Josef Hasil byl jedním z králů Šumavy, převedl desítky lidí. Jeho rodina za to zaplatila velkou cenu

V nastalém tichu je slyšet jen zrychlený dech uprchlíků ukrytých mezi stromy. Vede je drobný, čiperný muž. Ještě než se na místo seběhnou posily, ten muž – Josef Hasil – mizí s celou skupinkou ve tmě směrem k bavorským hranicím. Státní bezpečnost zuří: jejich nejhledanější nepřítel opět zmizel. Lov na „Krále Šumavy“ právě dosáhl vrcholu…

Kdo byl Josef Hasil, muž přezdívaný „Král Šumavy“? Narodil se 8. února 1924 na samotě Zábrdí u Prachatic jako sedmé z osmi dětí chudé rodiny. Od dětství vyrůstal obklopen hlubokými lesy a drsnou šumavskou přírodou, která z něj vychovala otužilého a nebojácného člověka. Za druhé světové války odmítl nastoupit na nucené práce do nacistické říše – uprchl raději k příbuzným do Pasova.

Konce války se dočkal jako mladý odbojář a pomáhal odzbrojovat ustupující Němce. Po osvobození se dvacetiletý Josef s ideály v srdci přihlásil do služby nově vzniklého Sboru národní bezpečnosti – SNB. Absolvoval policejní školu a stal se strážmistrem u pohraniční jednotky ve vesničce Zvonková na česko-bavorské hranici.

Netušil, že zanedlouho bude stát na opačné straně zákona. Únor 1948 přinesl komunistický převrat a mladý pohraničník Hasil začal vnímat, že slouží zlu. Na hranicích se hromadily zástupy uprchlíků, kteří prchali na Západ před nastupující diktaturou.

Hasil patřil k těm poctivým strážcům hranic, kteří tajně sympatizovali s prchajícími – místo zatýkání je nechával projít a občas jim i ukázal cestu. „Když jste uviděl podezřelé lidi, měli jste je chytit. My jsme je ale nechávali jít, ani nekontrolovali,“ vzpomínal později. Riskoval tím kariéru i život, ale svědomí mu nedovolilo posílat nevinné do náruče StB.

Právě svědomí a přátelství přiměly Hasila udělat osudové rozhodnutí. Koncem roku 1948 prosil kolega ze služby, strážmistr Zdeněk Vyleta, aby Hasil pomohl doprovodit jednu rodinu přes hranice do bavorského exilu. Mladý strážmistr váhal jen chvíli. Věděl, že pokud zběhne, čeká ho zrada a vězení – ale také věděl, že živý se nikdy nenechá chytit.

V osudný den večer prostě nenastoupil do služby. Místo toho se společně s Vyletou vydal se skupinkou uprchlíků potají k hranici. Brodili se sněhem, pomáhali nést kufry a funěli námahou. Mráz štípal do tváří a každý praskot větvičky mohl znamenat prozrazení. Když vyčerpaní dorazili na čáru, přivítalo je ticho svobodného území.

Úlevu ale vystřídalo nečekané nebezpečí. Na cestě poblíž rakousko-bavorské hranice na ně totiž narazil neznámý muž v civilu. „Halt! Stůj, kdo jsi?“ zavolal německy. Z chování cizince bylo jasné, že to bude německý strážník – pohraničník v přestrojení. Josef a Zdeněk se snažili zachovat klid.

„Jsme českoslovenští pohraničníci, převedli jsme pár lidí a vracíme se zpátky,“ vysvětloval mu Hasil lámanou němčinou. Německý strážník přikývl, ale vzápětí zavelel: „Půjdete se mnou na stanici!“ To byl problém – Hasil se nechtěl nechat zadržet na západní straně hranice. Měl v Čechách těhotnou snoubenku a plánoval se ještě vrátit. Jakmile se strážník otočil, Hasil mrkl na Vyletu a tiše sykl: „Beru to přes louku zpátky do lesa!“ Než strážník stačil zareagovat, Josef vyrazil tryskem přes zasněženou louku k českým lesům.

Strážce zákona se ale zběha rozhodl pronásledovat. Dostal posily, ozbrojil se puškou a vydal se po Hasilově stopě. V temném lese začala hra na kočku a myš. Hasil se krčil v mlází, slyšel praskání větví a německé povely. Náhle se proti němu vynořila postava strážníka. Došlo na zoufalý souboj muže proti muži: údery pěstí, zápas o zbraň. Hasilovi se podařilo protivníka omráčit a odzbrojit.

