Článek
Joe Simpson a Simon Yates v roce 1985 vylezli na západní stěnu Siula Grande v peruánských Andách. Byli mladí, silní a šli neohroženě. Na vrchol se dostali. Problém začal až cestou dolů, když Simpson uklouzl, spadl a zlomil si nohu tak špatně, že se z ní stala téměř nepoužitelná věc přivázaná k tělu, která ho jen zpomalovala. Bylo mu pětadvacet let. Simonu Yatesovi jednadvacet.
Kdyby se to stalo pár set metrů od silnice, byla by z toho těžká nehoda. Jenže oni byli vysoko v Andách, bez záchranného týmu, bez telefonu, bez vrtulníku a bez možnosti prostě zavolat pomoc. Yates mohl udělat jednu věc.
Začal kamaráda spouštět po laně dolů. Byla to pomalá práce. Jeden úsek. Zastavit. Připravit další. Znovu spustit. Simpson visel pod ním, noha bolela při každém pohybu a počasí se kazilo. Nebyl to jasný plán na záchranu. Spíš zoufalý pokus. Pak přišla tma.
Siula Grande
Siula Grande měří 6344 metrů a leží v Cordilleře Huayhuash v Peru. Západní stěna, kterou Simpson s Yatesem vylezli, patřila tehdy k velkým nevyřešeným výzvám. Nepostavili si řadu táborů, nenesli velkou expedici. Šli ve dvou a rychle. Na vrchol se dostali po třech dnech lezení. To samo o sobě by stačilo na horolezecký příběh. Jenže nahoře ještě nebyli v bezpečí.
Sestup z vysoké hory bývá horší než výstup. Člověk je unavený, méně soustředěný, počasí se může otočit a cesta dolů se často hledá hůř než cesta nahoru. Simpson a Yates se rozhodli sestupovat severním hřebenem. Tam Simpson uklouzl.
Padal po svahu a při nárazu si rozdrtil koleno. Holenní kost se mu zarazila do kolenního kloubu. Později se z toho stala jedna z částí celého příběhu: věděl, že má zlomenou nohu, a zároveň věděl, že v takové výšce to obvykle znamená smrt. Chtěl aby ho tam kamarád nechal a pokračoval sám. Yates ho nenechal na pospas osudu. Začal ho spouštět po laně.
Lano mělo asi padesát metrů. Yates vždycky udělal stanoviště ve sněhu, spustil Simpsona o délku lana, pak za ním sestoupil, znovu připravil kotvení a celé se to opakovalo. Na papíře to zní jako jednoduchý systém. Ve skutečnosti seděl v sypkém sněhu, často bez pořádného jištění, a dole pod ním visel zraněný člověk, který nemohl pořádně pomáhat. Stačilo, aby sníh povolil, a letěli oba.
Simpson se dole snažil držet, jak mohl. Noha byla k ničemu. Pohyboval se po svahu po zadku, po boku, po rukou, podle toho, co mu terén dovolil. Každý metr bolel jinak. Když se přiblížili k ledovci pod stěnou, začala se zvětšovat naděje. Jestli to vydrží ještě chvíli, možná se dostanou na ledovec.
Odtud už by cesta do základního tábora pořád byla hrozná, ale aspoň by nebyli na stěně. Jenže Yates neviděl, kam Simpsona spouští. Ve tmě ho spustil přes převěj a přes okraj ledového srázu. Simpson najednou nevisel na svahu. Visel ve vzduchu. Pod ním byla jen tma.
Lano
Simpson neměl jak vylézt zpátky. Visel pod převisem, zraněný, bez možnosti přenést váhu jinam. Yates nahoře cítil jen tah lana. Neviděl ho, neslyšel ho a nemohl ho vytáhnout. Čekal. Sníh pod ním se začal bortit. Lano ho pomalu tahalo dolů. Kdyby povolil úplně, spadl by za Simpsonem.
Yates čekal přes hodinu. Pak pochopil, že má dvě možnosti. Nechat se stáhnout, nebo lano přeříznout. Vzal nůž a lano přeřízl. Simpson spadl do trhliny.
Později se z přeříznutí lana stal hlavní morální zlom celého příběhu. Jenže Simpson sám Yatese neodsuzoval. Naopak opakovaně říkal, že by ve stejné situaci udělal totéž. Otázka nebyla, jestli se zachoval kamarádsky. Otázka byla, jestli zemřou oba, nebo zkusí přežít aspoň jeden.
