Článek
Punta Arenas, jižní Chile, 1. listopadu 1998. Městem prochází průvod ke Dni mrtvých a kolem něj se na sever vydává devětadvacetiletý Angličan s batohem, kterému táhne vozík s výstrojí. V kapse má asi pět set dolarů, v hlavě papírové mapy a plán, kterému nevěří skoro nikdo: dojít odsud pěšky domů, do Hullu v Anglii.
Nepřerušenou stopou, bez jediného kilometru v autě, autobuse, vlaku nebo na lodi. Přes obě Ameriky, přes zamrzlou Beringovu úžinu do Ruska, přes Sibiř, Asii a Evropu. Zhruba 58 tisíc kilometrů, jeden a půl obvodu zeměkoule. Karl Bushby si spočítal, že to zvládne za dvanáct let.
Traduje se, že celý nápad vzešel ze sázky v hospodě, a sám Bushby přiznává prozaičtější verzi: v kasárnách si začal kreslit čáry do map a snít o vzdálených obzorech, až jednou tužka spojila Anglii s Ohňovou zemí. Jakmile ta čára byla na papíře, říká, nebylo cesty zpět. Toho listopadového rána udělal první krok na silnici dlouhé 36 tisíc mil. Bylo mu devětadvacet. Až dojde domů, bude mu nejspíš sedmapadesát.
Výsadkář, který se nudil
Karl Bushby se narodil v roce 1969 v Hullu do vojenské rodiny. Ve škole peklo: těžká dyslexie, diagnostikovaná až ve třinácti, z něj udělala terč šikany a útočiště nacházel venku, v přírodě. V šestnácti vstoupil do armády a jedenáct let sloužil u 3. praporu výsadkového pluku, elitní jednotky britské armády. Jenže elitní jednotka v mírové Evropě znamenala hlavně čekání.
Jak sám říká, roky čekal, až někam vyrazí, a kromě Severního Irska nikam nevyrazil. Smrt několika kamarádů z jednotky v něm zanechala přesvědčení, že časem se nesmí plýtvat. A tak si vymyslel vlastní operaci, větší než všechny, na které kdy čekal, a pojmenoval ji podle obra: Expedice Goliáš.
Na první den na silnici vzpomíná s odstupem astronauta. Když člověk udělá první krok na cestě dlouhé 36 tisíc mil, popsal ten pocit, je od domova dál než posádka mířící k Jupiteru. Kluk, kterému škola kvůli dyslexii předpovídala pramálo, o té cestě později napsal knihu Giant Steps, jež se stala v Británii bestsellerem.
První velká zkouška přišla mezi Panamou a Kolumbií. Dariénská proluka, sto kilometrů džungle bez silnic, plné partyzánů, pašeráků a bažin, je místo, kterému se vyhýbají i dobrodruzi s doprovodem. Bushby jí prošel sám, cestou si vysloužil pobyt v panamském vězení a v Kolumbii vzápětí něco úplně jiného: v Medellínu potkal lásku, Kolumbijku Catalinu.
Vztah přežil roky dopisů a občasných setkání, ale nakonec podlehl tomu, čemu podléhalo všechno v jeho životě. „Na cestě se vztah udržet nedá,“ řekl později lakonicky. Doma v Anglii mezitím vyrůstal jeho syn Adam z prvního manželství. Otec, který šel pěšky kolem světa, ho vídal jen občas.
Po ledu mezi kontinenty
Nejslavnější kapitolu napsal Bushby v březnu 2006. Mezi Aljaškou a Sibiří leží Beringova úžina, devadesát kilometrů ledového moře, které se dá za dobré zimy přejít po krách. Za dobré zimy: led se láme, driftuje a proudy ho odnášejí i s poutníky. Bushby a francouzsko-americký dobrodruh Dimitri Kieffer na něj vstoupili s vlečnými saněmi a čtrnáct dní se plahočili, přeskakovali trhliny a přespávali na plujících krách, které je v noci unášely zpátky.
Když konečně vstoupili na sibiřský břeh, dokázali něco, co se povedlo jen hrstce lidí v dějinách: přešli pěšky z Ameriky do Asie. Rusko je za odměnu zatklo. Dvojice vstoupila na území mimo hraniční přechod, a tak putovala před soud a k vyhoštění. Byl to začátek nejdelší bitvy celé expedice, která se nevedla s přírodou, ale s razítky.
Ruská víza povolovala devadesát dní pobytu, jenže Sibiř se za devadesát dní přejít nedá. Bushby se tak léta vracel, přerušoval a znovu žádal, do věci se vložil i britský vicepremiér John Prescott a miliardář Roman Abramovič, a přesto v roce 2013 dostal pětiletý zákaz vstupu.
