„Jestli to uděláš, nebudeš už mou dcerou.“ Láska Ruth Williamsové a Seretse Khamy čelila mnohému.

Podzim 1947, poválečný Londýn. Ve vzduchu se mísí vůně čaje a tabákového kouře, sálem zní swingová melodie. Na tanečním parketu se právě protínají pohledy dvou mladých lidí, kteří jako by sem ani nepatřili.

Dva světy se setkávají: třiadvacetiletá Ruth Williamsová, rusovlasá Angličanka s vášní pro jazz a tanec, a šestadvacetiletý Seretse Khama, černošský student práv, který je navíc skutečným princem z kmene Bamangvato v britském protektorátu Bečuánsko (dnešní Botswana). Jejich první setkání však zdaleka není pohádkové.

„Byl to ten nejnezdvořilejší muž, jakého jsem kdy potkala,“ vzpomínala později Ruth na moment, kdy ji Seretse poprvé ani nepozdravil vstáním. Ona o něm zase slyšela tolik chvály, až v ní rostla předpojatost. „Nepřišel mi vůbec okouzlující a nechápala jsem, co bychom tak mohli mít společného,“ dodala upřímně. Ani Seretse nebyl zpočátku nadšen – připadala mu namyšlená. První večer tak skončil rozčarováním na obou stranách.

Osud však chtěl, aby se jejich cesty opět protnuly. Ruthina sestra Muriel, která je seznámila, pozvala skupinu zahraničních studentů z Seretseho hostelu i na další společenské akce. V neformálních setkáních při čaji, na jazzových koncertech a tanečních večerech postupně opadla počáteční nevraživost.

Ruth a Seretse objevili, že je spojuje smysl pro humor, láska k hudbě i živá mysl. On jí vyprávěl o vzdálené africké zemi, odkud pochází, o svém lidu a rodině. Ona ho okouzlila svou bezprostředností a vtipem. Z náhodných setkání se stala pravidelná setkávání a brzy víc než to.

„Začal se mi líbit – jinak bych s ním přece nešla na schůzku,“ usmála se Ruth, když později vysvětlovala, jak se postupně sbližovali. Seretse byl zamilovaný až po uši a Ruth jeho city opětovala, třebaže si to zprvu nechtěla přiznat. Kvůli společným chvílím dokonce omezila své milované hodiny krasobruslení i jízdy na koni. Láska, která zpočátku klíčila nesměle, se během roku rozhořela naplno.

Po více než roce známosti se Seretse odhodlal k vážnému kroku. Jednoho letního odpoledne 1948, během nenápadné večeře v Londýně, vzal Ruth za ruku a tichým hlasem řekl, co už déle nosil v srdci – požádal ji o ruku. Ruth ucítila, jak se jí rozbušilo srdce. Uvědomovala si, co jeho nabídka znamená: pokud souhlasí, čeká ji život v cizí zemi daleko od domova.

Musela by opustit svou rodinu, pohodlí Londýna i všechny své blízké přátele a následovat muže, který se jednou vrátí do Afriky jako vůdce svého lidu. Ta noc byla pro Ruth bezesná. Doma seděla v tichém obývacím pokoji, koukala na důvěrně známé stěny a cítila tíhu rozhodnutí. Nakonec však láska zvítězila nad strachem z neznáma – Ruth nabídku přijala. Termín svatby stanovili na říjen 1948.

Jejich radost ale záhy vystřídala tvrdá realita předsudků. Když Ruth doma oznámila zásnuby, nastalo zděšení. Její otec George Williams, vážený válečný veterán a konzervativní Angličan, neměl o dceřině vztahu s Afričanem ani tušení. Když se s ním Ruth posadila v salónu a opatrně vyslovila, že si chce vzít Seretseho, otec ztuhl šokem. Nastalo ticho tak husté, že bylo slyšet tikání hodin z předsíně.

„Jestli to uděláš, nebudeš už mou dcerou,“ pronesl nakonec ledově klidným hlasem. Pak dodal: „Do svatby můžeš zůstat doma. Ale jakmile si toho muže vezmeš, nesmíš už nikdy vkročit do tohoto domu, dokud s ním budeš vdaná.“

Jeho slova dopadla na Ruth jako rána. Tvrdá otcova podmínka znamenala prakticky vydědění. Ruth vyšla z pokoje bledá jako stěna. V kuchyni na ni s napětím čekala matka s Muriel. Podle otcovy zarputilé tváře poznaly, jak rozhovor dopadl. Matce vyhrkly slzy – přesto svou dceru neodmítla. Naopak, Dorothy Williamsová zůstala Ruth oporou a potají jí pomáhala chystat skromnou svatbu, třebaže bez otcova požehnání.

