez zázemí, bez možnosti záchrany. Rychle zkontrolovali, co mají k dispozici. V nafukovacím voru byla naštěstí uložena nouzová zásoba balené vody a několik krabic sucharů a potravin – přibližně na deset dnů přežití, pokud budou všichni velice střídmí.
Měli také rybářské háčky, pár světlic, a dokonce příručku o tom, jak přežít na moři – ta končila optimistickým vzkazem „Hodně štěstí!“. Jenže štěstí teď budou potřebovat víc než cokoliv: nejbližší pevnina rozhodně nebyla v dosahu deseti dnů plavby. Nejbližší ostrovy (Galapágy) ležely stovky kilometrů zpět proti větru a proudu, a před nimi nic než prázdný Pacifik.
Když pominul prvotní šok, padla nevyhnutelná otázka: Co teď? Lyn vyslovila to, co se honilo hlavou všem: „Řekni nám pravdu, Dougale. Zahyneme tady, nebo máme šanci přežít?“ Upírala na manžela oči a on neměl odpověď. Dobře totiž věděl, jak zoufalá je jejich situace. Přesto jako kapitán cítil potřebu něco podniknout.
Proto se obrátil na Douglase s riskantním návrhem: pokud by se jim podařilo vyčistit a vytáhnout podmočený dinghy na hladinu, byl by syn ochoten do něj sám nasednout a pokusit se dopádlovat 250 mil zpátky ke Galapágám pro pomoc? „Dvacet pět mil denně proti proudu i větru, deset dní osamělého veslování…“ Osmnáctiletý Douglas tehdy prý poprvé v životě otci odmítl splnit jeho příkaz. Zavrtěl hlavou: „Ne, tati. Nezvládnu to. Radši umřu tady s vámi než sám někde na moři.“
Robertsonovi pochopili, že nikdo nepřijde – pomoci si musí sami. Na malém voru se tehdy všichni semkli a vzájemně si dali několik slibů. Zaprvé: nikdy se neuchýlit ke kanibalismu – raději zemřou tiše společně, než aby zhanobili rodinu touto zoufalou volbou.
Zadruhé: nepřestanou vyhlížet jiné lodě, protože případná záchrana může přijít jen zvenčí. A zatřetí: neustanou v pohybu směrem k pevnině – zkusí využít vítr a proudy, napnout provizorní plachtu na dinghy a vor potáhnout k oblasti rovníkových tišin, kde pravidelně prší.
Právě déšť jim mohl doplnit zásoby vody, bez níž nepřežijí. Tyto tři závazky dodaly skupince jakýsi plán i odhodlání nevzdávat se.
Uplynulo šest dní monotónního unášení větrem. Obzor byl stále prázdný. Až sedmého dne trosečníci spatřili loď – první a jedinou za celou tu dobu. Na obzoru se vynořila silueta plavidla. Náhle ožila naděje a zároveň panika. Mají pouze dvě padákové světlice a tři malé signální fléry.
Musí je využít správně. Douglas naléhal na otce: „Vystřel to přímo na loď, ne nad ni – přímo do boku!“ Dougal oponoval: „To nemohu, třeba vezou na palubě výbušniny.“ – „Kašli na to,“ trval na svém syn, „když bouchnou, vyšlou SOS a zachrání nás i tak!“ Otec se na něj jen podíval: „Nevěřím, jak bezohledným ses stal…“ Než se dohodli, tak bylo pozdě.
A loď pomalu zmizela za horizontem, aniž by si trosečníků všimla. Záchrana proklouzla mezi prsty. Robertsonovi jen mlčky seděli na voru a plakali z bezmoci. Dougal neplakal – jen hořce pronesl: „Nemůžeme spoléhat na záchranu. Musíme k nejbližší zemi, a to je Kostarika – 75 dní plavby odsud.“ Synové na něj zděšeně pohlédli: sedmdesát pět dní?!
