Článek
Bylo sychravé odpoledne 4. prosince 1989. Na balkóně pražského Melantrichu stál drobný muž s kytarou a vedle něj popová hvězda Karel Gott. Pod nimi zpíval statisícový dav československou hymnu – Karel Kryl se po dvaceti letech exilu vrátil domů a stal se symbolem sametové revoluce.
Rameno na rameni s Gottem zpíval, na tvářích lidí se třpytily slzy dojetí. Kryl se usmíval, ale uvnitř cítil zvláštní chlad. Co se mu honilo hlavou? Snad vzpomínka na něco, co věděl jen on. Že tahle euforie je křehká. Že on sám sem patří a zároveň jaksi nepatří.
První vzdor
Karel Kryl se narodil v dubnu 1944 v moravské Kroměříži do rodiny venkovského tiskaře. Dědeček tu založil tiskárnu, která vydávala krásné knihy – rodinný poklad a pýchu rodu.
Po válce ale přišli k moci komunisté a vzali Krylovým všechno. Když byly Karlovi čtyři roky, před jeho očima parta chlapů s krumpáči rozbila rodinnou tiskárnu na kusy. „Přijeli dva tři maníci s krumpáči a kladivy. Rozbili stroje i olověná písmena a odvezli je do šrotu,“ vzpomínal později Karlův mladší bratr Jan.
Děti plakaly, dívaly se, jak mizí otcova životní práce. Jejich otec stál vedle nich se zaťatými pěstmi a tiše jim řekl, že nemají plakat, protože chlapi nebrečí.
Tahle scéna se Karlovi vryla do paměti. Na vlastní kůži pochopil, co je to bezmoc a křivda. Ještě netušil, že jednou bude právě on dávat hlas podobnému zoufalství. Od malička miloval literaturu, chtěl se živit uměním – nejprve keramikou jako pradědeček hrnčíř, ale nakonec ho osud přivedl k hudbě a poezii.
Po škole začal skládat písničky a brzy se ukázalo, že má výjimečný talent pojmenovat věci bez obalu. Na pódiu stál sám s kytarou – drobný mladík, z něhož prýštila nevídaná vnitřní síla. Jeho hlas byl naléhavý, syrový a zároveň plný citu; dokázal publikum rozesmát i rozplakat.
Ve druhé polovině 60. let zpíval své první balady po ostravských a olomouckých klubech a do éteru je pouštěl rozhlasový kritik Jiří Černý. Psal o historii i o nespravedlnostech, které cítil kolem sebe. V roce 1968 se v Praze dokonce zamiloval do herečky Heleny Landovské – o pět let starší sestry známého herce Pavla Landovského.
Ve vinohradské Violle si rychle porozuměli. Vybudovali si hnízdečko lásky na podnájmu na Malé Straně, chodili po tamních hospůdkách a snili o budoucnosti. Jejich láska by možná trvala déle, kdyby nepřišel tragický rok 1968. Srpnová invaze navždy změnila Karlův život – on bude muset brzy odejít, Helena zůstane v Praze. Bylo mu 24 let, když se naděje pražského jara rozlétly do prázdna pod pásy cizích tanků.
Píseň pro okupaci
Když 21. srpna 1968 vtrhla do Československa vojska Varšavské smlouvy, Karel Kryl nespal. Seděl s kytarou a psal píseň s prostým názvem Bratříčku, zavírej vrátka. Ten text z něj vytryskl spontánně během jediné noci – byl to pláč i vzdor v jednom. Píseň se šířila jako požár.
Ještě v prosinci 1968 ji Kryl nazpíval a 24. března 1969 (na tu dobu nevídaná rychlost) vyšlo celé stejnojmenné album. Bratříček se stal hymnou poníženého národa – melancholickou, bolavou, ale vzdorující. V kulisách nastupující normalizace zněla tahle křehká balada jako výkřik. Režim ji záhy zakázal a Krylovy desky stáhl z prodeje. Jeho jméno se ocitlo na černé listině.
Mladý písničkář byl najednou nepřítelem státu. Nikdy předtím nezakolísal, teď ale pochopil, že doma už svobodně tvořit nebude smět. V září 1969 mu přišlo pozvání na folkový festival do západního Německa. Odjel – a už se nemohl vrátit.
