Článek
Ruce se jí lehce třásly, když usedla ke kuchyňskému stolu naproti rodičům. Katarina Wittová se zhluboka nadechla – musí jim něco sdělit. Než však stihla promluvit, otec ji předběhl tichou otázkou: „Ty ses svlékla pro Playboy, viď?“. Katarina oněměla překvapením. Z rozpaků jí vytrhla až další slova rodičů, když jim ukázala první fotografie: „Jsou opravdu krásné… ale ty jsi na nich úplně nahá!“.
V malé kuchyni panovalo ticho a v tom tichu jako by dozníval střet dvou světů – světa jejich kdysi nevinné „ledové princezny“ a světa odvážné ženy, kterou se jejich dcera právě stala. Jak by asi reagovali funkcionáři, kteří z ní kdysi udělali ctnostný symbol socialismu?
Dětská hvězda
Na led vstoupila poprvé jako pětiletá – holčička ze zapadlého východoberlínského předměstí, dcera nemocniční fyzioterapeutky a farmáře. Brzy si jejího výjimečného talentu všimli trenéři. V devíti letech si ji z řady malých bruslařek vybrala přísná Jutta Müllerová, trenérská legenda z východoněmeckého Karl-Marx-Stadtu.
Pod jejím vedením čekal Kati – jak jí familiérně říkali – přetěžký dril, ale také rychlá cesta na sportovní výsluní. Už v sedmnácti se stala mistryní světa a v roce 1984, coby osmnáctiletá, získala na olympiádě v Sarajevu zlatou medaili. Porazila tehdy favoritku z USA o jedinou desetinu bodu. „Musím být tvrdší, musím být dokonale připravená,“ opakovala si v duchu. Jinou volbu neměla. Musela vyhrávat. Pořád.
Její vítězství neznamenala jen sportovní slávu – stala se i miláčkem režimu a živoucí propagandou komunistické země. Ve Východním Německu té doby platilo, že když sportovec nezvítězí, rodina nedostane třeba ani pomeranče. Katarina to dobře věděla. Cítila tlak, který si dnešní sportovci stěží umějí představit.
Když stála na ledě, jakoby za ní stál celý stát s nakloněnými hlavouny. Jednou po závodě – to jí bylo teprve šestnáct – pozorovala, jak její úspěchy budí osobní zájem mocných mužů z politbyra. Tehdy poprvé pochopila, jakou moc má její talent a půvab. Uvědomila si, že ji „nemůžou jen tak schovat doma“ a zakazovat jí cestovat – byla pro ně příliš cenná. Aby si ale tu moc udržela, musela dál nosit zlaté medaile.
„Kati dokáže světu nahradit desítky ambasád,“ prohlásil tehdy pateticky jeden z ideologů režimu. A tak zatímco jiní občané nesměli bez souhlasu vycestovat, Katarině výhry zajistily privilegia. Od státu dostala moderní auto a prostorný byt – drobné úplatky, jen aby jí ani nenapadlo utéct na Západ.
Na oplátku se od „zlaté holky“ čekala naprostá loajalita a další triumfy. Kati Wittová ty triumfy opravdu přinášela. Do roku 1988 se stala dvojnásobnou olympijskou vítězkou (po Sarajevu vybojovala zlato i v Calgary) a posbírala čtyři tituly mistryně světa. Její krása a výkon z ní udělaly fenomén popkultury – západní média ji překřtila na „nejkrásnější tvář socialismu“.
Vytvořila si nezaměnitelný styl: ve svých volných jízdách předváděla dramatické minipříběhy a nebála se ani mírné provokace. Když například na mistrovství světa 1987 v Cincinnati soupeřka Debi Thomasová z USA porazila Wittovou na domácí půdě, vrátila se Katarina příště na led v americkém stylu – na led nastoupila ověšená zlatými šperky a norkovým kožichem a v její skladbě zazněla svižná píseň „I Like to Be in America“. Publikum šílelo. Porotu tenhle koktejl showbyznysu a politiky zaujal.
O rok později v Calgary 1988 titul získala opět Wittová. Jela možná svoji nejslavnější jízdu - Carmen. Z Kati se stala královna ledu. V komunistické říši jí ležel u nohou zástup oddaných funkcionářů – a za hranicemi miliony fanoušků.
Rovnováhu mezi oddaností režimu a vlastními sny udržovala s neobyčejnou odvahou. Po olympiádě v Calgary stála na vrcholu – a přesto se rozhodla pro riskantní krok. Ve 23 letech přesvědčila východoněmecké papaláše, aby jí dovolili vystupovat jako profesionálce v zahraničních ledních show. Něco takového bylo do té doby nemyslitelné.
Režim chápal, že pokud by nesouhlasili, jejich nejzářivější hvězda by mohla také utéct. A tak ustoupili. Katarina Wittová se vydala na Západ – oficiálně a s požehnáním strany. V následujících letech zářila v revuálních pořadech po celém světě. S americkým krasobruslařem Brianem Boitanem dokonce vyprodali slavnou Madison Square Garden v New Yorku.
