Jiří Štěpnička se v 72 letech dověděl, že je Angličan. Matku mu StB zavřela a kmotrem byl Masaryk

Desetého dubna 1947 se v Londýně ozval první křik chlapce, kterému rodiče dali hned pět jmen najednou: Jiří, Jan, Jaroslav, Martin, Otto. Podle anglického práva totiž při křtu dostává dítě jméno po každém ze svých kmotrů – a jedním z nich byl Jan Masaryk, tehdejší československý ministr zahraničí a syn zakladatele republiky Tomáše Garrigua Masaryka.

Chlapcova matka, uznávaná prvorepubliková herečka Jiřina Štěpničková, byla v Londýně na pracovním pobytu, kde se seznámila s akademickým malířem Janem Samcem. Vzali se krátce před synovým narozením a díky místu, kde přišel na svět, získal malý Jiří automaticky i britské občanství.

Netušil tehdy nikdo, že se tenhle chlapec s pěti jmény o sedmdesát let později stane jedním z nejvýraznějších herců Národního divadla – a že cesta k tomu půjde přes vězení vlastní matky, dětský domov a dvě nehody, které ho v dospělosti jen o vlásek minuly.

Bylo to zvláštní gesto historie: zatímco se v roce 1947 blížil komunistický převrat a mnozí Čechoslováci naopak hledali cestu na Západ, Jiřina Štěpničková se s ročním synem vrátila zpátky do Prahy. Sama to později vysvětlovala tím, že by jako herečka v zahraničí nenašla uplatnění – jazyková bariéra by jí zabránila hrát. Jiří Štěpnička to s odstupem let komentoval s úsměvem: „My jsme se vraceli proti proudu.“ Manželství s malířem Samcem ale netrvalo dlouho a brzy se rozpadlo.

Na podzim roku 1951, kdy byl Jiřímu pouhých pět let, přišel dopis od režiséra Františka Čápa, který byl v emigraci. Štěpničková se rozhodla, že s malým synem tajně opustí zemi, kde vládla čím dál tvrdší totalita. „Maminka mi řekla, že jedeme vlakem za tatínkem do Karlových Varů a že tam dostanu kolo,“ vzpomínal později Štěpnička.

Průvodce, který jim měl pomoci překročit hranici, byl ale ve skutečnosti vysoký důstojník komunistické Státní bezpečnosti. Past sklapla. Štěpničková byla zatčena a čekalo ji dlouholeté vězení, malý Jiří skončil v dětském domově – prý šlo o malé, takřka utajené zařízení ukryté v pražském činžovním domě.

Po půl roce si ho k sobě vzal otec Jan Samec, který žil se svou rodinou v Karlových Varech. Díky tomu prožil Jiří zbytek dětství v uměleckém prostředí, obklopený otcovými malířskými přáteli, a měl podle svých slov šťastné dětství – přestože jednou za čtvrt roku podnikal cestu do pardubické věznice, aby navštívil matku.

V padesátých letech byly návštěvy přísně střežené, oddělené mřížemi a sklem, s úzkou škvírou, kudy si mohli aspoň podat ruce. Jak se politická situace postupně uvolňovala, uvolňovaly se i podmínky návštěv, až Jiří nakonec seděl matce na klíně u jednoho stolku, zatímco v koutě místnosti stály stráže. Podařilo se mu jí i propašovat věci, které vězeňkyně mít nesměly – třeba kapesní nožík nebo peníze.

Sestra Jiřiny Štěpničkové mezitím žádala prezidenta Antonína Zápotockého o milost, podpořili ji i přední čeští umělci jako Jaroslav Marvan, Jiří Trnka nebo Dana Medřická. Štěpničková byla nakonec propuštěna po deseti letech, dva měsíce před všeobecnou prezidentskou amnestií v roce 1960.

Návrat k matce, kterou de facto vůbec neznal, byl pro dospívajícího Jiřího nesmírně obtížný. Musel se přestěhovat z klidných Karlových Varů do Prahy a budovat vztah se ženou, kterou navštěvoval jen jednou za čtvrt roku ve vězeňské místnosti. Vztah mezi matkou a synem byl navíc komplikovaný i po jejím propuštění.