Nedaleko německého hradu Waldeck zpíval před cizím publikem, v hlavě neodbytná myšlenka, že právě přichází o domov. Po čtrnácti dnech v cizině se rozhodl požádat o politický azyl. Bylo mu pětadvacet a zůstával sám, dobrovolný uprchlík s kytarou v kufru.
Kryl později říkal, že jiná možnost nebyla – musel odejít. Loučil se dopisem rodičům, plným statečného humoru a víry. „Žádnej strach, ve světě se neztratím. A hlavně klid, nic se neděje. Chleba je tu stejnej jako doma, lidi jsou dobří i zlí jako doma, snad se mi příliš nebude stýskat,“ psal tehdy svým rodičům.
Každé slovo v tom dopise se Kryl snažil odlehčit humorem, a přitom polykal vlastní stesk. Sám sobě tím dodával odvahu. Možná v hloubi duše tušil, že exil bude dlouhý a tíživý.
Dvacet let osamělého exilu
Začátky v exilu byly kruté. Ocitl se v cizí zemi, neměl téměř žádné známé a neuměl německy. Nějakou dobu přespával, kde se dalo, a bojoval s osaměním. Jediné, co mu zůstalo, byla jeho hudba a víra – v Boha a v pravdu. Nikdy nepřestal psát písně – hrál Čechům i Polákům, kteří rozuměli jeho bolesti.
Samotné koncerty pro krajany by ho ale neuživily. Kryl se proto proměnil v evropského barda. Naučil se německy a polsky a své písně překládal, aby jeho poezii rozuměli i cizinci
Největšího ohlasu se paradoxně dočkal v Polsku, kde se v 80. letech formovalo masivní protikomunistické hnutí Solidarita. Pro Poláky se Kryl stal ikonou odporu. Když v roce 1982 zazpíval na koncertě ve Vratislavi polsky svou píseň „Bratříčku“ jako „Braciszku“, desetitisícový dav mu ležel u nohou. Kromě Evropy absolvoval i úspěšná turné po Spojených státech, Kanadě a Austrálii.
Kromě toho se živil všelijak, nakonec zakotvil v Mnichově. Pracoval jako redaktor Rádia Svobodná Evropa: z exulanta se stal hlasem zpoza železné opony. Jedním dechem vysílal zprávy o sportu a politické glosy ve verších. Kryl se své profese písničkáře nevzdal ani v exilu – některé své písně dokonce přeložil do polštiny a záhy koncertoval po Evropě. Z principu si přitom odmítl vzít německé občanství – nechtěl se nikdy vzdát československého pasu.
V Mnichově se snažil také normálně žít. I přes hořké zkušenosti z mládí byl Karel v jádru člověk jemnocitný, společenský a milovník života. Hudební publicista Jiří Černý o něm po letech napsal: „Byl ještě sebestřednější než většina umělců, ale v jádru neskutečně hodný, citlivý a něžný.“
Kryl život miloval a vychutnával každý jeho okamžik – tak na něj vzpomíná jeho druhá žena Marlen. Dovedl se radovat z maličkostí a v tvorbě hledal inspiraci mezi obyčejnými lidmi. Nejraději skládal v hospodě. Seděl v koutě, naslouchal zvukům života a brnkal nové melodie na kus papíru od piva. „Nejraději v hospodě. A s hlavou plnou zvuků života. Takto složil nejednu melodii,“ vzpomínala Marlen Krylová.
Právě v emigraci potkala Karla láska i zrada. V roce 1972 se na jedné akci seznámil s půvabnou Evou Sedlářovou, dcerou českých exulantů. Psal jí vášnivé dopisy a brzy ji požádal o ruku – v červenci 1973 se vzali na úřadě v Mnichově, druhý den proběhla i svatba v kostele.
Karel byl zamilovaný až po uši a věřil, že spolu zestárnou. Jenže manželství vydrželo pouhé dva roky. Eva se zakoukala do jiného muže a Karla opustila. Byla to pro něj rána, o níž dlouho nedokázal mluvit. Až mnohem později se v jednom rozhovoru otevřel: „Nebyl to obyčejný vztah, ale stav duše… Proto to pro mě bylo tak bolestné, když to nevyšlo. Na duši mi zůstala jizva, jež se nezacelí. Moje žena Eva si našla jiný vztah, rozvedli jsme se,“ přiznal smutně.
Svůj žal tehdy utápěl v práci, v cigaretovém dýmu a teskných melodiích, které skládal jen sám pro sebe. Ta jizva ho bolela až do konce života.
