Kdysi to byl nezkrotný gambler. Pak Otto von Bismarck udělal z Německa nejmocnější zemi Evropy

Byl mrazivý leden 1871, kdy se naplnila noční můra Francouzů. V honosném Zrcadlovém sále ve Versailles – místě, které je pro Francii skoro posvátné – se stalo něco, co otřáslo Evropou. Uprostřed zlatých dekorací se sešli představitelé všech německých států, aby na francouzské půdě vyhlásili jednotné Německé císařství. Pro Francii – obrovská ostuda, pro Němce – triumf, který tak dlouho chtěli. Ale za touto show stál především jeden muž s geniální taktikou: Otto von Bismarck.

Psal se rok 1815, když se Bismarck narodil do statkářské rodiny ve městě Schönhausen, nějakých sto kilometrů od Berlína. Přišel na svět ve chvíli, kdy se Napoleonovy války chýlily ke konci a Svatá říše římská, která tisíc let formálně spojovala desítky německých států, byla pryč. Nastala doba, kdy se 38 menších německých zemí sdružilo v takzvaném Německém spolku, ovšem s velkým otazníkem: Kdo bude vést „Němce”?

Malý Otto rostl, ale – co naplat – politiku zatím neřešil. V Göttingenu sice studoval práva, avšak proslul spíše výtržnostmi. Jednou dokonce dostal osmnáct dní vězení za skandální chování. Skončil školu, nastoupil jako koncipient v Cáchách – a hýřil dál. Gamblerství, dluhy, bláznivá ruleta. „Nediv se, že budeš brzy bez peněz“ – takhle se prý pohoršovala jeho rodina.

Pak ale zasáhl osud. Zemřela mu matka, otec onemocněl. Otto se musel vrátit domů a starat se o rodový statek. Najednou se ukázalo, že v sobě má organizační talent. Dluhy splatil, statek vzkvétal. Ovšem do jeho srdce zasáhla vášeň – Marie von Thaddenová, kdysi zadaná dívka. Jenže dívka onemocněla a umřela. Na smrtelné posteli ho prosila, aby si vzal její nejlepší přítelkyni, Johannu. A on to – z lásky k Mariinu přání – udělal. Kupodivu s Johannou nakonec vytvořili pevné manželství. Ona ho uklidnila, povznesla ho do vyšších kruhů. A Otto od té chvíle začal chytat příležitosti v politice, až se vypracoval na vlivného poslance.

Roku 1847 usedl do pruského sněmu, později zamířil do celoněmeckého sněmu ve Frankfurtu. Jeho talent řečnit, manipulovat a vyjednávat se rychle projevil. Pruský král Vilém I. ho zbožňoval. Vyslal Bismarcka do Ruska jako velvyslance. „Nauč se mentalitě Východu,“ tak si to tenkrát představoval. O pár let později totéž v Paříži. Cestoval, učil se, navazoval konexe a stoupal.

Nakonec – r. 1862 – se stal pruským kancléřem. A pronesl slavnou myšlenku, že sjednocení německých států se nedosáhne řečněním ani kompromisem, nýbrž krví a železem. Přesně to taky začal uskutečňovat. Nejprve napadl se svou diplomacií Dánsko (1864) kvůli sporným územím Šlesvicka a Holštýnska. Rakousko se tehdy přidalo proti Dánům, ale Bismarck z toho vytěžil – mír rozdělil kořist tak, že prusové získali Šlesvicko, Rakušané Holštýnsko… a hned poté to Bismarck použil coby záminku proti Rakousku.

To byla tzv. prusko-rakouská válka roku 1866. Vyvrcholení napětí: Rakousko bylo tradičně považováno za hlavního hráče v německém prostoru, Prusko chtělo dokázat pravý opak. V legendární bitvě u Hradce Králové pruská armáda naprosto zničila tu rakouskou. Najednou bylo jasné, že Prusko si bude diktovat pravidla. Král Vilém byl prý nadšen, chtěl prý obsadit Vídeň a připojit Čechy k Prusku. Avšak Bismarck se geniálně postavil proti: „Ne, Rakousko potřebujeme jako přítele do budoucna!“ Sílil tak svůj obraz chladného stratéga.

