Miloš Nedbal hrál většinou muže pevných zásad. Svoje dvě děti však opustil, když si našel novou ženu

Narodil se 28. května 1906 v Rožmitále pod Třemšínem. Klidné středočeské maloměsto vyměnil jako dvanáctiletý kluk za pulsující Prahu – a právě tady ho čekalo osudové setkání. Když mladý Miloš nastoupil na reálné gymnázium v Křemencově ulici, seděli vedle něj ve třídě dva výjimečně nadaní spolužáci: Jiří Voskovec a Jan Werich.

Nejlepší přátelé, které mu osud mohl přihrát. Spolu s nimi hltal divadlo, literaturu, svět fantazie. Po večerech se potají scházeli v prázdné třídě a předváděli vlastní skeče, až se smích spolužáků ozýval chodbami. Tady se zrodil jeho zápal pro divadlo.

Milošův otec byl přísný středoškolský profesor, ale také vášnivý loutkář. Matka šila kostýmy ochotníkům. Divadlo se v Nedbalových genech prolínalo s disciplínou. Když roku 1926 odmaturoval, zkusil ještě uposlechnout rodiče a zapsal se na práva. Vydržel tam jen dva semestry – srdce ho táhlo jinam. Každé odpoledne místo paragrafů studoval monology a prchal do světa opony.

Nakonec dal právničině sbohem a plně se vrhl na studium herectví na konzervatoři. Hlas měl od přírody znělý a hluboký, tvář vážnou, a čeho mu nadělila příroda méně – vlasů – to dohnal o to výraznějším pohledem. Už ve dvaceti letech působil starším dojmem. Po absolutoriu mu spolužáci Voskovec s Werichem beze slova nabídli angažmá ve svém Osvobozeném divadle.

Mladičký Nedbal skočil rovnýma nohama do víru avantgardní komedie. První role? Protivný pan ředitel cestovní kanceláře v crazy komedii Pudr a benzin. Bylo mu pětadvacet, ale na plátně vypadal na padesát. Téměř bezvlasá hlava, přísná tvář – ideální typ pro karikaturu autoritativního páprdy. Publikum se smálo na celé kolo. On sám se na jevišti sotva pousmál, ale komický účinek byl odzbrojující.

Začal dostávat jednu roličku nerudného muže za druhou. Milovníky a hrdiny přenechal jiným – jemu zbyly postavy upjatých profesorů, nadutých oficírů a komisních pánů. Nevadilo mu to. Dokázal i v maličké úloze vytvořit nezapomenutelný portrét člověka, kterého milujete nenávidět.

V těch letech střídal jedno divadelní angažmá za druhým. Hnal se za zkušeností jako hladový vlk. Brno, Ostrava, znovu Brno – všude zanechal kus poctivé práce, ale domov pořád hledal. Na konci 30. let zakotvil natrvalo v Praze. Nastoupil do prestižního Vinohradského divadla a dostal šanci ukázat, že umí víc než jen komediální figurky.

V roce 1941 mu režie svěřila Hamleta. Mladý herec s prořídlými vlasy se oblékl do černého sametu a nasadil si paruku, aby proměnil svůj civilní vzhled v dánského prince. Jeho Hamlet byl temný, sžíraný pochybnostmi a zlobyplným sarkasmem.

Diváci v okupované Praze četli mezi řádky. V Nedbalově pojetí ucítili vzdor vůči tyranům a bezpráví. Nacističtí cenzoři to také pochopili. Zakázali další reprízy. Mladý Hamlet s prořídlými vlasy musel opustit jeviště – a Miloš Nedbal musel opustit divadlo, než způsobí větší rozruch.

Do konce války pak směl hrát jen v malém smíchovském divadélku Uranie. V hloubi duše ho hřálo, že dokázal do shakespearovských veršů propašovat kousek pravdy. Zároveň však pochopil, že přímá odvaha se může krutě nevyplácet.

Když se Praha v květnu 1945 dočkala osvobození, Nedbal stál na chodníku před Uraníí mezi ostatními herci a dojetím plakal. Válku přežil bez újmy – snad i díky tomu, že se nikdy nezapletl s okupanty a své protesty potichu skrýval do svých rolí.Teď začínal novou kapitolu.

Hned po osvobození přijal nabídku nastoupit do souboru činohry Národního divadla. Nejvýznamnější česká scéna pro něj vždy byla symbolem hereckého Olympu. Miloš Nedbal vstoupil do zlaté kapličky s pokorou, ale i s jasnou ambicí – hrát poctivé divadlo, jak sám říkal, a sloužit lidu. V zákulisí se tehdy hodně diskutovalo o budoucnosti země. Nedbal se nijak netajil levicovými názory.

Jako dítě chudého učitele v sobě nosil přirozený soucit s obyčejnými lidmi. V únoru 1948 stál na správné straně barikády – aspoň mu to tak připadalo. 25. února 1948 bez váhání připojil svůj podpis pod výzvu prokomunistické inteligence „Kupředu, zpátky ni krok!“ podporující převrat.