Posted by Radek Fort on Tuesday, September 16, 2025
Po rozvodu zůstal Kryl nějaký čas sám. Až o pár let později našel útěchu u Marlen Bronsertové, pohledné úřednice z mnichovské banky. Byla o něco mladší, klidná, spolehlivá. Přesně takovou ženu potřeboval, aby se znovu postavil na nohy. Začali spolu žít v roce 1976 a Marlen se stala jeho druhou životní oporou.
Karel ji možná nemiloval tak spalující láskou jako Evu – ale vážil si jí a mohl se o ni opřít. V Německu jim to fungovalo. Teprve v únoru 1991, když už bylo Československo svobodné, si ji po patnáctileté známosti potají vzal za manželku.
Představa Kryla jako věčně zasmušilého a patetického básníka je ale mylná. Ve skutečnosti to byl muž s obrovským smyslem pro humor, který miloval společnost, dobré jídlo a pití. „Karel život miloval a vychutnával každý jeho okamžik,“ vzpomínala jeho žena Marlen. Dovedl se radovat z maličkostí a v tvorbě hledal inspiraci mezi obyčejnými lidmi.
Nejraději prý skládal v hospodě. Seděl v koutě s pivem a cigaretou, naslouchal cinkotu sklenic a útržkům hovorů a brnkal si nové melodie. Často si prý zapsal nápad na pivní tácek nebo kus účtenky. Kromě kytary miloval poezii, hltal díla Václava Hraběte a dalších básníků a sám psal texty, které nebyly jen politické, ale i hluboce milostné a filozofické.
Návrat bez iluzí
Koncem roku 1989 se dějiny vrátily ke Karlu Krylovi. Komunistický režim padl a doma se na něj začalo vzpomínat jako na hrdinu. Kryl tušil, že se musí vrátit – byť jen na skok. Ironií osudu ho do vlasti povolala rodinná tragédie: v listopadu 1989 mu v Praze zemřela maminka.
Karel přijel 30. listopadu na její pohřeb a zůstal v rodné zemi týden. To, co viděl, jím otřáslo. Z náměstí zněl cinkot klíčů a slova o pravdě a lásce, všude vlály trikolóry a nadšení. Kryl postával skromně v pozadí těch oslav – a přitom v nich hrál hlavní roli, ať chtěl nebo ne.
Lidé ho poznávali na ulici, skandovali jeho jméno. Z kdysi zakázaného písničkáře se přes noc stal národní bard. Táborové ohně znovu vzplály písněmi jako Anděl či Morituri te salutant a sportovní haly praskaly ve švech na jeho koncertech. Kryl se s dojetím vrhl do víru změn.
4. prosince 1989 vystoupil poprvé veřejně – a rovnou před stotisícovým mořem lidí na Václavském náměstí. Václav Havel ho požádal, aby společně s Karlem Gottem zazpíval hymnu na závěr velkého manifestu Občanského fóra.
Kryl Havlovi neodmítl, přestože Gotta osobně neznal a nikdy nečekal, že s ním bude stát na jednom pódiu. V ten den v sobě přemohl rozpaky. Pochopil, že národ chce vidět jednotu – exulanta a slavíka pohromadě. A tak zpíval.
Navenek dojatě objal Gotta, uvnitř ale cítil, že se dopustil kompromisu, který ho bude mrzet. Gott pro něj nikdy nepředstavoval vzdor proti režimu – během okupace byl hlavní tváří televizních obrazovek, spíše naopak.
Zpívat hymnu s Gottem sice bylo symbolické gesto smíření, ale Kryl si to brzy začal vyčítat jako politickou chybu. Mrzelo ho, že tím Havlově garnituře posloužil jako alibi „jednoty“ disentu s normalizační elitou. Sám Havel se mu za ten riskantní duet nikdy osobně neomluvil ani nepoděkoval. Nezval ho na Hrad, naopak se obklopil lidmi, kteří ještě nedávno nosili rudé knížky. Kryl ztrácel iluze závratným tempem.
Během pár měsíců roku 1990 se z miláčka tribun stal kámen v botě nového establishmentu. Kryl nahlas kritizoval, co se mu v polistopadovém vývoji nelíbilo: amatérismus politiků, převlékače kabátů a hlavně tichý návrat starých struktur pod novými prapory. Jeho písně se znovu přiostřily.