Odpověděl gestem, které shrnuje celou jeho povahu: na protest šel pěšky přes Spojené státy, skoro pět tisíc kilometrů z Los Angeles k ruskému velvyslanectví ve Washingtonu, podat odvolání osobně. Kus té protestní cesty s ním tehdy šel i jeho syn Adam, poprvé v životě delší dobu s otcem, kterého znal hlavně z pohlednic. Rusové zákaz nakonec zrušili.
Peníze byly přitom celá léta stejný nepřítel jako víza. Sponzoři přicházeli a mizeli, výprava se několikrát zastavila na měsíce jen proto, že nebylo z čeho žít, a Bushby si přivydělával, kde se dalo. Zatímco svět si představoval dobrodruha s týmem a rozpočtem, realita byla chlap s vozíkem, který večer počítá drobné a spí ve stanu u krajnice.
Když nejde projít, přeplav
Následovala léta, kdy se čára pomalu prodlužovala Asií: Sibiř, Mongolsko a poušť Gobi, kterou přecházel s malou skupinou dalších poutníků, mezi nimi s Američankou Angelou Maxwellovou, jež obcházela svět po vlastní ose a stala se jeho nejvěrnější parťačkou. Skupina se později rozdělila a do Číny pokračoval sám. Pak Kazachstán, Uzbekistán, Turkmenistán. A pak zeď.
Írán, jediná schůdná pozemní cesta na západ, mu odmítl dát vízum, zpátky přes Rusko to po ochlazení vztahů nešlo, a do toho udeřil covid a zavřel svět. Bushby strávil roky v Mexiku, svém tradičním čekacím prostoru, kam podle vlastních pravidel smí odletět a vrátit se vždy přesně do bodu, kde stopa skončila. A vymyslel řešení, které zní jako špatný vtip: když se nedá Kaspické moře obejít, tak se přeplave.
Muž, který sám přiznává, že plavání není jeho silná stránka, se vrátil do Střední Asie a spolu s Angelou Maxwellovou a dalšími plavci přeplaval na etapy 288 kilometrů z Kazachstánu do Ázerbájdžánu. Trvalo to 31 dní, s doprovodnými loděmi, na kterých se spalo, a s návraty přesně na souřadnice, kde předchozí etapa skončila, aby čára zůstala nepřerušená.
Na druhém břehu se z plavce zase stal chodec a v roce 2025 přišel okamžik, na který čekal od konce devadesátých let: překročil Bospor a poprvé od startu v Chile stanul v evropské části trasy. Na vychutnání triumfu měl málo času, protože do hry znovu vstoupila víza a povolené dny pobytu.
Absurdní finále
Poslední dějství jeho cesty píše byrokracie s citem pro černý humor. Bushby prošel Tureckem, Bulharskem, Rumunskem, v listopadu 2025 došel do Budapešti a v prosinci na Slovensko. Jenže pak narazil na pravidlo, které si jeho vlast odhlasovala sama: po brexitu smí Brit pobývat v schengenském prostoru jen 90 dní ze 180.
Muž, který obešel zeměkouli, musel z Evropy odletět do Mexika a čekat, až mu naskočí nová víza. Vrátil se, pokračoval a v roce 2026 se znovu posouval západní Evropou směrem k pobřeží. Domů to má, po sedmadvaceti letech a bezmála osmapadesáti tisících kilometrech, na dohled.
A právě tam čeká poslední překážka, možná zapeklitější než Darién a Beringova úžina dohromady: Lamanšský průliv. Přeplavat ho nechce, plachetnice je podle jeho pravidel mechanizovaný dopravní prostředek, pěší průchod Eurotunelem je zakázán. Zbývá naděje na výjimku pro servisní tunel pro údržbu, o jehož zpřístupnění se pokouší jednat.
Provozovatel Eurotunelu ale musí řešit bezpečnost, provoz i pravidla infrastruktury, která nikdy nebyla určená pro dobrodruha s vozíkem. Muž, kterého nezastavila džungle, tajga, pouště, ruská byrokracie ani pandemie, tak stojí před třicetikilometrovým pásem vody a vyjednává. Domů do Hullu chce dorazit do konce roku 2026 a věří, že se řešení najde. Kdo sleduje jeho příběh, ví, že podceňovat ho se nevyplácí. Pokud ho do tunelu nepustí, možná se průliv opravdu pokusí přeplavat.
Zdroje:
https://karlbushby.world/
https://www.reuters.com/business/media-telecom/british-globe-trekker-faces-changed-world-final-leg-27-year-journey-2025-11-26/
https://www.washingtonpost.com/lifestyle/2025/12/05/karl-bushby-walk-around-world/
https://explorersweb.com/karl-bushby-and-angela-maxwell-swim-across-the-caspian-sea/
https://explorersweb.com/karl-bushby-back-in-europe-begins-last-leg-of-journey/
https://explorersweb.com/karl-bushby-refused-entry-into-channel-tunnel/