Věrnost nové lidové moci se mu vyplatila: na rozdíl od řady prvorepublikových kolegů, kteří po Únoru ztratili práci nebo upadli v nemilost, Nedbal žádné překážky naráz neměl. Kinematografie té doby měla o role byrokratů, policejních komisařů a přísných papalášů stále zájem – a takových on uměl zahrát tucet. Ve filmu se objevil bezmála v devadesáti snímcích a patřil k nejobsazovanějším hercům své generace.

Kameru neokouzlil pohlednou tváří, nýbrž svým charakterem a hlasem. Nikdo neuměl tak důvěryhodně ztělesnit pedanta či zasmušilého pána v letech. Když se na plátně objevil striktní profesor Šeda z legendární komedie Cesta do hlubin študákovy duše, mnozí diváci uvěřili, že takový kantor doopravdy někde učí.

Přesto i jemu občas osud dopřál roli, která jakoby vyhlížela zrcadlo do jeho vlastního svědomí. Režisér Jiří Krejčík obsadil Nedbala roku 1948 do titulní postavy ve filmu Svědomí. Hrál spořádaného otce od rodiny, který se jednou dopustí osudové chyby – způsobí autonehodu, těžce zraní dítě a z místa činu zbaběle ujede.

Nedbalova úsporná, ale intenzivní herecká kreace člověka trápeného vinou a strachem patří k vrcholům českého filmového dramatu. Kdoví, možná i samotný herec vkládal do té postavy něco ze sebe. I on měl svá tajná provinění, která ho tížila.

Navenek prožíval padesátá a šedesátá léta jako úspěšný, oceňovaný umělec. Na jevišti ND exceloval ve vážných hrách, v televizi a rozhlase byl žádaným veteránem s nezaměnitelným hlasem. Doma na poličce se mu časem seřadily vyznamenání od státu: v roce 1958 dostal titul Zasloužilého umělce, v roce 1966 Řád práce.

Život mu přesto nachystal bouři, která se netýkala politiky ani kariéry, nýbrž jeho nejbližších. Už na začátku 50. let se zhroutil jeho první pokus o rodinné štěstí. Miloš Nedbal se ženil mladý – ve svých pětadvaceti si vzal krásnou herečku Vladimíru Volnohovou. Měli spolu dvě děti, dceru Janu a syna Petra. Jenže manželství se nevydařilo.

Když se po dvaceti letech rozváděli, stalo se něco těžko pochopitelného: Nedbal zpřetrhal vazby nejen s exmanželkou, ale i se svými dětmi. Bylo to jeho tajemství a nechtěl o tom mluvit. Odstřihl se od nich tak důsledně, až to blízké okolí zaráželo. Nikdo netušil proč.

Jeho syn a dcera tehdy byli ještě velmi mladí – muselo je hluboce ranit, že otec zvolil tak kruté řešení. Co se mu honilo hlavou? Snad hluboké zklamání, snad pocit, že rodinný život překážel jeho práci… Možná něco úplně jiného, co už se nedozvíme. Nedbal si to tajemství vzal do hrobu.

Krátce po rozvodu, roku 1951, se Miloš Nedbal oženil podruhé. Ve svých 45 letech konečně potkal ženu, kterou považoval za sobě rovnou. Jana Moravcová byla jen o pár měsíců mladší než on – elegantní, vzdělaná dáma. „On byl sám se sebou nespokojený a potřeboval k sobě někoho, s kým by se mohl radit… a to jeho druhá žena splňovala. Byla velmi intelektuálně vytříbená,“ prozradil o jejich svazku pamětník Pavel Jiras.

Jana mu poskytla klidné zázemí; neřešili spolu malichernosti, ale filozofii, literaturu, inscenace. Nedbal zářil spokojeností. Byl to ten typ rezervovaného muže, který city na veřejnosti nedává najevo – ale kdo ho znal blíže, viděl, že vedle Jany pookřál. O to tragičtější byla rána, která přišla. Jana Moravcová těžce onemocněla a upoutala se na lůžko. Její manžel se z precizního herce a profesora rázem proměnil ve vzorného pečovatele.

Denně u ní seděl, četl jí, krmil ji. Po tolika letech nalezl hluboký cit – a osud mu ho chtěl vzít. Jana nakonec zemřela, navzdory tomu, že šlo o rutinní operaci.

Nedbal se ze ztráty Jany zhroutil. Neunesl pomyšlení, že by ji nechal samotnou v kolumbáriu, a tak si její urnu uložil ve své divadelní šatně v Národním divadle. Měl ji tak stále nablízku, mezi rekvizitami a kostýmy, v prostoru, který miloval stejně jako ji. Kolegyně Luba Skořepová vzpomínala na jeho dojemný rituál: „Byl z toho strašně špatný a měl z toho trauma… Chodil si tam s ní povídat.“ Každý večer před představením prý otevřel skříňku, pohladil studenou urnu a tiše pronesl pár slov.

