Katastrofa Hindenburgu začala nepatrnou jiskrou. Během okamžiku se vše proměnilo v žhavé inferno

Když se řekne „Hindenburgov“, mnoho lidí si představí dramatické fotografie a filmové záběry zachycující obrovskou vzducholoď, která se nad základnou Lakehurst v New Jersey roku 1937 v mžiku proměnila v ohnivou kouli. Výjev kolosálního plavidla, jež padá k zemi v plamenech, se zařadil mezi nejděsivější ikony leteckých neštěstí. Tato tragédie nejen ukončila život desítkám pasažérů a členů posádky, ale zlomila i důvěru v éru luxusních dopravních vzducholodí, jež se do té doby těšily pověsti pokrokových a moderních královen oblohy.

Vzducholodě, vyvíjené už od 19. století, získaly svou prestiž díky německému hraběti Ferdinandu von Zeppelinovi, který kolem roku 1900 zavedl tuhou (rigidní) konstrukci. Jeho „Zeppeliny“ začaly být považovány za ztělesnění elegance a technického pokroku: velká, tichá plavidla, schopná nést desítky cestujících ve víceméně hotelovém komfortu.

Ve 20. a 30. letech 20. století se díky tomu rozběhly komerční linky spojující Evropu s Amerikou či Afrikou, což pro mnohé lidi znamenalo dosud nevídaný způsob rychlého a pohodlného cestování. I dobová reklama vše líčila jako přepychové „plovoucí hotely v oblacích“.

Jedním z pasažérů starších letů byl tehdy i Hugo Eckener, konstruktér a pozdější ředitel společnosti Luftschiffbau Zeppelin. „Vzducholoď představuje nádherný triumf lidské invence, kdy se sny o klidném létání stávají realitou,“ řekl Eckener novinářům v roce 1929. „Je to skutečně létající palác, který nám umožňuje v klidu a stylu překonávat oceány.“

Ze všech německých vzducholodí byla LZ 129 Hindenburg tou největší a nejznámější. Měřila kolem 245 metrů na délku, což ji činilo jedním z největších létajících strojů v historii. Nosnou sílu zajišťovalo 16 obřích vaků naplněných vodíkem, hořlavým, ale tehdy levným a snadno dostupným plynem.

Na bocích i ocasních plochách nesla Hindenburg symboly nacistické říše, včetně hákových křížů, což z ní dělalo „létající výstavní skříň“ Hitlerova Německa. Ačkoli to v zahraničí budilo kontroverze, mnoho lidí na Západě se nechávalo unášet spíš technickou fascinací a luxusem na palubě.

Vnitřní vybavení zahrnovalo kabiny pro pasažéry s pohodlnými lůžky, jídelnu, bar i kuřácký salon speciálně navržený tak, aby zabránil proniknutí plamenů k vodíku.

„Nikdy jsem necestoval tak tiše, a přitom v takovém stylu,“ chlubil se americký novinář John Carver v roce 1936, když popisoval svou cestu Hindenburgem. „Jste nad mraky, popíjíte kávu v salonku a jemně slyšíte jen vzdálený zvuk motorů.“

Již od roku 1936 létala Hindenburg mezi Německem (Frankfurtem) a Lakehurstem v New Jersey. Letadla té doby ještě nedokázala pohodlně pojmout tolik osob, takže transatlantický let vzducholodí měl být vrcholem komfortu a rychlosti, překonávajícím parníky.

Pro Třetí říši šlo zároveň o velkou propagaci: každá úspěšná linka do USA nebo do Brazílie měla ukázat světu německou technologickou a kulturní převahu. Na palubě se občas pořádaly slavnostní večeře, prostory zdobil portrét Adolfa Hitlera a nacistické insignie. Kapitán Max Pruss, zkušený pilot, během předchozí sezóny 1936 nalétal s Hindenburgem několik úspěšných letů, čímž si získal pověst spolehlivého a klidného velitele.

Poslední let Hindenburgu započal 3. května 1937 ve Frankfurtu. Na palubě bylo 36 pasažérů a 61 členů posádky. Mezi nimi i několik novinářů, diplomaté a dobrodruzi, kteří si chtěli vychutnat jedinečný zážitek. Atmosféra byla příjemná, jídlo vybrané, výhledy nádherné. O několik dní později, 6. května večer, se kolos přibližoval k základně Lakehurst.

„Čekali jsme na signál k přistání,“ vzpomínal později jeden ze stevardů, Wilhelm Balla. „Počasí nebylo ideální, lehce mžilo, ale nic zásadního. Kapitán však věděl, že se může potýkat s mírným větrem, a tak byl napjatý.“ V Lakehurstu už se shromažďovali místní obyvatelé a novináři, kteří doufali ve spektakulární záběry majestátní vzducholodi.

Hindenburg se objevil na obzoru kolem 19. hodiny. Bylo po dešti, vzduch vlhký, a zdá se, že se nabil statickou elektřinou. Podle svědectví začala posádka vyhazovat přistávací lana, pozemní personál se je snažil zachytit, aby mohli vzducholoď ukotvit ke stožáru. Mezitím rozhlasový reportér Herbert Morrison komentoval přistání pro stanici WLS v Chicagu; slyšitelně byl nadšený krásou letícího obra. Náhle se kolem 19:25 objevil drobný záblesk na vrchní části trupu.

