Jižní město: architekti snili o moderní čtvrti, soudruzi o rychlé stavbě. Druhá etapa se povedla víc

Nebyly to jen obrysy domů. Byly to linie náměstí, sálů, kluboven, restaurací, kavárny, knihovny, kina a krytého bazénu. Na papíře ožívala pulzující budoucí část města pro osmdesát tisíc lidí, největší sídliště v republice.

Příběh Jižního Města začíná, jako mnoho velkých příběhů poválečné Evropy, z nedostatku. Praha se dusila akutní bytovou krizí, dědictvím let zanedbávání a centralizovaného plánování, které nedokázalo držet krok s realitou. V roce 1964 padlo rozhodnutí.

Na vyvýšené plošině na jihovýchodním okraji metropole, na polích a mírných svazích tehdy ještě příměstských obcí Chodov a Háje, se zrodí nová městská část.

V uvolněnější atmosféře šedesátých let, kdy se do československé architektury a urbanismu vracel závan inspirace ze zahraničí, se zrodil sen, který dalece přesahoval pouhou výstavbu bytů. Tým architektů, v jehož čele stály osobnosti jako Jan Krásný a Jiří Lasovský, nepřipravoval jen sídliště.

Rýsovali socialistickou utopii, která se inspirovala tím nejlepším z meziválečného funkcionalismu a západních konceptů, včetně anglických zahradních měst jako Milton Keynes.

Podrobný územní plán představoval město harmonicky začleněné do krajiny, kde se zástavba prolíná se zelení. Dominantním prvkem měl být rozlehlý centrální park, těžiště celého území. Obytné části – Háje, Opatov, Litochleby – byly koncipovány jako svébytné čtvrti s vlastními menšími centry, kde by se nacházely školy, obchody a služby.

Zástavba měla gradovat, od nižších domů na okrajích k vyšším v centrech. Klíčovým principem bylo důsledné oddělení pěší a automobilové dopravy, které mělo zajistit klid a bezpečí v obytných zónách. Mělo to být soběstačné město, kde jsou pracoviště, odpočinek i kultura na dosah ruky – dokonalý protiklad přelidněným a znečištěným městům minulosti.

Problém byl už od začátku nesmiřitelný střet dvou odlišných utopických vizí. Na jedné straně stála humanistická utopie architektů, zakořeněná v ideálech kvalitního života, lidského měřítka a komunity. Na straně druhé stála průmyslová utopie státu normalizační éry, posedlého plněním kvantitativních plánů a ideologickou vírou v masovou výrobu jako všelék na společenské problémy.

Prvního září 1971 se sen začal měnit ve skutečnost. Na pole u Chodova a Hájů vjely první bagry a buldozery.

Technologií, na které bylo vše postaveno, byl panel. Unifikovaná konstrukční soustava VVÚ-ETA byla navržena pro rychlost a efektivitu, nikoli pro architektonickou rozmanitost.

Domy se nestavěly tam, kde by měly nejlepší oslunění nebo kde by vytvářely přívětivá zákoutí, ale řadily se do monotónních linek, aby jeřáb mohl z jedné dráhy obsloužit co nejvíce sekcí.

Pro tvůrce původního plánu byla tato proměna bolestivou deziluzí. Architekti, kteří na začátku stáli jako vizionáři, se postupně stávali pouhými asistenty bez reálné moci. Vzpomínka Vítězslavy Rothbauerové je v tomto ohledu zdrcující. Když se její tým snažil prosadit alespoň drobné úpravy typizovaných domů, narazil na nezájem.

Firma Montované stavby argumentovala tím, že její čety ovládají montáž tak dokonale, „že se nemusí ani dívat do výkresů a že je tím nemůžeme zatěžovat. Slovo architektura nic neznamenala,“ vzpomínala architektka.

Tato krátká věta je klíčem k pochopení celého příběhu. Plány se zjednodušovaly,  výstavba občanské vybavenosti – škol, obchodů, kulturních center – se odsouvala na neurčito. Prioritou bylo splnit plán na počet bytových jednotek. Vše ostatní bylo podružné.

Když proto v roce 1976 převzali první nájemníci dekrety na své nové byty, nepřicházeli do hotového města. Vstupovali do krajiny, která připomínala staveniště po apokalypse. Fotograf Jaromír Čejka, který v té době začal sídliště systematicky dokumentovat, popsal svůj motiv jediným slovem: „vztek“. Jeho černobílé snímky jsou mrazivým svědectvím té doby. Jsou to obrazy „bláta, prachu a šedivé bezútěšnosti“.

Na jeho fotografiích vidíme děti, jak si hrají mezi hromadami stavebního materiálu a betonovými rourami. Ženy v lodičkách, které balancují na provizorních dřevěných lávkách položených přes moře lepkavého bahna.

Tuto atmosféru chaosu a morální dvojznačnosti zachytila geniálně i Věra Chytilová ve svém filmu Panelstory aneb Jak se rodí sídliště z roku 1979. 