Dny plynuly a utrpení narůstalo. Zásoby vody se tenčily – asi po týdnu jim zbývaly poslední čtyři dny zásob pitné vody. Od rána do večera je sužovalo sálavé tropické slunce. Pilo se jen pár doušků na osobu denně. Vysychající hrdla ovšem trápil ještě více hlad. Každý na voru myslel jen na jídlo.
Hovořili mezi sebou o všem, co by si teď dali k jídlu – šťavnatém ovoci, pečínce s omáčkou, salátu, nadýchaném pečivu. Tyto přeludy se nedaly zahnat. „Měli jsme v hlavě čerstvý ovocný salát, hovězí guláš, roastbeef s pudinkem… mňam,“ popisoval později Douglas. Na malém voru blouznili hlady. Každý ubývající den jedli méně a slábli víc.
Pacifik ale občas projevil i milosrdenství – stačilo umět si ho ulovit. Jednoho dne se u voru objevila mořská želva. Velká karetka zvědavě vykoukla vedle posádky, jako by snad chtěla nabídnout pomoc.
Rodina hned zkusila želvu popadnout, ale sklouzla jim z rukou a zmizela v modři. Brzy se objevil druhý želví návštěvník – i ten jim však uplaval. Jako by je moře ještě zkoušelo, jak silná je jejich vůle přežít.
Když připlula třetí želva, Robertsonovi věděli, že teď nebo nikdy. Douglas si promnul mozoly na prstech, přivázal k sobě lana a jakmile želva dosáhla na dotek, vmžiku jí omotal hlavu i ploutve provazem. Společně tu silnou mořskou bytost zdolali a přitáhli na vor. Nikdo z nich do té doby netušil, jak se zabíjí želva – ale věděli, že musí. Dougal vytáhl nůž a po krátkém boji prořízl tvorovi hrdlo. Do plastového vědra odčerpali teplou želví krev a váhali. Dá se to vůbec pít?
Dougal, jako pravý vůdce, se napil první. Ostatní ho sledovali s hrůzou: Otráví nás to? Otec polkl a vážně přikývl: „Není slaná. Můžeme ji pít,“ pronesl tiše. Želví krev chutnala železitě nasládle, ale byla to životodárná tekutina. Malí kluci se ošklíbali, ale nakonec pili také.
Z hladu pak začali jíst i syrové želví maso. „Bylo to červené masíčko, skoro jako biftek,“ popisoval Douglas. Ten den se v nich opět rozhořela jiskřička naděje – dokážeme to, želvy nám pomohou přežít. Od té doby pro ně každá mořská želva znamenala dar z nebes: vodu, jídlo i tuk.
Po dvanácti dnech na moři doplul vor do vytoužených tišin – pásma rovníkových bezvětří, kde se stýkají pasáty a moře je proslulé náhlými bouřemi. Podle Dougalova plánu zde měli nabrat vodu z dešťů. Jenže jako by si i monzun s nimi zahrával – první dva dny nespadla ani kapka.
Třetí den v tišinách se horizont konečně zatáhl. Oblohu rozčísl blesk a spustil se liják. Déšť bičoval moře celé dva dny a noci a Robertsonovi jásali štěstím. Roztáhli všechny plachty, plachtovinu i igelit, co měli, a chytali cenné litry nebeské vody do všech nádob. Přívaly jim smývaly s kůže sůl i špínu. Pili, co hrdlo ráčilo, a smáli se a plakali dojetím – po skoro dvou týdnech poprvé měli skutečně co pít. „Byli jsme neskutečně šťastní. Zpívali jsme, pili do syta elixír života. Životodárný déšť nás znovu naplnil silou,“ líčil Douglas.