Ztráta Jany byla zdrcující, přesto v Nedbalově životě nebyla poslední kapitolou. Po čase potkal ženu, která ho doprovodila na jeho poslední cestě. Jeho třetí a poslední manželkou se stala o dvacet let mladší Olga. Do života stárnoucího, zarmouceného herce vnesla novou energii a péči.

Právě Olga se o něj starala v posledních letech, kdy ho začala sužovat nemoc, a poskytla mu oporu a klidné zázemí, které po Janině odchodu ztratil.

Možná i díky novému klidu se mohl naplno věnovat práci, která ho zachraňovala. Upnul se na učení a hraní, aby nespadl do zoufalství. Kromě Národního divadla už léta předával své zkušenosti mladým talentům. Byl profesorem herectví – nejprve na konzervatoři, po válce na nově vzniklé DAMU. Před studenty vystupoval vzpřímeně, s nekompromisní tváří a železnou zásadovostí.

Neodpouštěl jim nedbalost ani lenost. Dovedl se na zkoušce rozkřiknout, pokud cítil lajdáctví. Pro ostřejší slovo nešel daleko. Jenže po čase začali chápat, že Nedbalova přísnost je maska, za níž se skrývá starostlivost. „On byl výborný pedagog, své studenty měl rád a oni ho milovali… A přitom k nim nebyl příliš laskavý,“ vzpomínala s úsměvem jeho kolegyně Libuše Havelková.

Na počátku 70. let se Miloš Nedbal rozhodl pro nečekaný krok. Opustil po čtvrtstoletí stálé angažmá v Národním divadle – zrovna ve chvíli, kdy se tam utužovala normalizační kázeň a odvolávaly „problematické“ kusy z repertoáru. Zlákal ho bývalý kolega Otomar Krejča do svého studiového Divadla Za branou.

Krejča představoval odvážnější, modernější divadlo, dráždil režim alegoriemi a experimenty. Nedbal, starý pán s nálepkou režimního národního umělce, překvapil všechny, když se k rebelům přidal. Možná v tom byla nostalgie po volnosti, jakou zažil kdysi v Osvobozeném divadle s Voskovcem a Werichem. Možná jen chuť ještě jednou zatřást stojatými vodami.

V Krejčově souboru strávil dva roky (1970–1972) a prý tam pookřál – hrál nové hry, diskutoval s mladými intelektuály, byl znovu ve víru něčeho nekonvenčního. Pak ale mocenský zásah Divadlo Za branou zrušil. Nedbal se poslušně vrátil do Národního, jako marnotratný syn, kterého soubor rád zase přijal.

V roce 1976 odehrál své poslední představení a definitivně odešel na odpočinek. Měl už sedmdesát let. Odchod to však byl poctěný – vždyť v roce 1977 obdržel za celoživotní práci Medaili J. A. Komenského a v roce 1981 dokonce titul Národní umělec.

To byly nejvyšší mety, jakých mohl herec v socialistickém Československu dosáhnout.

Na sklonku života začal Nedbal ztrácet váhu. Zpočátku lékaři tápali. Léčili ho na kdeco možného, ale skutečná diagnóza unikala. On sám se navenek netrápil – nemoc statečně ignoroval.

Ještě přijímal drobné filmové role, naposledy si v roce 1982 zahrál dědečka v seriálu Dobrá Voda. Bylo příznačné, že se s kamerou loučil postavou starého muže, kterému ubývá sil, ale pořád kolem sebe bručí s humorem a rozdává moudrost. Málokdo z diváků tušil, že Nedbal natáčí se zrádným nádorem na játrech.

Rakovinu odhalili až pitvou po jeho smrti. Zemřel 31. října 1982.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Milo%C5%A1_Nedbal

https://zeny.iprima.cz/herec-milos-nedbal-prvni-manzelku-a-obe-sve-deti-zavrhl-treti-zena-byla-o-20-let-mladsi-451977

https://prazsky.denik.cz/spolecnost/milos-nedbal.html

https://www.lifee.cz/filmovy-brucoun-i-despota-milos-nedbal-deti-z-prvniho-manzelstvi-zavrhl-zivotni-lasku-nasel-napotreti-v-laznich-ac753

https://www.vlasta.cz/celebrity/milos-nedbal-filmy-zivotopis-manzelka-deti/

https://dvojka.rozhlas.cz/uzasne-zivoty-herec-milos-nedbal-podle-herce-a-dabera-jiriho-hromady-8469174

https://www.csfd.cz/tvurce/6715-milos-nedbal/biografie/

https://zivotopis.osobnosti.cz/milos-nedbal.php

https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-3-2018/kdo-patril-mezi-prvni-podporovatele-unoroveho-prevratu-z-roku-1948-.html

https://www.idnes.cz/kultura/divadlo/milos-nedbal-herec-narodni-divadlo-damu-ucitel-film.A250729_142356_divadlo_vals