Pro první obyvatele byl život na Jižním Městě mixem protichůdných pocitů. Na jedné straně stála obrovská, téměř nepopsatelná radost. V kontextu socialistického Československa, kde se na byt čekalo dlouhé roky, bylo získání vlastního bydlení „skutečné terno“.

Pro mnoho mladých rodin to znamenalo poprvé v životě vlastní střechu nad hlavou, ústřední topení a svoji vlastní koupelnu, i když s laciným umakartovým jádrem. Bylo to splnění životního snu.

Toto soukromé štěstí však kontrastovalo s bídou za dveřmi bytu. Okolní prostředí bylo „měsíční krajinou“. Neexistovaly zpevněné chodníky, chyběly obchody, restaurace, hřiště, lavičky. Pro základní nákupy se muselo cestovat do centra Prahy. Byl to každodenní boj s nedodělky, pocit neustálé frustrace.

A přesto, nebo možná právě proto, se zde zrodilo něco nečekaného. Původní urbanistický plán počítal s tím, že komunitní život bude pěstován v navržených parcích, náměstích a kulturních centrech. Jelikož tato infrastruktura chyběla, museli si obyvatelé najít jinou cestu. Spojil je společný osud.

Kritika neutěšeného stavu Jižního Města I byla tak silná, že při plánování druhé etapy, Jižního Města II (stavěného od roku 1978), dostali architekti šanci na reparát. Do čela týmu, který měl tuto nelehkou úlohu splnit, se postavili architekti Vítězslava Rothbauerová a Jan Zelený.

Podařilo se jim dosáhnout malého, ale důležitého vítězství: dostali svolení navrhnout drobné modifikace standardní panelové soustavy VVÚ-ETA. Ještě důležitější však bylo, že mohli vypracovat komplexní koncept veřejného prostoru, který by bojoval proti anonymitě a monotónnosti.

Nejvýraznějším výsledkem jejich snahy byl unikátní orientační systém, vytvořený ve spolupráci s grafikem Jiřím Rathouským. Byla to geniálně jednoduchá a přitom účinná myšlenka. Sídliště bylo rozděleno do barevných souborů – červený, zelený, hnědý a černý – a dále do tematických okrsků pojmenovaných podle živlů a přírody: Slunce, Voda, Země, Vzduch, Fauna a Flóra. Každý okrsek dostal svůj vlastní grafický symbol, který se objevil na štítech domů, informačních tabulích a směrovkách. Byla to odpověď na bloudění v bludišti Jižního Města I.

Tým Rothbauerové ale nezůstal jen u grafiky. Navrhli specifický městský mobiliář – lavičky, odpadkové koše, pergoly – a dbali na integraci uměleckých děl do veřejného prostoru. A co bylo možná nejdůležitější, domovy Jižního Města II se obyvatelům předávaly v daleko dokončenějším stavu, včetně terénních úprav, aby se neopakovala traumatická zkušenost s bahnem.

Jižní Město II bylo bezpochyby krokem vpřed. Přesto architekti stále pracovali sevřeni v kleštích systému. Mohli ho ohýbat, ale nemohli ho zlomit. Základní technologií zůstával panel.

Pád železné opony v roce 1989 začal novou kapitolu. V devadesátých letech odstartoval masivní program regenerace, který měl změnit stavby minulosti. Šedivé fasády Jižního Města I se postupně oblékly do pestrých barev, které nejen zlepšily vzhled, ale díky zateplení i funkčnost budov. Stromy, které kdysi architekti a první obyvatelé sázeli do nehostinné půdy, konečně vyrostly a proměnily prostranství mezi domy v opravdové parky. Sen o „bydlení v zeleni“ se po desetiletích konečně naplnil.

S novým režimem přišel i soukromý kapitál. Tam, kde kdysi zely prázdné plochy, vyrostly obchody, služby a restaurace. Symbolickým vrcholem této transformace se stalo otevření obřího obchodního centra Westfield Chodov v roce 2005, které definitivně ukončilo éru, kdy se za nákupy muselo dojíždět do centra.

Časem se změnilo i vnímání tohoto místa. Hanlivé nálepky jako „betonové ghetto“ nebo „králíkárny“ postupně vybledly. Díky skvělé dopravní dostupnosti metrem, obrovskému množství zeleně a kompletní občanské vybavenosti se Jižní Město stalo vyhledávanou a pro mnohé atraktivní adresou. Změnila se i sociální struktura. Generace mladých rodin, které se sem nastěhovaly v sedmdesátých letech, zestárla, a Jižní Město má dnes jedno z nejvyšších zastoupení seniorů v Praze.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ji%C5%BEn%C3%AD_M%C4%9Bsto

https://www.atlasobyvatelstva.cz/sites/default/files/14jiznimestocz.pdf

https://www.praha11.cz/redakce/tisk.php?lanG=cs&slozka=181&clanek=182

https://magazin.aktualne.cz/obrazem/jizni-mesto-od-utopie-k-realite/r~1e93f840799011e6a77e002590604f2e/

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/po-osmdesatych-letech-nezustaly-jen-panelaky-ale-i-veslarsky-kanal-nebo-kreativni-melouchy-31788

https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/jizni-mesto---sidliste-bez-lidi-_201509140630_msulek