Josef Dvořák: smrt milenky (†18) ho dohnala až k sebevraždě. Se Suchým se nesnesli v jednom divadle

Teplé tropické slunce klouzalo k obzoru a moře u kubánských břehů bylo zrádně klidné. Josef Dvořák pomalu odplouval od pobřeží, sám a rozhodnutý nevrátit se. Počítal s tím, že pár kilometrů od břehu mu dojdou síly a oceán se o všechno postará.

Byl v situaci, kdy se mu nechtělo moc žít. Láska jeho života, osmnáctiletá studentka Alena, kvůli které opustil rodinu, zemřela tragicky pod koly auta.

Zoufalství z osobní tragédie ho dohnalo na kraj propasti – a on se rozhodl udělat krok vpřed. Na poslední chvíli ho však přátelé na člunu našli a vytáhli z vody. Mlčky ho objali a on pochopil, že ještě není konec. Byl to začátek nového života.

Josef Dvořák se narodil za války, 25. dubna 1942, v malé obci Horní Cerekev na Vysočině. Když mu byly tři roky, rodiče se přestěhovali do pohraniční Kadaně. Maminka tam vedla malý obchod, tatínek pracoval v plechárně a ve volnu hrál ochotnické divadlo.

Malý Josef ale zpočátku o herectví nestál. Mnohem víc ho lákala auta, která se učil opravovat, a kino – miloval grotesky Laurela a Hardyho, Chaplinovy pantomimy. Největším trestem pro něj tehdy bylo, když nesměl do biografu. Jako kluk sedával v první řadě a hltal každý film; doma pak předváděl scénky a bavil okolí, aniž tušil, že tím trénuje svůj dar.

Vyučil se automechanikem, ale v dílně dlouho nezůstal. Osud ho volal na jeviště. V Kadani začal vystupovat s místními ochotníky a brzy se ukázalo, že má výjimečný talent rozesmát publikum. Při jedné taneční zábavě si ho všiml divadelní režisér Pavel Fiala – mladík Dvořák hrál na kytaru a svým typickým humorem laškoval s děvčaty v publiku.

Fiala ho oslovil neobvyklou otázkou: „Co byl dosud váš největší životní zážitek?“ Dvaadvacetiletý Josef ani nemrkl: „Když se v neděli smaží řízky.“ Pak s vážnou tváří zahrál na kytaru zvuky smažícího se řízku, prskající plotny i praskajícího dříví v kamnech – a zkušeného režiséra tím naprosto ohromil.

V tu chvíli bylo rozhodnuto. Fiala přizval Dvořáka do slavného experimentálního souboru Kladivadlo, který právě přesouval do Ústí nad Labem. Z automechanika se roku 1965 rázem stal poloprofesionální herec.

Kladivadlo nebylo jen tak nějaké oblastní divadlo. V uvolněné atmosféře 60. let patřilo k odvážným, kontroverzním scénám malých forem, které posouvaly hranice tehdejšího umění. Pro Dvořáka to byla dokonalá škola.

Jeho komika nebyla uhlazená; byl to živel. Kritici jeho styl popisovali jako „klaunskou groteskní nadsázku“ a jeho improvizace jako „dravé a provokativní“. Právě tato nespoutaná energie, která dokázala rozbít jakýkoli připravený scénář, se stala jeho poznávacím znamením – a později i zdrojem napětí ve spolupráci s jinými velkými osobnostmi.

První velký úspěch zaznamenal v ústecké inscenaci Lucerna, kde si zahrál pohádkového vodníka. Zelený kabátek a zamyšlený vodnický hlas se k němu překvapivě hodily. Vodník se mu stal osudovým symbolem – postavou, ke které se ještě mnohokrát vrátil.

Po roce 1968 se politické poměry utáhly a Kladivadlo bylo moc svobodomyslné. Josef Dvořák se na chvíli ocitl i v pozici uměleckého vedoucího souboru, ale tahle funkce nebyla nic pro něj. Cítil, že potřebuje změnu.

Jednoho dne tajně zajel do Prahy podívat se na představení konkurenčního divadla Semafor. Seděl tiše v hledišti a dojímalo ho, jak skvělá atmosféra může na jevišti panovat. Myslel si, že jeho vlastní divadelní sen skončil, a ukápla mu slza.

Právě v tu chvíli se za ním ozval tichý hlas: „Vy jste taky ředitel? Prý končíte? A nechtěl byste od nové sezóny k nám?“ Byl to Jiří Suchý, principál Semaforu. Dvořák jen ohromeně přikývl – a štěstím ani nedokázal odpovědět. Psal se rok 1972 a před ním se otevíraly dveře slávy.