Bylo to ohromné vítězství – zdánlivě získala vše, oč usilovala: svobodu, slávu i bohatství. Jenže pak se její svět během jediného roku otřásl v základech.
Když se zhroutil svět, který ji stvořil
Katarina byla na vrcholném turné za oceánem, když padla Berlínská zeď. Její rodná NDR, země, která z ní udělala hvězdu, přestala existovat. Devětadvacetiletá Wittová se najednou ocitla ve sjednoceném Německu – bez „ochrany“ socialistických patronů, ale také bez jejich příkazů.
Před ní stál nový svět. Kati se vrátila k amatérskému sportu a zkusila ještě jednou bojovat o olympijskou medaili – v roce 1994 startovala v Lillehammeru za sjednocené Německo a dojela sedmá. Víc už ji ale lákal normální život. Toužila cestovat, zkoušela herectví a dál vystupovala v show.
Teprve s odstupem jí však začalo docházet, jakou daň si vyžádal život v diktatuře. Když byly roku 1992 zpřístupněny archivy východoněmecké tajné policie Stasi, směla nahlédnout do složky se svým jménem. Zůstala zděšeně stát. Její spis měl 3 500 stran a mapoval každý detail života od sedmi let věku. Stálo tam, kdy plakala, co jedla, s kým chodila.
„Ty spisy jsou důvěrné jako deník. Nechci, aby si o mém životě četl kdekdo,“ prohlásila později a soudně zablokovala zveřejnění citlivých částí. V dokumentech se sice nenašlo nic, co by naznačovalo, že byla tajnou agentkou či udavačkou, přesto ji informace v archivu bolela. Zjištění, že Stasi ji léta hlídala a manipulovala, působilo jako mrazivý stín, který se táhl celou její kariérou.
Wittová se však odmítla ve stínech minulosti utopit. Celý život se učila překonávat překážky elegantně, s úsměvem – a tak i své démony proměnila v odhodlání. Pokračovala ve veřejném životě, pořádala mezinárodní krasobruslařské show a věnovala se herectví.
V soukromí ji sice pronásledoval nepříjemný stín – americký fanatik ji několik let stalkoval a vyhrožoval jí – ale i toho dokázala zpacifikovat a zpracovat po svém. Stalker skončil v péči psychiatrů a Katarina později tento příběh zužitkovala pro televizní film o krasobruslařce pronásledované šílencem. Těžké momenty svého života tak obrátila ve svůj prospěch.
Nahota jako vzdor
Právě po takových okamžicích se v ní cosi zlomilo – rozhodla se definitivně setřást image křehké „princezny na ledě“. Uvědomila si, že celý svět ji zná jako cudnou krasobruslařku s něžnou tváří, symbolem dokonalosti přísného režimu. A ona už jím být nechce. „Nechtěla jsem dál nosit nálepku té hezké, slušné ledové princezny,“ vzpomínala.
A tak se v roce 1998, ve svých třiatřiceti letech, odhodlala k nejodvážnějšímu kroku života. Přijala nabídku nafotit akty pro Playboy. Chtěla tím světu něco dokázat – ukázat, že ženy z Východu nejsou jen chladné, dokonale naprogramované roboty bez špetky smyslnosti. Že i pod symbolem socialistické dokonalosti bylo vždycky živé, vášnivé srdce ženy.
Když Playboy s jejími fotografiemi vyšel, způsobil senzaci. Celý náklad se okamžitě vyprodal, po celém světě musel magazín dotiskovat další výtisky. Něco podobného zažil slavný časopis naposledy v roce 1953, kdy jeho vůbec první číslo zdobila Marilyn Monroe. Katarina Wittová tak znovu překonala hranice. Svůj čin nekomentovala žádnou lacinou provokací – s pýchou jen řekla, že je ráda, protože tím světu předala jasný vzkaz.
Na lesklých stránkách magazínu odhodila víc než šaty: odložila minulost. Poprvé nebyla podřízenou figurkou v cizí režii Německý Bild to tehdy nazval „nejkrásnějším svlékáním století“. A možná to tak opravdu cítila i ona sama: královna ledu se roztála a vystoupila z ledu jako svobodná žena.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Katarina_Wittová
https://www.espn.com/espnw/nine-for-ix/story/_/id/9542978/espnw-nine-ix-tao-katarina-witt
https://www.theguardian.com/world/2001/may/28/johnhooper1
https://www.katarina-witt.de/
https://www.chemnitz.de/chemnitz/de/unsere-stadt/ehrenbuerger/katarina_witt.html
https://www.rnd.de/promis/kati-witt-millionengage-fur-playboyshooting-GURI4HEQPZGLZHA4HMVN7LGQZ4.html
https://www.berlin.de/ba-spandau/ueber-den-bezirk/ortsteile/staaken/artikel.190126.php