Na voru mezitím uplynulo již sedmnáct dní. Oranžový raft však dosloužil – ryby a slaná voda jej roztrhaly natolik, že se museli všichni přesunout do malého dinghy, který dosud vlekl vor a vezl pár zásob. Z nafukovacího člunu zbyly jen cáry. Robertsonovi vytáhli zbytky provazů a plováky, připevnili je ke krajům malého člunu, aby aspoň trochu zvýšili jehostabilitu, a napjali nad ní kus plachty jako provizorní střechu.
Přesun na třímetrovou otevřenou loďku byl kritický moment – Ednamair seděla nebezpečně nízko ve vodě. Šest zesláblých lidí namačkaných na několika prknech, které je dělily od Pacifiku, to se mohlo každou vteřinu převrhnout. Museli se v pramici pohybovat velmi opatrně; každý úkon byl rizikem ztráty rovnováhy. Přesto nebylo zbytí.
Během bouří a manévrování bohužel přišli i o část pracně nasbírané vody – několik nádob se převrhlo a vylilo. Následovalo pět dní téměř bez vody. Zoufalí trosečníci museli improvizovat: lovili ryby dorádo (mahi-mahi) a pokud nějakou chytili, vysávali z nich vlhkost přímo z očí a míchy.
Tekutý sklivec a mícha ryb totiž obsahují sladkou vodu. Rozdrcené syrové rybí maso žvýkali i se zbytky mořské vody a pili dokonce obsah rybích žaludků – natrávené kaše drobných rybek – neboť to připomínalo uvařenou stravu a tekutiny. Ale fungovalo to – aspoň částečně.
V novém plavidle na ně čekal další tichý děs: žraloci. Jakmile se zbavili nafukovacího voru a seděli jen pár centimetrů nad vodou, všimli si, že je neustále doprovází temné stíny pod hladinou. Zpočátku viděli jen ploutve, pak obrysy. Z hlubin je sledovali mořští predátoři a čekali na příležitost. Každá ruka máchající ve vodě mohla přilákat útok.
Jednoho dne se u pramice objevil žralok mako, téměř dvoumetrový štíhlý stín, který si je zvědavě kroužil. Zřejmě ho přilákal pach ryb a želví krve linoucí se z loďky. Robertsonovi se krčili uvnitř a srdce měli až v krku. Náhle žralok zespodu vrazil do člunu, až se nebezpečně zakymácel. To už Dougal nevydržel.
Popadl veslo a rozhodl se predátora ulovit dřív, než on uloví je. Začal pádlem bít do vody. Žralok se stáhl, ale brzy se vrátil. Tentokrát ho chytili společně: když dravec připlul znovu těsně vedle, Lyn pohotově vrazila veslo přímo do tlamy žraloka, který po něm instinktivně chňapl a zakousl se do dřeva.
Povedlo se to: ulovili žraloka místo toho, aby on ulovil je. Zmasakrovaného predátora naporcovali a s neuvěřitelnou úlevou jedli jeho syrové maso. Po dlouhé době se cítili sytí.
Dny přešly v týdny. Týden třetí, čtvrtý, pátý… a záchrana nikde. Robertsonovi zatím upluli na svém titěrném člunu stovky mil, unášeni proudem k severovýchodu. Byli už blíž Střední Americe než Galapágám, ale k pevnině stále zbývalo nejméně tři sta mil. Z posledních sil se snažili neztrácet naději.
Čím dál více času trávili tichými hovory o tom, co udělají, až se dostanou domů. Představovali si běžné věci, které se v jejich situaci zdály nekonečně vzdálené a krásné: horkou koupel, čistou postel, šálek čaje, teplé jídlo. Aby zahnali myšlenky na smrt, plánovali budoucnost.
Robin s úsměvem prohlašoval, že až se vrátí, najde si práci v hotelu – aby už nikdy neměl daleko k jídlu. Douglas, jemuž se moře stalo osudem, prohlásil, že se chce stát námořníkem z povolání. Maminka Lyn toužila vrátit se na klidný statek mezi krávy a už nikdy nevstoupit na loď. A Dougal? Ten se zapřísáhl, že k farmaření se už nikdy nevrátí – raději zůstane nadosmrti plachtit sám v teplejších mořích.