V pražském Semaforu strávil Josef Dvořák celých osmnáct let. Nastoupil jako hotový komediant s vlastním stylem, který ovšem skvěle zapadl po bok Jiřího Suchého a Jitky Molavcové. Publikum si zamilovalo jeho mimiku, skřehotavý hlas i rozpustilé improvizace.

Brzy se stal jedním z pilířů souboru. Hrál v desítkách originálních her a často exceloval v pohádkových postavách. Když Semafor uvedl jevištní zpracování Erbenovy Kytice, Dvořák v něm zaskočil v roli Polednice – a pak brilantně ztvárnil také vodníka.

Zeleně nasvícený vodník ve studni se stal jedním z nezapomenutelných obrazů představení. Od té doby jako by mu byla zelená slušící tvář vodníka předurčena.

Z prken Semaforu vedla cesta i na televizní obrazovky. Sedmdesátá a osmdesátá léta přinesla Josefu Dvořákovi stovky rolí v televizních inscenacích, seriálech i filmech. Zahrál si potrhlého laboranta v komedii Jáchyme, hoď ho do stroje! a automechanika v bláznivém filmu Parta Hic.

V populárním seriálu Nemocnice na kraji města překvapil v dramatické roli zakřiknutého pacienta. Děti ho milovaly v pohádkových seriálech – třeba jako dobrosrdečného trošku popleteného vědce ve sci-fi komedii Návštěvníci.

A právě dětským divákům dal nejvíc: propůjčil svůj hlas desítkám večerníčkových postaviček, včetně legendárního Maxipsa Fíka a králíků z klobouku Boba a Bobka. Jeho hebký, hravý hlas provázel večerní pohádky v celkem 156 epizodách a několikrát za to získal platinovou desku. Pro celou generaci dětí se stal symbolem laskavého vypravěče.

Ve filmu a televizi slavil úspěchy, ale divadlo zůstalo jeho domovem. Koncem 80. let už měl kolem sebe v Semaforu vlastní silnou hereckou skupinu. Cítil, že se potřebuje rozletět po svém – a zároveň vztah se Suchým začal drhnout.

Nešlo o osobní nevraživost, ale o nevyhnutelný střet dvou naprosto odlišných světů. Suchého Semafor byl chrámem inteligentního humoru, postaveným na poetických textech, slovních hříčkách a jemných metaforách, které cílily na vnímavého diváka.

Dvořák byl pravý opak: živelná, nespoutaná síla, jejíž komika pramenila z lidové grotesky a „dravé, provokativní improvizace“. Zatímco Suchý tvořil divadlo, kde herci sloužili jeho preciznímu textu, Dvořák byl typem komika, kterému musel text sloužit jako odrazový můstek pro jeho vlastní show.

V roce 1990 proto Dvořák odešel ze Semaforu a založil si vlastní Divadelní společnost Josefa Dvořáka. Sestavil soubor z kolegů, kteří dřív nedostali tolik příležitostí, a vyrazil s nimi na zájezdová představení po celé republice.

Jeho „parta“ pokračovala v tradici autorského komediálního divadla a dodnes úspěšně baví publikum. Titulní role v komediích jako S Pydlou v zádech nebo Čochtan vypravuje jsou psané přímo pro něj – principála a jednoho z nekorunovaných králů českého humoru.

Na jevišti rozdával smích, jeho soukromí ale zdaleka tak veselé nebylo. Oženil se celkem čtyřikrát, prožil tři manželství a jednu fatální milostnou aféru. Sám později přiznal, že v mládí rodinný život zanedbával: „Stále jsem byl v práci. Z domu jsem odcházel před svítáním a vracel se za svítání. Vůbec jsem si neužil rodinný život. Nepamatuji se, že bych někdy s rodinou doma snídal, obědval nebo večeřel,“ říkával hořce o té době.

První manželství uzavřel ještě jako velmi mladý muž – vzal si dívku jménem Arnoštka. Byla to možná prudká, romantická láska, ale manželství vydrželo jen dva roky. Mladý Pepa toužil po světlech ramp víc než po domácím krbu a Arnoštka zůstala opuštěná v pozadí jeho života.