Odpor okolí však nepocházel jen z rodiny. Zpráva o chystaném sňatku bělošky a černošského prince se donesla i k představitelům anglikánské církve a koloniální správy.

Seretseho strýc Tshekedi Khama, který v jeho nepřítomnosti spravoval kmen, zuřivě nesouhlasil a přes britské úřady tlačil na zrušení svatby. Londýnský biskup William Wand – pod nátlakem vládních kruhů – nakonec odmítl dát souhlas k církevnímu obřadu.

Ruth a Seretse se o tom dozvěděli až v den svatby, 25. září 1948, kdy stáli před kostelem sv. Marie v Kensingtonu. V plášti a mitře je tam zadržel samotný biskup, který jim přednesl krutý verdikt: bez vládního svolení je oddat nemůže.

„Chce mě církev dohnat k životu v hříchu?!“ vykřikla zoufale nevěsta, které se hrnuly slzy do očí. Seretse marně protestoval po jejím boku – církevní dveře zůstaly zavřené. Mladý pár, obklopený šokovanými svědky té absurdní scény, však nepodlehl. Ještě téhož týdne, 29. září 1948 ráno, vstoupili Ruth a Seretse do malé úřední místnosti na radnici v Kensingtonu a nechali se oddat civilně.

Své „ano“ si řekli bez chóru a bez požehnání církve, zato s neochvějným odhodláním. Po obřadu vyšli novomanželé na ulici ruku v ruce – sami proti celému světu. Ruth kvůli tomu přišla o místo v práci a její otec dodržel hrozbu a vystěhoval ji z domova. Přesto ničeho nelitovala.

Krátce po svatbě čekala novomanžele další zkouška – cesta do Afriky a boj o přijetí Seretseho lidem. On sám se musel vrátit do Bečuánska, aby obhájil své manželství před kmenovou radou i před úřady. Tshekedi Khama totiž svolal mimořádné kmenové shromáždění, tzv. kgotlu, kde hodlal synovce zbavit nároku na náčelnictví, pokud setrvá po boku „bílé ženy“. Bylo rozhodnuto, že Seretse poletí napřed sám, a až pokud uspěje, pošle pro Ruth. Loučení bylo pro ně oba těžké. Ruth se ocitla v nelehké roli – jako čerstvá manželka čekala, jak o ní rozhodnou tisíce lidí, které nikdy neviděla.

Seretse dorazil do rodné vesnice Serowe koncem října 1948. Pod rozpáleným africkým sluncem tam na něj čekaly neklidné davy. První kmenová rada, složená převážně ze starších a šlechticů kmene, přijala zprávu o jeho sňatku s rozpačitostí až hněvem.

„Náčelníkovou manželkou má být matka našeho lidu – a to tahle běloška nikdy nebude,“ zaznívalo od konzervativních staršinů. Čtrnáct z patnácti přítomných hodnostářů se vyslovilo proti tomu, aby se Ruth stala jejich chotí a královnou. Seretse se ocitl pod obrovským tlakem. Britská koloniální správa mu prozatím zakázala vykonávat funkci náčelníka a doporučila, aby se vrátil do Anglie dokončit studia, než se situace uklidní.

Zklamaný a frustrovaný Seretse skutečně odjel zpět do Londýna, kde našel útěchu v náručí své ženy. Místo aby se vzdal, připravoval se na další boj. Mezitím rostlo podezření, že Tshekedi neusiluje ani tak o čistotu tradic jako spíše o uchvácení moci pro sebe. Strýc a synovec se tak ocitli v otevřeném sporu.

O půl roku později se Seretse rozhodl vrátit znovu do Bečuánska a tentokrát promluvit ke všem členům kmene na velké kgotle. Psal se červen 1949 a do širokého písčitého koryta v Serowe se shromáždily čtyři tisíce mužů kmene Bamangvato. Pod korunami akácií proti sobě stanuli dva rivalové: Tshekedi a Seretse.

Napětí bylo hmatatelné. Tshekedi vystoupil první a znovu varoval lid před „zrůdným precedentem“ sňatku s Evropankou. „Pokud si sem přivede svou bílou ženu, budu s ním bojovat na život a na smrt!“ hřímal Tshekedi a vyzval všechny, kdo s ním souhlasí, aby předstoupili. Z mohutného shromáždění se však zvedlo jen devět mužů. Tshekedi zrozpačitěl.