Každý večer uléhaly na dno pramice vyčerpané stíny lidí. Oblečení se jim na tělech v horku a slané vodě brzy rozpadlo – po pěti týdnech byl Douglas prakticky nahý, oděv se mu rozpadl na cucky. Kůže všech byla spálená a rozpraskaná od slunce i soli. Fyzicky na tom byli velmi špatně, ale největším nepřítelem se stala žízeň.
Vody měli vždy zoufale málo – i přes občasné přeháňky museli opět přejít k extrémním řešením. Lyn přišla s možná nejbizarnějším nápadem celé anabáze: „Když se ta nahnědlá voda na dně člunu nedá pít, můžeme ji dostat do těla jinudy…“ řekla tiše. Navrhla podat vodu rektálně pomocí improvizovaného klystýru, aby se tekutina vstřebala přes sliznice.
Douglas našel kus gumové hadice, otec na konec připevnil trychtýř a začali aplikovat každému z rodiny trochu zkalené vody tímto způsobem. Kupodivu to zabralo – tělo dokázalo přijmout tekutinu, kterou žaludek odmítal. Jediný, kdo se na ten kontroverzní krok psychicky nezvládl, byl Robin.
Lyn Robertsonová tímto nápadem nevědomky přispěla do učebnic přežití – později se „hydratační klystýr“ objevil dokonce v příručkách SAS (britských elitních jednotek) jako nouzová technika přežití.
Dne 23. července 1972 ráno se Pacifik zrcadlil nekonečnou modří a Ednamair dál kolébaly líné vlny. Právě když začal s Douglasem plánovat, jak si rozdělí veslovací služby, na obzoru se objevila loď. Nejprve to byl jen tmavý bod. Pak mohutná rybářská loď. Náhle propukl chaos – v tom nejlepším smyslu slova. Dougal vykřikl: „Loď! Proboha, loď! Připravte světlice!“ a sám popadl jednu ze dvou zbývajících signálních raket.
Ruce se mu třásly vyčerpáním, přesto škrtl a zapálil červenou světlici. Držel ji tak dlouho, dokud mu nesežehla dlaň, pak ji pustil do moře. Zoufale vyhlíželi, zda si jich posádka trawleru všimne. Loď zahnula – možná zahlédli odlesk? Dougal zažehl druhou světlici. Tentokrát zrníčka prachu zvlhla a světlice selhala. Poslední naděje zasyčela a pohasla.
Na palubě japonského rybářského plavidla Toka Maru II si zatím kapitán všiml prvního světelného záblesku, ale myslel si, že to budou piráti; nehodlal zastavovat. Jeho lodník však trval na svém, že zahlédl signální světlici, ne střelbu. Kapitán tedy neochotně změnil kurz o pár stupňů – a vtom jeho posádka na přídi zakřičela, že vidí ženu a děti v malé loďce.
Za pár minut už se obrovská rybářská loď vedle pramice tyčila jako panelový dům. Japonští námořníci spustili z paluby tlusté lano. Špinavé, nasáklé olejem, těžké lodní lano dopadlo přes příď loďky a Douglas po něm okamžitě chňapl.
Byli naživu. Námořníci se o ně okamžitě postarali – dostali chléb, šálek kávy a pomerančový džus. Japonci na ně shlíželi v nevěřícném úžasu.
Pravdou bylo, že šest zachráněných Evropanů bylo cítit po mrtvé rybině a zkaženém mase – měsíční nános soli, želví krve a žraločího tuku v kombinaci s absencí hygieny vytvořil odpudivý odér. Ale to už se Robertsonovi smáli. Po šesti týdnech utrpení se poprvé osprchovali a vymydlili a oblékli do čistého šatstva.