Krátce po rozvodu našel Josef štěstí podruhé – a zdálo se, že tentokrát trvalejší. Jeho druhou ženou se stala Zuzana, krásná tmavovláska, se kterou si pořídil rodinu. Narodily se jim dcery a Dvořák se snažil skloubit roli otce s nabídkami rolí a účinkováním po večerech. Nebylo to snadné, divadlo ho potřebovalo naplno. Přesto na pár let zakotvil v rodinném životě. Jenže pak přišla osudová zkouška, které neodolal.

Koncem 70. let už byl Dvořák slavný komik. Na jevišti zářil, doma měla rodina pocit, že ho stále jen dohání. A právě v té době se to stalo. Josef se bláznivě zamiloval do mladičké dívky – sotva osmnáctileté studentky jménem Alena.

Bylo mu přes třicet a svět mu ležel u nohou; o to víc ho fascinovala čistá zamilovanost té dívky a čerstvý závan mladosti, který do jeho života vnesla. Zuzana vycítila, že manžel je jí nevěrný, a hrdě mu dala na vybranou. On neváhal. Opustil rodinu kvůli milence, opájen iluzí, že začíná nový život po boku velké lásky.

Nějaký čas to vypadalo jako román z červené knihovny – protřelý herec a jeho půvabná mladá múza. Jenže pak udeřil neúprosný osud. Alena šla na svoje 18. narozeniny nakoupit a cestou přes přechod ji srazilo auto. Řidič zběsile předjížděl, kde neměl; Alena udělala vše správně, rozhlédla se, a přesto ji to nevychovaný řidič smetl.

Dívka upadla do kómatu a několik dní balancovala mezi životem a smrtí. Josef za ní denně jezdil do nemocnice, držel ji za bezvládnou ruku a šeptal, ať bojuje. Neprobrala se. Alena svým zraněním podlehla a Dvořák zůstal zcela sám se svou vinou a žalem.

Jeho svět potemněl. Chodil jako tělo bez duše, uzavíral se před lidmi. Láhev alkoholu se stala jeho útěchou – i to málo, co si vybudoval, se zhroutilo jako domeček z karet. Když se úplně propadl na dno, rozhodli se jeho přátelé zakročit.

Vzali ho s sebou na zájezd do Karibiku, kde měl společně s dalšími českými umělci vystupovat na festivalu mládeže. Doufali, že změna prostředí a nové dojmy mu pomohou zapomenout. Zpočátku to tak i vypadalo: Dvořák v Havaně bavil publikum a rozdával úsměvy. Večer ale zůstával sám se svou bolestí. A pak mu hlavou uzrála šílená myšlenka, jak trápení ukončit.

Jednoho parného dne na Kubě zmizel. Nikomu nic neřekl – prostě odešel na opuštěnou pláž a začal plavat pryč do širého moře. Chtěl doplavat až do Ameriky. Ne proto, aby emigroval a začal nový život. Plaval vstříc smrti. Představoval si, jak mu uprostřed oceánu dojdou síly, jak polyká slanou vodu a klesá pod hladinu, kde ho pohltí tma.

Byl rozhodnutý se utopit, jenom aby utišil bolest v srdci. Dlouho to nikdo nezpozoroval. Až když se neukázal na večerním vystoupení, ostatní pochopili, že se něco stalo. Zoufalé hledání na tropickém ostrově – a nakonec spásný nápad: co když šel do vody? Kubánští kolegové narychlo sehnali člun a vyrazili pátrat podél pobřeží.

Našli ho na poslední chvíli, unaveného plavce už stahovaly vlny a on sám polykal vodu a ztrácel vědomí. Nebýt té pohotové záchrany, moře by si ho vzalo. Celá tahle epizoda pak zůstala zamlčená – psal se rok 1978 a něco takového bylo tabu. Nikdo se nesměl nic dozvědět, na veřejnosti se Dvořák dál usmíval jako vždy. Ale uvnitř zůstal poznamenaný navždy.

Když se z Kuby vrátil, čekal ho prázdný domov. Zuzana, jeho druhá žena, se však o tragédii dozvěděla a nakonec v sobě našla odpuštění. Vzala ho zpátky k sobě – nejen ze soucitu, i ona ho stále milovala. Podruhé se tedy vzali a pokusili se navázat tam, kde kdysi byli šťastní. Jenže některé rány se zahojí jen napůl.

Ani druhý pokus jim nevyšel. Pepa se snažil být dobrým manželem a otcem, ale jeho duše byla jinde. Po čase se s Zuzanou podruhé a definitivně rozvedli. Dvořák tehdy možná uvěřil, že opravdové štěstí v lásce není pro něj. Dva rozvody a jedna pochovaná láska – to by leckomu zlomilo srdce.