Vtom se z davu ozval hluboký hlas jednoho z vážených starších: „Říkám: ať přijede jeho žena a jejich dítě bude jednou po něm vládnout!“ zahřměl řečník jménem Serogola. Šum souhlasu zesílil. Nyní přistoupil ke slovu Seretse. Vstal a nejprve se lidem pokorně omluvil za rozruch, který způsobil. Poté s klidnou důstojností vysvětlil, že se oženil z lásky a že jeho žena Ruth je připravena sdílet s ním osud i zde, na půdě jeho předků. Ujistil posluchače, že jeho oddanost kmeni se nemění a že i Ruth si jejich zemi zamilovala a bude jim dobrou paní.

Pak Seretse učinil nečekaný tah. Požádal všechny, kdo stále odmítají přijmout jeho ženu, aby povstali. Zvedlo se jen několik desítek jednotlivců. Nato vyzval ty, kdo souhlasí s jeho sňatkem a podporují jej jako náčelníka, aby vstali. V tu chvíli jako by země zaduněla – celý shromážděný dav povstal jako jeden muž a ozvalo se mohutné provolávání: „Pula! Pula! Pula!“ (volání po životodárném dešti).

Burácivý jásot a dupání tisíců noh zdvihl oblaka prachu, která zakryla slunce. Seretse se usmál úlevou a radostí plácl dlaní do stehna. Tshekedi rozzlobeně opustil shromáždění – prohrál. Druhý den, tváří v tvář vůli lidu, musel i on neochotně uznat, že Seretse je právoplatným náčelníkem a že jeho žena byla kmenem přijata.

Zvítězili – alespoň pro tuto chvíli. V srpnu 1949 mohla Ruth konečně přicestovat za manželem do Bečuánska. Místní lidé ji přivítali zvědavě, ale většina s respektem, když viděli, jak pevně stojí po boku svého vůdce. Pro mnohé Afričany byla první bělošskou ženou, s jakou se setkali, ale brzy si získala jejich srdce svou laskavostí a snahou učit se jejich způsobu života. Manželé se usadili v Serowe a začali budovat společný domov. Ruth dokonce brzy čekala dítě. Vypadalo to, že po všech bouřích nadešlo štěstí.

Klid však netrval dlouho. Jejich smíšené manželství se mezitím stalo politickou záležitostí mezinárodního významu. Bělošské vlády sousedních zemí – apartheidní Jižní Afriky a Jižní Rhodesie – totiž zuřily. Bály se, že příklad černošského náčelníka s bělošskou ženou podrývá politiku rasové nadřazenosti. Premiér Jižní Rhodesie Godfrey Huggins prohlašoval, že by bylo „katastrofou“, kdyby se z „toho chlapíka“ Seretseho stal plnoprávný náčelník.

Jihoafrický vůdce Daniel Malan, architekt apartheidu, označil jejich sňatek přímo za „odporný“. Britská vláda, která nad Bečuánskem vládla, se ocitla pod silným tlakem. Potřebovala udržet dobré vztahy s bohatou Jižní Afrikou, a tak začala hledat záminku, jak mladý pár odstavit.

Na jaře 1950 pozvali britští úředníci Seretseho do Londýna k „jednání o budoucnosti“ jeho kmene. Ubezpečili ho, že jde jen o formalitu a brzy se bude moci vrátit. Ruth, tehdy v pokročilém těhotenství, zůstala v Serowe a věřila, že manžela brzy uvítá zpět doma. Opak byl pravdou. V Londýně Seretseho místo jednání čekala past.

Nabídli mu, aby se vzdal náčelnického titulu výměnou za roční rentu – jinými slovy, aby obětoval své postavení (a nepřímo i manželství) za peníze. Seretse odmítl. Krátce nato mu přišlo chladné rozhodnutí vlády: na základě údajného vyšetřování byl na pět let vykázán z Bečuánska! Šokovaný Seretse zjistil, že ho britské impérium fakticky zbavilo domova jen proto, že se oženil s nepohodlnou ženou.

Porušilo tak slib, že se bude moci vrátit – podraz, který odsoudila i část britského parlamentu. Opoziční poslanec Winston Churchill nazval jednání vlády „velmi neslavnou záležitostí“ a přidal se k hlasům žádajícím revizi případu. Jenže zatím bylo rozhodnuto. Seretse ihned poslal do Afriky telegram své ženě: „Kmen i já jsme oklamáni britskou vládou. Mám zákaz vstupu do celého protektorátu. S láskou, Seretse,“ stálo v úsečných řádcích šifrované zprávy. Ruth při jeho čtení oněměla.

Okamžitě věděla, že nesmí zůstat sama. Za dramatických okolností – navzdory těhotenství a tropickému vedru – odcestovala do britského sídla kolonie, odkud se jí podařilo spolu s novorozenou dcerkou Jacqueline vyprosit povolení odletět za manželem. Na konci roku 1950 se tak Ruth shledala s Seretsem v Anglii, daleko od domova, který si teprve začali společně budovat.

