Článek
V šeru za staženou oponou stála nehybně drobná postava. Poslední dějství právě doznělo a z hlediště zněl potlesk, který se jí zabodával pod kůži. Co se jí asi honilo hlavou? Strach z prázdna, které mělo přijít? Nebo klidné smíření? Stačilo pár vteřin a opona půjde naposledy nahoru.
Pak se Jiřina Petrovická zhluboka nadechla, narovnala ramena a vykročila vstříc světlu. Před zraky plného sálu Národního divadla se uklonila tak, jak to udělala tisíckrát předtím – a přece to teď bylo jiné. Úsměv měla pevný, avšak v očích se jí leskly slzy. Třetí děkovačka byla její poslední. Tiše se rozloučila s jevištěm, které milovala nade vše.
Bylo jí pět let, když poprvé ucítila vůni líčidel. Tak malou Jiřinku uchvátil velký sál s jevištěm. Když tam nikdo nebyl, hrála si na scéně pro neviditelné publikum. Vůně šminek a prázdného hlediště se jí vryla do paměti. Už tehdy se viděla, jak jednou bude na pódiu stát – a nebyl to jen dětský sen.
Dětství ale neměla jen pohádkové. Rodiče se brzy rozešli a malá Jiřina putovala mezi otcem a matkou. Otec Josef Žemlička vedl onu přeloučskou restauraci, ale přišla zlá doba: podnik zkrachoval a rodina ztratila zázemí.
Matka Běla se mezitím odstěhovala do Prahy a znovu se provdala. Nejprve však otec odmítl dcery vydat, a tak s ním nějaký čas žily v Čáslavi, kde zkoušel štěstí s vinárnou. Nakonec je matka přece jen získala do péče a odvezla k sobě do Prahy. Patnáctileté Jiřině tam začalo nové životní období.
Praha koncem třicátých let byla městem divadel a matka umění milovala. Vodila dcery na každou dostupnou premiéru a Jiřina hltala každý zážitek z hlediště. Po představeních sbírala podpisy herců a tajně snila o tom, že se s některými jednou potká na jevišti. Ač nikdo jiný z rodiny po divadle netoužil, ona v sobě měla jasno.
Přesto se snažila jít nejprve praktičtější cestou. Přihlásila se na obchodní akademii, jenže neuspěla u přijímaček z matematiky. Ve skrytu duše ji to ani příliš nemrzelo – táhlo ji to jinam. Nastoupila tedy na státní dívčí učitelský ústav a studium zvládla, ale její zájem stále směřoval k divadlu. Milovala češtinu, literaturu a především recitaci.
Ve třetím ročníku střední školy se pokusila dostat do dramatického studia ČIN, což bylo amatérské divadlo. Nepřijali ji. Jiřina Žemličková se však nevzdala. Začala psát kritiky na divadelní představení a pár recenzí poslala i do časopisu Zora – její práce měla úspěch. To ji povzbudilo, ale ani psaní o druhých ji neuspokojilo nadlouho. Chtěla hrát sama.
Hledala proto jiné cesty. Chodila na soukromé hodiny herectví k Jaroslavu Průchovi a Míle Pačové a tvrdohlavě si šla za svým cílem. Když v roce 1942 odmaturovala na učitelském ústavu, do žádné školy už nenastoupila – rovnou zamířila do divadla.
V roce 1942 dostala první roli v divadle na Kladně a debutovala na scéně. Nebyla ještě plnoletá, takže smlouvu s divadlem tehdy musela podepsat její matka. Právě tehdy si zvolila nové umělecké jméno Petrovická podle svého nevlastního otce.
Kladenská scéna byla považována za excelentní. Mladá herečka se tam potkala s řadou vynikajících kolegů. Šla doslova z role do role a nasávala divadelní atmosféru. O talentované dívce brzo začaly psát i kritiky, které chválily její přirozený projev, pohyb i mimiku. A samozřejmě i její půvab – na jevišti byla krásná a elegantní, s osobitým smyslem pro humor.
Na jaře 1943 okupanti zavřeli kladenské divadlo a Jiřina ztratila ze dne na den angažmá. Přijala proto nabídku do divadla v Plzni. Když o rok později zakázali veškerá divadelní představení, začala spolupracovat s rozhlasem. Její kultivovaný hlas byl pro mnohé posluchače v době války uklidňující. Po osvobození se ještě nakrátko vrátila k divadlu v Plzni a pak se před ní znovu otevřela Praha.