Už v roce 1990 napsal sarkastickou píseň Sametové jaro, v níž popsal polistopadové opojení jako naivní a krátkozraké. O rok později varoval v baladě Od Čadce k Dunaju, že rozdělení Československa je zrada. A když pak federace skutečně zanikla, Kryl to nesl jako osobní bolest. Veřejně prohlašoval, že Havlovi a dalším politikům rozpad společného státu nikdy neodpustí.
Jeho kritika nebyla žádné hořekování staromilce – byla to nesmlouvavá zpověď svědomí, hlas občana, který viděl ideály mizet pod rukama. Kryl nedokázal mlčet k žádné křivdě, byl takový celý život. „Mlčet k něčemu, co není v pořádku, je blbost,“ říkával. Jenže teď o to jeho okolí nestálo.
Pravda a láska zvítězí, znělo ze všech tribun – a kdo nesdílel euforii, ten překážel. Kryl najednou působil jako ten, kdo kazí oslavy. Bral lidem iluze, které tolik potřebovali. I v rádiu Svobodná Evropa mu začali dávat najevo, že kritizovat Havla a spol. „se nehodí“. Kryl se ocitl v podivném vakuu: nemohli ho vyloučit ani cenzurovat – byl přece legenda – ale také ho nechtěli poslouchat.
Ještě nedávno na něj stály fronty na podpis, teď jeho koncerty začaly řídnout. Ze sportovních hal se přesunuly do sokoloven a kulturních středisek, kde ho vyhledávali už jen ti nejvěrnější. V očích mnoha spoluobčanů se proměnil z hrdiny v potížistu.
„Není nic trapnějšího než žijící klasik,“ povzdechl si hořce Karel Kryl, když viděl, jak rychle ho rodná země odvrhla. Byl hrubě nespokojen se společenskou situací, politickou reprezentací i celkovým směřováním – dokonce prohlásil, že se v Česku a na Slovensku už nijak veřejně angažovat nehodlá, tak moc ho vývoj zklamal.
Zraněné srdce
Po roce 1991 trávil Kryl čas napůl v Praze a napůl v Mnichově. Měl tu pronajatý byt a mohl se kdykoli vracet. Přesto se cítil stále více osamělý. „Zůstával osamocen a vlastně se vracel do izolace, ze které po revoluci jen na krátko vystoupil,“ všiml si novinář Ivan Hoffman.
Kryl se upínal k tomu, co mu zbylo – ke své hudbě a k hrstce blízkých duší. V Praze našel pár přátel a také rozptýlení v náruči žen. Manželství s Marlen tím trpělo; když byl Karel doma v Čechách, vídal se tajně s jinými. Měl románek s garderobiérkou Jiřinou, která mu pronajala svůj staroměstský byt, a v tom bytě si potají užíval s mladičkou novinářkou Markétou.
Nevěrou si hlavu nelámal – snad to bylo tiché vzdorovité gesto muže, který tolik let musel trpět a čekat. Teď si chtěl brát, co mu život nabízel, bez ohledu na následky.
Nic z toho ale nezacelilo rány, které nosil uvnitř. Na přelomu let 1992–93 se definitivně rozpadl stát, jejž miloval. Kryl to vnímal jako poslední zradu. Vybíjel se už jen v poezii: ještě v roce 1993 vydal drásavou píseň Demokracie, jakési hořké memento doby.
„Demokracie rozkvétá, byť s kosmetickou vadou…“ zpíval s ironií v hlase. A hned dodával, že „ti, kteří kradli po léta, dnes dvojnásobně kradou“. Své kritické glosy z té doby shrnul do knihy Země lhostejnost – výmluvného svědectví o ztrátě ideálů.
Spousta lidí mu tehdy nechtěla rozumět. On však viděl dál než ostatní – a bolelo ho srdce z toho, co kolem sebe pozoroval. „Jsou lidé, které z toho, co se děje ve společnosti, bolí srdce,“poznamenal Hoffman při vzpomínce na Kryla. Ta bolest Karla doslova stravovala.
Začátkem března 1994 se Karel Kryl ještě jednou v tichosti objevil v Praze, vyřídil pár pracovních záležitostí a zase odjel do Mnichova. Nikdo netušil, že ho vidí naposledy naživu. 3. března 1994 v noci Karla zradilo jeho vlastní srdce – náhle a bez varování.