Exil nebyl vůbec snadný. Zpočátku bydleli v malém pronajatém domku u Londýna a žili z úspor a skromné podpory přátel. Britská vláda jejich návrat do Afriky opakovaně zamítala s odůvodněním, že by „narušil klid a pořádek“ v kolonii. Ruth však stála při Seretseovi neochvějně. Když v říjnu 1951 ve volbách zvítězil Churchill a stal se premiérem, vkládali do něj manželé naději – vždyť jejich případ kdysi kritizoval. Jenže přišlo další hořké zklamání.

Nová konzervativní vláda místo zrušení exilu rozhodla v březnu 1952 o trvalém vykázání Seretseho z jeho vlasti. Jednoho sychravého dne přinesl kurýr oficiální dopis: zákaz návratu do Bečuánska platí nadobro. Když si tu zprávu Seretse přečetl, složil hlavu do dlaní. „Že se už nikdy nevrátím domů… už nikdy, nikdy,“ hlesl zdrceně. Ruth ho tiše objala. Co na tom, že v Africe vypukly protesty a mezinárodní tisk psal o bezpráví – jejich osobní naděje právě pohasla.

Tehdy se však ukázala skutečná síla jejich pouta. Místo aby je vyhnanství rozdělilo, stmelilo je ještě víc. Ruth a Seretse začali nový život v cizí zemi. Narodil se jim syn Ian (1953) a o pár let později dvojčata Anthony a Tshekedi (1958). Ruth se časem dokonce usmířila se svým otcem, který vnoučata nakonec přijal s dojetím.

Manželé Khama neúnavně bojovali za očištění svého jména. Jejich přátelé i veřejné osobnosti v Británii vedli kampaň proti zjevnému rasismu britské politiky. Po několika letech nátlaku a také díky změně nálad ve světě impérium ustoupilo. V roce 1956 britská vláda konečně povolila Seretseovi návrat do vlasti – pod podmínkou, že abdikuje na náčelnický titul.

Pro vyčerpaného muže, který už mezitím našel jiné životní poslání, to nebyla vysoká cena. Seretse Khama s radostí přijal možnost vrátit se domů jako obyčejný občan. Po šesti letech exilu tak spolu s Ruth a dětmi opět stanuli na vyprahlé půdě svého milovaného Bečuánska. Čekalo je bouřlivé uvítání – kmen na ně nezapomněl a přivítal je jako hrdiny.

Návratem do Afriky ale jejich příběh nekončí, naopak začíná nová kapitola. Seretse se vzdal tradičního náčelnictví, ale brzy pochopil, že může svému národu posloužit jinak. V 60. letech vstoupil do politiky a vedl hnutí za nezávislost.

Ruth stála skromně po jeho boku – podporovala ho, starala se o rodinu a zapojila se do charitativní práce pro místní ženy a děti. V roce 1966 se Bečuánsko stalo svobodnou republikou Botswana a Seretse Khama jejím prvním prezidentem, zvoleným drtivou většinou.

Po boku nově zrozeného vůdce stála první dáma Ruth, která se z plaché úřednice proměnila v důstojnou reprezentantku své nové vlasti. Přesto zůstala v srdci skromná – nikdy se nenaučila plynně místní jazyk setswanštinu, ale svou laskavostí si získala respekt lidí. Prezident Khama dovedl Botswanu k prosperitě a byl čtyřikrát zvolen, vždy s podporou své věrné ženy.

Když Seretse v roce 1980 zemřel, držela ho Ruth za ruku až do poslední chvíle. Ztratila manžela, který byl pro ni vším – milencem, přítelem i bojovníkem po boku. Zůstala však v Botswaně, zemi, pro kterou tolik obětovali.

Jako vdova – ale navždy také jako milovaná „Lady Khama“ – pokračovala v dobročinné práci a stala se živoucím symbolem smíření mezi rasami. Jejich láska, kdysi tolik zkoušená, přetrvala všechny překážky. Když Ruth roku 2002 ve věku 78 let zemřela, její přání bylo spočinout vedle Seretseho.

A tak se i stalo – byla pochována po boku svého muže na pahorku nad městem Serowe, kde před půlstoletím spolu čelili osudu.

Zdroje:

https://blog.nationalarchives.gov.uk/a-love-story-that-threatened-the-commonwealth-seretse-khama-and-ruth-williams/

https://www.innertemple.org.uk/who-we-are/history/historical-articles/the-unfortunate-marriage-of-seretse-khama/

https://en.wikipedia.org/wiki/Ruth_Williams_Khama

https://www.thehungrytravellers.blog/ruth-williams-zebras-a-love-story/

https://people.com/movies/united-kingdom-movie-real-life-love-story/