Přesto nebylo hotovo. Jižní německé státy se do pruského spolku nehrnuly. Bavorsko, katolické a kulturně spjaté s Rakouskem, váhalo. „Co s nimi?“ Tady Bismarck vymyslel, že velkým sjednocujícím prvkem bude – vnější nepřítel. Stačilo zajistit, aby se ti, kdo váhají, cítili ohroženi zvenku. Pak automaticky přilnou k Prusku. A novým ohrožením měla být Francie.

Ve Španělsku se uvolnil trůn, a existovala možnost, že ho získá princ z pruské dynastie. Francie vyšilovala – „Budeme mít Hohenzollerny nejen na severu, ale i na jihu Evropy? To ne!“ … tak poslali do lázeňského města Ems (kde byl pruský král Vilém) francouzského velvyslance, aby se vše zamítlo. Vilém byl ochotný říct: „Dobře, nebude to náš princ.“ Pak poslal Bismarckovi do Berlína poměrně usmiřující dopis (tzv. Emskou depeši). Jenže Bismarck text upraví – vypustí smířlivá slova – a navenek to vyznělo, jako by král urazil francouzského vyslance. Okamžitě to dal tisknout do novin, Francouzi se vytočili do běla a… vyhlásili Prusku válku. Záminka je tu!

Chytit se té záminky, přidat k prusům jižní německé státy, společně rozdrtit Francii. Vše vyšlo podle Bismarckova plánu. Francii porazili v bitvě u Sedanu (1870) – dokonce zajali samotného císaře Napoleona III.. V Paříži poté vypukla revoluce. Němci obklíčili francouzské hlavní město… a usadili se v zámku Versailles.

Od té chvíle Bismarck věděl, že to musí vystupňovat. Na francouzské půdě, v onom slavnostním Zrcadlovém sále, spustil vyhlášení sjednocené Německé říše. Ještě musel uplatit bavorsko excentrického krále Ludvíka II., aby podepsal. Ale peníze se našly – Ludvík měl dluhy a Bismarck mu naznačil, že v novém Německu by je splatili.

Takže 18. ledna 1871 se stal „zázrak“, z pohledu Němců naplnění snu: Všechny ty malé státečky tvoří jediný celek, a do čela se postaví pruský král Vilém, teď už Vilém I. – „německý císař“. Francouzi to brali jako největší potupu vůbec. A Bismarck? Ten užíval slávu, stal se faktickým mozkem mladé říše a – navzdory svým vnitřním démonům, obezitě, nemocem a návalům mizerné nálady – vytyčil Německu roli vůdčí velmoci na kontinentu.

Tímto vzniklo Německé císařství – Bismarckovi se podařilo dvakrát vyhrát velkou válku (s Rakouskem, pak s Francií), ale také dovedně hrál na city, diplomacii a falšoval zprávy. Pro jedny byl génius, pro jiné bezskrupulózní manipulátor. A svět měl teď co do činění s novou říší, která se bude tlačit ještě dál. Co přesně to Evropě přinese, měly ukázat další dekády. Bismarck se dočkal titulů, majetku i určité osobní hořkosti, přesto se zapsal do dějin jako Iron Chancellor – kancléř krve a železa.

„Dokázat něco tak obrovského, to se nezdaří jen projevem. Je třeba pracovat s válkami, city panovníků a propagandou, kterou pustíte do novin v tu správnou chvíli. Mějte to na paměti,“ jako by vzkazoval Bismarck svým následovníkům.

Zdroje:

https://study.com/learn/lesson/otto-von-bismarck-biography-quotes.html

https://www.britannica.com/biography/Otto-von-Bismarck

https://www.bbc.co.uk/history/historic_figures/bismarck_otto_von.shtml

https://www.historyextra.com/period/victorian/otto-von-bismarck-unification-germany-unify-biography-facts-how-prussian-politician/