Zraněný a vyčerpaný pak klopýtal nocí zpět k rodné hranici. Tušil, že návratem do Československa padá z deště pod okap – doma na něj čeká trest za dezerci. Přesto se rozhodl riskovat. Nad ránem se polomrtvý zimou dopotácel k osamělé chalupě na české straně. Prosil hospodáře o hrnek vody; klesl v teple na lavici a okamžitě usnul.

Probral ho až hrubý křik a bolest. Kolegové ze SNB ho přišli zatknout – a nebrali si servítky. Sedlák, u něhož našel útočiště, Hasila totiž udal. Esenbáci mladého strážmistra připoutali řetězem k posteli a odvlekli k výslechu. Následovalo nekonečné kolečko výslechů a kriminálů. Vyšetřovatelé StB na něj řvali „zrádce republiky“ a hrozili pěstmi.

Soud byl jen fraškou: Hasil stanul před nechvalně proslulým prokurátorem Karlem Vašem a dostal devět let vězení za údajné úklady o republiku. Psal se konec roku 1948 a Josef Hasil putoval jako vězeň do uranových dolů Dolního Jiřetína.

Mladý vězeň se však s osudem nesmířil – neměl povahu na to, aby rezignoval. V zimě 1949 dřel v hlubinném dole, ale v hlavě už nosil plán útěku. Spřáhl se s dalším muklem, Antonínem Vítkem. Dne 9. května 1949, za soumraku po směně, využili chvilky nepozornosti stráží: proklouzli plotem lágru a vrhli se do tmy. Jakmile zazněl alarm, byli už daleko.

Utíkali nazdařbůh, klouzali lesními potoky a pro jistotu zamířili opačným směrem, než by komunisté čekali. Přes den se skrývali v stodolách a lesích, v noci pokračovali. Pomáhali jim neznámí venkované i Hasilovi sourozenci, kteří bratrovi opatřili jídlo a úkryt. Po strastiplném pochodu napříč Čechami stanuli konečně na vysněné Šumavě. Znalost terénu se vyplatila – Hasil bezpečně provedl sebe i svého společníka přes hranici do americké okupační zóny v Německu. Svoboda! Brzy se hlásili v uprchlickém táboře v bavorském Murnau.

Jenže pro Josefa Hasila to nebyl konec příběhu, nýbrž teprve začátek. Většina uprchlíků si na Západě lízala rány a budovala nový život v exilu – ale pětadvacetiletý Hasil nemohl zahálet. Měl bojovnou krev. Už v táboře na něj čekala nabídka, která se neodmítá: americká zpravodajská služba CIC hledala muže, jako je on.

Znal dokonale Šumavu, býval u pohraničníků, byl v nejlepší kondici a měl srdce dobrodruha. Američané ho naverbovali jako tajného agenta. Hasil přijal krycí identitu a prošel rychlým výcvikem. Ještě roku 1949 ho poslali zpět přes „čáru“ jako agenta-chodce, aby pomáhal dalším lidem prchnout, budoval v Československu špionážní síť a sbíral informace o komunistických ozbrojených silách.

Začala nová etapa nočního života na hranici – tentokrát ve službách protikomunistického odboje. Josef Hasil se změnil z pronásledované kořisti v nepolapitelného muže ve stínech, kterému pohraniční stráž nemohla přijít na jméno. Podle pamětníků byl v terénu k nezastavení: drobný vzrůstem, mrštný jako lasička, vytrénovaný a zdravě drzý.

Znal nazpaměť každý chodník, močál i úvoz v širém okolí. „Strach jsem nikdy neměl,“ říkával. „Šumavské lesy znám od mala. Věděl jsem, že mě živého nechytí.“ Hasil se pohyboval v noci jako duch. Převáděl celé rodiny s dětmi, ohrožené sedláky, ba i bývalé ministry a poslance – zkrátka všechny, kdo prchali před rudým terorem.

Mnohdy jeho svěřenci ani netušili, kdo je ten odhodlaný mladík, který je vede tmou. Proplétali se zamlženými slatěmi, přebrodili ledové potoky, nocovali pod smrky. Hasil nikdy nedopustil, aby je chytili. Pokud hrozilo nebezpečí, odvedl pozornost jinam nebo všechny včas ukryl. V batohu nosil falešné doklady a převleky – jednou se prý dokázal převléct za ženu a zmást tak pronásledovatele!