A přece na něj někde čekala spřízněná duše. Na začátku 80. let, v době kdy se plně ponořil do práce, mu osud nenápadně postavil do cesty ženu jménem Jarmila. Byla o rok mladší, klidná, energická a velmi schopná – pracovala jako produkční v Československé televizi. Potkali se při natáčení netradičního seriálu Rozpaky kuchaře Svatopluka v roce 1984.

On tam hrál hlavní roli rozpačitého kuchaře a ona se starala o organizační zázemí. Stačil jediný pohled na tu usměvavou ženu s velkýma očima a Pepa pocítil, že kolem něj prošlo něco osudového. Přesto to nebyla láska na první pohled v obvyklém smyslu – Jarmila se do vztahu nehrnula. Měla za sebou své trpké zkušenosti a nevěřila na pohádky. Dvořák ji musel trpělivě dobývat, krůček po krůčku, osm dlouhých let.

Během těch let objevovali, že jejich setkání provází podivuhodné náhody. Oba se narodili na konci dubna ve znamení Býka, dokonce téměř na den přesně rok od sebe. Sdílejí stejný monogram J.D. – Josef Dvořák a Jarmila Dattelová. A jednou si při povídání všimli drobné jizvičky, kterou má každý z nich na pravé ruce.

Dvořák se usmál a zvolal: „To už se nedá nic dělat. Musíme se vzít!“ Tu vetu myslel napůl v žertu, napůl zcela vážně – věřil, že ty znamení nemohou být náhoda. „Děkuji pánubohu, že mi ji seslal v pravou chvíli. Ubral mi řadu starostí a zachoval mě pro divadlo,“ řekl později se slzou v oku o Jarmile. V roce 1991 do toho konečně praštili a svatba s Jarmilou byla pro Josefa Dvořáka symbolickým vstupem do klidného přístavu po letech bouří.

Jarmila – které láskyplně říká Jája – není žena z uměleckého světa reflektorů a potlesku. Přesto se stala nepostradatelnou partnerkou jeho kariéry. Dala mu do pořádku život, jak sama slíbila. „Nemysli si, že ti budu stát furt za zadkem,“ varovala ho prý na začátku s úsměvem.

„Vidím, jaký máš binec v papírech, raději to vezmu do rukou já a vnesu do toho naprostý pořádek. Ty nebudeš mít vůbec žádné starosti s penězi.“ A tak se i stalo. Jája se stala manažerkou, účetní, produkční – zkrátka vším, co mohl potřebovat, aby se on mohl věnovat jen divadlu.

S lehkou nadsázkou po letech přiznal, že už ani neví, jak vypadají nové bankovky v peněžence, protože všechny praktické záležitosti drží pevně v rukou jeho žena. Ona ho tak vlastně zachránila i podruhé: tentokrát pro život, ne před smrtí.

Čtvrté manželství Josefa Dvořáka přineslo harmonii, ale z minulosti na něj přece jen jeden stín dopadl. V srpnu 2007 se v archivech objevily dokumenty StB, komunistické tajné policie, které naznačovaly, že kdysi v 80. letech spolupracoval s agenty.

Pod krycím jménem „Komik“ měl na několika schůzkách informovat o dění v Semaforu – údajně zejména o Jiřím Suchém, svém principálovi. Byla to pro mnohé šokující zpráva. Dvořák kategoricky popřel, že by vědomě donášel. Někteří kolegové se ho zastali, jiní jen tiše krčili rameny.

Jiří Suchý ho omluvil s hořkostí: „Byl to jednoduchej kluk, věřím, že tlaku StB mohl snadno podlehnout.“ Rozčarování ale vystřídala nejistota – nic konkrétního se neprokázalo. Herec se k aféře odmítl dál vyjadřovat a časem tahle kauza vyšuměla. Josef Dvořák zůstal pro většinu lidí milovaným komikem a případ „Komik“ se stal jen malou poznámkou pod čarou jeho životního příběhu.

Mnohem těžší zkouškou pro něj byl nečekaný zápas o holý život. Jen pár let po svatbě s Jarmilou totiž přišla zlá diagnóza: rakovina tlustého střeva. Dvořák tehdy nic netušil – do nemocnice šel původně s banální obtíží a lékaři náhodou odhalili nádor. Byl to šok.