„To byl začátek všeho,“ uváděl pak později v jedné výpovědi přeživší mechanik Kurt Bauer. „Cítil jsem prudké chvění, slyšel jsem sykot a pak jsme viděli plamen, jak se šíří zezadu dopředu.“

Plášť Hindenburgu byl potažen hořlavým lakem, a uvnitř se nacházel vysoce reaktivní vodík. Stačilo tedy minimum, aby se vzducholoď proměnila v hořící pochodeň. Kapitán Pruss vydal panický rozkaz upustit vodu, aby se loď odlehčila a snad se stabilizovala, ale rychlost šíření plamenů byla příliš vysoká. Během deseti vteřin se z elegantní, stříbřité vzducholodi stal přízrak zachvácený šlehajícími ohni.

Rozhlasový přenos, který běžel v reálném čase, se stal jedním z nejpamátnějších momentů reportážní žurnalistiky. Morrison začal do mikrofonu hystericky popisovat hroutící se vzducholoď: „It’s bursting into flames… oh, this is terrible… oh, the humanity!“

Jeho zoufalé výkřiky a popis padajících trosek se dostaly k milionům posluchačů po celé Americe. „Nejvíc mě zasáhl křik pasažérů a posádky,“ řekl později Morrison novinářům. „Nemohl jsem nic dělat, jen jsem sledoval, jak se ta obrovská konstrukce hroutí v ohnivé kouli.“

Hindenburg se zřítil na zem, kde se ještě chvíli dusivě kouřilo a ozývaly menší exploze palubních motorů. Ze 97 lidí na palubě jich 35 zahynulo (13 cestujících a 22 členů posádky), plus jeden člověk na zemi. Přestože byl požár tak intenzivní, víc než polovina osob přežila – někteří vyskočili dříve, než plameny zachvátily jejich kabinu, jiní se ocitli na palubě ve spodních gondolách, odkud dokázali uniknout.

Kapitán Pruss přežil, i když utrpěl vážné popáleniny na většině těla. „Viděl jsem náš krásný stroj měnit se v ohnivou horu šrotu,“ popsal později Pruss. „A přitom jsem slyšel křik pasažérů, které jsem nedokázal zachránit. Mám tyto obrazy v hlavě stále.“

Protože při přistání byli přítomni fotografové z agentury International News Photos a také filmový štáb, tragédie Hindenburgu se stala jedním z nejlépe zdokumentovaných leteckých neštěstí 30. let. Obraz ohnivé koule a hroutící se kovové kostry obletěl noviny a kina po celém světě.

Americké zpravodajské týdeníky zveřejnily šokující snímky na titulních stranách, rozhlas převzal Morrisonovu emotivní nahrávku a otřesená veřejnost žasla nad rychlostí katastrofy. Německý tisk zpočátku psal o „tragickém neštěstí“, v němž padl „symbol německé vzdušné velikosti“. Nacistická propaganda se pokusila tvrdit, že mohlo jít o sabotáž, ale chyběly přímé důkazy.

Okamžitě se ustavila americká vyšetřovací komise, která zkoumala trosky, vyslechla přeživší a pracovníky letiště. Převládla teorie, že šlo o vznícení vodíku statickou jiskrou, případně šlo o kombinaci poškozeného pláště a jiskření v bouřkovém počasí. Řada vědců později řešila otázku, zda mohl vzplát i samotný lak na plášti. Konspirace o bombě či sabotážním útoku se nikdy nepotvrdily. Katastrofa znamenala ztrátu důvěry ve vodíkové vzducholodě.

„Když obyvatelé Ameriky a Evropy viděli ohnivé snímky, přestali vnímat tyto obrovské lodě jako bezpečný způsob cestování,“

poznamenal Dr. Hugo Eckener, který se sám zasazoval o používání nehořlavého hélia. Avšak politické okolnosti a embargo USA nedovolily Německu hélium pořizovat. „Byli jsme nuceni používat vodík, který byl rizikový, a bohužel se to potvrdilo,“ řekl Eckener.

Následkem této tragédie došlo k prudkému konci éry vzducholodí jako pravidelné osobní dopravy. Letadla s motory a novými technologiemi se prosadila definitivně. Katastrofa Hindenburgu navíc natrvalo utkvěla v kolektivní paměti díky detailním záznamům.

Některé části trosek byly roku 1937 zkoumány a poté uloženy do depozitářů. Dnes je lze vidět v několika muzeích v USA i v Německu, přičemž jedna z částí kostry se nachází v muzeu v Lakehurstu. Na místě dopadu byla vybudována pamětní deska a každý rok 6. května se konají vzpomínkové akce. V leteckých kruzích přežívá dodnes úcta k inženýrskému umu, ale i varování, že jakákoli drobná chyba či nevhodné použití materiálů mohou mít fatální následky.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Hindenburg_disaster

https://www.airships.net/hindenburg/disaster/

https://postalmuseum.si.edu/exhibition/fire-ice-hindenburg-and-titanic-exhibition/the-hindenburg-disaster

https://www.historytoday.com/hindenburg-disaster-and-end-airship-era

https://www.smithsonianmag.com/smithsonian-institution/80th-anniversary-hindenburg-disaster-mysteries-remain-180963107/