V roce 1945 dostala nabídku do Národního divadla. Překvapivě ji odmítla a nastoupila raději do Realistického divadla na Smíchově, kde zůstala pět let. Odehrála tam řadu klasických her. Dokonce krátce spolupracovala s Janem Werichem, který si jejího talentu všiml, jeho nabídku k trvalejší spolupráci však odmítla – chtěla zůstat u vážného repertoáru.
Roku 1950 přešla do Městských divadel pražských. O rok později s radostí přijala druhou nabídku Národního divadla a od roku 1951 se stala členkou činohry první scény. Bylo jí 28 let a odstartovala tak čtyřicetiletou kapitolu, která z ní učinila legendu. Národní divadlo se stalo jejím osudem.
Brzy se vypracovala na přední osobnost souboru. Její herecký projev byl výjimečný – dominoval mu podmanivý alt a charismatický výraz. Zprvu hrála nevinné dívky a mladé milovnice, později dozrála k tragickým postavám matek a vznešených dam. Diváci ji milovali i v komediích – na jevišti dokázala být noblesní a zároveň vtipná.
Každý večer stála na jevišti naplno a ani ve dne nezahálela. Hrála ve filmu, televizi, dabovala i recitovala. Před kamerou se objevila poprvé už za okupace v drobné roličce a po válce účinkovala například ve filmech Muži bez křídel, Krakatit či Strakonický dudák. Přesto se na stříbrném plátně nikdy plně neprosadila. Možná proto, že její aristokratická elegance se nehodila do schematických padesátých let.
Ani její zanícené členství ve straně na tom nic nezměnilo – film ji zkrátka nelákal tolik jako divadlo. Sama to přiznávala: skutečnou lásku cítila k prknům, která znamenají svět. „Má pouta byla na jevišti,“ říkávala klidně. Divadlo pro ni bylo věčné a krásné.
Její hlas fascinoval publikum. V rozhlase se uplatnila jako působivá recitátorka, v televizních pořadech dokázala přimět tisíce diváků ani nedutat. Nazpívala dokonce dobovou píseň Plují lodi do Triany – i jako šansoniérka měla úspěch. Práce s hlasem patřila k jejím doménám a později za ni obdržela Cenu Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu.
Tolik pracovních úspěchů – a přece to mělo svou cenu. Osobní život musel jít stranou. Muži se kolem ní sice točili, ale ona dávala přednost světu na jevišti. O svatbě nechtěla ani slyšet. Její matka to těžce nesla a vytrvale ji nabádala, aby nezůstala sama.
Nakonec Jiřina matce ustoupila. Vzala si svého dlouholetého kamaráda Miloše Pokorného – měli se rádi a svatba byla krásná. Jenže o několik let později se potichu rozešli. Bez hořkosti, bez skandálu. „Prostě nám to nevyšlo,“ komentovala to herečka stroze. Jako by nad tím mávla rukou a vrátila se naplno k práci.
Dlouhé roky pak žila sama, jen pro divadlo. Každý večer potlesk, květiny – a pak návrat do prázdného bytu. Napadlo ji někdy, jaké by to bylo, kdyby doma čekal dětský smích? Osud jí děti nedopřál. Veřejně si nestěžovala – měla přece stovky „dětí“ v podobě svých postav a milujícího publika. Divadlo ji naplňovalo beze zbytku.
Teprve v padesáti letech ji potkalo pozdní štěstí. Seznámila se s diplomatem Tomášem Lahodou, světaznalým a kultivovaným mužem. Jiřinu okouzlil a stal se jejím životním partnerem. Zůstal po jejím boku až do konce. I bez svatby a vlastních dětí tak nakonec našla lásku – třebaže až ve zralém věku.
Na prknech první scény mezitím pokračovala ve své spanilé jízdě. Ztvárnila desítky rolí od Shakespeara po moderní hry a v Národním divadle strávila úctyhodných 40 let. Stala se živoucí kronikou této scény – pamatovala generace kolegů, změny režimů i společenské zvraty.
Její politická angažovanost rostla spolu s kariérou. V divadle vedla stranické schůze, stála v čele různých kulturních brigád a výborů. Byla přesvědčenou komunistkou a nijak se tím netajila. Někteří kolegové to respektovali, jiní jí to měli za zlé.
V 70. letech nastala doba normalizace, která přinesla spory. Tehdy přišly i nepříjemné situace. V pražském Národním divadle se chystalo nastudování Čapkovy hry Matka – titulní roli měla podle očekávání všech hrát vynikající Dana Medřická. Jenže Medřická nebyla členkou KSČ, zatímco Petrovická ano, a vedení rozhodlo dát přednost jí. Jiřina nabídku přijala, přestože věděla, že se za jejími zády šušká o protekci.