Pohraničníci o něm brzy mluvili šeptem. Nechápali, jak může někdo tak dlouho unikat. V kraji se rodila legenda. Údajně po sobě zanechával i písemné vzkazy na posměch: krátce po přechodu hranice našla hlídka na plotě lístek s odkazem: „Zase jsem prošel.“

Vojenští velitelé běsnili a StB nasadila veškeré síly, aby svého bývalého příslušníka dopadla. Jenže Pepík Hasil – jak si skromně říkal – měl zatím vždy náskok. Znal systém hlídek, a dokonce měl informátory přímo mezi pohraničníky. Navíc ho zřejmě chránila i štěstěna či prozřetelnost.

Byl hluboce věřící katolík a před každou výpravou se pomodlil k Panně Marii o ochranu, pokud koná správnou věc. Zdálo se, že kulky se mu vyhýbají. Při nesčetných ozbrojených střetech s hlídkami byl Hasil několikrát zraněn, jednou prostřelen do nohy – ale vždy se zázračně dostal do bezpečí. Svěřil se, že kdyby hrozilo zatčení, raději by spolkl jed – nosil u sebe otrávenou pilulku, aby nepadl živý do rukou StB. Nikdy ji však nemusel použít.

Ne všechny jeho akce probíhaly hladce. Nejdramatičtější byla přestřelka u Soumarského mostu na začátku prosince 1949. Tehdy Hasil s pomocníkem převáděl přes hranici rodinu Hrašových z městečka Husinec a zároveň ukrýval i dva čerstvě uprchlé politické vězně.

Zpočátku šlo vše podle plánu – všichni tiše kráčeli zasněženým lesem k bavorským močálům. Krátce po půlnoci ale průvodci objevili ve stopách čerstvý sníh: jejich stopu zachytila dvoučlenná hlídka SNB a vydala se za nimi. Hasil zhasl baterku a gestem přikázal skupině ukrýt se za kmeny.

Společně s parťákem, bývalým vojákem, lehli do závěje na okraji lesa a sledovali, co bude. Dvojice pohraničníků se zastavila na mýtině pár kroků od nich. Muži si cosi tiše domlouvali, pak sundali ze zad samopaly, natáhli závěry a jeden z nich zvolal: „Vylezte ven, máte-li ruce a nohy!“

Hasil svraštil obočí. Tohle nevypadalo dobře. Po špičkách se připlazil blíž ke svému druhovi a pošeptal: „Co kdybychom je přepadli? Překvapíme je, odzbrojíme a potáhneme s sebou na hranice, pak je pustíme.“ Druhý převaděč vyděšeně vrtěl hlavou: „To tě ani nenapadne!“ varoval šeptem. Hasil věděl, že čas hraje proti nim. Pokud je teď nechají, pohraničníci zavolají posily a zátah obklíčí les.

Rychle se rozhodl. Zhluboka se nadechl, pokřižoval a kývl na přítele. Když se oba ozbrojení strážmistři odvážili ještě blíž k lesu, ze tmy proti nim zablikala náhlá palba! Josef Hasil stiskl spoušť. Výstřely rozčíslly noční klid a oba esenbáci padli k zemi.

Nastalo hrobové ticho. Hasil vyčkával, zbraň připravenou. Pak kývl na skupinu: „Rychle, utíkejte za mnou!“ Všichni prchli k hranici, zatímco z dálky se začal ozývat ryk probouzeného pohraničního poplachu. Hasil bezpečně dostal Hrašovi i uprchlé vězně přes čáru. Až v bezpečí na Západě se dozvěděl hořkou zprávu: jeden z pohraničníků, mladý strážmistr Rudolf Kočí, nepřežil, druhý (František Háva) byl těžce raněn.

Jediný lidský život, který Josef vzal, ho hluboce zasáhl. V uprchlickém táboře se svěřil vojenskému kaplanovi: „Otče, stalo se to… já toho kluka zastřelil. Mrzí mě to.“ Starý kněz Oppelt mu položil ruku na rameno a klidně odpověděl: „Nic si z toho nedělejte, synu. Jsme ve válce s komunismem – a ve válce se střílet musí.“ Ta slova Hasilovi ulevila na duši. Pochopil, že vede válku, byť tichou a utajenou. A že ve válce bohužel padají oběti.

Po incidentu u Soumarského mostu se rozpoutalo doslova peklo. Komunisté zuřili nad smrtí strážmistra a prestiží svých ozbrojených složek. Štvanice na Krále Šumavy nabrala obrátky. Právě tehdy se mezi lidmi začalo říkat, že v pohraničních hvozdech řádí jakýsi „král Šumavy“, nepolapitelný převaděč, který si tropí z pohraničníků posměch. Státní bezpečnost tu přezdívku převzala a z Josefa Hasila učinila svého veřejného nepřítele číslo jedna.