Okamžitě musel na operaci, při níž mu odstranili část střeva. Pro Jarmilu to byly nejtěžší chvíle: manželovi šlo o život a ona mohla jen úzkostně čekat. „Měl tehdy namále a moc jsem se bála,“ přiznala po letech. Následovaly intenzivní chemoterapie, které Dvořák podstupoval potají, aby neděsil své publikum.

Nikomu nic neřekl, na jevišti se dál smál, i když mu bylo zle. Jako by nechtěl připustit, že ho nemoc může porazit. A neporazila – rakovinu porazil on. Už v lednu 1997, pouhých pár týdnů po náročné operaci, stál zase na pódiu a hrál před vyprodaným sálem. I tuhle bitvu díky lékařům a vlastní vůli vyhrál.

Zestárl? Možná jen trochu. Josef Dvořák dnes patří k nejenergičtějším osmdesátníkům, jaké můžete potkat. Své 83. narozeniny oslavil skromně – prý není „slavicí typ“. Věk pro něj zůstává jen číslem a on stále srší humorem. Pravidelně hraje tenis se svými přáteli a směje se, že jedině na kurtu pocítí, že už nemá rychlost jako dřív.

Pořád hraje divadlo; se svou společností objíždí města a rozdává smích stejně jako před desítkami let. Když se ho někdo zeptá, jestli už nemá všeho dost, zavrtí hlavou: „Dokud mi budou tleskat a dokud mě to bude bavit, budu stát na jevišti.“ A pak možná potichu dodá, že ještě čeká na nějakou krásnou roli – kdyby mu ji někdo nabídl, určitě by ji střihl s chutí.

To nejdůležitější se ale pro Josefa Dvořáka odehrává mimo světla ramp. Rodina je pro něj vším. Po letech, kdy měl pocit, že mu osobní život utíká mezi prsty, si teď vynahrazuje, co zameškal. Ze svých předchozích vztahů má tři dcery – Moniku, Zuzanu a Terezu – a Jarmila přivedla do manželství dceru Markétu.

Čtyři dcery a žádná společná, jak s úsměvem říká. Nevadí mu, že nikdy neměl syna; radost mu dávají vnuci a už je dokonce dvojnásobným pradědečkem. Nejmladší pravnoučátko pochoval v náručí teprve nedávno a v očích se mu při tom leskly slzy dojetí. „Když jsem byl mladej, rodinný život jsem kvůli práci moc nepoznal. O to víc si to teď vynahrazuju,“ svěřuje se upřímně.

To, že jeho rodina drží pevně pohromadě, přičítá hlavně své ženě. Jája je totiž stmelovač rodiny par excellence.Dokázala navázat přátelství i s Pepovými bývalými manželkami – a ony si oblíbily ji. Všechny dcery, ač z různých matek, se dnes pravidelně navštěvují a mají krásný vztah.

„Všichni se máme rádi, navštěvujeme se. Vděčím za to především Jáje, která je ve stmelování lidí vynikající. S mými bejvalkami dokonce jezdí na dovolenou,“ pochlubil se herec pobaveně. Představte si ten obrázek: jeho exmanželky společně na výletě, smějí se a povídají si, jako by byly staré kamarádky.

A uprostřed nich zlatovlasá Jája, která rozdala kus svého srdce každému. Josef tomu někdy nevěří – vždyť kdysi byly ty vztahy plné bolesti. Dnes jsou zahojené a proměněné v něco laskavého.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Dvořák

https://www.kafe.cz/celebrity/josef-dvorak-zivotopis-25-4-1942-narozeniny-30000424.html

https://www.vlasta.cz/celebrity/josef-dvorak-divadlo-semafor-osud-herec-rodina-vodnik/

https://zeny.iprima.cz/josef-dvorak-ctyrikrat-zenaty-manzelka-jezdi-s-jeho-byvalkami-na-dovolenou-106266

https://www.novinky.cz/clanek/zena-styl-josef-dvorak-k-divadlu-jsem-sel-kvuli-holkam-40035079

https://cesky.radio.cz/idnes-herec-dvorak-spolupracoval-s-stb-8464809

https://www.josefdvorak.cz/zivotopis/

https://www.novinky.cz/clanek/zena-styl-josef-dvorak-k-divadlu-jsem-sel-kvuli-holkam-40035079

https://www.krajskelisty.cz/praha/10609-nejuzasnejsi-cesky-vodnik-josef-dvorak-se-ozenil-ctyrikrat-manzelky-vsak-mel-pouze-tri-jak-to-bylo-se-smrti-jeho-mlade-milenky-a-udajnym-donasenim-stb-tajnosti-slavnych.htm