Yates sestoupil další den k ledovci. Dole na ledovci hledal stopy, volal a snažil se zjistit, jestli Simpson mohl přežít. Neviděl žádný pohyb a měl za to, že Simpson je mrtvý. Vrátil se do základního tábora.
Simpson mrtvý nebyl. Po pádu se probral uvnitř ledové trhliny. Nad sebou měl otvor, kterým spadl. Zraněná noha pořád šíleně bolela. Nahoru nemohl. Pod sebou měl jen tmu. Sjel hlouběji do trhliny, protože někde dole zahlédl světlo. Našel průchod a dostal se ven na ledovec. Tím ještě nebyl zachráněný. Jen už neležel v trhlině.
Před sebou měl ledovec, morénu a dlouhou cestu do základního tábora. Neměl jídlo. Neměl skoro žádnou vodu. Byl dehydratovaný, promrzlý, s rozdrcenou nohou a sám. Věděl, že Yates ho považuje za mrtvého. Věděl také, že pokud se do tábora nedostane včas, Yates a třetí muž z tábora brzy odejdou. Tak se začal plazit.
Dvacet minut
Simpson si cestu rozdělil na malé úseky. Nedával si za cíl dojít do tábora. To bylo příliš daleko. Určil si kámen, kus ledu, místo před sebou a řekl si, že tam musí být za určitý čas. Dvacet minut. Další úsek. Dalších dvacet minut.
Když se člověk dívá na několik kilometrů kamení a ledu se zlomenou nohou, nedá se to představit celé najednou. Dá se představit jen další metr. Další pád. Další zvednutí. Další cíl, který je dost blízko, aby nebyl úplně nemožný.
Občas ztrácel směr. Občas padal. V hlavě se mu zasekávaly útržky písní a nesmyslné myšlenky. Trvalo to několik dní. Mezitím v táboře seděl Yates s Richardem Hawkingem, který jim hlídal základnu. Yates se vrátil s tím, že Simpson je mrtvý. Přesto se rozhodli chvíli počkat v táboře. Pak jednou v noci uslyšeli volání.
Simpson se dostal k táboru krátce předtím, než měli ostatní odejít. Byl vyčerpaný, dehydratovaný, špinavý, zraněný a sotva při smyslech. Ale byl tam. Dostal se tam sám.
Simpson později skončil v nemocnici v Limě. Čekaly ho operace, bolest a dlouhé zotavování. Lékaři mu říkali, že už nebude lézt a možná nebude pořádně chodit. Mýlili se.
O tři roky později vydal Simpson knihu Touching the Void - česky vyšla jako Setkání se smrtí. Nepsal ji jako jednoduchou obžalobu Simona Yatese. Právě naopak. Kniha pomohla vysvětlit, proč Yates lano přeřízl a proč to v té chvíli nebylo zrádcovství, ale poslední dostupná možnost.
Přesto se Yates dlouho potýkal s tím, že z něj část veřejnosti udělala muže, který nechal kamaráda zemřít. Simpson to odmítal. Bez Yatese by zemřel už vysoko na svahu. Simon ho hodiny spouštěl dolů v situaci, ve které by mnoho lidí odešlo dřív.
Touching the Void se stala jednou z nejslavnějších horolezeckých knih. Četli ji i lidé, kteří nikdy nestáli v mačkách na ledu. Nebyla jen o horách. Byla o okamžiku, kdy člověk nemá žádné dobré řešení a stejně musí jedno vybrat. V roce 2003 vznikl stejnojmenný film Kevina Macdonalda. Nehrál si na klasický hraný velkofilm. Spojil rozhovory se Simpsonem, Yatesem a Hawkingem s hranými rekonstrukcemi příběhu.
Simpson se k horám vrátil. Ne hned a ne bez následků. Noha mu zůstala poškozená a už nikdy nechodil jako dřív. Přesto znovu lezl a psal další knihy. Po letech mluvil o tom, že vážný horolezec musí být trochu vyšinutý.
Zdroje:
https://www.theguardian.com/books/2019/nov/09/joe-simpson-interview-touching-the-void
https://www.theguardian.com/film/2003/nov/21/sportandleisure
https://www.redbull.com/gb-en/theredbulletin/joe-simpson-touching-the-void-interview
https://www.newyorker.com/magazine/2004/01/19/hanging-on-4
https://www.newyorker.com/tech/annals-of-technology/how-much-does-culture-matter-for-p-t-s-d
https://www.penguin.com.au/books/touching-the-void-9780099511748
https://www.waterstones.com/book/touching-the-void/joe-simpson/9780099771012
https://whatson.bfi.org.uk/Online/article/touchingthevoid2022