Štěpničková byla podle synových slov kritická a přísná, roky se spolu pořádně neviděli. Herec dokonce matce zakázal chodit na svá divadelní představení, protože ho její přítomnost v hledišti víc stresovala než tréma. Ona na jeho premiéry přesto tajně chodívala – jen ji pokaždé prozradila uvaděčka, která zavolala: „Pane Štěpnička, maminka je tady!“

Přesto to byla právě ona, kdo mu dal umělecké jméno, pod kterým vystupuje dodnes. V občanském průkazu má napořád zapsané otcovo příjmení Samec, ale na jevišti i před kamerou od začátku kariéry vystupoval jako Štěpnička – po matce. Až po revoluci si nechal jméno oficiálně změnit, byť podle jeho vlastních slov ne úplně bezproblémově.

Studia na pražské DAMU dokončil Jiří Štěpnička v roce 1969, prošel angažmá v Hradci Králové a v Brně a od roku 1975 je stálým členem činohry Národního divadla v Praze, kde ztvárnil téměř stovku rolí – od Švandy dudáka přes Shylocka v Kupci benátském až po Krále Leara. Souběžně se stal jedním z nejvytíženějších českých dabérů – jeho hlasem promlouvají v českých verzích filmů mimo jiné Harrison Ford, Michael Douglas, Steven Seagal či Gérard Depardieu. Za dabing dostal Cenu Františka Filipovského, za divadelní roli v inscenaci Blackbird pak v roce 2010 Cenu Thálie.

Diváci ho znají i z televizních obrazovek – jako primáře Bojana v seriálech Modrý kód a Sestřičky, jako vedoucího kanceláře Radka Krásu ve Vyprávěj nebo z dlouholetého působení v Ordinaci v růžové zahradě. Ve své profesi se pohybuje přes šest desetiletí a ještě po sedmdesátce pravidelně zkouší nové divadelní role i televizní projekty – rytmus práce, který podle svých slov nikdy nedokázal a nechtěl zpomalit.

A pak přišla naprosto nečekaná zpráva. V roce 2020, tedy sedmdesát dva let po svém narození, dostal Jiří Štěpnička na vrátnici Národního divadla obálku. „Byla pro mne uložená, beze slova vysvětlení,“ popsal tu chvíli herec.

Uvnitř našel svůj vlastní anglický rodný list, který mu kdysi ve Velké Británii vystavili a který od té doby ležel bůhvíkde, než se k němu po desetiletích záhadně dostal zpátky. Kdo mu ho poslal a proč právě tehdy, zůstává nevysvětlenou záhadou dodnes – dárce se nikdy nepřihlásil. Z dokumentu ostatně vyplynulo i to, že byl při narození zapsán ještě pod otcovým příjmením Samec.

Britské občanství tak Jiří Štěpnička nikdy neztratil ani o něj nepřišel bez svého vědomí – nabyl ho automaticky narozením na britském území, přesně podle tamního práva, které toto právo přiznává každému, kdo se narodí na půdě Spojeného království, na jeho lodích, v koloniích nebo dokonce v letadle nad jeho územím.

Většinu života ale zůstávalo jen teoretické bez jakéhokoli hmatatelného dokladu – dokud mu onen tajemný dárce nevrátil kus papíru, který mu ho po více než sedmi dekádách znovu potvrdil.

Štěpničkova divadelní i filmová kariéra prošla i obdobími morálních kompromisů, které dodnes otevřeně přiznává. V 80. letech přijal roli komunistického prezidenta Klementa Gottwalda ve stejnojmenném tendenčním seriálu – z obavy, že by odmítnutím přišel o angažmá v Národním divadle.

„Odmítat role mě naučil Gottwald,“ řekl s hořkým sarkasmem o zkušenosti, která je pro něj dodnes noční můrou. Sám ale zůstal divadlu věrný po celou svou kariéru, i když prošel obdobími, která popisuje jako „hrůzná, nepříjemné situace i pokoření“. Na rozdíl od některých kolegů, kteří v osmdesátých letech raději emigrovali, on v Národním divadle vytrval.