Roli Matky nastudovala s maximálním nasazením a při premiéře v roce 1982 ukázala, že nebyla špatnou volbou. Publikum plakalo dojetím a kritici psali nadšené recenze. Petrovická za svůj strhující výkon obdržela Státní cenu a dočkala se uznání od osobností, jako byli spisovatelé František Kožík či Ladislav Fuks. Přesto jí ta „ukradená“ role v očích některých natrvalo přilepila nelichotivou nálepku.
Navenek ale na sobě nic znát nedala. Když se rozsvítila světla ramp, byla pouze postavou ve hře, ne političkou. Kolegové oceňovali její profesionalitu a nezištnou pomoc mladším.
Herec Bořivoj Navrátil o ní mluvil jako o skvělé kolegyni, která se zajímala o druhé. Zdůraznil, že neznala zášť ani zlobu. Petrovická sice pevně věřila své ideologii, ale nikdy se nesnížila k tomu, aby intrikami či udáváním ubližovala ostatním – dělala jen to, co považovala za správné.
K filmování se v 70. letech přece jen vrátila, aby podpořila nastupující normalizaci. Hrála například oddanou komunistickou spisovatelku v propagandistickém snímku Dvacátý devátý a chladnou prokurátorku v dramatu Tobě hrana zvonit nebude.
Tyto role otevřeně odrážely její politické postoje – a ona je přijímala s vnitřním souhlasem. Věřila tomu, co hrála, a možná i proto působily velmi přesvědčivě. Její věrnost straně jí vynesla řadu poct, včetně titulů Zasloužilá umělkyně a Národní umělkyně i několika státních vyznamenání.
Své stranické víře zůstala věrná až do konce. Ani po srpnu 1968, ani po listopadu 1989 nezměnila kabát. Když komunistický režim padl, Petrovická už byla v pokročilém věku. Nové poměry přijala mlčky a bez veřejných gest.
V roce 1990 v tichosti opustila Národní divadlo a odešla do důchodu. Na rozdíl od jiných se nesnažila zapírat svou minulost ani se neobhajovala. Zůstala přesvědčenou komunistkou až do smrti. Ještě naposledy se vrátila na jeviště 3. listopadu 1992 jako paní Pernellová v Tartuffovi, pak se definitivně rozloučila s publikem.
Z veřejného života se pak vytratila. Žila tiše, obklopena knihami a vzpomínkami. Když výjimečně promluvila v rozhlase nebo se objevila na besedě, překvapila stále jiskřivým humorem a nadhledem. Svých životních voleb nelitovala a neobhajovala je – čas soudů přenechala jiným.
V posledních letech ji trápily zdravotní potíže, hlavně srdce. Z herecké legendy se stala křehká stará dáma, odkázaná na pomoc nejbližších. Ve věku 85 let Jiřina Petrovická 10. října 2008 zemřela po dlouhé nemoci – potichu, bez velkého rozruchu.
Na pohřeb ve strašnickém krematoriu přišla asi stovka lidí. Rodina, přátelé i kolegové z divadelní branže se s ní naposledy rozloučili. Herec Bořivoj Navrátil pronesl nad rakví dojemná slova: „Neznala lež, závist, nenávist a zlobu. Vyznávala lásku a dobrotu srdce.“ Možná by to někdo od tak „kované“ soudružky nečekal – ale ti, kdo ji znali osobně, věděli své.
Její pozůstatky spočinuly na vyšehradském hřbitově, symbolicky ve společném hrobě s hereckým bardem Jaroslavem Průchou – jejím otčímem a tím, kdo ji kdysi přivedl k divadlu.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jiřina_Petrovická
https://zeny.iprima.cz/jirina-petrovicka-se-nikdy-nechtela-vdat-do-svatby-ji-nutila-trikrat-rozvedena-matka-450153
https://www.vlasta.cz/clanek/jirina-petrovicka-dana-medricka-film-serial-valka-komunismus-divadlo-matka-praha.html
https://www.novinky.cz/clanek/kultura-jirina-petrovicka-slavi-jubileum-40185063
https://dvojka.rozhlas.cz/kralovna-dabingu-i-symbol-komunistickych-vyhod-osudove-zeny-herecka-jirina-8867283
https://www.idnes.cz/kultura/divadlo/zemrela-herecka-petrovicka-kralovna-cinohry-a-dabingu.A081011_085224_divadlo_jaz
https://www.filmovyprehled.cz/cs/person/40706/jirina-petrovicka