V novinách se objevovaly propagandistické články o banditech z hranic, o „narušitelích“ a „agentech imperialismu“. Hasil v ilegalitě přelétal z úkrytu do úkrytu a četl o sobě neuvěřitelné smyšlenky. Ve skutečnosti to byl skromný, tichý mladý muž. Za žádného krále se nepovažoval – tuhle přezdívku mu vymysleli komunisté, aby z něj udělali bájnou obludu.

Dokonce se traduje, že pohraničníci si dávali na Štědrý den závazek, že toho „krále“ do Vánoc polapí. Lovci ale ostrouhali. Už to však nebyl jen on sám, kdo dýchal ztěžka. Režim nemilosrdně trestal všechny, kdo mu byť jen trochu pomáhali nebo byli příbuzní. Hasilova rodina trpěla jako rukojmí.

Jeho starou maminku Rosalii StB zavřela na půl roku do vězení. Bratr Antonín vyfasoval 22 let žaláře, odseděl deset roků; jeho ženu uvěznili na šest let. Další sestry a švagři si odpykali dlouhé roky v uranových dolech a žalářích – celá rodina byla komunisty rozvrácena. Nejhůř však dopadl bratr Bohumil.

V létě 1950 se Josef Hasil pokusil převést přes hranici i svého bratra Bohouše, který chtěl v bezpečí vychovat malého synka. Netušili, že mezi převaděči je zrádce, nasazený agent StB. Osudné noci 13. září 1950, na odlehlé stezce u Českých Žlebů, čekala na skupinku ozbrojená past. Když bratři Hasilové s dítětem v náručí dorazili na smluvené místo, z lesa se zničehonic spustila kulometná palba.

Josef stačil uskočit do příkopu, ale Bohumil šel k zemi zasažen devíti kulkami. Těžce raněného Bohouše obklopili pohraničníci a krutě ho ztloukli. Josef se v zoufalství pokusil bratra zachránit, avšak proti přesile neměl šanci – jen o vlásek sám unikl. Bohumil Hasil zemřel v rukou SNB.

Jeho tělo beze stopy zmizelo; dodnes se neví, kde komunisté bratrovy ostatky zahrabali. Lidé z okolí se domnívali, že leží anonymně u zdi hřbitova v Českých Žlebech, protože tam už od 50. let chodili místní zapalovat svíčky neznámému hrobu.

Pro Josefa to byla těžká rána. Uvědomil si, že jeho boj platí rodina. Komunisté nemohli chytit jeho, tak ničili životy jeho blízkých. Kromě bratra Bohumila ztratil Hasil i štěstí osobní. Jeho snoubenka Marie Vávrová, s níž se chtěl v roce 1948 oženit, porodila na jaře 1949 syna Josefa – ale Hasil mezitím seděl v kriminále a následně utekl za hranice.

Po útěku toužil Josef dostat milovanou dívku i s dítětem na Západ. Ještě jako agent CIC jí několikrát vzkázal, aby se k němu připojila. Dokonce si domluvili tajné místo a čas setkání na hranici. Malý Pepíček měl konečně poznat svého tátu. Marie ale nedorazila. Bála se jít do neznáma a opustit rodinu, navíc StB ji sledovala na každém kroku.

„Smluvili jsme se na místě i čase, ale nedorazila…,“ vzpomínal Hasil trpce. Brzy nato komunisté Marii zatkli a uvěznili – a s ní i její rodiče, kteří se o vnuka starali. Dva roky staré dítě zůstalo opuštěné s čtrnáctiletou tetou. Rodinu Vávrových StB týrala, dědeček František ve vězení dostal tuberkulózu a zemřel na následky mučení.

Malého Josefa Vávru vychovala babička, která se z kriminálu vrátila až roku 1953. Marie Vávrová mezitím rezignovala: po propuštění se provdala za jiného muže a syna nechala u prarodičů. Hasilův odboj tak zhatil i jeho lásku a připravil ho o možnost vychovat vlastního syna.

Na přelomu let 1951–1952 se železná opona zatáhla naplno. Pohraniční pásmo bylo vysídleno a hranicí se vinuly dvojité ploty z ostnatého drátu. Vznikla elektrifikovaná signalizace, minová pole a střelné věže. Utéct na Západ bylo čím dál těžší. Josef Hasil ale chodil „přes čáru“ až do roku 1953.

Převádění lidí však bylo čím dál nebezpečnější a také zpravodajské úkoly pro Američany ztrácely smysl – očekávaný válečný konflikt mezi Západem a Východem nepřicházel a povstání proti komunistům v Československu bylo v nedohlednu. Hasil cítil, že jeho boj v lesích už víc získat nemůže.