Nechyběli ovšem tací, kteří truchlivě poznamenali, že mu vlastně puklo srdce žalem – jako by ho nezabila nemoc, ale bolest nad nenaplněným snem. Infarkt myokardu ukončil jeho život v pouhých 49 letech. Zpráva o smrti se rozletěla do Čech a na Slovensko jako blesk z čistého nebe. Ještě před pár dny byl mezi námi – a najednou nebyl.
Na smuteční mši v břevnovském klášteře v Praze se tísnily davy lidí. Přišlo se rozloučit na čtyři tisíce fanoušků. Venku před kostelem stály nekonečné zástupy s květinami a pobrukovaly si potichu jeho písně. Uvnitř znělo duchovní requiem; obřad vedl Krylovův blízký přítel, arciopat Anastáz Opasek.
Politiků dorazilo jen poskrovnu – Václav Havel nepřišel vůbec. Lidé si toho všimli. Když zástupce prezidentské kanceláře pronesl nad rakví oficiální větu, že „Karel se mýlil, když se domníval, že ti, které kritizoval, ho proto nemají rádi,“ ozvalo se ze zadních lavic tlumené „Lžete!“. Taková hořká ozvěna doprovodila Karla Kryla na poslední cestě.
Na mramorové desce na Břevnovském hřbitově je vyryto jeho jméno a křížek. Každoročně tam někdo položí kytičku a zapálí svíčku – za člověka, který zpíval, co si ostatní jen mysleli. Karel Kryl zemřel zklamaný a unavený bojem, ale nezanevřel na svůj národ. Ve slabých chvilkách říkával, že raději zůstane „půlkacířem“ stranou, než aby se dál marně trápil.
Přesto se nikdy nepřestal zajímat. A dnes, s odstupem let, se jeho odkaz vrací. Pravdivé písně Karla Kryla nezmizely – naopak. Zlidověly a staly se měřítkem morálního postoje. Mladí písničkáři v nich dodnes nacházejí inspiraci. „Dnes slouží jako inspirace mnoha hudebníků včetně Daniela Landy či Tomáše Kluse,“ napsal po letech jeden článek. Karel by nad tím možná mávl rukou.
Nesnášel patos a sentiment. Ale kdo ví – možná by ho těšilo, že to, co zasel, přece jen nevymizelo. Národ na něj nezapomněl. Již několik let funguje také stálá expozice Karla Kryla v jeho rodné Kroměříži – město je na svého slavného rodáka náležitě hrdé a návštěvníci tam mohou nahlédnout do básníkovy duše.
Krylovu hudbu dodnes naživo připomíná i jeho mladší bratr Jan, který se po roce 1989 sám stal písničkářem a převzal pomyslnou štafetu. Kam přijede, tam hraje Karlovy písně mladé generaci, aby se na ně – a na ideály, za nimiž stál – nezapomnělo.
Celý jeho osud – od bouřlivého mládí, přes hořkou zkušenost exilu, až po polistopadové rozčarování a předčasnou smrt – zůstává mementem a výstrahou. Do posledních chvil volal po pravdě a spravedlnosti a odmítal se smířit s kompromisy. Snil o svobodné vlasti bez tyranie a lži, a za ten sen obětoval mnohé. Je to příběh muže, který se stal svědomím národa, ať už o to stál či nikoli.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Kryl
https://www.pametnaroda.cz/cs/kryl-jan-20241211
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/magazin-historie-karel-kryl-zivotopis-265562
https://www.novinky.cz/clanek/kultura-pred-osmdesati-lety-se-narodil-pisnickar-karel-kryl-jeho-texty-predbehly-dobu-40466972
https://www.vlasta.cz/celebrity/karel-kryl-pisne-zivot/
https://www.novinky.cz/clanek/kultura-marlen-krylova-manzel-nejradeji-skladal-v-hospode-283755
https://www.nacr.cz/vystavy/cesta-je-prach-30-let-od-umrti-karla-kryla
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-chat/518911/milenka-karla-kryla-na-chatu-blesk-cz-otevrene-o-sexu-alkoholu-a-jeho-predcasne-smrti.html
https://plus.rozhlas.cz/pomoci-klicu-se-nove-hodnoty-nevytvori-leda-byly-francouzaky-rekl-karel-kryl-o-7780122
https://dvojka.rozhlas.cz/kryl-byl-nesmlouvave-osobni-a-bral-lidem-iluze-mysli-si-ivan-hoffman-7472858
https://cnn.iprima.cz/drsne-vzpominky-karla-gotta-kryl-ho-zklamal-po-roce-1989-ho-kolegove-odkopli-30980