Ke svým divadelním kolegům, kteří střídali partnery jako kulisy, měl Štěpnička vždycky protikladný přístup. Svou budoucí manželku Janu Říhovou potkal už na gymnáziu, kam chodil se syny herců Štěpánkových i s Jaroslavem Hanzlíkem. Vztah to zpočátku nebyl idylický.

„Zatímco jiní se napřed milují a pak nenávidí, tak my jsme si nenávist odbyli hned na začátku,“ vzpomínal herec. Rok se s Janou vzájemně nesnášeli, než jejich pošťuchování přerostlo v lásku, která pak vydržela šedesát let manželství. Měli spolu syna Jakuba, jenž se věnuje medicíně, a dceru Juditu, právničku – oba své děti od herectví záměrně odrazoval, protože podle jeho slov „to není povolání pro normálního chlapa“.

Jana Štěpničková zemřela v roce 2022. Její odchod herce zasáhl hluboce – příčinu úmrtí si nechal pro sebe, ale otevřeně mluvil o prázdnotě, která po ní zůstala. „Od té doby jsem sešel,“ přiznal v jednom z pozdějších rozhovorů.

Jen pár měsíců po manželčině smrti, na začátku prosince 2022, potkala Jiřího Štěpničku další rána – tentokrát téměř osudová. Spěchal od budovy Národního divadla k tramvaji, kterou chtěl stihnout před druhou premiérou Čapkovy hry Hordubal.

„Vycházel jsem od Národního divadla a přijížděla tramvaj z nábřeží a naproti byla devítka. Já jsem ji chtěl stihnout a rozeběhl jsem se. Zakopl jsem a letěl jsem,“ popsal později tu chvíli. Přepadl z tramvajového nástupiště přímo do kolejiště – propadu, který je podle jeho slov „ještě o dvacet čísel níž, než je úroveň podlahy“. Protože měl obě ruce plné věcí, nedokázal pád vůbec ztlumit a dopadl přímo na obličej a hlavu.

„Zaplaťpánbůh to tramvaj ubrzdila,“ řekl s úlevou herec, kterému nakonec chybělo jen málo k mnohem horšímu konci. Na místě se o něj postarali tři kolemjdoucí, kteří přivolali sanitku – zatímco jedna sanitka projela kolem bez zastavení, což jednoho z přihlížejících rozhořčilo natolik, že si na to hlasitě stěžoval.

Štěpnička si odnesl tržnou ránu nad okem, kterou mu museli v nemocnici zašít, otoky a podlitiny v obličeji, na rukou i na boku – následky navíc zhoršovaly léky na ředění krve, které bral. „Vypadám jako Juraj Jánošík,“ glosoval to s typickým černým humorem.

I přes zranění a náplasti na tváři odehrál Štěpnička divadelní představení ještě tentýž večer. Modřiny v obličeji mu přitom kvůli lékům na ředění krve nemizely ještě měsíce po nehodě. „Chybělo málo a bylo po mně,“ přiznal později otevřeně.

Zdroje:

https://www.pametnaroda.cz/cs/stepnicka-jiri-1947

https://www.narodni-divadlo.cz/cs/profil/jiri-stepnicka-1594306

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/634654/zahada-pro-jiriho-stepnicku-po-72-letech-mu-nekdo-poslal-jeho-rodny-list.html

https://regiony.rozhlas.cz/jiri-stepnicka-je-vlastne-samec-s-anglickymi-koreny-7429085

https://plus.rozhlas.cz/jak-prozival-filmovy-gottwald-jiri-stepnicka-pad-komunismu-niterne-a-narocne-9353802

https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/jiri-stepnicka-pad-tramvaj-modriny-nehoda-uraz-herec-koleje.A221212_080842_lidicky_sub

https://zeny.iprima.cz/jiri-stepnicka-popsal-svou-nehodu-jsem-cerstvy-vdovec-vstrebaval-jsem-horsi-pohromu-195244

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ji%C5%99%C3%AD_%C5%A0t%C4%9Bpni%C4%8Dka