Za pět let na svobodě převedl desítky lidí (on sám říkal: „tak patnáct, možná dvacet“, někteří uvádějí i vyšší počty). Přežil, co nikdo neměl přežít – stovky kilometrů nočních pochodů, desítky přestřelek, zradu ve vlastních řadách, smrt blízkých. Teď stál před rozhodnutím: co dál?

V létě 1953 Josef Hasil naposledy překročil hranici – tentokrát ovšem navždy pryč z Československa. Jako legendární agent a převaděč by v zemi už dlouho nepřežil, a navíc dostal příležitost odjet daleko. Emigroval do Spojených států amerických. Usadil se v Chicagu, kde už žila početná komunita českých exulantů.

Po letech napětí a bojů vedl najednou překvapivě klidný život. Oženil se s krajankou Eliškou Pokornou a našel si obyčejnou práci v tamní automobilce. Dřel u výrobní linky, platil daně, vychovával s manželkou dceru. Syna Josefa, kterého nechal v Čechách, nosil stále v srdci, ale vidět ho mohl až za několik desetiletí.

Do rodné země se Hasil nemohl a nechtěl vrátit. Dokud vládli komunisté, odmítal vstoupit na československou půdu, byť ho tajná policie lákala zpět různými fingovanými vzkazy. Zůstal tedy „králem Šumavy u Chicaga“ – žil skromně a stranou pozornosti. V Československu mezitím režim převyprávěl jeho příběh po svém: v roce 1959 natočil režisér Karel Kachyňa propagandistický film Král Šumavy.

Hlavní záporák byl volně inspirován Hasilovým osudem, ale ve filmu z něj udělali obyčejného pašeráka a vraha (nesměl to být bývalý esenbák, aby nevyzněl sympaticky). Pohraničníci jsou v něm naopak líčeni jako hrdinové, co brání vlast. Snímek byl natočen poutavě a dodnes se občas vysílá, takže generace diváků si „Krále Šumavy“ spojovaly spíše s tímto fiktivním obrazem. Skutečný Josef Hasil o filmu dlouho ani nevěděl – a když se to doslechl, jen mávl rukou. Tušil, že pravdu o jeho životě se lidé dozvědí, až bude zase svoboda.

Dočkal se. V listopadu 1989 se komunistický režim zhroutil a Josef Hasil se jako hrdina mohl vrátit domů. To už byl bělovlasý pán po šedesátce, ale stále v dobré kondici a s jiskrou v oku. Do vlasti jezdil pravidelně, dokud mu zdraví sloužilo. Setkal se konečně se svým synem Josefem Vávrou a objal ho jako otec, byť synovi bylo přes čtyřicet let. „Pepík“ Hasil se stal celebritou: novináři a dokumentaristé chtěli slyšet jeho neuvěřitelné zážitky.

Poskytl řadu rozhovorů a zpočátku jen skromně kroutil hlavou nad tím, co se o sobě dočetl. Medaile a pocty, kterým se kdysi vyhýbal, ho nakonec stejně dostihly. V roce 2001 mu prezident Václav Havel osobně udělil Medaile za hrdinství – vyznamenání pro válečné veterány a odbojáře. A Josef Hasil ji s pokorou přijal jménem všech svých přátel, kteří takové štěstí neměli.

„Lidi by se měli mít rádi a mít srdce, říkám,“ pronesl v jednom ze svých posledních rozhovorů. Po zbytek života žil střídavě v USA a na rodné Šumavě. Zemřel 15. listopadu 2019 v Chicagu ve věku 95 let. Do posledních chvil mu zůstala bystrá mysl a smysl pro humor.

Zdroje:

https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/kral-sumavy-josef-hasil-pribehy-20-stoleti_2303052129_mst

https://www.tyden.cz/rubriky/domaci/kral-sumavy-ve-valce-se-strilet-musi_350093.html

https://plus.rozhlas.cz/krali-sumavy-zustali-prevadeci-kteri-pomahali-lidem-do-svobodneho-sveta-7769958

https://www.memoryofnations.eu/en/hasil-josef-1924

https://zpravy.aktualne.cz/domaci/pribeh-krale-sumavy-hasilovi-na-hranicich-rozstrileli-bratra/r~05233448749311ed8d680cc47ab5f122/

https://cs.wikipedia.org/wiki/Králové_Šumavy

https://www.youtube.com/watch?v=KUqlyNUwsHE

https://www.youtube.com/watch?v=qH9SNbQJBXY

https://www.youtube.com/watch?v=kbWQ8vPkh9A

https://www.pametnaroda.cz/en/hasil-josef-1924