Návrat do civilizace
Rybářská loď je dopravila do Panamy, kam dorazili 28. července 1972, a tam už na ně čekaly zástupy novinářů. Příběh „rodiny, kterou potopily kosatky a která 38 dní bloudila mořem“ obletěl celý svět. Z šestice trosečníků se přes noc staly celebrity. Robin se letecky vrátil do Anglie a Robertsonovi (včetně dcery Anny, která se s nimi v Anglii šťastně shledala) přepravila domů zaoceánská loď. Jenže šrámy na duši se hojily mnohem déle než spáleniny na kůži.
Po návratu na rodnou farmu v Derbyshire dlouho panovalo ticho. Rodiče, Dougal a Lyn, v sobě navíc nesli vinu. Neodpustili si, že sami nepoznali hranici rizika a vystavili své děti smrtelnému nebezpečí. Oba tušili, že je zázrak, že všechny své syny z oceánu dostali živé. Tyto pocity nakonec rozleptaly i jejich vztah – manželství Robertsonových se krátce po návratu rozpadlo.
Dougal se pokusil vinu vykoupit činy. Sepsal pečlivě svůj lodní deník z celé události a už v roce 1973 vydal knihu Survive the Savage Sea (v češtině nevyšla), která se stala bestsellerem. Výtěžek věnoval rodině – koupil nový malý statek pro Lyn a chlapce a také menší loď pro sebe.
Jeho neklidná duše mořeplavce mu totiž nedala – i po rozvodu odplul znovu na moře a pokusil se dokončit vysněnou plavbu kolem světa. Doplul „jen“ do Řecka, kde pak strávil zbytek života na své jachtě, než roku 1991 zemřel na rakovinu. Lyn zůstala v Anglii a vrátila se k farmářskému životu.
A co děti? Dvojčata Neil a Sandy se v pubertě dlouho prala s obyčejností světa, do kterého se vrátila – po zážitku absolutní svobody a zároveň krutosti na oceánu pro ně byla školní rutina a malichernosti vrstevníků těžko pochopitelné. Časem se však i oni vrátlili do běžného života svých vstevníků.
Robin Williams – mladík, který s nimi strávil onen osudný půlrok – se zotavil rychle a vrátil se ke své finančnické profesi.
Douglas Robertson svůj slib dodržel: pouhé dva měsíce po záchraně se dal najmout k obchodnímu námořnictvu a dalších deset let křižoval svět jako profesionální námořník. Teprve pak, ve svých třiceti letech, se usadil – vystudoval účetnictví a založil rodinu. Ale na oceán nikdy nezanevřel. Později sepsal i svou verzi příběhu v knize The Last Voyage of the Lucette, kterou vydal roku 2005.
S odstupem času se rodina Robertsonových na svůj příběh dívá různě. Neil, jeden z dvojčat, má otci dodnes za zlé, že podstoupil takové riziko – že jejich „skvělé dobrodružství“ mohlo všechny stát život. Naproti tomu Douglas a Sandy cítí hlavně vděčnost. I po padesáti letech mluví o tom, že je otec naučil odvaze a vytrvalosti v situaci, kdy by se většina lidí zhroutila. Dougal Robertson byl podle nich odvážný muž – a nikdy je nezklamal. Dodnes má rodina schovaný onen malý člun Ednamair, na kterém prožila více než měsíc v Pacifiku; je vystaven v muzeu v Cornwallu jako připomínka neuvěřitelné lidské odolnosti a odhodlání přežít.
Zdroje:
https://www.theguardian.com/lifeandstyle/article/2024/jul/23/the-family-that-was-shipwrecked-for-38-days
https://people.com/i-survived-whale-attack-left-family-stranded-ocean-38-days-8657137
https://nmmc.co.uk/2022/05/the-50th-anniversary-of-the-robertson-family-rescue/
https://en.wikipedia.org/wiki/Dougal_Robertson
https://www.itv.com/news/westcountry/2022-06-16/the-family-who-drank-turtle-blood-to-survive-at-sea-after-killer-whale-attack
